Pokračování předchozí části
2.7.2016
Vstala jsem brzy a snažila se neprobudit manžela, potože ho čeká pořádná porce kilometrů. Já neřídím, já se jen vezu. Ač jsem se snažila být tichá jako myška, nepovedlo se. Když jsem lezla z koupelny, už koukal. Uvařila jsem kávu ke snídani a další do termosky na cestu. Po snídani jsem umyla nádobí a dopakovala cestovní tašku. Zbytek našich věcí jsem vynášela na terasu.
Kočky se přišly rozloučit. Dala jsem jim zbylé mléko a do misky nasypala granule.
"Hele mami, nepřipadá ti, že se tady něco děje? Asi nám končí zlaté časy."
Věci z apartmánu postupně mizely a v autě jich přibývalo. Šli jsme se rozloučit se sousedy. Ti z Dobřichovic také odjížděli. Chystali se jet nonstop. Jsou mladší a navíc oba řídí, takže se mohou vystřídat. Plzeňákům jsem donesla zbytek kočičích granulí a sirky, ty už také nebudeme potřebovat. Oba moc děkovali. Už včera jsem jim dala na sebe kontakt, slíbili, že se ozvou. Až prý pojedeme s vnoučaty opět do plzeňské ZOO, určitě se musíme stavit. Slíbili zavolat, až se vrátí do Čech. Chystali se do Peschici na trhy. Kdybychom neměli narvané auto, mohli jsme je tam odvézt, protože tam jedeme pro sýr Cacio Cavallo.
Tentokrát jsme měli na sousedy štěstí, i když ti dva loňští mladíci Jakub s Otou, až na pár hlučných vyjímek, také nebyli tak špatní.
Naposledy jsem zametla, otřela kuchyňskou linku a přendala z lednice věci do té naší cestovní. Muž jí vytáhl ze zásuvky, já vytřela vnitřek a dala před otevřené dveře hadr na podlahu, aby do něj stékala voda, až poovolí třítýdenní námraza. Stejně za chvíli nastoupí "rychlá rota", která to tu nablýská pro další návštěvníky.
Ještě naposledy jsem prošla apartmán, zda jsme někde něco nezapomněli. Už se nám totiž povedlo jednou nechat pod postelí prázdnou tašku. Naštěstí opravdu prázdnou. Ale byla jí škoda, dobře se do ní balilo, protože se jí otevírala celá vrchní strana.
Zamkli jsme apartmán a šli se rozloučit s domácími. Dole byl jen Domenico, který si od nás vzal klíče. Zeptala jsem se ho, zda si chce apartmán zkontrolovat, ale jen mávl rukou. Pak řekl, že musí zavolat Luigiho, prý by mu neodpustil, kdyby se s nám nerozloučil. Luigi odněkud přiběhl a kromě přání št'astné cesty, nás rovnou pozval zase na příští rok. Potom se objevil Giovanni, aby se také rozloučil a řekl nám, abychom se stavili v restauraci, že by se Maria zlobila, kdybycho jí ujeli bez loučení. Už na nás čekala. Stejně jako Luigi přála št'astnou cestu a zvala nás napřesrok znovu do Peschici.
Co bude příští rok?
Vyjeli jsme nahoru do města před trhy a měli štěstí. Jedno auto těsně před vchodem odjíždělo, takže jsme zaparkovali místo něj. Sýry jsme koupili hned u prvního sýraře, který je měl za 12€ za kilo. Jako dárek nám přidal mozarellu. Loni jsme dostali salámek. Asi ne každý kupuje 7 kilo sýra najednou. Sýrař nám je zavakuoval, my zaplatili 84€. Měli jsme splněno. Loni jsme platili ještě víc, protože jsme kupovali navíc kus pecorina. Muž šel se sýry do auta a já na něj počkala u vchodu, abychom se nehledali. Pak jsme ještě obešli trh a potkali souseda z Plzně, který nás u jednoho stánku vyfotil. Slíbil, že fotku pošle. Tak uvidíme. Pak jsme se ještě jednou loučili.
U jediného zelináře, který tu byl, jsme koupili česnek a vydali se na cestu k domovu.
