Myslete si o mě cokoli, ...

.... třeba to, že jsem cvok.

Přesně tak se totiž o mě vyjádřila dcera, která se tu zastavila v jeden lednový podvečer. Seděla jsem v obýváku, na nose brýle, na které si stále nemůžu zvyknout, v ruce jehlu se stříbrnou nití a vyšívala jsem vločky na, no nesmějte se, vánoční ubrus.

"Mami, vidím dobře? Nebo mám pocit, že si se zbláznila?"

"Ty už jsi stejná, jako tvůj táta, ten si taky myslí, že nejsem úplně duševně fit."

"Nojo, ale neměla bys radši vyšívat vajíčka nebo kočičky?"

Naznala jsem, že má dcera pravdu a že vyšívání vánočního ubrusu krátce po té, co jsem odstrojila stromeček, působí poněkud neobvykle. Dceři jsem vysvětlila, že jsem si soupravu s ubrusem a vyšívacími bavlnkami koupila koncem října v Německu a že jsem to v rámci jiných činností, jako byla oslava rubínové svatby a následné přípravy na vánoce, zejména pečení, prostě nestihla.

"Vím, že to vypadá divně, ale než se nadějeme, budou tu další vánoce. Jo, a mám ještě jeden."

"Mami, to máš pravdu, ono to uteče. Aspoň budeš připravená."

"Promiň, ale seš fakt cvok."

V neděli před obědem si přišla snacha pro Jiříčka, který tu od rána řádil spolu s holkami. Zadívala se na košík, kde jsem měla odložené vyšívání a pak řekla: "Hele, nevyšívala jsi nedávno zvonky?" "Ty už mám hotové, ted' vyšívám druhý ubrus." Usmála se a dál nic nekomentovala. Možná si myslela to, co moje dcera řekla nahlas.

Zvonky ještě nejsou kompletní

Zvonky jsou vyšité, chybí už jen zlaté hvězdičky

První ubrus je hotový, vyšívala jsem ho řetízkovým a křížkovým stehem

Vánoční ozdoby jsou vyšité, vyšívám hvězdičky, ty plné jsem si označila aqua fixem

Práce už se chýlí ke konci, zbývá několik posledních hvězdiček

Už je hotový i druhý ubrus, je vyšit stonkovým stehem

Je hotovo

Únor se překulil do své druhé poloviny a za chvilku uplynou dva měsíce od vánoc.

Těch dalších deset uletí, než se nadějeme.

Já už jsem připravená.

Šaty pro princeznu Elsu

Už jsem se v některém z dřívějších článků zmínila o tom, že šiju princeznovské šaty pro svou vnučku Emu, která měla včera narozeniny.

Už o nich mluvila v minulém roce, když vedle mě seděla v autobuse a ptala se, jak se mi líbí šaty, které má Elsa. Já jí odpověděla, že jedinou Elsu, kterou znám, je lvice Elsa. Její zdrcující pohled, kterým se na mě tehdy podívala, nezapomenu. Prostě babička se projevila jako úplný debil. Naštěstí pro mně to bylo v autobuse, Ema je taktní a odpustila si komentář.

Pak, kvůli jejímu nemocnému oušku a později rozražené hlavě, jsem princeznu Elsu viděla a to dokonce několikrát.

V lednu se mně dcera zeptala, zda bych něco takového dokázala spíchnout. Proč ne? Když budu mít nějaký obrázek, můžu se o to pokusit.

S dcerou jsme nakoupily látky, já si stáhla z internetu několik obrázků pro inspiraci a pustila se do šití. V průběhu práce mi docházelo, že zvolený materiál není ten nejvhodnější. Ale zvládla jsem to!

Přestala jsem vysedávat u počítače a seděla střídavě za šicím strojem, nebo pod lampičkou na gauči. Jehla, různé nitě, nůžky, špendlíky se staly mými tichými společníky. Občas mi společnost dělaly i vnučky a tehdy jsem šití odnášela za zavřené dveře, aby šaty zůstaly překvapením.

