Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 28. prosince 2012

Přeji s předstihem, protože ....

..... jsem se rozhodla připojit se ke stávce blogerů, která vznikla na blogu u Kerrii.

Říká se pozdě, ale přece.
Úpravy, které na blogu jsou, se mi pranic nelíbí. Proto souhlasím s tím, co Kerria napsala.
To, co se zobrazí po otevření blogu je paskvil a spousta věcí, na které jsme byli všichni zvyklí, tu prostě není. Pokud to měl být dátek k vánocům, tak pěkně děkuji, já takový dárek prostě nechci.
Pročetla jsem i komentáře pod článkem, s mnoha souhlasím a chápu i ty, kteří stávku jen podporují, ale budou psát dál. Také jsem o tom uvažovala, protože mám konečně trochu času. Naši mladí se všemi vnoučaty odjeli na hory, dům ztichl a já mám konečně klid na to, abych zasedla k počítači a něco napsala. Paradox? Možná ano. Všichni se vrátí až na Nový rok.
Váhala jsem, ale nakonec jsem se rozhodla stávku nejen podpořit, ale zúčastnit se a nic zatím nepublikovat. Psát můžu, když na to přijde, tzv. "do šuplíku".

Toto je tedy pro rok 2012 můj poslední příspěvek na blogu.


*
S předstihem proto přeji všem blogovým přátelům a návštěvníkům mého blogu veselého Silvestra a úspěšné vykročení do nového roku 2013, spoustu radosti, štěstí, klidu a pohody.




A pro pobavení ještě přidávám další dvě novoroční přání.

*

Těším se na Vás znovu v roce 2013.

Alena - Signora A

pondělí 24. prosince 2012

Vánoční přání

Je Štědrý den.
Pro mnoho z nás jeden z nejkrásnějších dnů v roce. Den, kdy se schází rodiny, den radosti hlavně pro malé děti.
A my dospělí? Radujeme se také. Kromě světýlek na vánočních stromcích vidíme světýlka v očích nejen dětí, ale i těch, pro které jsme vše připravovali, vše chystali.

I já jsem chystala. Pekla cukroví pro nás, obě rodiny našich dětí i pro osamělého kamaráda. Uklízela a zdobila byt, balila dárky. Řešila jsem také, jak se vejdeme všichni ke štědrovečernímu stolu. Bude nás letos už devět. Vyřešilo se to, máme nový stůl. Hlídala jsem nemocné vnučky, zapomínala na únavu a těšila se na ta světýlka, která se dnes večer rozzáří.

Na některé věci nezbýval čas. Jednou z nich byl i blog. Jsem tu po dost dlouhé době a vidím, že se změnila grafika. Od kdy? To vůbec netuším.

Přeji Vám všem i Vašim blízkým klidné a pohodové vánoční svátky, splněná přání a hlavně spoustu zdraví.

pondělí 3. prosince 2012

První adventní neděle


Je za námi první adventní neděle a byla zapálena první svíčka na adventním věnci.


Většinu plánů, které jsem měla, jsem změnila. Kašel mě neopouští, z toho důvodu jsem opustila nápad odjet do Lysé nad Labem na Vánoční trhy. Ještě budou dvakrát. Místo toho jsem se věnovala práci v teple domova, jedinou výjimkou bylo pověšení světýlek na keře a stromečky před domem.


Přiznám se, že mě tak trochu hryzalo svědomí. Měla bych se konečně pustit do předvánočních příprav. Minulý rok začal advent téměř o týden dříve, tento bude kratší. Evidentně hřeším na to, že jsem v důchodu a že mám na všechno více času. Zůstalo však jen u myšlenek.

O adventní neděli rozsvěcíme kromě první svíčky a světýlek před domem také světla v oknech bytu. Jsem v tomto případě průkopník, protože jsem byla v ulici první, kdo s tím začal. Okna jsem poprvé ozdobila už v roce 1975. U nás doma se okna zdobila, tento zvyk převzali moji rodáci ze sousedního Německa. Vždy v adventu bylo tam u nás doma na obou stranách hranic vše krásně ozdobené. Muž se tehdy na mou výzdobu moc netvářil, opak byl pravdou. Remcal a upozorňoval, že to vypadá jako na střelnici, nebo ve výloze. Až později, kdy mu mnozí sousedé hlásili, jak jsou ta okna krásná a že se mnou nechali inspirovat, začal se usmívat. Dokonce jsme tehdy vyrobili první světelnou girlandu. Muž letoval žárovičky, které jsem nabarvila několika laky na nehty, ke drátům. Česko je přeci zemí kutilů.

Okna zdobím už dlouhých 37 let. Vše bylo připravené a já už jen čekala, až se venku setmí. Po půl páté jsme provedli "slavnostní" rozsvícení a já potom zachumlaná do kabátu a v kulichu jsem s fot'ákem oběhla dům, abych si ten letošní svit žároviček zdokumentovala. Zem byla zmrzlá, zahrada pod mýma nohama křupala a já fotila a fotila. Za tmy a v zimě, navíc s obyčejným fot'áčkem. Z mnoha fotografií, které jsem udělala, jich použitelných bylo málo.






Přišla jsem domů, uvařila si další hrnek bylinkového čaje a pustila si v televizi Adventní koncert. Rozhodla jsem se, že už nebudu nic dělat. Dívala jsem se na koncert, vyšívala jsem v pořadí již třetí vánoční ubrus a přemýšlela.
Měla bych se pustit do cukroví.
Měla bych udělat .... asi sto věcí.
Ráno jsem objednaná na plicní, už od září.
Co mi doktorka řekne, až se jí tam rozchrchlám?


Dnes ráno jsem si musela nastavit budíka na mobilu. Je to zvláštní, ještě před třemi týdny jsem se budila sama ve čtvrt na šest a budík pro mě byl jen jakousi pojistkou. Jak rychle jsem si zvykla na to, že nemusím vstávat.
Mobil mi zapípal ve čtvrt na osm. Asi jsem opravdu vypadla z tempa, protože jsem byla schopná vypravit se z domova za třičtvrtě hodiny, včetně snídaně a nalíčení.

A dnes? Nelíčila jsem se, protože když se rozkašlu, tečou mi slzy. Nebudu riskovat to, že vypadám jako týraná žena s monokly na obou očích. Moje vypravování se mi trvalo o půl hodiny déle. V klidu, pohodě, bez sledování hodinek.
Tramvaj mi jela okamžitě a já dorazila na plicní deset minut před devátou. Objednaná jsem byla na devět hodin, ale paní doktorka mě vzala hned. "Vy nějak kašlete?" Přiznala jsem, že ano. V podstatě kašleme celá rodina. Začal zet' a pak Ema a od ní jsme to čapli všichni zbývající. Stačila krátká cesta autem, kdy se Ema rozkašlala a druhý den jsme kašlali všichni ostatní.

Doktorka si mě poslechla a říkala, že se jí plíce zdají čisté, ale jinak že pěkně chrčím. Jako obvykle tlak a tep. "Máte nějak vyšší tlak a ten tep se mi vůbec nelíbí." Měřila ho znovu a pak pronesla: "Máte už zase tachykardii." Vzhledem k tomu, že můj táta zemřel v 55 letech na srdce, jsem případ. Vyfasovala jsem žádanky na různá vyšetření a vydala se na pout' po poliklinice. Laboratoř, rentgen, EKG. Pan doktor na interně mě potěšil. "Není to nic tragického, máte sice tachykardii, ale ta může být způsobena nemocí, nebo jste si ráno více foukla inhalace. Ischemie tam není žádná, pumpa pracuje pravidelně, i když o něco rychleji." Vrátila jsem se na plicní s papírem z EKG. Sestřička vylezla ven a říkala, že snímek k rentgenu už má paní doktorka v počítači a odemkla mi dveře na spirometrii. Ta byla také v normě.
Paní doktorka mě ujistila, že plíce jsou tentokrát v pořádku, že mám "chycené" jen horní cesty dýchací. Napsala mi jen léky, které pravidelně užívám a pak mi doporučila, abych si v lékárně koupila lék na odkašlání. "Zítra si zavolejte, jak dopadla tak laboratoř."
Přiznám se, že se mi docela ulevilo. K praktickému lékaři jsem jít nechtěla, protože by mě stejně poslal na plicní. Měla jsem však trochu obavu, abych neměla po roce zase zápal plic. To by z mých předvánočních plánů zůstaly opravdu jen ty plány. V lékárně jsem "nafasovala" léky na tři měsíce, koupila si doporučený preparát a další krabičku čaje na kašel. Docela mi chutná.

