Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 31. prosince 2019

PF


Moji milí blogoví přátelé,

rok 2019 se chýlí ke konci, zbývá už jen několik hodin.
Pomalu přichází ten nový, dvacátý ve 21. století.
Má hezké označení 2020.

Chtěla bych Vám všem popřát hezké rozloučení s rokem, který končí a úspěšné vykročení do roku příštího.
Přeji všem pevné zdraví a věřte, není to fráze. Přeji také štěstí, pohodu, radost ze života a spoustu milých lidí kolem.
Těm, na které mám kontakt, jsem poslala přání emailem, nebo prostřednictvím WhatsApp.
Chci však popřát i těm, kteří na tento blog chodí.
Pour féliciter 2020

Srdečně Alena


pátek 27. prosince 2019

Proč tak dlouho?


Sejde z očí, sejde z mysli.
Tahle věta, prověřená generacemi, stále platí.
Sešla jsem z očí.
Tedy spíš ze stránek blogu a udělala si pauzu.
Delší, než jsem původně zamýšlela.

Po svém loňském zdravotním problému jsem částečně změnila svůj život.
Sice mi trvalo dlouho, než jsem si vše srovnala v hlavě, ale povedlo se.
Tedy snad.
Přestala jsem se pozorovat, přestala jsem myslet na to, že v mém těle tiká pomyslná časovaná bomba, která mě může zastavit.
Zpomalila jsem.
Tady to není až tak docela pravda. Zkusila jsem zpomalit. Občas však jdu do něčeho s vervou a neustávám, dokud nepadám únavou.
Naučila jsem se víc odpočívat a poslouchat signály, které moje tělo vysílá. Tady rozhodně to Zátopkovo: "Když nemůžeš, tak přidej", neplatí.
Došla jsem k poznání, že některé kopce jsou už pro mně vysoké a vzdálenosti mi připadají nějak delší.
Už nekamufluji nedostatek dechu a sil focením, ale prostě přiznám, že si musím chvíli odpočinout, abych mohla pokračovat dál.
Přehodnotila jsem své priority.
Místo vysedávání nad klávesnicí počítače a vytváření jednoho článku za druhým se raději věnuji svým vnoučatům a přátelům. Také více než dříve navštěvuji různé kulturní akce.

Můj táta zemřel na srdce ve svých 55 letech a já si až pozdě uvědomila, že toho zůstala spousta, co jsme si nestihli říct.
Až problémy s tím mým srdcem mě donutily se zamyslet nad tím, že není podstatné, kolik článků sesmolím a zveřejním. Stejně je čte jen pár lidí.

Tahle slova jsem napsala už v srpnu a byla rozhodnutá pokračovat v publikování deníku z našeho pobytu v Kalábrii. Sepsaný v té době už byl, šlo jen o to, doplnit ho fotografiemi. Prázdniny končily, vnoučata se vracela do školy a ta nejmladší na poslední rok do školky. Čas byl.
A pak mi nějaký čtenář do "Zprávy autorovi" napsal: "O co se tu snažím, stejně to nikoho nezajímá. Jen se vychloubám, kde jsem všude byla a že jsem trapná kráva."
Do komentáře pod článek, to ne. Hezky anonymně.
Takový hrdina, či hrdinka, to nebyl/a.

A já v ten moment začala vážně uvažovat o tom, že s blogem natrvalo skončím.

Čas šel a já stále přemýšlela, zda se jen tak prostě vypařit, nebo celý blog jako takový vymazat. Stále jsem nebyla rozhodnutá. Bylo mi líto spousty času, který jsem nad jednotlivými články trávila. Abych o navštívených místech podávala pravdivé informace, musela jsem často pátrat nejen na internetu, ale také v knihách a brožurách, které jsem si při našem cestování koupila.
Postupem doby mi došlo, že by to asi byla škoda jen jedním kliknutím to vše zprovodit ze světa
Vzpomínala jsem také na ty, které jsem za těch bezmála deset let díky blogu poznala.
Některé osobně, další jen prostřednictvím jejich blogů. Měla jsem možnost nahlížet do jejich životů, číst příběhy, které by stály za to, aby je někdo vydal. Někteří mě obohacovali svými zkušenostmi, další mě inspirovali tím, co dokážou vytvořit. Za ty roky vzniklo i několik přátelství.