Dokumentovat své šití jsem začala se zpožděním, ale nějaké fotky z jeho průběhu, kdy větší podíl měly mé ruce s jehlou, než šicí stroj, přeci jen vzniklo.

Vrchní sukně z úpletu, v ní vložené dvě sukně z tylu

Špendlík vedle špendlíku - dávám dohromady sukni a horní díl šatů

Je to nastehované dohromady, ted' se to bude sešívat

Detail ze zadní části šat - guma kryje vlečku z organzy.

Přišíváno ručně, stříbrnou nití řetízkovým stehem.

O peripetiích s přišíváním vlečky jsem se se zmínila tady

Řetízkovým stehem je obšita celá vlečka - samozřejmě ručně.

Do pasu jsem opět ručně řetízkovým stehem přišila stříbrnou gumu

Guma kolem pasu je pošita korálky a flitry.

Šaty jsou dokončené.

Pohled ze zadu - uchycení vlečky z organzy gumou, která je stejně jako pas pošita flitry a korálky

Tady jsou hotové šaty.

Vlečku jsem na žádost dcery nechala vzadu delší, aby se "vlekla"

Detail korálkové a flitrové ozdoby v pase na přední části

Detail vločky na předním díle.

Základ tvoří háčkovaná vločka ze stříbrné příze, ta je pošita flitry a korálky.

Tento obrázek jsem nejprve stáhla z internetu.

Poté jsem ho vytiskla a odnesla si ho do svého šicího koutku pro inspiraci.

Eminy narozeniny budeme slavit o víkendu a já doufám ve dvě věci. Tou první je, že se Emě šaty budou líbit a tou druhou, že budu snad zdravotně v pořádku natolik, abych mohla šaty osobně oslavenkyni předat.

Slavnostní ubrus

Nadcházející vánoce jsou určitě nejhezčími svátky v roce. Dům je ozdoben, rodina se schází, aby společně zasedla ke štědrovečernímu stolu.....

.... a nás je stále víc, z čehož mám samozřejmě radost, protože, co si budeme povídat. Vnoučata jsou to nejkrásnější, co nás v této životní etapě mohlo potkat. Obohacují nás a my v jejich společnosti mládneme.

Už v minulém roce jsme řešili jeden závažný problém. Náš kuchyňský kulatý stůl, u kterého se v pohodě najedlo šest lidí, přestával stačit. O předchozích vánocích s námi trávívala čas jen dcera s rodinou a syn chodil na Boží hod. Tentokrát tu budou všichni. Dva dny před vánoci jsme tehdy přivezli stůl jiný. Nebyl nový, ale pro potřeby početné rodiny byl vhodný, protože je rozkládací. A tehdy vyvstal první a celkem zásadní problém - ubrus.

Shánějte dva dny před Štědrým dnem ubrus. Obíhala jsem obchody, ale v rozměru, který jsme potřebovali nikde žádný ubrus, natož vánoční, nebyl. Můj muž tehdy pronesl: "Dáme na stůl prostěradlo a přes něj nějaký vánoční." I to bylo řešení. Nakonec, světe div se, jsem pořídila na úplně posledním místě, které bych čekala. V mém rodném Rumburku, kam jsem odpoledne jela na hřbitov, půl hodiny před uzavřením obchodu, jsem koupila ubrus u vietnamců. Nikdo jiný už v tu hodinu neměl otevřeno. A dokonce jsem si mohla vybrat - světle zelený, nebo oranžový. Oranžovou variantu jsem si vybrala už s ohledem na to, že máme oranžovou kuchyň.

A už tehdy jsem si řekla, že si na příští, tedy letošní, vánoce vytvořím slavnostní ubrus. Čas utíkal a já na své předsevzetí tak trošičku zapoměla. Možná i proto, že se mi během roku podařilo koupit několik ubrusů na rozložený stůl.