Domů jsem dorazila v půl jedné.
Když už tedy nejsem moc nemocná, měla bych začít konečně něco chystat na vánoce. Z lednice jsem vyndala tuky a vajíčka, ze spíže přinesla hladkou mouku a cukr, aby vše mělo stejnou teplotu. Ohřála jsem si oběd.

Když jsem se chtěla pustit do jídla, zazvonil telefon. Syn: "Mami, jsi ted' doma?" Ujistila jsem ho že ano. "Ona se tam staví asi za hodinu Gábina pro Mikulášskou berli, tak jí prosímtě otevři."
Přeci se ted' nebudu pouštět do těsta!
Jurášek v autě spokojeně spal. Gábina s berlou a dárkem pro malého k Mikuláši odjela.

Znovu telefon. Dcera: "Mamčo, prosímtě, nemáš nějaký bílý šaty?" "Mám, svoje svatební, proč se ptáš?" Bylo mi jasné proč se ptá, ale chtěla jsem jí to trošku zdramatizovat. "No to je blbý, to nejde", řekla dcera. "A co by nešlo?" "No ty svatební šaty." Už jsem se chechtala nahlas. "Hele, jestli ti jde o moje svatební šaty, ve kterých tvůj bratr dělal několik let úspěšně anděla, tak si pro ně klidně přijed'."
Přeci se ted' nebudu pouštět do těsta!

Dcera přijela i s holčičkama. Ema už vypadá dobře, Sára zněla stejně jako já. Vzpoměla jsem si na pořad Zpívá celá rodina. my bychom to mohli změnit na Chrchlá celá rodina. S dcerou jsme vylezli na půdu, kde mám v kufru schované své poklady. "Ježiš, ty jsou ale krásný, " pronesla dcera. "Kdo bude dělat anděla?", zeptala jsem se dcery. Její druhá švagrová. "Ale ta je hodně malinká, to si po nich bude šlapat. Když tak jí je jen dole zastehni, na tu chvilku to snad vydrží." V minulých letech dělala anděla Gábina, ale ta má ted' Juráška.
Když holky odjely, konečně jsem se pustila do těst. Udělal jsem jich mnoho a dala je odležet.

A zítra? Asi už se konečně pustím do toho pečení.


Krásné a pohodové adventní dny všem.

úterý 27. listopadu 2012

Co dokázala Ema, aneb .....


.... týden bez počítače.

Začnu od konce.
Včera večer mi manžel přivezl zpátky domů můj počítač. Současně mě také upozornil, respektive tlumočil slova odborníka přes počítače, že má už nejlepší roky za sebou a že by možná nebylo od věci koupit si něco novějšího.
Přemýšlela jsem nad tím, jak dlouho už tento počítač máme a nevymyslela jsem nic moudrého. Jen vím, že je to dlouho, minimálně devět let.

Večer jsem stihla jen stáhnout fotky, kterých se mi nashromáždilo velké množství. A nad nimi jsem dnes začala dávat dohromady tento "více než týdeníček".


Pátek 16. listopadu

Užívám si své dovolené. Počasí venku není žádná sláva a mě se vůbec nechce nic dělat. Chodím od ničeho k ničemu a přemýšlím, do čeho se pustím nejdříve. Vím, že jsem měla spoustu předsevzetí, co všechno budu dělat, ale skutek nějak utek. Přeci se nebudu takhle flákat? Pustila jsem se v kuchyni do jedné ze skříněk. Vše jsem vystěhovala, umyla a pak přebírala "poklady", které jsem v ní našla. Objevila jsem nějaké staré bylinky. Co s nimi? Jak dlouho můžou účinkovat? Aby se z léčivky postupem času nestal jed? Podběl - vždyt' ten jsem sbírala v Rumburku v době, kdy maminka ještě bydlela v původním bytě. Vyhodila jsem ho. Podobně dopadl lipový květ, divizna a spousta dalších neidentifikovatelných bylin. Najednou je tu tolik místa.
Zavolala mi kolegyně, že mi něco poslala na email. Skříňka byla uklizena, ty další mohou počkat.
Zapnula jsem počítač, přečetla si email a pak jen tak surfovala po netu. Objevila jsem zásilkový obchod, který měl 50% slevu na záclony. Báječná cena mě okamžitě zaujala. Jedny záclony hezčí než druhé. Nevěděla jsem, které si vybrat. Do toho zavolala dcera a co prý dělám. "Vybírám si nové záclony." "Jé mami, počkej s tím ještě asi hodinu, my přijedeme s holkama, já bych také chtěla nové záclony." Když dcera přijela, také nevěděla které. Nakonec jsme si obě vybraly a já odeslala objednávku. Obratem mi přišel email, že záclony přijdou už v úterý.
Dcera s holčičkama odjížděla odpoledne, my pak s mužem jeli na týdenní nákup.
S dcerou jsme se domluvily, že zítra přijedou na celý den, zet' potřebuje něco opravit na autě a my můžeme vyrazit na nákupy.


Sobota 17. listopadu

Holky přijely krátce po deváté hodině. Protože znám sebe a svou dceru, vstávala jsem už před sedmou ranní, dala vařit polévku, oloupala brambory a pak, když se probudil můj muž, naklepala jsem řízky. Vyrazily jsme na nákupy, holčičky příšerně zlobily, neustále si něco vymýšlely a navíc Emu sužoval kašel. Teplotu neměla, ale byla hodně mrzutá. Zet' přijel k nám s druhým autem a s manželem kutili něco v dílně. My s dcerou jsme se pustily do oběda. Dcera obalovala řízky, já krájela zeleninu a maso do polévky a pak dělala bramborovou kaši.
Po obědě se pánové odbrali pokračovat do garáže a my se s dcerou a holčičkama vypravily na výlet. Prý do Hvězdy.
Ema se vlekla a neustále vrzala, že je unavená. Bylo mi jasné, že tímto tempem dojdeme do Hvězdy za tmy a co pak?
"Víte co holky, půjdeme k mohyle na hřiště." Bylo to odsouhlaseno.

Bílá Hora je krásná i na podzim - mohyla v mlze

Na hřišti začala Ema trucovat, prý chtěla jít do Hvězdy. Zatímco Sára lezla po všech prolézačkách, Ema stála na kraji hřiště a nemluvila s námi. Nedaleko od ní bylo pět dorostenců, kteří si podávali jointa. Dcera se na ně podívala a řekla, že jsou docela v průšvihu. "Jak to? Já myslela, že marjánka už není trestná." "No to není, ale musíš jí mít jen pro svou potřebu. Jakmile podáš jointa někomu jinému, stává se z tebe dealer." Tak jsem zase o něco chytřejší. Kuřáci marjánky rozevlátě odešli a Ema trucovala dál. Pošmourné počasí, téměř se začínalo šeřit a já dostala nápad. "Hele, schováme se jí." S dcerou a Sárou jsme zalezly za silný kmen stromu. Během půl minuty Ema opustila své stanoviště a jakoby nikdy netrucovala, začala se Sárou řádit na hřišti.
Domů jsme dorazily za tmy. Pánové ještě opravovali auto. Uvařila jsem konvici čaje a kávu. Vyšlo to akorát. U kávy jsme chvíli všichni poseděli a pak mladí odjeli domů.