Musím přiznat, že se mi začalo stýskat.

Jsem tady po dlouhé době.
Nemyslela jsem si, že mi takový čas potrvá, než se zase usadím ke klávesnici a pak jen ťuknu na "Hned zveřejnit".

pátek 31. května 2019

Italský deník - část 13.


Pokračování předchozí části



Neděle 24. června 2018

Budík na mobilu mě probudil krátce po šesté. Strčila jsem ho pod polštář, aby nevzbudil manžela. Pak jsem ho raději vypnula, aby neopakoval znovu své zvonění. Po ranní hygieně jsem uvařila konev čaje. Když se muž probudil, ochutnala jsem čaj a zkonstatovala, že by to chtělo ještě trochu cukru, protože jsem do něj vymačkala celý citron. Otevřela jsem skříňku … a do čaje nasypala sůl.
Proč? To stále nechápu.
Vylila jsem ho, dala hřát vodu a udělala místo něj čaj granulovaný.

Po snídani jsme vyrazili do Trebisacce na trhy. Jsou veliké, konají se jen jedenkrát měsíčně a sjíždí se na ně spousta lidí. Loni se nám povedlo zaparkovat v jedné z uliček blízko trhu, tentokrát jsme takové štěstí neměli. Všechna místa už byla obsazená. Auto jsme pak nechali kousek od COOPu, alespoň ho nebudeme hledat. Nakoupili jsme spoustu věcí, utratili hodně peněz. Nejvíce jsme zaplatili za sýry a to nám Gennaro a i druhý sýrař, u kterého jsme nakupovali, dali slevu. Koupili jsme samozřejmě věci pro vnoučata, ale i pro sebe. Před polednem jsme se vrátili do rezidence.

Po obědě a siestě jsme šli k moři. Sluníčko svítilo, teploměr ukazoval nádherných letních 36°C, ale od moře stále foukal silný a ledový vítr. Dokonce mi pod deštníkem, který Ali, který dodržoval siestu a ještě ho nestihl uklidit, byla zima. Na sluníčku bylo příjemně, ale kombinace slunce a větru je hodně zrádná. Po chvíli se dostavil Ali s kolečkem a začal do něj nakládat deštníky. Vlny se občas přehouply až na pláž a mě bylo jasné, že v tomhle se plavat nedá. Přesto jsem do moře šla, ale dostala od něj mokrou facku, takže jsem se pokorně vrátila k lehátku a otírala si obličej a vlasy. Muž byl odvážnější a šel se s vlnami poprat. Když se vrátil, stěžoval si, že je mu ve větru zima. Nakonec se sebral a z pláže odešel.
Já zůstala a četla si.

Po večeři jsme se, už teple oblečeni, znovu vydali na pláž. Chtěla jsem si fotit mraky a červánky a také jsem nesla něco na zub Belle, která radostně vrtěla ocasem. Zákaz - nezákaz. Porušuje ho kde kdo.

Večerní pláž

Mraky nad horami

Zanedlouho bude úplněk

Moudrost předků říká, jsou-li červánky, bude zítra větrno

Po návratu jsme chvíli hráli karty, ale zahnala nás zima dovnitř.

Když jsem si šla lehnout, už podruhé jsem zakopla o ten naprosto zbytečný ozdobný rám postele.
Tentokrát to bylo potmě a o to podstatně výživnější. Trefila jsem ostrý roh, takže jsem si rozsekla lýtko, odřela ruku, která spadla mezi rám a postel a narazila si rameno. Bolelo to jako čert. Jediným štěstím bylo, že mobil, který si sebou beru pod polštář, abych věděla kolik je hodin, přistál na posteli. Spadnout na dlaždice, dopadl by jako jeho předchůdce, kterého jsem si rozbila v prosinci. A pořizovat si po půl roce zase nový mobil... Zvedla jsem se, šla do kuchyně a z lékárny vytáhla Tee Tree Oil a potřela si rozseklé lýtko a odřenou ruku. Pěkně mi to v noze cukalo.
Moře prý léčí, tak se nechám překvapit.