V září jsem si na slib, který jsem si dala, vzpoměla. Říkala jsem si, že mám stále ještě dost času, ale netušila jsem, kolik mi můj nápad zabere.

Plátno jsem koupila v Ikea a raději ho hned srazila, aby ubrus měl i po vyprání správný tvar. V galanterii jsem koupila zlaté vyšívací nitě. Kdybych já tehdy tušila, jak blbě se s nimi bude pracovat....

Pak jsem začala vymýšlet, co na ubruse bude. Na papír jsem si kreslila stromečky, hvězdičky, vločky a další motivy, ale nebyla jsem spokojená. Co dát na vánoční ubrus? Nakonec mě napadlo jmelí. Mé kresby mě neuspokojovaly, proto jsem začala pátrat po nějakém motivu. Zadařilo se v jedné encyklopedii a já se mohla pustit do díla.

Okopírovala jsem motiv a malý kousíček, který chyběl jsem si dokreslila.

Kontury jsem překreslila na průsvitný papír a pak si vytvořila šablonu.

Tužkou na přenášení motivu jsem ze šablony překreslila motiv a zkušebně ho zkusila zažehlit. Nešlo to, papír, který jsem měla, zhnědl a vzor se nepřenesl. Co ted'? Napadl mě pečící papír. Na kousek jsem namalovala srdíčko a zkušebně ho nažehlila na utěrku. Povedlo se!

Na pečící papír jsem pak ze šablony překreslovala motivy jmelí.

Pak mě napadlo, že by bylo hezké, aby se motivy střídaly, udělala jsem tedy ještě zrcadlovou šablonu a pak znovu vytvářela jednotlivé vzory, aby byly v dostatečném množství.

Jak vymyslet střed ubrusu? Trochu jsem si lámala hlavu, ale i pak jsem to vymyslela a pomocí šablony jsem udělala ovál.

A začínám vyšívat.

Střed je už téměř vyšitý.

Potom jsem se rozhodla, že ubrus obroubím, abych si trochu odpočinula od vyšívání. Použila jsem na lem zlatý šikmý proužek, nastehovala a přišila na stroji.

Pak nastalo rozměřování a kreslení značek, kam jednotlivé motivy zažehlit a posléze vyšít.

Vyšívání trvalo téměř tři měsíce. Zlaté nitě se kroutily, občas se jedno z vlákem přetrhlo.....

Lem, který jsem udělala ze zlatého šikmého proužku a který byl přišitý na stroji se na několika místech začal uvolňovat a jednotlivá vlákna se vytahovala. Nezbylo, než obšít šikmý proužek z obou stran ručně, samozřejmě, zlatou nití.

Je hotovo, ted' už jen vyprat.

Konečně, vypraný ubrus visí na půdě.

Vánoce mohou přijít a já si po třech měsících mohu řící, že je konečně hotovo. Dcera, která viděla moje počínání mi řekla: "Teda mami, klobouk dolů, ale na druhou stranu jsi cvok. Tolik času! A já už vidím, jak tady se bude válet ryba, tady bude kopeček salátu a pak určitě některé z dětí vylije pití." Nevadí, ubrus se pak vypere.

Mezi vyšíváním ubrusu jsem relaxovala při pečení a zdobení cukroví.

Potřebovala jsem: 2,10 m plátna BOMULL (Ikea)

kopírovací tužka*), tři cívky zlatých nití, 7 m zlatého šikmého proužku - galanterie

nůžky, tužka s gumou, papír na šablonu, pečící papír, krejčovský metr, jehly, špendlíky - domácí zdroje

tři měsíce času, trpělivost, chut' do práce - vlastní zdroje.

="480" src="http://nd06.jxs.cz/944/745/27c6c239bc_96291164_o2.jpg" alt="" />

*)

Slavnostní ubrus je jeden z důvodů, proč jsem neměla vůbec čas na nic jiného, dokonce ani na blog.

Svým blogovým přátelům a náhodným návštěvníkům se omlouvám, ale ten ubrus určitě stojí za to.