Neděle 18. listopadu

Ráno jsem si mimořádně přispala. Vstávala jsem až kolem osmé hodiny, což je na mě výkon. Nikam jsem nespěchala, nic jsem nemusela vařit. Na jednu hodinu jsme měli zarezervovaný stůl v Kláštěrním šenku v Břevnově.

Sv. Markéta a vpravo Klášterní šenk

Jen jsme s mužem zajeli koupit kytku, protože jsme ještě nestihli osobně popřát Gábině k narozeninám, které měla v říjnu. Nějak nám nevyšlo se sejít dříve, jednou nemohli mladí, pak se vše zkomplikovalo mou nemocí.
V půl jedné jsme šli na tramvaj, společně s manželovým bratrem a jeho partnerkou. Před klášterem už parkoval syn. Vešli jsme do šenku, přivítali se s mladými a popřáli dodatečně Gábině k narozeninám. Uvědomila jsem si, že jsem Juráška neviděla celých dlouhých pět týdnů. Culil se na mě z autosedačky. Po chvíli dorazil manželův kamarád a pak i dcera s rodinou.

Trucující Sára

V šenku jsme poseděli necelé tři hodiny, zaplatili jsme útratu a před klášterem jsme se rozloučili. Manželův kamarád nás potom odvezl s dárky domů. Doma jsme ještě chvilku poseděli a můj muž pronesl: "Víš, že ti začínám závidět, že ráno nikam nemusíš?"


Pondělí 19. listopadu

Ráno jsem popřála k narozeninám své neteři a pak vyrazila na nákupy. Nejprve do Lidla, abych koupila manželovi zateplenou montérkovou kombinézu, nebot' jsem se domnívala, že už by odpoledne nemusela být (byla ještě v sobotu a ve všech velikostech!). Potom do Břevnova, abych se podívala po nějakých kotníčkových botách. V lodičkách už mi moc teplo není a kotníčkové kozačky, ve kterých jsem jela koncem října na sever, protékají. Neobjevila jsem nic, co by se mi líbilo. V deset hodin už jsem byla zpátky. Bylo mimořádně hezké počasí, svítilo sluníčko a podle předpovědi meteorologů to už nepotrvá dlouho a nastane zima. Přikryla jsem chvojím rostliny, které jsou choulostivé, pak jsem uklízela pozůstatky po tom, co zanechal manžel při stříháni keřů motorovou pilou, shrabala listí a tím vším naplnila až do půlky popelnici. Třistalitrový sud byl po deštích vrchovatý. Vzala jsem dva kbelíky a začala vynášet vodu a lít jí ke keřům a stromkům. Tuto činnost provádí můj muž, ale letos se k tomu ještě nedostal. Víkend měl opravárensko-slavnostní, není se čemu divit. Při sestupování ze schodů na dolní za
hradu jsem škobrtla a zlila si jednu nohavici. Samozřejmě, že se mi během několika okamžiků podařilo zlít si i tu druhou. Statečně jsem sud vynosila a pak ho ještě pomocí koštěte vymyla. Při vyplachování jsem se polila znovu. Sud se mi ve finále podařilo usadit na kompostér a voda, která byla ve žlábku - jak jinak - natekla na mě. Sluníčko sice svítilo, ale ... Doma jsem svlékla mokré věci, uvařila si grog a zalezla do pelíšku. Ještě, že mě nevidí manžel. Vzpoměla jsem si, že jsem podobným způsobem postupovala i před pár lety, kdy jsem se v lednu probořila na tenkém ledu na Manovce. Tehdy jsem nedostala ani rýmu.
Když jsem se prohřála, šla jsem si sednout k počítači. Dnes jsem už pracovala hodně, jdu se odměnit.
Seděla jsem, surfovala po blozích. Zaslechla jsem nějaký zvuk, podívala se z okna a viděla, jak přijíždí dcera. Během chvilky byly všechny tři holky v bytě. "Mamčo, já jsem se domluvila s tátou, že sem přivezu auto. Ono mi přestalo dobíjet, ale baterkou to není." Šla jsem do kuchyně uvařit čaj a kávu a nechala zapnutý počítač. CHYBA! Holčičky přišly za chvilku do kuchyně, pily čaj a nic neříkaly. Po chvíli přijel manžel a já odešla do pracovny k počítači.
Uviděla jsem tohle:


"Babí, já ti koupím novej", ozvala se za mnou Ema.
Přišel muž, přišla dcera a stáli za mnou. Hele, to bude dobrý, to se ještě nastartuje. Nenanastartovalo!
Ta malá škůdkyně! Je to ale moje chyba, neměla jsem ho nechávat zapnutý.
Vzpoměla jsem si, jak kdysi Sára, která začínala chodit, dolezla k počítači a opřela se o nějaké klávesy. Tehdy jen zmenšila písmenka, ale stejně mi dalo práci, než jsem přišla na to, jak to napravit.
Dvířka u obytné stěny v obýváku zdobí mastný flek, tam mi Ema na jaře napatlala výživný krém na ruce. I když jsme čistili vším, co bylo po ruce, flek je tam stále. Když jsem se jí tehdy ptala, čím to udělala, odpověděla: "Malmeládou."
Vnučky moje milované.
Seděla jsem, kýchala a smrkala. Moje záchrana s grogem asi přišla pozdě. Chtělo se mi brečet. Manžel odvezl všechny holky domů a já si v zoufalství sedla k televizi a pustila se do vyšívání. Manžel se vrátil a řekl, že zítra počítač odveze. "No vidíš, celé ty roky jsi se těšila do důchodu, že budeš mít čas na vyšívání." Raději jsem nic neřekla.


Úterý 20. listopadu

Před půl osmou mi volal řidič z PPL, že kolem jedenácté mi doveze dva balíčky. Já v pátek kromě záclon ještě objednala dárek pro syna a snachu. Přijel krátce po jedenácté. Tomu říkám služba. A navíc, jsou mnohem levnější než pošta. Za oba balíčky jsem zaplatila 180 korun, pošta chce za doručení domů za jeden 149 korun.
V bytě jsem rozbalila nejdříve záclony. Byla jsem nadšená, nejen tím, jak jsou hezké, ale hlavně jejich cenou. Pak jsem rozbalila i ten druhý balíček. Nádhera, doufám, že se jim to bude líbit. Zavolala jsem dceři, že záclony už mám a že se pouštím do šití. Dcera chtěla jsem obroubit kraje, pustila jsem se tedy do těch jejích. V šest večer jsem jí řekla, že záclony pro ní jsou hotové.
Pak jsem se pustila do těch svých. Já si je rovnou skládám a prošívám na stroji. Vzpoměla jsem si na manželovu maminku, která prohlašovala, jak jí neskutečně vadí, když musí skládat záclony do žabek, aby jí na konci kus chyběl, nebo naopak přebýval. Tehdy mě napadlo, že by se daly složit a prošít. "Víš co? Tak to udělej!" První záclony jsem tehdy pro ní prošila a ona mě potom poprosila, abych jí takhle prošila všechny záclony. Když pak začaly umělohmotné kroužky, začala jsem je přišívat na záclony a s nimi je i peru. Jediná nevýhoda je to, že se prošité záclony hůř skládají. Rovné se přeci jen složí lépe. Ale i to jsem vyřešila, záclony dávám do pytlíků a ty pak skládám do velké krabice od zeleniny.


Středa 21. listopadu

Ráno jsem šla prošít záclony, které jsem večer rozměřila a nastehovala.


Pak jsem přišívala kroužky. Začala jsem se těšit na to, jak budou vypadat hezky na oknech. Pak jsem se pustila do další části kuchyně. Znovu navrácená rýma se začala zlepšovat. Odpoledne mi manžel řekl, že počítač bude asi až koncem týdne. Večer jsem trávila u televize s vyšíváním.