Pondělí 25. června 2018

Probudila jsem se kolem půl osmé. Noha i ruka stále bolely. Navíc jsem zjistila, že se mi trochu spouští rýma. To je to vylehávání ve vichru na pláži a vysedávání večer na terase. Dobře mi tak.
Venkovní teploměr ukazoval 19°C a po obloze se honily mraky.

Po snídani jsme šli k moři. Hladina byla oproti předchozím dnům klidnější a i vítr už nebyl tolik ledový a ostrý. Ale fučelo stále dost. Oblékla jsem si jedny z plavek, které se jsem si koupila v neděli na trhu a hned doma si je vyprala.
Už vím, proč stály jen 5€.
Doplavala jsem z hloubky do míst, kde už jsem stačila a upravovala si vršek. Naštěstí pro mě v moři moc lidí nebylo. Pak jsem se v duchu modlila, aby nepřišla nějaká větší vlna a já se společensky neznemožnila.
Zatrolené plavky! Jsou z nějakého podivného, snad instantního materiálu, který po kontaktu s vodou zvětší svůj rozměr o několik konfekčních čísel. Z vrchního dílu se stalo cosi obrovského, nedržícího tvar. U spodního, jen díky pevným guumičkám, nedošlo k jejich uplavání. Když jsem lezla z vody, vypadala jsem jako v plenkových kalhotách.
To byl zase kup.
Tak jsem si pořídila místo plavek opalovačky. Bylo mi jasné, že v těch plavkách už do vody nepolezu.
Četla jsem si a pak zaregistrovala, že přijíždí zelinář. Natáhla jsem na sebe šaty, vzala peněženku a šla nakoupit. Opět jsem nakoupila ta výtečná rajčátka, po kterých se mi určitě bude stýskat a dvě papriky.
V apartmánu jsem pak na cibulce a česneku udělala vepřovou konzervu, na jejímž obalu bylo, že obsahuje 80% masa. Obal nelhal. Rajčata, která jsme včera koupili v Trebisacce a která zdaleka nedosahovala kvality a chuti těch nových, jsem spařila, oloupala, pokrájela a hodila na maso. Nicméně, mít i takováto rajčata u nás, to bychom si mohli pískat. Papriku jsem nakrájela a poslala za rajčaty. Uvařila jsem k tomu rýži. Muž si to pochvaloval a řekl, že netušil, že se z konzervy dá udělat tak dobré jídlo.

Po siestě jsme šli opět k moři. Vítr znovu foukal a vlny v souvislosti s ním, zvýšily svou intenzitu. Ve starých a osvědčených plavkách jsem si zaplavala a pak se vrátila na lehátko. Pod deštníkem v mokrých plavkách a ve větru mi byla pěkná zima. Poprosila jsem muže, aby deštník zavřel. Sluníčko mě za chvíli zahřálo. Během chvíle se opět objevil Ali s kolečkem a začal sbírat všechny deštníky. Když fouká, deštníky nejsou.
Na pláži jsme vydrželi do půl šesté, pak se zabalili a po očistě v pitné vodě jsme měli naplánovanou procházku po Lungomare v Trebisacce. Těšila jsem se na korzo podél moře a na nespočet barů a cukráren.
Někam se posadíme a dáme si obrovský zmrzlinový pohár.

Náš výlet jsme zahájili u obranné věže na pobřeží, která dala jméno rezidenci, kde jsme ubytovaní. Kolikrát my už kolem ní jeli? Nesčetněkrát. Z neznalosti věci jsme auto nechali na parkovišti hotelu u hlavní silnice. Očividně tu nebyl jediný host. Jen jedno otevřené okno dokládalo lidskou přítomnost.

rc="http://nd02.jxs.cz/034/996/0e577a4aa1_105489209_o2.jpg" alt="" />

Chvíli jsme šli po hlavní silnici, pak odbočili na další, která vede směrem k věži. Došlo nám, že jsme autem mohli dojet až sem.