Rukama a jehlou

V jednom z únorových článků jsem psala, že jsem se pustila do tolik odkládaného úklidů skříní. Pojala jsem ho tentokrát důkladněji a začala "vyrábět" krabice na úschovu věcí, které ve skříni jsou. V komentářích pod článkem jsem byla požádána, abych hotové krabice ukázala. A přiznám se, že jsem na to úplně zapoměla.

Na výrobu krabic jsem použila bedýnky od ovoce, které jsem si po zeptání mohla vzít v supermarketu, protože, jak mi bylo řečeno, budou slisovány a poté se vrátí zpět do papíren. A pokud prý někomu poslouží, bude to jen dobře. Kromě bedýnek jsem ještě použila samolepící tapetu, šňůru na prádlo a manžel mi udělal destičky z nějaké umělé hmoty, aby se šňůra při prvním vytažení krabice ze skříně nevytrhla.

Kromě již výše zmíněného jsem potřebovala obrovskou dávku trpělivosti, protože jsem původní krabice musela o 3 cm zmenšovat a navíc, některé byly hodně křivé a tapeta mi "utíkala". Nejhorší bylo vytapetovat krabice i zevnitř. Nakonec se povedlo a já do nich mohla roztřídit ubrusy, ubrousky a další věci. Ted' mám přehled, kde co je.

Tak tady jsou hotové krabice.

Při třídění ubrusů jsem některé z nich vyfotila. Už jsem se přiznala, že mezi mé koníčky patří, kromě jiného, i vyšívání. Odchodem do důchodu jsem se k této vášni vrátila a když už sedím u televize, zaměstnávám své ruce a jehlu. Jen tak sedět a koukat nedokážu. Od listopadu, kdy jsem doma, jsem vyšila už pět ubrusů a na šestém pracuji.

Při svém hobby používám různé techniky.

Malá ukázka toho, co jsem rukama a jehlou vytvořila.

Včera večer jsem zjistila, že mi chybí jeden odstín perlovky, kterou vyšívám. Nevadí, dopoledne si zajedu na sídliště do galanterie a tam si jí koupím.

Ráno jsem se probudila a zjistila že opět napadl další sníh a navíc je téměř -7°C. Moc se mi nechtělo do zimy, proto jsem se pustila do jiné činnosti a po obědě, kdy už se trochu oteplilo, jsem se vydala v mrazu na zastávku autobusu. Jel hned. V galanterii měli obrovské množství odstínů, ale ten, který potřebuji, jako na potvoru nebyl. Zkusila jsem ještě jednu prodejnu textilu, kde mají také galanterní zboží. Paní prodavačka byla velice ochotná, ustříhla si kousek perlovky, kterou jsem si vzala sebou, abych měla stejný odstín. Mám se prý stavit v pátek, zítra jede do skladu pro zboží. Zlatá ženská.

Autobus zpátky mi ujel a já čekala 20 minut na další. Mráz mě štípal do tváří a já byla vděčná, že jsem si vzala nejen rukavice, ale i čepici. Navíc mě hřálo vědomí, že ještě existují tak báječní lidé, kteří se snaží pomoci. Kéž by takových bylo víc.

Domů jsem dorazila sice zmrzlá, ale s dobrým pocitem. Před domem jsem věnovala pohled sněženkám, které jsme v neděli s vnučkami obdivovaly. Rozkvetly už v lednu, ale od té doby je už několikrát pokryl sníh.

Nahoře v bytě jsem si vzala fot'ák a vrátila se na zahradu a chudinky sněženky jsem vyfotila. Bude vůbec letos jaro?

Při focení jsem zaregistrovala, že nejsem na zahradě sama.

"Ahoj babí, my jsme tady, my jsme šly ze školky po "O". Za vnučkami stála dcera. Nechala jsem focení a všechny jsme šly nahoru do bytu. S dcerou jsme si udělaly kávu a pak jsme všechny společně vyrazily do nákupního střediska. Holčičky měly ve svých kasičkách naspořené nějaké korunky a měly slíbeno, že si za ně budou moci koupit, co budou chtít.