U nádraží jsme zastavili, sýry přendali do cestovní ledničky a chladící tašky. Měly by v pohodě vydržet,. Dříve jsme je vozili bez vakuového obalu a vždy cestu přežily.
Tady končí koleje
Nádraží Peschici
Do Vica po serpentýnách jsme jeli v koloně pomalu se velkoucích aut. Proti nám se hrnula šňůra těch, kteří mířili na pobřeží. Na Garganice byla kolona aut jedoucích k moři téměř nepřetržitá. U Cagnana jsme natankovali plnou nádrž.
Pípla mi SMS, Lenka nám přála št'astnou cestu.
Poslední zastávka na Garganu a pohled na Varanské jezero
Krávy na mostě
Na Lesině jsme najeli na dálnici A14 a mířili na sever. Tři týdny utekly jako voda. Stejně mám pocit, že se čas kolem nás nějak zrychluje.
Míříme na dálnici
Nikdy mě nepřestanou fascinovat oleandry, které A14 lemují
Zajeli jsme na jedno z odpočívadel, došli si na záchod a poobědvali toasty. Já s pivem, muž s birrelem. Cesta pokračovala v pohodě, dálnice stále jela. Problém nastal až u Cesena. Kolona aut mířících na sever se zastavila. Bylo úmorné horko. Po chvíli jsme se rozjeli, abychom se vzápětí znovu zastavili a tímto způsobem jsme dojeli k hodně ošklivé bouračce. Nebyl na ní hezký pohled. Zabrala dva jízdní pruhy, takže se před ní auta musela řadit ze tří pruhů do jednoho. Asi byla varováním pro další řidiče, protože až k Bologni se jelo naprosto spořádaně. Žádné přejíždění z pruhu do pruhu, žádné myšky, ani troubení.
Před Bologní jsme sjeli na nově vybudované odpočívadlo. Došli jsme si na záchod, koupili si zmrzlinu a Red Bull v lahvi. Kávu manžel odmítl, prý si jí dá později, až bude trochu chladněji. Teploměr ukazoval 37°C. Nastoupili jsme do auta a zvažovali, co podnikneme dál. Času jsme měli spoustu.
"Hele, nezajedeme znovu do Maranella?"
"Tam už jsme byli, řekl muž.
"Tak se pojedeme podívat do Modeny do Muzea Ferrari."
I tenhle můj "skvělý nápad" zavrhl.
"A tak co kdybychom zajeli znovu do Mantovy a zašli do Muzea Tazia Nuvolariho."
Mapu a plánek jsme měl
i sebou, vytiskla jsem si je před odjezdem, abychom eventuelně netápali jako v předchozím roce. Muž přiznal, že se mu v tom horku opravdu nikam nechce. Vzpomínal na rozpálené uličky Mantovy, kudy jsme se v minulém roce ploužili jako dva stíny.
i sebou, vytiskla jsem si je před odjezdem, abychom eventuelně netápali jako v předchozím roce. Muž přiznal, že se mu v tom horku opravdu nikam nechce. Vzpomínal na rozpálené uličky Mantovy, kudy jsme se v minulém roce ploužili jako dva stíny.
Rozhodl, že pojedme rovnou na Lago di Garda, postavíme stan a raději se půjdeme vykoupat. Souhlasila jsem. V daném okamžiku to byl nejlepší nápad. Rozpálených uliček jsme si během dovolené užili dostatek.
Když jsme v sobotním odpoledni sjížděli z dálnice A1 na brennerskou A22, zjistili jsme, že na informačních tabulích svítí upozornění, že A22 bude v neděli 3. července, což je zítra, od sedmé do dvanácté mezi Bressanone, které je, nejen díky Karlu Havlíčku Borovskému, známější pod německým názvem Brixen, a Vipitenem uzavřena. Budeme muset promyslet další postup.