Čtvrtek 22. listopadu

Ráno jsem vyrazila na nákupy a pak trávila dopoledne stříháním pečícího papíru. Měla bych začít péci perníky, jestli už není pozdě. Aby stačily změknout. I když na naší půdě změknou vždycky. Zákon schválnosti funguje naprosto neomylně. Mám dva druhy plechů, jedny širší, druhé užší. Neomylně jsem vytáhla ten širší, naměřila si papír a stříhala a stříhala. Perníky se mažou žloutkem, papíry po nich už použít nepůjdou. Nastříhala jsem mnoho papírů, dokonce i pod vánočky a určitě mi asi nějaké zbydou. Odpoledne jsme s manželem vyrazili na nákupy. Jeho kamarád a spolužák totiž slaví v sobotu také šedesátiny. Nakonec jsme koupili v Makru tzv. Vánoční koš. Je to pozlacená bedýnka, která je plná trvanlivých salámů, klobás a navíc je v ní lahev červeného vína. Večer jsem si pustila film a pro změnu jsem vyšívala.



Pátek 23. listopadu

Tento den by měl být jiný. Jsem konečně v důchodu. Dovolená mi skončila včera.
Měl by být jiný, ale v čem? Jsem doma, tak jak jsem byla i v předchozích dnech.
Vzala jsem si svou oblíbenou knihu receptů a zadělala na perníčky. Med byl trochu zcukernatělý, ale usoudila jsem, že to asi vadit nebude. Třela jsem vajíčka s cukrem, pak přidala med a pokračovala. Hotové těsto se mi, tak jako obvykle, lepilo. Přidala jsem trochu mouky a pak jsem zjistila, že mám papíry širší než plechy, které jsem si připravila.
Vzala jsem nůžky a stříhala a stříhala. Do toho přijely holky. Dívala jsem se na ně a dcera začala vysvětlovat, že jí volal pán z opravny, že už má opravený alternátor, který můj muž vymontoval, ale že je to dražší. Byla vyzvednout peníze a pak se vypravila s holkama MHD do Sobína. Mezitím mluvila se svým otcem, který vymyslel, že peníze půjčí jeho kamarád, autem mu je doveze do Břví, on se pak staví pro alternátor, peníze, které dcera vybrala si od ní vezme a v sobotu (zítra) je vrátí svému kamarádovi u příležitosti oslav jeho narozenin. Nepřipadá vám to jako "akce kulový blesk"? Mě ano.
Manžel přijel, holky se usadily v autě a vyrazili jsme všichni společně na velký nákup. Po návratu jsem se pustila do perníčků za asistence vnuček, ale stále jsem měla pocit, že jsem na něco zapoměla.
"Berušky, jděte uklidit hračky, pojedeme domů. Děda nás tam odveze i s nákupem." Holky chvilku protestovaly, prý chtějí s babičkou dělat perníčky, ale maminku nakonec poslechly. Když odjeli, pokračovala jsem ve vykrajování těsta. Sakr
a, na co jsem to zapoměla?
Manžel přijel, oblékl si montérky a šel namontovat do dceřina auta alternátor. A já stále přemýšlela, co jsem neudělala a udělat měla, či na co jsem zapoměla. A pak mi svitlo - počítač! Šla jsem za mužem do garáže, ten zavolal, aby mi pak oznámil, že ho doveze až v pondělí.




Dopekla jsem perníčky a pak vyšívala a sledovala v televizi Vyprávěj. Vždyt' já už začínám být jako moje maminka, ta také pořád koukala na televizi.


Sobota 24. listopadu

Ráno jsme jeli s mužem do Vysočan na burzu. Koupila jsem si tam krásnou cibulákovou dózu a světýlka do okna s Led diodami. Nežerou tolik proud, jako ta, co jsem tam dávala vloni. Domů jsme dorazili kolem jedenácté hodiny. Udělali jsme si kávu, já převázala mašlí dárkový koš pro kamaráda, do druhé tašky jsem dala zarámované přání a ještě jednu lahev červeného, aby taška nebyla tak prázdná. Pak volala dcera a poprosila manžela, zda by nemohl do Břevnova přijet jejím autem. Riskli jsme to, jelo se bez papírů, ale nemuseli jsme vléci koš a tašku tramvají. Před klášterem jsem se sešli všichni - syn s rodinou, dcera s rodinou a do šenku jsme vešli kolektivně. Kamarád je hodně osamělý, špatně se pohybuje a my se mu snažíme už několik let pomáhat. Pak přišel ještě další kamarád s manželkou a já si uvědomila, že oslavenec je tam vlastně sám. Rodinu mu nahrazujeme my, přátelé a kamarádi. Je to smutné, když si uvědomím, že on sám má tři děti a ty určitě vědí, kdy se jejich táta narodil. Život fakt není peříčko.

Jedna z mála fotografií, na kterých jsou všechna tři vnoučátka, i když Ema je zády

Po oslavě jsme pomohli kamarádovi přenést do auta dary a dárky. Rozloučili jsme se a on odjel. Měla jsem zvláštní a trochu smutný pocit. Bude sedět sám v bytě, dívat se na to, co dostal a přemýšlet, proč se jeho děti odstřihly.
Sára před klášterem usedavě plakala. Nevěděla jsem proč a pak mi bylo vysvětleno, že jí dcera objednala na půl pátou ke kadeřnici. Ona se odmítá nechat česat a stříhání je honička s nůžkami po bytě. Dcera usoudila, že u kadeřnice nebude utíkat. Sára plakala a říkala, že nechce stříhat, pak zase že chce stříhat. "Víš co? Babička tam půjde s tebou, aby viděla, jak jsi statečná holka." Souhlasila a já pak seděla v kadeřnictví a sledovala svou vnučku v zrcadle. Nejdříve se usmívala, ke konci už se ošívala, ale vydržela.
Dcera mě potom odvezla domů. Převlékla jsem se a šla třít bílky s cukrem a citronovou št'ávou na zdobení perníčků. Končila jsem v půl druhé v noci.



Neděle 25. listopadu

Ráno jsem vzala staré noviny, zlatou barvu ve spreji a věci, jimiž zdobím rok co rok girlandy na oknech. Vše už bylo hodně omšelé. V dílně jsem si natáhla provázky, rozložila noviny a začala sprejovat. Hotové, nastříkané ozdoby jsem zavěšovala na provázky.



V době, kdy už jsem téměř končila, jsem slyšela, že cvaklo v topení. Aha, manžel vstává.
Nechala jsem vše na místě, zhasla jsem a šla nahoru do bytu. Manžel stál nad tácky s ozdobenými perníky a pronesl: "Ty máš zlatý ručičky." Začala jsem se smát a ukázala mu, jak se tentokrát nemýlí. Když moje ruce viděl, smál se a došel pro fot'ák - že to prý musí zdokumentovat.


Zeptala jsem se ho, jak tu barvu z rukou odstraním. Prý si mám dojít do dílny pro nitroředidlo. Nechtělo se mi, zkusila jsem ruce drhnout kartáčem a trochu se barva odmývala. Ještě nebyla úplně vyschlá. "Hele, já jdu mýt okna, třeba se to smyje samo." Už při mytí prvního okna jsem viděla, že se zlatá barva z rukou pomaloučku odlupuje. V duchu jsem si děkovala, že jsem v pátek sundala při "patlání" těsta na perníky prstýnek a zapoměla jsem si ho vzít.
Manžel si po snídani vzal druhý kbelík a šel mi s okny pomáhat. Na domě jich je jako na katedrále. S okny jsme končili krátce před třetí hodinou.
Pak jsme se dívali na poslední závod F1 a fandili, tak jako obvykle, Ferrari. Škoda, chybělo jen málo. Už při sledování televize jsem zaregistrovala, že manžel kýchá, smrká a kašle. Ani já jsem nezůstávala pozadu. Já si tu rýmu, kterou jsem chytla v práci pěstuju. Vždy jí jen, obrazně řečeno, odsunu do kouta a pak se mi zase vrací. Hlavně, že máme umytá okna. Manžel si šel brzy lehnout. Bylo mi jasné, že mu není dvakrát nejlépe.