Jak to dopadlo? V hračkářství jsme byly více než hodinu.

Jako ovčí babička

Co může člověk dělat, když marodí?

Ležet v posteli a spát - to donekonečna nejde, i když se přiznám, že z kraje týdne jsem prospala větší části dne.

Číst si? To také jde, ale ne pořád. Už jsem přečetla Ztracený symbol od Dana Browna. Nevím, asi jsem náročná, ale čekala jsem od této knihy víc.

Nejsem ani pravidelný divák televize, tam sleduju převážně zprávy, občas nějaký film a závody Formule 1.

Občas posedím u počítače, líp se mi dýchá, než když ležím.

Co dělat, dny se vlečou a já je mám rozdělené do čtyřhodinových úseků, abych se pravidelně léčila.

Tak jsem se rozhodla, že budu jako ovčí babička.

Pro neznalé vysvětlím.

Kdysi, před mnoha lety běžel v televizi večerníček, který se jmenoval "Pohádky ovčí babičky". Ovčí babička v něm plete a přitom vypráví malému beránkovi pohádky a to hlasem Jiřiny Bohdalové. Moje obě děti tento večerníček milovaly.

Přiznám se, že mezi mé hobby patří i ruční práce. Vyšívání, pletení, háčkování jsou činnosti u kterých si odpočinu, zejména duševně. Bývaly doby, kdy jsem si i na dovolenou sebou vozívala nějakou tu ruční práci. Sedávali jsme s partou lidí na Šumavě, povídalo se a já mívala v rukách pletací dráty, nebo háček. A pak nějaký dobrák pronesl: "Hele, ty jsi jak ta ovčí babička".

A už mi to zůstalo.

Jakmile usedám k televizi se štrykováním, slyším svého muže: "Nojo, naše ovčí babička".

Co můžu dělat, když marodím?

A tak si sedím hezky zachumlaná před televizí a promítám si filmy, které mám ráda. V sedě je mi opravdu mnohem líp.

Vytáhla jsem klubíčka, donesla si jehlice, háček a je ze mě zase ovčí babička, jen s tím rozdílem, že já pohádky nikomu nevyprávím. Místo vyprávění pohádek budu užitečná jinak.

Navíc, když už dnes začal podzim.

Hodně jednoduchý vzor - 1 krátký sloupek, 5 dlouhých sloupků - klasické vějířky. Pak vše ukončeno nápletem 2 hladce, 2 obrace. Kytička z krátkých a dlouhých sloupků.

Ještě jednodušší vzor - 3 dlouhé sloupky a 1 řetízkové oko. Stejně jako předchozí má náplet ze 2 ok hladce a 2 obrace.

Pletená na 4 jehlicích, počet ok dělitelný šesti, v každé sudé řadě přidáno 1 oko, až je dosaženo potřebné velikosti. Pak už jen plést stále dokola, až je čepice dostatečně dlouhá, opět ukončeno dvě oka hladce, dvě obrace. Vzorek, který je použitý - v 1. řadě nahodit a pak splést 2 oka, druhá hladce, ve 3. řadě nahodit a 2 splést, pak znovu to samé, čtvrtá hladce, v 5. řadě nahodit a 2 splést.

Poslední je ze zbytků předchozích čepiček. Zbyla mi bílá, zbyla mi i oranžová. Červená je bohužel akrylová příze. Čepička je pletená stejně jako ta předchozí jen s tím rozdílem, že místo vzorečku jsou proužky.

Všechny čepičky jsou ze 100% bavlněné příze Camilla (až na ty červené proužky).

Doufám jen, že se budou dceři líbit a holkám slušet. Marodit budu ještě notnou chvíli, až do příštího čtvrtka mám antibiotika. Třeba ještě do té doby něco vytvořím.