Před Veronou jsme opustili dálnici A22, najeli na A4 a na sjezdu Peschiera jsme sjeli. Pobavilo nás, že než jsme se dostali k mýtnici, museli jsme dvakrát podjet dálnici. Jeden by tu fakt zabloudil. Zaplatili jsme 46€ za mýto a pokračovali do Lazise. Doufali jsme, že se nám podaří najít městský kemp, kde už jsme jednou nocovali a kde se nám líbilo. Povedlo se na druhý pokus, protože na ten první manžel minul odbočku. Já prý mluvila tiše a to mé "Tady odboč", přeslechl. Malý kousek jsme se vrátili, zaparkovali před před recepcí. Vybrali jsme si piazzollu, postavili stan. Oba nás zmátly hodiny v recepci. Koupat se do jezera jsme nešli a místo toho jsme se vydali do městečka, kde jsme sice jednou nocovali a několikrát jím projížděli. Jedinou povědomost, kterou jsme o něm měli, byly hradby podél hlavní ulice.
Spát budeme mít kde
Zed' vzadu za molem ohraničuje kemp
Po jezeře připlouval trajekt
Až v městečku jsme zjistili, že je o hodinu méně. Mohli jsme jít k jezeru, na koupání byl dostatek času. Hodiny v recepci šly evidentně o hodinu napřed. Ale nelitovali jsme toho, spíš naopak.
Lazise je krásné. Jeho historické centrum, které je obklopené hradbami, mi občas připomínalo Benátky. I tady jsou laguny, které protínají historickou část.
Pojd'te tedy na procházku večerním městečkem:
Račte vstoupit
Chodníky lemovaly muškáty, balzamíny, begónie a další spousta kytek
Opevnění města je důkladné
Benátský lev nesmí chybět
Hradby mají několik odlišných vrstev
Nevěsta XXL byla k nepřehlédnutí
Hrad Scaligeri
Kostel San Nicola (Sv. Mikuláš) je románská stavba z 12. století
Večerní jezero
Pohled od jezera do městečka, v popředí je celnice
Kanál, který se nazývá "Starý přístav" ve mně vyvolal vzpomínky na Benátky.
S tím rozdílem, že tady to nepáchlo
Pohled ze stejného místa na jezero
Když přístav, tak i lodě
Ve vstupu do kostela San Nicola, byl místo dveří závěs
V interiéru jsou zachované fresky Giottovy školy
Hlavní oltář
Pohled od kostela, uprostřed je památník obětem válek
Pohled z druhého břehu na kostel San Nicola
Do přístavu p
řiplula velká osobní lod'
řiplula velká osobní lod'
Kostel už je rozsvícený
Novoklasicistní kostel San Zeno a Marino.
Je postaven na základech původního kostela z roku 1295.
Jeho přestavba byla zahájena v 18. století, ale byla přetušena vpádem Napoleona.
Dokončena byla až roku 1840
Interiér kostela
V úzkých uličkách se velké stavby fotí špatně, tak alespoň schody jsou celé
Na budově je patrný benátský vliv
Něco málo o Lazise: Jeho jméno vzniklo z latinského "lacus", což značí vesnici u jezera. Na místě nynějšího městečka stávala kdysi vesnice na kůlech nad vodou. Jeho historie je však mnohem starší. Už v době bronzové tu bývalo prehistorické centrum. V římských dobách patřilo mezi nejdůležitější místa na trase mezi Římem a Germanií. Sloužilo jako jakýsi komunikační uzel pro německé zboží. Bylo v té době pod nadvládou německého kmene Herulů. Po nich přišli Ostrogóti a Langobardé. Mezi roky 888 - 961 bylo Lazise už svobodným městem, které nepodléhalo žádné feudální vrchnosti, ale pouze panovníkovi Berengaru II. a jeho synovi Adalbertu II.. Roku 961 vstoupila do údolí Adige německá vojska a utábořila se na březích Gardského jezera. Římský císař Ota I. Veliký udělil v roce 983 městu právo trhové a privilegium k vybudování opevnění. V roce 1077 bylo město dokonce osvobozeno od daní. Ve 13. a 14. století patřilo rodu Scaligeri z Verony. Ti postavili hrad a obehnali město hradbami. Od roku 1405 bylo Lazise pod nadvládou Benátek, která skončila po dobytí severu Itálie Napoleonem. Vídeňský kongres rozhodl roku 1815 předat Lazise Rakousku. Bylo součástí Předalpské republiky a to až do roku 1866, tedy do doby, kdy se Benátsko stalo součástí sjednocené Itálie.