Pondělí 26. listopadu

Ráno jsem šla do dílny, vzala nahoru první část šišek, zvonků a kouliček a šla zdobit dům. Činím tak pokaždé na začátku adventu. Okna jsou umytá, nové záclony zdobí byt a navíc o první adventní neděli má sněžit a mrznout. Svítilo sluníčko, tak proč toho nevyužít. V teplém svetru, tlusté vestě a se stále připraveným kapesníkem, jsem zdobila dům.



Pak jsem po sobě uklidila v dílně, odvázala provázky, pozlacené papíry hodila do popelnice.
Nahoře jsem se pustila do očisty květin.
Manžel přijel už za tmy, kašlající, smrkající, ale s počítačem. Prý dalo nejvíce práce zachránit data. Došlo mi, že budu muset častěji zálohovat a že v přítomnosti vnoučátek budu počítač preventivně vypínat.
Manželovi jsem uvařila hrnec čaje s medem a citronem a zahnala ho, aby si lehl. Vůbec neprotestoval.
A já? Stáhla jsem konečně fotky, které se mi nashromáždily, uvařila si už několikátý hrnec čaje a kašlající, smrkající, jsem šla spát.


Úterý 27. listopadu

Ráno jsem vysprchovala velké kytky ve vaně. Dracéna je už tak veliká, že jí asi budu muset zlikvidovat, stejně tak se zvětšily i klívie. Clerodendron jsem naštěstí ostříhala, moje nástupkyně zatoužila
po jeho výhonech, tak jen doufám, že se jí ho podaří vypěstovat. Kam se podívám, tam mám kytky. Vánoční kaktus se zbláznil a začal kvést už v říjnu, takže v současné době odkvétá. Čekání na to, až kytky ve vaně oschnou si krátím na blogu.

Měla bych jít dělat něco užitečného. Kytky ve vaně osychají, jdu je přemístit na jejich místa a pak musím vyžehlit vyprané závěsy, aby okna byla komplet hotová.

Krásný i když pošmourný den přeji všem návštěvníkům a zítra zase přijdu.Usmívající se

čtvrtek 15. listopadu 2012

Jede, jede poštovský panáček...


Vzpomínám si, jak jsem tuto písničku zpívávala jako malá holka.
Měla jsem také moc ráda Pošt'áckou pohádku od Karla Čapka a tiše záviděla panu Kolbabovi, že mohl trávit noc ve společnosti skřítků, kteří měli schopnost, číst dopis přiložením na čelo.
Pošta v mém rodném městě byla v jedné z nejhezčích budov a pošt'ačka Sedláčková, která chodila do naší ulice, znala všechny její obyvatele. Chodívala jsem na poštu ráda a čekajíc ve frontě jsem pozorovala úřednice za přepážkou, jak zručně razítkují známky na dopisech. Tehdy jsem ještě neznala poučku: "Dej volovi razítko, dáš mu moc".
Pošta, to bylo něco.

A dnešní realita?
Pošta už není jen poštou, mnohdy povýšila na banku, prodejce drobných upomínkových předmětů, či časopisů. Je to také místo, kam chodím nerada a odkud chodím většinou v ne příliš dobré náladě.

Nevím jak vy, ale já mám s Českou poštou v poslední době většinou negativní zkušenosti.

Je to i jeden z důvodů, proč mnohem raději využívám PPL a další podobné společnosti, které se zabývají doručováním balíků. Při nákupech přes internet volím možnost osobního převzetí zboží na výdejním místě.

Bohužel, občas mi však přijde něco prostřednictvím České pošty.
Objednala jsem si nějaké věci ze zásilkového obchodu, který sídlí v Pardubicích. Tento obchod má také alternativu při doručení zásilek, ale bohužel je to jen Česká pošta. Možnosti jsou zde dvě - balík do ruky, či balík na poštu. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jak rychle bude moje objednávka vyřízena, zvolila jsem variantu doručení na poštu. Co kdybych ještě v době doručení nebyla doma, ale ještě pracovala? V pátek mi z Pardubic přišel email, že zásilka byla podána na poště a bylo mi sděleno její podací číslo. V pondělí jsem se podívala na stránky pošty, abych zjistila, že zásilka je dopravována na naší poštu.
Dobrá, v úterý by mohl být balík na poště, řekla jsem si. Obvykle je doručení avizováno lístkem k vyzvednutí zásilky. Ve schránce však nebylo nic. Nevadí, asi došlo ke zpoždění.

Ale ani včera nebylo ve schránce žádné avizo. Otevřela jsem si tedy stránky pošty a z nich jsem vyčetla následující:


Co to má znamenat?
Vždyt' zásilka je i podle podacího čísla určená k dodání na poštu a tady je napsáno, že se jí neúspěšně pokusili doručit na mou adresu - tedy do ruky. Celý den jsem nevytáhla paty z domu, s kapesníkem a nosem jako bouchačka jsem prodlévala v teple bytu. Zvonek funguje, zvonili na mě dodavatelé zeleniny, kteří k nám do ulice jezdí. A s vysavačem, kvůli kterému bych teoreticky mohla zvonek přeslechnout, jsem pracovala až odpoledne.
Takže milá pošta balík 13. listopadu uložila na naší poště, aby ho 14. listopadu zkusila doručit na mou adresu? A neúspěšně? A pak ho znovu uložila?

Vzpoměla jsem si, jaké jsem měla problémy s naší poštou před necelými dvěma roky, kdy doručovatelka tvrdila, že na schránce není uvedené moje jméno. Co se tehdy rozpoutalo, nemělo obdoby.

Telefony, tak jako obvykle, nikdo nezvedal. Sedla jsem k počítači a odeslala dotaz, aby mi manipulace se zásilkou byla vysvětlena. K mému údivu mi byl email přeposlán zpět bez odpovědi. Pošta evidentně hřeší na to, že nemá konkurenci. Začínala jsem vidět rudě.

Dnes jsem se tedy vypravila na poštu. Odjela jsem na sídliště, z terminálu jsem si vytiskla lístek, posadila se a čekala, až se rozsvítí moje číslo. Po 25 minutách jsem se konečně dočkala.
Úřednice za okénkem se na mě podívala a zeptala se, kde mám papír, avizující uloženou zásilku. "Ten bohužel nemám, žádný jsem nedostala, ale mám toto" a do okénka jsem jí podala vytištěný list o uložení a neúspěšném doručení zásilky. "Nevíte, co to má znamenat?" , zeptala jsem se, poukazujíc na podtržený řádek. "To fakt nechápu, vždyt' podle podacího čísla je zásilka doručena na poštu. Zkuste se pak zeptat paní vedoucí."
Odešla dozadu hledat balík. Za chvilku se vrátila a řekla, že balík na poště není. Začínala jsem mít vztek, dovolat se na poštu nešlo, jsem nastydlá jako čuně, jedu sem dvacet minut autobusem, pak tu dalších 25 minut sedím, čekám a ted' tohle? "Jak je to možné?" zeptala jsem se. Úřednice pokrčila rameny, sedla si k počítači, chvilku něco klovala na klávesnici a pak řekla, že by ten balík tam někde měl být.
Nakonec se balík našel.
Zaplatila jsem a zeptala se, kde bych našla paní vedoucí.