Přiblíženo

Muž objevil, kudy se dostat dovnitř. Plot, rezavá vrata a rám od informační tabule. Ve vysoké trávě jsme objevili chodník z vymývané dlažby, který vedl k věži.


Prázdný rám, ve kterém možná někdy byla nějaká informační tabule
a odpadkový koš, který pohlcuje zeleň

Chodník byl místy zarostlý trávou a nějakými plazivými rostlinami. Nevím jak se jmenují, ale já má pro ně své pojmenování a říkám jim "divoké okurky". Jsou to potvory žahavé a já, po několika neblahých zkušenostech, se jim vyhýbám. Lemovaly ho vysokánské traviny, zbytky ohořelých keřů, které občas znovu obrazily a dokazovaly sílu přírody a pak rákosí. Občas jsme narazili i na šlahouny ostružin, které se nakláněly nad chodníkem. Měli jsme si vzít dlouhé kalhoty, ne všude se tím pralesem dalo projít bez úhony.

I oleandr tu vyrůstal a kvetl

Moc lidí sem asi nechodí.
Došli jsme k cíli a já po schodech vystoupala nahoru. Dveře byly opatřeny dvěma kovovými pásy, které byly přišroubovány, aby zamezily komukoliv vstoupit. Najednou, jako by se setmělo. Mraky skryly sluníčko a mně došlo, že fotkám bude chybět barva.



Schody nahoru a dolů


Pohled shora na okolní krajinu

Věž jsme obešli celou. Kolem ní se rozkládají mokřady a roste tu vysoké rákosí. Nerada bych se tu potkala s žábou a proto jsem raději při obchůzce dupala. Hluboké kvákání napovídalo, že by tu mohly být volské žáby. S jednou jsem se kdysi setkala na Garganu a asi jsem v ten moment udělala rekord ve skoku do výšky a pak hlavně v běhu na krátkou trať.


Věž Torre Saraceno je vybudována z kamenů a malty, a je válcovitého tvaru. Nahoře se zužuje a pak pokračuje římsou, kterou zdobí aragonské oblouky. Jméno dostala buď podle ústí řeky Saraceno, nebo podle mysu Capo del Saraceno. Patřila do obranného systému pobřežních věží v Neapolském království, které začaly být budovány od středověku. Byly situovány tak, aby tvořily obranný systém celého pobřeží a aby zastavily časté útoky korzárů a Saracénů. Ze všech bylo vidět na moře a také na obě věže sousední. Bylo tak možné pomocí světelných a kouřových signálů upozornit na nebezpečí či požádat o pomoc.


Pohled od věže na okolní kopce

Stejnou cestou, kterou jsme přišli, jsme se vraceli zpátky. Došli jsme k závěru, že tu mělo být pravděpodobně vybudováno další z turistických lákadel. Jenom ta vymývaná dlažba musela stát hodně peněz. Možná to bylo financováno z evropských dotací, možná došly finance městu, kdo ví?

Mraky nad námi černaly, udělala jsem si pár fotek hor a na silnici si všimla několika čerstvých šrámů. Tak jsem těm ostružinám neutekla.
Jako by mi nestačilo to rozražené lýtko.


Serra Dolcedorme


Mraky a sluneční paprsky

Cestou k Trebisacce muže napadlo, že bychom se mohli zajet podívat do Amendolary. Proč ne? Nikdy jsme tam nebyli, můžeme poznat něco dalšího. Navrhla jsem, že raději pojedeme do Amendolara Marina, která se rozkládá na pobřeží. V historickém centru, ležícím vysoko v kopcích, bychom nemuseli narazit na žádnou "gelaterii". Neobjevili jsme jí totiž ani v historickém centru Villapiana, natož v Plataci.
Pokračovali jsme proto z Trebisacce po pobřežní komunikaci. Místy jsem si připadala jako ve filmu z padesátých let. Dělnické domky, nalepené jeden na druhém a vše takové omšelé. Obraz bídy italského jihu. Jako by se tu zastavil čas.
Tak sem turisté opravdu nejezdí.
I samotná Marina nás zklamala. Prostě jen velké nic kolem jednoho městského parku s kolotočema.