Cestou zpět jsem si ještě vyfotila labutě u břehu
Hospody v Lazise se plnily Němci, kterých tu byla spousta. Chodili v trikách s národními barvami, kolem krků měli ve stejných barvách květinové havajské věnce. Italové chodili ve fotbalových dresech a nosili vlajky. Před hospodami byly nastavěné židle a lavice, aby se na fotbalové finále mohlo dívat co nejvíc návštěvníků.
My dva byli rarita. Neměli jsme žádný dres, ani vlajku, nikam jsme se nehrnuli. Procházeli jsme si večerním Lazise, fotili a natáčeli jeho památky. Městečko s kouzelnou atmosférou nás opravdu nezklamalo.
Z neznalosti věci jsme se pak městským parkem vrátili na hlavní ulici a z ní pak došli do kempu. Až následující den ráno jsme zjistili, že z pobřeží, kde jsem si fotila trajekt, který připlul z druhého břehu z Limone, vede krásná pobřežní promenáda ke vchodu do kempu.
Povečeřeli jsme z vlastních zdrojů, protože dát si večeři v přeplněných hospodách, plných fotbaluchtivých fanoušků, bylo vyloučené. Později, sedíc nad italským autoatlasem, mi manžel ukázal trasu, kterou pojedeme. Na moje námitky, že by to nemuselo být bezpečné, jen mávl rukou.
"Je to v atlasu? Je! Tak čeho se bojíš?"
Ukázala jsem na čísla značící výšky jednotlivých hor a pak šipky mezi serpentýnami, poukazující na značné převýšení. Znovu mávl rukou a něco mručel. Vybral trasu, kterou pojedeme a milostivé se to nelíbilo.
Když jsem viděla ty krucánky a převýšení … zlaté serpentýny mezi Vicem a pobřežím.
"Bude to hezké, neboj."
Co mi taky zbývalo.
Po desáté jsme si dali sprchu. Kemp byl téměř prázdný, jen u některých obytných aut či karavanů problikávaly televizní obrazovky. Výsledek se stejně dozvíme. Bud' tu budou večer hlasitě slavit Italové, nebo budou řvát Němci.
Píchni, nebo řízni - vyjde to nastejno.
Zalezla jsem do stanu, zachumlala se pod deku, když mě muž zavolal: "Pojd' se na něco podívat." Vylezla jsem ven. Oblohu křižovaly blesky, které zatím byly někde nad Dolomity. Občas se obloha celá rozsvítila. Určitě něco přijde. Celý den bylo úmorné horko a navíc dusno.
Muž sledoval na telefonu fotbal, v celém kempu je Wi-fi, což je výhoda. Oba jsme fandili Itálii, ale .. rozhodly penalty. Zkoušela jsem fotit blesky na obloze, ale je to tak pomíjivé, že se to nepovedlo.
Bouřka se blížila. Preventivně jsme strčili židličky do auta a zalezli do stanu, já už podruhé.
V noci opravdu přišla bouřka a vydatný déšt'.
Byla jsem tomu ráda, protože se vyčistil vzduch a za deště se ve stanu dobře spí.
Jako bonus déšt' zahnal rozeřvané Němce ze dvou sousedních stanů, kteří se do té doby chovali, jako by tu byli sami.
3.7.2016
Probudila jsem se po sedmé hodině.
Nechtěla jsem moc šramotit, takže jsem se jen tiše posadila a do deníku, který jsem si naštěstí vzala do stanu, zapisovala předchozí dva dny. Když se muž probudil, vylezli jsme ze stanu, došli si na umývárku a já uvařila kávu. Pak jsem si vzala fot'ák, muž kameru a vydali jsme se na břeh jezera. Do otevření recepce zbývala ještě spousta času a navíc jsme chtěli co nejvíc osušit stan. Doma ho stejně pověsíme na půdu, než ho složíme, ale balit ho hodně mokrý se nám nechtělo.