Paní vedoucí reagovala až na třetí zazvonění, nebo na moje hlasité kýchání, nevím. Když vyšla ven, zeptala jsem se jí, zda by mi mohla vysvětlit, co se s balíkem dělo. Dívala se na papír, četla si a kroutila hlavou. "Tak tomu opravdu nerozumím", ponesla po chvíli. "Tak mi prosím vás řekněte, co mají dělat lidé, kteří nemají přístup k internetu, jak se dozvědí, že balík přišel?" Opět kroutila hlavou a pak mi řekla, že tohle ještě nezažila. "Vy už nedáváte do schránek avízo o doručené poště?" "Dáváme." "Ale já žádné upozornění nedostala." "Tak vám ho paní doručovatelka donese dnes." "Ale já už ten balík mám." Karel Čapek napsal kouzelnou pohádku, co by řekl na toto? Možná by napsal nějaké absurdní drama.
Paní vedoucí mi pak vysvětlila, že veškeré zásilky, které chodí z tohoto internetového obchodu, jsou doručovány pouze na poštu a pokud jí chce někdo doručit domů, musí si na poštu zavolat. Ale dovolat se sem, je unikum. Dívala jsem se na ní a tentokrát jsem pro změnu nerozuměla zase já. "Prosím vás, tak proč ten zásilkový obchod nabízí možnost doručení do ruky, když stejně všechno posílá na poštu?" Nevysvětlila mi to, nebo jsem asi opravdu nechápavá. Možná jsem si vysmrkala mozek, možná k tomu přispěla i moje blond'atá hlava, ale fakt nechápu.
Abych nevypadala jako úplný debil, paní vedoucí jsem poděkovala za její čas, rozloučila jsem se a šla čekat na autobus.

Při návratu domů jsem ze schránky vytáhla další katalog tohoto zásilkového obchodu. Aniž bych ho rozbalila, hodila jsem ho vcelku do popelnice. Porušila jsem tím jednu ze svých zásad. Já totiž odpad třídím. Dnes jsem mezi směsný odpad hodila papír v plastovém obalu. Samozřejmě, ani dnes žádné avizo z pošty doručeno nebylo.

Odpoledne jsem otevřela email a tam jsem měla odpověd' z České pošty, která mi sdělovala, že můj dotaz byl postoupen Oddělení poštovních technologií. Co by asi na tohle řekl pan Kolbaba?
Děsím se však jedné věci.
Zásilka totiž nebyla kompletní a z faktury jsem vyčetla, že jedna položka není momentálně na skladě a že mi bude doručena dodatečně v nejbližším možném termínu.

Sakra, já na tu poštu budu muset znovu!

středa 14. listopadu 2012

3D


Dlouho jsem se zamýšlela nad tím, jak tento článek nadepsat.
3D se mi jeví jako příhodný nadpis, i když jsem uvažovala také nad "Včera, dnes a zítra". Ale tak se už jmenoval starší báječný italský film.


První D - Derniéra (Včera)

Včera jsem byla naposledy v práci.
Dokončila jsem snad vše, co jsem dokončit měla a současně dokončit mohla. Věřím také, že jsem zpracovala detailně všechny manuály k práci tak, aby se má nástupkyně v nich vyznala. Doufám, že bude pokračovat v mé práci, aniž by jí potkaly nějaké problémy a zádrhele. Držím jí palce.

Poslednímu dni předcházely velké přípravy. Chystala jsem pohoštění na závěrečné rozloučení.
V sobotu ráno jsem koupila v Makru více než 5 kilo hovězí kližky. Uložila jsem jí do ledničky, udělala rychlý oběd a pak až do tmy pracovala s manželem na zazimování zahrady. Byla jsem kvůli předchozí nemoci ve skluzu. Večer jsem si ještě naložila maso na nedělní oběd a pak usnula sedíc na židli.
V neděli dopoledne znovu zahrada, odkud nás v půl dvanácté vyhnal déšt'. Udělala jsem rychlý oběd a pak se pustila do cibule a kližky. Krájela, brousila nože, brečela nad cibulí. Současně jsem přemýšlela nad tím, co k tomu upeču sladkého.
V pondělí jsem se domluvila se svou nástupkyní, že bych se potřebovala "po anglicku ztratit" z práce o něco dříve. Musím jít domů vařit. Podařilo se. Přiřítila jsem se domů o dvě hodiny dříve, rychle se převlékla a pustila se do guláše. Předem nakrájené maso a cibule byl výtečný nápad. Když už bylo vše v hrnci, stále jsem ještě neměla jasno, co upeču. Dvě Hery jsem měla vyndané z ledničky a stále nebylo rozhodnuto. Že by jablkový koláč? Ve sklepě mám zavařený jablkový rozvar. Vydala jsem se do sklepa a tam zjistila, že mi nějaká sklenice "vybunzírovala" a zbylé lahve jsou v něčem, co barvou a konzistencí připomíná ropu. Na bílé polici se to vyjímalo. Co ted'? Na úklid ted' absolutně není čas. No nic, v mrazáku mám rybíz. Vrátila jsem se do bytu a chystala ovocný koláč. Vzpoměla jsem si, že mám ještě v lednici 3 bílky - já, šetřílek.
Přidala jsem je do těsta, domnívajíc se, že koláč bude ještě lepší, než obvykle. Na těsto zmrzlý rybíz, navrch žmolenka a šup s tím do trouby.
Manžel si obíhal doktory kvůli řidičáku a slíbil, že mě pak se vším odveze večer do práce.
Koláč už voněl z trouby. Otevřela jsem jí a viděla jsem uprostřed plechu "Kunětickou horu", která se celá houpala. Nevím, zda to způsobily bílky navíc, či moje snaha, aby dílo bylo co nejlepší, nebo snad ten zmrzlý rybíz. Kraje koláče se už téměř připalovaly, střed byl vysoký, syrový a navíc z něj vše sjelo do krajů. Vzpoměla jsem si na svojí maminku. Vždy, když si dávala co nejvíce záležet, dílo se nezdařilo. A naopak? Když pekla jen proto, aby bylo něco ke snídani, bylo pečivo excelentní. Asi to tak funguje i u mě.
Vzala jsem si druhou mísu, dala do ní Heru, cukr a začala třít. Pak jsem přidala další ingedience, vymazala formu na bábovku a po nevydařeném koláči jsem do trouby dala péci ještě bábovku. Dodělala jsem guláš a jen doufala, že se povedl.
Manžel přijel od doktora a už od dvěří volal: "Jé, tady to krásně voní". Míchala jsem ve dřezu s vodou guláš, aby trochu vychladl. "Co to ještě pečeš?" , ptal se muž. "Bábovku, podívej se, jak dopadl ten koláč." "Nojo, je nějak do kopečka."
Guláš jsem vychladila, bábovka se z formy krásně vyklopila a pak se chladila na dlaždicích. Připravila jsem si malé cibulky, oloupala, nakrájela na kolečka a zabalila do mísy. Manžel přinesl ze sklepa karton piva, do tašky jsem zabalila misky a lžíce na guláš, další potřebné nádobí a lahev sektu. Přemýšlela jsem, co s tím nepovedeným koláčem. Nakonec jsem ho rozkrájela, na velký tác jsem naskládala jednotlivé porce a nepovedený střed jsem nechala na plechu. Malý kousek jsem ochutnala a zkonstatovala, že je to celkem k jídlu. Hrnec z gulášem jsem přebalila smršt'ovací fólií, aby v autě neudělal nepořádek, koláč a bábovku zabalila do pečícího papíru. Cestou jsme ještě koupili dva bochníky chleba a krátce před osmou večerní jsme byli u nás v práci. Hlídač mi otevřel a já skládala věci do lednice. Karton s pivem se mi tam už nechtěl vejít. Co budu dělat? Hlídač se na mě podíval a řekl: "Alčo, klidně ho nech tady na podlaze, neměj strach, že by ti to pivo zteplalo." Měl pravdu, já byla ze všech příprav rozhicovaná tak, že jsem si ani neuvědomila, že se v práci netopí.
Ráno jsem jela do práce s kolegou. Jezdívala jsem s ním takhle několik roků, sice ne každý den, ale celkem často. Této jízdě předcházela dvoukilometrová procházka. Možná mi ty ranní cesty budou chybět.
Do osmi hodin jsem seděla se svou nástupkyní a zpracovávaly jsme pojistné události. Potom jsem šla chystat pohoštění pro své kolegy.
Dostala jsem nádhernou kytici a kávový servis z cibuláku, který mám tak ráda. Jedna z kolegyň si pamatovala, jak jsem jí s obrovským nadšením líčila, že jsem sehnala na burze krásnou cibulákovou konvičku.