Začalo pršet. Takže z plánů na posezení se zmrzlinou sešlo. Zpátky jsme už nejeli podél pobřeží, ale vjeli na SS106 a po ní se vraceli za občasného deště do Villapiana. V jednom místě jsme si všimli téměř totožné obranné věže. Asi byla budována ve stejném období.
U Trebisacce byla silnice suchá a já doufala, že o 4 kilometry dál, by to mohlo být stejné.
Nebylo. Už když jsme se blížili k Villapiana a viděli louže vody, došlo mi, že moje doufání bylo liché.
Plavky z rána a z odpoledne, pláž
ové osušky a osušky z koupelny, které jsme tu nechali po očistě proschnout, vše bylo mokré. Bylo už po dešti, ale ochladilo se o 10°C.

Po večeři muž zprovoznil notebook, aby se podíval, jak bude zítra
"Má pršet, dokonce na 90%".
To mě moc nepotěšil. Pak se ještě díval jak je u nás. Také hnusně.
Vzala jsem si foťák a šla na pláž fotit blesky a bouřku, která řádila nad mořem.
Došly mi tam baterky.

Úplněk bude opravdu brzy

Tentokrát jsme netrávili večer na terase, ale v kuchyni, kde bylo o poznání tepleji.
Společnost nám dělaly mokré osušky a plavky.


Pokračování příště.

pátek 24. května 2019

Italský deník - část 12.

Pokračování předchozí části



Pátek 22. června 2018 - pokračování

Vrátili jsme se od moderního kostela zpátky k autu a pokračovali dál na jih.
Zastavili jsme se v Cariati. Město nás zaujalo už zdálky mohutnými hradbami, tyčícími se nad mořem. Zaparkovali jsme pod městským opevněním a vydali se na prohlídku dalšího zajímavého místa. Vystoupali jsme nahoru na hradby, odkud byl báječný rozhled. Moderní část města se rozkládala hluboko pod námi, ale ta nás nelákala.




Milujeme stará města s jejich památkami, křivolakými a úzkými uličkami.
U cukrárny, která stála nahoře na hradbách, jsem manželovi navrhla, že bychom si mohli dát zmrzlinu. Asi mi to tartufo nestačilo. Muž odmítl a prohlásil, že si jí dáme až ve městě.

Ještě několik schodů kolem kostela, u jehož zadní části stál mariánský sloup.
Opět, v tomto dni už podruhé, jsme neobjevili vchod.
Z obou stran pokračoval zdmi "přilepených" domů.

Za další obrannou věží se nám naskytl opět pohled na město

Byli jsme poměrně vysoko

Račte vejít ...

Území, na kterém se Cariati rozkládá, bylo osídleno v 5. - 6. stol. př. Kr. Z archeologických vykopávek vyplývá, že tu žil lid Bretti. Byli to válečnící, ale také zemědělci a pastevci. Hrob válečníka či zbytky starobylých obydlí, dokládají přítomnost tohoto osídlení. Jako mnoho dalších bylo součástí Velkého Řecka. Později se dostalo pod nadvládu Říma a bylo známo jako Patenum. Vzhledem k tomu, že bylo cílem častých saracénských nájezdů, bylo postaveno na kopci, aby si zajistilo bezpečí. Strategické umístění a vybudování opevnění s osmi věžemi zajišťovalo jeho obyvatelům bezpečný život. Od počátku křesťanství se stalo sídlem biskupa a bylo jím až do roku 1342. Po krátkém normanském období, kdy se z města stalo hrabství, se stalo majetkem feudálních pánů a vládly mu rody Ruffo, Sanseverino,Coppola, Riario, Borgia, Spinelli a další. Roku 1437 se opět stalo sídlem biskupství. Po roce 1565 bylo Cartiati povýšeno na knížectví. V majetku feudálních pánů zůstalo až do zrušení feudalismu. Stalo se pak součástí Sicilského a později Italského království.