Ranní kemp a zmoklý stan
Po pobřežní promenádě jsme došli až k přístavu lodí. Moc lidí tu nebylo. Jen pejskaři se svými čtyřnohými kamarády a nezbytní ranní běžci. Občas projel i nějaký cyklista. Vrátili jsme se do kempu, stan už vypadal balitelně. Kolem nás ještě všechno spalo. Chovali jsme se tiše, abychom nikoho nerušili ve spánku.
Přeci nejsme Němci.
Ranní jezero
Kocour u recepce
Dobalili jsme zbytek věcí, stan jen složili a dali do kufru na tašky. V recepci jsme za nocleh zaplatili 33€, málo platné, už je hlavní sezóna a ceny jsou vyšší, než když jsme jeli na jih.
Z kempu jsme odjížděli krátce po deváté hodině. V nedalekém Cavaion Veronese jsme dotankovali nádrž. Do Rakouska, kde je nafta podstatně levnější to v pohodě zvládneme.
V Affi jsme najeli na A22 a v Bolzanu jí opustili. Zaplatili jsme 9€ mýto. Nebyli jsme zdaleka sami, sjížděla tady spousta aut. Chvíli jsme jeli v koloně, která mířila na Merano a pak zůstali sami.
Byli jsme jediným autem, které zamířilo na SS508.
Dolomity
Jeden z mnoha královských hradů, lemujících údolí Adige.
Využíval je i Karel IV. při svýchh cestách do Říma.
Možná byl mezi nimi i tento
Průjezd Bolzanem byl trochu komplikovanější, protože silnice, po které jsme měli jet, byla v rekonstrukci.
V ulicích Bolzana
Ale pak jsme se ze spleti uliček města vymotali a moje veškeré obavy vystřídalo nadšení. Silnice stoupala do kopců, kolem ní stály staré hrady a tvrze. Pod námi tekla říčka Talvera, která se v Bolzanu vlévá do Isarca. Fotila jsem si z otevřeného okna hrady, okolní kopce a kochala se tou krásou.
Strach ze serpentýn mě okamžitě opustil.
Jeli jsme nádherným krajem, kde se tunely ve skalách střídaly se starobylými hrady na úpatích kopců. Občas jsme udělali zastávku v místech, kde to bylo jen trochu možné.
Na jedné zastávce jsem si všimla člověka, který vyhodil z auta psa a zaháněl ho. To snad není možné!
Pes se stále vracel k autu, muž na něj téměř najížděl. Když si všiml, že ho fotím, zastavil, otevřel dveře a psa nechal nastoupit. Možná to byla jen zvláštní hra pána se psem. Měla jsem z toho hnusný pocit. Naštěstí brzy odezněl, protože
krajina kolem byla úchvatná a já na psa zapomněla.
Sundal psovi obojek a pak ho zaháněl
Kopce byly čím dál tím vyšší a úchvatnější. Údolíčky se mezi nimi vinula silnice, na které nebylo moc aut, ale o to víc motorkářů.
Fotky jsou řazeny tak, jak vznikaly - další komentáře by byly zbytečné
Pak na jedné z mála odboček se objevila cedule, že Passo Pennes, který je také známý pod německým jménem Penserjoch, je do 12:00 hodin uzavřen. Podívala jsem se na hodiny na přístrojovce. Bylo půl dvanácté.
Muž parkoval před cedulí: "A já si to tak hezky vymyslel. Mně to bylo divný, že proti nám skoro nic nejelo."
Podívala jsem se do atlasu a řekla mu, at' klidně jede dál. Pokračovali jsme kolem osamělých statků, obdivovali okolní nádheru a najednou proti nám jelo první auto a pak následovala další. "Už to nahoře otevřeli."
Zastávek jsme ještě udělali několik, na jedné jsme dojedli toasty, které jsem připravila v pátek večer. V cestovní lednici vydržely. Fotila jsem si alpské velikány, volně se pasoucí koně.
Stoupáme!
Jediné, co mě překvapilo bylo to, že německé nápisy jsou uvedeny jako první
Vrcholek v mracích a zbytky sněhu