Šéf mi poděkoval za práci pro firmu, druhý majitel, který je nemocný, mi poděkoval po telefonu a řekl, že kdybych kdykoliv cokoliv potřebovala, mám se na něj obrátit. Docela mě to dojalo.

Guláš chutnal, zjistila jsem to, když si "kluci" chodili přidávat.
K mému údivu mizel rychleji než bábovka ten nepodařený rybízový koláč. Všichni chválili guláš a ptali se, kdy s ním zase přijdu příště. Ocenili teplé jídlo v místnostech, kde je zima jako v ruském filmu.

Vše jsem pak uklidila, umyla skleničky, nádobí a pak ještě seděla se svou nástupkyní a probíraly jsme všechny varianty, které by se mohly vyskytnout. "Prosímtě, kdyby ti cokoliv nebylo jasné, zavolej mi." Slíbila, že ano. Následovalo několik telefonátů od lidí, se kterými jsem spolupracovala.

Po skončení pracovní doby jsem vyrazila s kolegyní, se kterou jsem spolupracovala celých třináct let ven, ona jela domů a já mířila do "Lahůdek", abych koupila něco na večer. Na rohu jsme se dlouho loučily a slíbily si, že se sejdeme. Vždyt' my dvě spolu nejen pracovaly, ale i jezdily na poznávací zájezdy. "Popřej za mě Jirkovi vše nejlepší a měj se a užívej si."

Můj muž měl totiž včera 60. narozeniny. Oslava sice proběhne až v neděli, ale během dne se ohlásila dcera a říkala, že peče tátovi dort a večer přijedou. Řekla jsem jí, že doma budeme nejdříve ve čtvrt na šest, protože musíme odvézt z Holešovic nádobí po oslavě a ještě nějaké zbývající věci, které v práci mám.

S krabicí chlebíčků a balíčky salámů jsem se vrátila do práce a začala si balit věci. Kolegové, kterým končila služba se se mnou průběžně loučili a já čekala na manžela. Přijel, věci jsme odnesli do auta, rozloučila jsem se se zbylými dvěma kolegy.

Třináct let bez dvou měsíců - čas, který jsem prožila na této provozovně, utekl. Když si připočtu i dobu, ve které jsem byla na jiné provozovně je to osmnáct roků. Ježíš, vždyt' já do firmy přišla ještě jak
o mladá ženská.


Holky dorazily chvíli po nás s dortem. Uvědomila jsem si, že jsem je neviděla skoro měsíc, nepočítám-li Skype.
Poseděli jsme pak ještě po jejich odjezdu.

Šedesát - je to jen číslo? Byl to kluk, když jsem ho poznala, bylo mu necelých dvacetdva.


Druhé D - Dovolená (Dnes)

I když se řadím mezi ranní ptáčata, která i o víkendu vstávají kolem sedmé hodiny, dnes jsem zůstala ležet a užívala si prvního dne volna. I když jsem už nespala, v posteli jsem se povalovala do třičtvrtě na osm. Zvláštní pocit, že už nemusím nikam spěchat. Nemusím se ráno dívat na hodinky, můj čas není rozplánovaný na minuty. V koupelně jsem se zdržela déle než obvykle, u snídaně jsem si četla. Pak jsem umyla nádobí po včerejším posezení a hrnky, které jsem měla v práci. Dokonce jsem si vzala utěrku a nádobí hned utírala. Kolik let už to neudělala? Většinou ho nechávám na odkapávači oschnout. Měla bych jít do sklepa uklidit tu pohromu, kterou jsem v pondělí objevila. Měla bych jít na zahradu, abych dokončila to, od čeho mě v neděli vyhnal déšt. Měla bych ....
Pak jsem se podívala na teploměr. Zjistila jsem, že je venku jen něco málo přes 1°C. I přesto, že svítí sluníčko. Z práce jsem nastydlá, nos mám jako bouchačku. Raději se budu vyhřívat v teple bytu.

I když bych měla spoustu činností na práci, sedla jsem si k počítači, pročetla poštu a potom otevřela blog. Krátce na to mi přes Skype volala Kitty, tak jsme spolu probraly co je nového. Je to stejně báječný vynález. Shodly jsme se, že je báječný i blog, díky němuž jsme našly spoustu přátel a kamarádů.

Po obědě mi to však nedalo a vzala jsem do ruky vysavač a proběhla celý byt.
Ale nepřetrhnu se, protože mám dovolenou, tak lenoším.


Třetí D - Důchod (Zítra)

Kdo ví, co bude zítra? Já osobně ne.
Pouze vím to, že mé zítra, tedy třetí D, nastane v pátek 23. listopadu, což je den, kterým se stávám důchodcem.
Přiznám se, že když mi přišel výměr, podívala jsem se na něj a pronesla k mému manželovi. "Se vším souhlasím. Je tu jen jedna věc, která mi vadí."
"A která to je?"
"Je to jedno slovo - starobní."
Důchodce ano, ale starobní? Já se přeci stará necítím.
Mé životní krédo je, že duše nestárne.

Ze svého druhého D všechny srdečně zdraví

Alena - SignoraA

středa 7. listopadu 2012

Čtyři dny ....

... tak přesně na tolik dní jdu do práce.

Nechala jsem se uschopnit a jdu. Vím, že bych opravdu nemusela, doktor mě chtěl ještě nechat doma, ale o ukončení neschopenky jsem ho požádala sama.
Vypadám jako blázen?
Mnozí si asi myslí, že ano.
K tomuto rozhodnutí jsem dospěla už minulý týden poté, co jsem zavolala do práce, abych jim oznámila, jak to se mnou vypadá. Výsledkem byla studená sprcha od jedné z ambiciózních kolegyň, která, jak věřím, se už nemůže dočkat toho, až zmizím v propadlišti dějin a která navíc k mé smůle vzala telefon.
"Dovedeš si představit, jakej tady byl bordel, jakou nám to dalo práci, než jsme to tady daly dohromady? A jak to tady bylo hektický?"
Nechápala jsem. V pátek jsem vše uzavřela, žádný rest po mě nezůstal. Ta slova mě však hodně bolela. Přemýšlela jsem nad nimi, ležíc v posteli s horečkou. Stále se mi ta slova vracela.
V noci jsem se probudila a znovu jsem o těch větách přemýšlela. Nebyla jsem si vědoma, že by po mě zůstalo něco nedodělaného. Byla jsem vzhůru asi hodinu a přemýšlela jsem, co se mohlo stát. Sakra, vždyt' já si svou nemoc nevymyslela. Takhle jsem skončit nechtěla. Doufala jsem, že vydržím až do konce, abych vše mohla řádně předat.
A ted' tohle.
V pondělí jsem mluvila se svou nástupkyní, která mě potěšila, že dělá sama a že jí to jde. Tak snad nebudu mít špatné svědomí z toho, že jsem jí nic nenaučila. Navíc mě ujistila, že bylo vše v pořádku a že žádný problém po mě nezbyl.
Tak proč ta slova o bordelu?
Manžel to zhodnotil slovy: "Asi si na tobě chtěla zchladit žáhu." Svým způsobem měl pravdu, ale v moment telefonátu jsem sálala horečkou a měla v sobě první tabletu antibiotik. To by se moc neochladila.

Rozhodla jsem se, že do práce musím.
Musím sama sebe obhájit.
Také chci vše předat protokolárně, abych, jak se říká, splnila literu zákona.
A zároveň se chci slušně rozloučit.

Doktorovi jsem v kostce své důvody sdělila. Chvilku se na mě díval a pak řekl, že by se na to vyprdnul. Prý, že mi to nestojí za to.
"Ráda bych odešla s čistým štítem."
"Položte se, já vám vyšetřím břicho. Hmmm, je to klidné."
Stál nade mnou a mnul si bradu: "A helejte, nemá ona nějaký mindrák, nebo nižší vzdělání?"
Když jsem ho ujistila, že tomu tak je, tak mi řekl: "Jděte a vybojujte si svou poslední bitvu."

