Hledání smyslu života?

Musím se přiznat, že jsem pro toto téma hlasovala. Ted' nechápu proč. Už od včerejška si marně lámu hlavu, napsat něco smysluplného, aby to v konečném výsledku nevypadalo jako totální nesmysl.

A čím víc o tom všem přemýšlím, tím mám v hlavě větší prázdno. Má to smysl?

Začnu veršíkem báječného člověka, který uměl žít, rozdával radost a dnes právem patří mezi klasiky.

"Kdo víno má a nepije,

kdo hrozny má a nejí je,

kdo ženu má a nelíbá,

kdo zábavě se vyhýbá,

na toho vemte bič a hůl,

to není člověk, to je vůl."

                                      Jan Werich

Máme vůbec hledat smysl života? Myslím si, že to je otázka pro filosofy, nebo badatele nad nesmrtelností chrousta. Každý z nás vidí smysl života v něčem jiném. Pro někoho je to jen prosté štěstí a spokojený život, pro dalšího možnost rozdávat radost a štěstí těm druhým a pro jiného třeba hromadění majetku.

Každý z nás si už někdy určitě položil otázku: "Proč vlastně žiju?" Pokládáme si jí ve chvílích, kdy je nám zle, nebo nám někdo ublížil, či nás někdo využívá, nebo se ocitáme v bezvýchodné situaci.

Pro dítě, které přijde na svět, je smyslem života teplo mateřské náruče, jídlo, spánek.

Postupem doby a nabýváním rozumu se smysl života rozšiřuje a kromě rodičovské lásky začínají být podstatné  i  materiální hodnoty. Pamatuji si, že pro mé děti bylo "otázkou života a smrti" vlastnit "mončičáka". Jejich zoufalství bylo o to hlubší, oč více spolužáků toto plyšové stvoření s ksichtíkem vlastnilo. Jiné alternativy hraček nepřijali. A když mi pak dcera jednou řekla: "Když nebudu mít mončičáka, tak nemusím žít", začala jsem se pídit po tom, kde bych kýžený produkt sehnala. Musela jsem si opatřit tuzexové bony a pak vystát frontu, aby moje tehdy osmiletá dcera "neztratila smysl života". Když jí to dnes připomenu, věřím, že má sto chutí "mě zašlápnout". "No, mami?", jako bych slyšela tu otázku visící ve vzduchu.

Sama jsem nikdy moc nepřemýšlela nad tím, jaký je můj smysl života. Po nevydařeném vztahu jsem se pár měsíců pohybovala jakoby ve vakuu, jen jsem tak přežívala. Potom jsem poznala člověka, který mě vrátil do normálu a můj život nabral nový směr. A já už věděla, že chci  prožít plnohodnotný život s partnerem, kterého mám dodnes ráda. Od samého počátku jsem také věděla, že chci mít děti. Pak, když se to nedařilo, propadala jsem hluboké skepsi a mnohdy jsem o sobě zapochybovala: "Proč žiju, když nemůžu mít děti?" Když se pak po třech letech narodil syn, byla jsem nevýslovně št'astná. Můj život dostal  konečně smysl a já věděla, že pro toho malého tvorečka udělám vše a že jsem ochotná za něj i dýchat. A pak, když se narodila dcera, štěstí se ještě znásobilo.

Život utíká, z dětí se stali dospělí lidé, kteří se osamostatnili a začali žít své životy.

Já si začala v té době plnit své koníčky, na které v dřívější době nezbýval čas a většinou i finanční prostředky. Začala jsem konečně cestovat a poznávat místa, o kterých jsem do té doby jen četla.

A pak se narodila první vnučka a já stála nad její postýlkou, věděla jsem, že ten prožitek ze

zázraku zrození je stejný, jako když jsem se sama stala matkou. Možná, že ty emoce byly ještě silnější. Ted' je tu další pokračování, další človíček, pro kterého všichni uděláme maximum. A i při narození druhé vnučky se vše opakovalo.

Musím přiznat, že moje děti a vnučky jsou svým způsobem mým smyslem života, a nejen jím, jsou i jeho pokračováním. Mám moc ráda tento citát:

Albert Einstein: "Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to."

Smysl života je neuchopitelný pojem a každý si pod tím představí něco jiného. Vždyt' všichni jsme jedineční, všichni jsme originál. Tenhle citát mám také moc ráda:

John Lennon: "Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij".

Má tento článek smysl? A nebo je to nesmysl?