Z hradeb jsme vešli do historického centra. Po pravé straně jsme objevili uličku, která vedla ke žlutému kostelu a mizela někam dolů. Chvíli jsme váhali, zda se opět vydat někam dolů, když jsme právě došli nahoru. Pak jsme si řekli, že by to možná byla cesta zbytečná, protože zavřených kostelů už jsme dnes viděli spousty.
Za uličkou byl vyvýšená vyhlídková terasa, ze které byl vidět na jedné straně přístav a na té druhé byl výhled na hory.



Holub, který seděl u zdi, jako by kroutil hlavou nad tím, že jsou tu turisté

Vydali jsme se do uliček historického centra a v jedné z nich jsme objevili Oratorium sv. Antonína. Bylo otevřené, takže nám nic nebránilo v prohlídce.



Oratorium sv. Antonína

Jednoduchý oltář a na bočních stěnách keramické dlaždice znázorňující křížovou cestu

Uličky města byly téměř liduprázdné a působily hodně omšelým dojmem.

I když omšelé, přesto zajímavé

Došli jsme ke katedrále, která byla z části zakryta lešením.

Tady se opravuje
Je vidět nová zvonice s hodinami, z roku 1904

Líbí se mi, že na plachtách bývá ve spoustě míst zobrazeno,
jak přikrytá památka vypadá

Nezakrytá katedrála
Zdroj fotografie: Internet - BeWeB, autor neznámý

V úzké uličce, navíc z
části zakrytá, se katedrála opravdu špatně fotí

Katedrála v Cariati je zasvěcena sv. Archandělu Michaelovi. Na jejím místě stála původně svatyně z 5. století. V 15. století tu byla vybudována katedrála a zasvěcena sv. Petrovi. Současný název nese od roku 1741. V roce 1857 došlo k její kompletní přestavbě. Katedrála má tři lodě, oddělené jónskými sloupy, které jsou uspořádány v párech. Oltář hlavní lodi zdobí plátno zobrazující Nanebevzetí Panny Marie, v bočních jsou barokní mramorové oltáře. Na stropě hlavní lodi je freska andělů a Archanděla Michaela odhánějícího Lucifera. Stará zvonice pochází z roku 1649.
Na rozdíl od, z části zahaleného exteriéru, byl její interiér ohromující.



Hlavní oltář


Zdvojené jónské sloupy

Archanděl Michael

Mramorové oltáře v bočních lodích

Měšec na milodary



Freska hlavní lodi

Poslední pohled do interiéru

Před hlavním vchodem (za sloupy) jsou sochy sv. Leonarda a sv. Catalda

Ptákům není nic svaté

Pohled na starou zvonici

Opustili jsme katedrálu a pokračovali městem dál. Objevili jsme spoustu dalších zajímavých budov.

Jak jinak - zavřeno



V jedné z trafik jsem si chtěla na památku koupit pohlednici. Měli, ale jen neutrální pohledy Kalábrie.
S městem ani jediný.
Pokračovali jsme dál, vyšli z historického centra ven Portou Pia, která je pokládána za hlavní vstup do města.
Cukrárnu se zmrzlinou jsme cestou městem žádnou nepotkali.

Porta Pia zevnitř

Betlém pod okny Palazzo del Seminario

Porta Pia zvenčí

Opevněné město

Podél opevnění, které bylo místy porostlé kaparovníkem, jsme se pak vraceli tam, kde jsme nechali auto.