Tak zítra jdu.
Přiznám se, že se mi nechce, ale v podstatě musím. Jde jen o pouhé čtyři dny.
Ale pokud dojde na "lámání chleba", nepodělám se, tak jako obvykle, nezalezu se slovy, že nemám ráda konflikty.
Budu tentokrát chtít konfrontaci.
Sakra!
Vždyt' jsem lev a celé roky jsem se chovala jako malá ustrašená myš.

Držte mi prosím palce.

neděle 28. října 2012

Říjnový sníh

Můj dnešní příspěvek nebude, co se týče textu dlouhý, tak jak obvykle bývá. Tentokrát bude více fotografií, které budou s vysvětlujícím textem.

V sobotu 27. října jsme se vydali na můj rodný sever. Hlavním důvodem byla úprava hrobů, před nastávajícími Dušičkami.
V pátek jsem zašla do Holešovické tržnice a koupila dva věnečky. Po návratu jsem se bavila s kolegyní a říkala jí, že budeme muset vyrazit brzy ráno, než se na cestu vydají "klobouci". Tímto názvem můj muž častuje řidiče v klobouku, který svůj vůz vytahuje na Velikonoce a na Dušičky, jinak zvaného - řidiče svátečního. Rádi bychom se jim vyhnuli. Součástí návštěvy mého rodného severu byl také nákup v Německu. Chtěli jsme se podívat po drobnostech k Vánocům a také koupit pro vnučky nějakou čokoládu k Mikuláši. At' se na mě zdejší prodavači nezlobí, ale to, co je zde vydáváno a prodáváno jako čokoláda, je nekvalitní, tukový, obarvený produkt.
"Holky, ted' tady čtu na internetu, že má zítra napadnout v horách až 40 centimetrů sněhu", ozvala se další kolegyně. Protože už nesedím u počítače a v práci jsem v roli "přísedící", šla jsem se k ní podívat. "No, nazdar, to se máme na co těšit."
Po návratu domů jsem ostříhala všechny květy a poupata růží, byla by škoda, kdyby zmrzly.

Ráno jsme vstávali krátce po šesté a zjistili, že venku leje jako z konve. Vytáhla jsem ze "zimní skříně" kozačky, co kdyby.
Z domova jsme odjížděli krátce před sedmou ranní. Tma a déšt' byli našimi společníky.

První zastávka byla na Mělníku na rozptylové loučce. Jezdím sem nerada. Ten palouk v polích, kde jsou nasypány koláče popela, mezi nimiž jsou občas pohozené kytky a svíčky, mi připadá jako neúcta k těm, kteří tu jsou vysypáni. Po té louce se totiž normálně chodí. Kličkujíce mezi "lívanci" popela jsem zaregistrovala, že tu rostou obrovské bedly.
Při nastupování zpátky do auta jsem si všimla, že se déšt' začíná měnit v mokré vločky.
Cesta na sever pokračovala. Mokré vločky pleskaly o čelní sklo a já si vytáhla z tašky fot'ák a začala dokumentovat přes přední okno naší cestu.

Sníh už zůstával ležet na krajnicích a zem kolem byla pocukrovaná.

Čím více k severu, tím více sněhu - čili přímá úměra.

Sněžení neustávalo, provoz byl minimální. Klobouci určitě nevyjeli, stejně tak nevyjeli ti, kteří mají zdravý rozum.

Moje Lužické hory nás přivítaly hodně škaredým počasím. Sníh se sypal, jako o závod.

Dojeli jsme v kopci nad Svorem jedno auto, před ním jel první sypač. Hurá! Cestáři nespí.

Cesta za sypačem pokračovala pomalu, ani jeden z nás neměl chut' ho předjet.

Před problematickým Šébrem sypač zastavil. Podívala jsem se směrem k Bouřnému, ale nebyl vidět. Jen stále se sypající sníh.

Ve stoupacím pruhu na Šébr už stály kamióny, dokonce zde uvízl i autobus.

Jen se nezastavit, jinak tady zůstaneme viset. Měla jsem opravdu strach.

Druhá strana Šébru byla ještě horší, i tady stály kamióny.

Ve snaze předjet stojícího kolegu, se mnozí kamioňáci dostali do protisměru. A my tudíž jeli také v protisměru.
Projeli jsme mezi nimi a přiznám se, že jsem měla dost veliký strach.

Kam se člověk podíval, všude stály kamióny. Můj muž jich odhadoval na stovku. V Lesné se opravuje vozovka a provoz je tu řízen semaforem. Za celou dobu, kdy jsme tu stáli na červenou, nepřijelo ze Šébru jediné auto. Že bychom byli poslední, kdo mezi kamióny projel? Můj muž, který jel v polobotkách a bez čepice, přiznal, že takhle hrozné to nečekal.

Hřbitov byl pokrytý sněhem, tak jak bývá v zimních měsících.

Bude ještě někdo zalévat kytičky na hrobech?

Zajeli jsme za mou sestrou do práce. Dělali inventuru, ale ona coby předseda inventurní komise měla chvíli volno. Poseděli jsme, povyprávěli si a vypili kávu. Pak jsme se rozloučili a pokračovali dál na sever do Německa.

I tady se chumelilo a cestáři na tom byli podobně, jako u nás.

Zastavili jsme u prvního obchodu, muž si koupil alespoň čepici. Ještě, že jsem si vzala kabát s kapucou.

Po nákupech v Německu jsme se vrátili zpátky do Čech a zavítali do naší oblíbené hospůdky na oběd. Dozvěděli jsme se, že Šébr je úplně uzavřený pro veškerou dopravu. Zvažovali jsme, co dál. Kudy jet domů? Měli jsme dvě varianty, bud' přes Českou Kamenici, nebo přes Německo. Naše známá servírka Lenka nám radila, at' jedeme raději Německem, že to přes Kamenici bude hodně zasekané.
Vypravili jsme se tedy znovu zpátky do Německa. Z rádia v autě jsme se dozvěděli, že cesta na Českou Kamenici je také neprůjezdná. Německo byla jediná možnost.

Ale i tady byly problémy, pro nás naštěstí v opačném směru.

Ne, to nejsou záběry ze Sibiře, to je hlavní tah na Žitavu.

"640" height="480" style="display:block;margin-left:auto;margin-right:auto" src="http://nd01.jxs.cz/010/231/e8c04e07f7_89521394_o2.jpg" alt="" />Kolem silnice byly parádní závěje.

Bílou krajinou.

Cesta, která nám běžně trvá přibližně dvě hodiny se nám hodně protáhla. Domů jsme přijeli pozdě večer a pustili si zprávy. Na ČT ukazovali Šébr. Měli jsme štěstí, že jsme vyjeli hodně brzy ráno.

Dnes ráno jsem se probudila a dívala se z okna na naší, sněhem pokrytou, zahradu. Oblékla jsem se, vzala si fot'ák a bílé nadělení jsem zdokumentovala. Potom jsem si vzala koště a odmetala sníh. Nejdříve z cest a pak z koniferů, které byly hodně ohnuté. Zamrzla nám hadice, kterou jsme nechali na zahradě.

Zamrzl nám i sud, do kterého je svedena voda ze střechy na zalévání.

Zamrzl i přívod vody.

Na podzim, když kvetou jiřiny. Měla jsem je také ostříhat v pátek, jako růže. Mohly zdobit byt. Takhle už nezdobí.

Hortenzie.

Sněhu na Bílé Hoře napadlo opravdu hodně.

Sousedé mají na oknech ještě muškáty. Jsem ráda, že já už mám kytičky pod střechou.

Přemýšlela jsem nad tím, zda se konifery srovnají, či zda zůstanou ohnuté. Jeden z bočních kmenů je ohnutý k sousedům do zahrady. To se jim určitě líbit nebude.

Je večer a znovu mrzne.
Zima a sníh jsou tu letos opravdu hodně brzy.