Můj muž měří 185 cm a vedle oleandru vypadá jako trpaslík.
Vedle silnice u hradeb se oleandru daří. Pochybuji, že ho někdo zalévá.
Hradby porostlé kaparovníkem trnitým

Květ a plod.
Sbírají se ještě nerozvinutá poupata a naložená v soli jsou známá jako kapary

Chvíli jsme poseděli u pomníku padlých z obou světových válek. Byl odtud krásný rozhled. Uvědomila jsem si, jak mě bolí nohy. Když jsem se podívala na muže, bylo vidět, že toho má také "plné kecky". Navrhla jsem mu, že už dál nepojedeme, že se vrátíme zpátky. Sice chvíli protestoval a říkal, že náš cíl už není daleko. Vím, chybělo nám už jen asi 20 kilometrů do plánovaného cíle, ale bylo mi jasné, že hledat na mysu Krimisa Apollonův chrám, by už asi bylo
nad naše síly.
"A co ta zmrzlina?"
Při představě, že se budeme znovu šplhat nahoru ke hradbám, mě na ní přešla chuť.

Pomník padlých

Obranná věž Spinelli


Autem jsme tedy sjeli na SS106, lemující celé pobřeží a vydali se k dočasnému domovu.

Cestou jsem si fotila mraky

Cesta do rezidence byla v pohodě. Trochu jsme s obávali toho, že bude veliký předvíkendový provoz. Jen v městečkách, kterými jsme projížděli, bylo živěji, protože se blížil večer.
Muž si po příjezdu vzal plavky a šel k moři, prý aby se probral a já se pustila do přípravy teplé večeře.
Tartufo, něco sušenek plus litry čaje, oběd nenahradí.

Když jsme pak večer relaxovali na terase, přišla paní Catherine, která byla překvapená, že ještě nebalíme, když jedeme zítra domů.
Ne, nebalíme, ještě týden tady pobudeme.
Bylo by to poprvé, kdybychom v Itálii nebyli na tři týdny.
Ale notnou chvíli jsem o tom přemýšlela.


Sobota 23. června 2018

Spala jsem špatně. Možná to způsobila únava z překonání několika kilometrů a nespočtu schodů v horku. Také mi vrtala v hlavě ta večerní návštěva paní Catherine, která si myslela, že odjíždíme. V noci se mi dokonce zdálo, že jsme odjeli, ale všechny naše věci zůstaly tady. Probudila jsem se s hrůzou a když se mi znovu podařilo usnout, zdálo se mi o mamince a o starém domě, ve kterém jsem od dětství bydlela a ze kterého jsem se odstěhovala před spoustou let. Na venkovních schodech tu byly moje truhlíky s jahodami a všechny plody byly rozmáčené deštěm.
Vstávala jsem až v půl osmé, ale cítila jsem se jako spráskaný pes.

Po obloze se honily mraky. Po včerejším azuru nebylo památky, přesto jsme po snídani vyrazili k moři.
Vítr hnal vysoké vlny k pobřeží a moře si občas šplouchlo až k první řadě lehátek. Muž do mokrého živlu vlezl, ale já si chtěla dočíst kapitolu v knížce. Půjdu až pak.
Nešla jsem. Když muž vylezl, klepal se zimou jako drahý pes a prohlásil, že má propláchnuté všechny dutiny. Ležela jsem na lehátku a rozhodně mi nebylo horko. Vítr se proháněl nad lehátky a byl hodně nepříjemný. Vydrželi jsme tu do jedenácti a pak se vrátili do apartmánu.
Pustila jsem se do přípravy oběda. I když maso bylo z konzervy, udělala jsem k němu knedlíky a zelí. To abych vykompenzovala ten včerejší odfláknutý oběd.

Po obědě jsme chvíli relaxovali a kolem třetí se vrátili k moři. Na pláži panoval zmatek. Ne všichni pochopili, že číslo apartmánu souhlasí s číslem deštníku. Zejména se vyznamenala ukrajinská rodina, která dorazila někdy během pátku, v době kdy jsme bloudili Kalábrií. Neustále se stěhovali, vždy po té, co je z lehátek vyhnali ti, kteří tam patřili. Za každou cenu však chtěli být v první řadě. A přitom bydleli v apartmánu, kde předtím byla Marie, Soňa a děti. Stále nechápali, kam si mají lehnout. Až když se ocitli přímo před námi a došlo k dalšímu dohadování s těmi, kteří přijeli a chtěli si lehnout na své místo, už jsem to nevydržela. Včera jsem si slušně oprášila ruštinu, takže jsem ukrajincům vysvětlila, že číslo deštníku souhlasí s číslem apartmá a že jejich deštník je ve druhé řadě. Dokonce jsem jim ukázala, kde. A pak jsem jako včerejší průvodce vznesla dotaz, zda rozuměli. "Da, panimájem", sebrali své věci a posunuli se o dvě lehátka dál, samozřejmě, že v první řadě.
Některým lidem to prostě nevysvětlíš.

Na pláž dorazil Lorenzo s tatínkem. Konečně někdo další z loňska. Už z dálky nás oba zdravili hlasitým "ahój". Došli k nám a říkali, že jsou rádi, že nás zase vidí. I my byli potěšeni, že vidíme známé tváře. Pak nám Lorenzův tatínek řekl, že jsou tu letos na "solo una settimana". Za chvilku dorazila i maminka a došlo na další přivítání.
Uvědomila jsem si, jak bylo loni prima, že Francesco pořádal večery s vínem, nebo karaoke, protože jsme měli možnost se všichni víc poznat. V opačném případě bychom znali jen Lorenza, kterého české děti učili náš jazyk a on pak všechny hlasitě zdravil.
Letos je to jiné, nic se nekoná. Jen v televizi u baru běží fotbal.

Vlny byly stále vysoké a do vody nelezl téměř nikdo. Výjimku tvořili Ukrajinci. Četla jsem si a pak nad knížkou usnula. Když jsem se probudila, nebyl na pláži téměř nikdo. Vrátili jsme se do apartmánu a chvilku po návratu zvonil můj telefon. Povídaly jsme si s dcerou a s Emou. Dozvěděla jsem se, že u nás je hnusné počasí. Pochlubila jsem se, že tady už druhý den nepršelo. Možná i proto, že jsem si koupila deštník. Ema mi řekla, že babičku Marii čeká operace. Ošklivá diagnóza se bohužel potvrdila. Na druhou stranu, pokud se doktoři rozhodli operovat, je veliká šance na úplné uzdravení.

Po večeři jsme si četli a když se začalo šeřit, rozložili jsme karty.
Paní Catherine přišla na návštěvu a hlavně nám chtěla oznámit, že zítra jsou v Trebisacce výroční trhy a že bychom si je neměli nechat ujít. Ujistili jsme jí, že o nich víme a že už jsme je navštívili v minulém roce. Navíc jsme si tu informaci ověřili u Veroniky. Chvilku jsme seděli a povídali si. Dozvěděli jsme se, že Francescova sestra bydlí ve Florencii a také to, že Gaetanův bratr dvojče zemřel a že on to špatně nese. Přišlo nám, že je oproti minulému roku vážnější a i smutnější. Přičítali jsme to tomu, že předělává apartmán a je z toho unavený. Jednovaječná dvojčata jsou hodně propojená. Vidím to u svého zetě a jeho bratra. Neuvěřitelná podoba, stejná gesta, hlas, souznění. Ono se o dvojčatech říká: "Kopni jednoho a zařve ten druhý." Když jsem pak paní Catherine řekla, že se mi po její včerejší návštěvě zdálo, že jsme odjeli a nechali tu všechny věci, rozesmála se a řekla: "Mi dispiace tanto." Prý se zmýlila a opravdu si myslela, že už pojedeme domů.
Když odešla, šli jsme dovnitř. Byla jsem vyspalá z pláže, takže jsem si zapnula manželův notebook a hrála karty. On už dávno spal spánkem spravedlivých. Když jsem si později uvědomila, kolik je hodin, raději jsem si na mobilu zapnula budíka.
Na výroční trhy je dobré jet brzy, už jen kvůli parkování.

Pokračování příště.