Italský deník - 6. část

Pokračování předchozí části

Pondělí 23. 6. 2014

Od rána se po obloze honily opět mraky a zem byla vlhká po nočním dešti. Vstali jsme brzy a vypravili se do Lecce.

Našim cílem nebyla prohlídka nádherných památek města, či bezcílné bloumání v jeho uličkách. Jak prohlásil manžel, jedeme si "trhnout". Což znamená, že se jede na trhy.

Přiznám se, že miluju italské trhy, i když o tom italském je možno silně zapochybovat, protože spousta zde nabízených věcí pochází převážně z Číny. Jiné to není ani v kamenných obchodech, či v prodejnách, jako je cenově dostupný Oviese. I zde, nechci říct že většina, ale spousta zboží je asijské produkce. Na trzích pak je možné spatřit cedule, na kterých prodejci zdůrazňují, že jejich sortiment je echt italský. "Prodotti italiani", či "solo italiano" a do toho výkřiky prodejců, snažících se přilákat co nejvíce kupujících. Tady jsem se naučila smlouvat a můj muž pokaždé s úsměvem poukazuje na to, že ta osmina židovské krve, kolující v mých žilách, má zase navrch. Zpočátku jsem se styděla, ale pak jsem přistoupila na tu hru s prodejci. Zjistila jsem totiž, že to k nakupování na tržištích patří. Hlavní věc, kterou jsem tady chtěla koupit, byly sýry. Cacio cavallo - koňská koule, k tomu kousek pecorina, cop s česnekem, to vše doplněné lahví místního vína, je tím nejlepším dárkem.

Už dávno jsem opustila myšlenku kupovat svým dospělým dětem cokoli na sebe. Náš vkus se diametrálně liší. Šaty, které jsem kdysi v dobré víře dovezla dceři, visely dva roky ve skříni a tričko, které se mi moc líbilo, nosil syn pod montérky, tvrdíc, že vypadá jako starej dědek. Oblečení nakupuju jen pro ty malé. Trhy obcházím s obkreslenými chodidly vnoučat a s číslem přibližné velikosti. Občas se zadaří, když natrefím na značkové sportovní boty, které se tu prodávají hodně pod cenou, protože jsou loňský model. Z původní ceny, která bývá nalepena na krabici, se tu platí někdy jen osmina.

Loňský model! Vzpomínám si, jak jsem si před lety koupila v kalabrijském Crotone boty za celých 8€. Byla to láska na první pohled a já je nosila celé léto. Když se z nich pak začaly uvolňovat kamínky, přišívala jsem je zpátky režnou nití, jen aby vydržely. O rok později jsem pak na tytéž boty narazila u jednoho velkého prodejce bot, který je měl vystavené ve výkladu s cedulí "Nová kolekce" a s cenou nesrovnatelně vyšší. Miluju italské trhy.

Nakoupili jsme nějaká trička, v neutrální barvě něco pro miminko, pro Emu šaty, Jiříčkovi bundu a pro Sáru sportovní boty renomované firmy, které z původních 79,90 stály 10€. Stála jsem pak u dětských botiček, v ruce držela kouzelné červené capáčky z jemné, snad rukavičkářské, kůže. Kdybych měla jistotu, že miminko, které se narodí v létě bude holčička, neváhala bych.

Nákupy jsme dali do auta a vrátili se do části trhu, kde se prodávaly potraviny. Ač sýry visely ve voze, který vypadal, že je chladírenský, slunce se do nich nemilosrdně opíralo a sýry vypadaly jako svíce, ze kterých kane vosk. Tak to ne! Ani cena nebyla příliš lákavá. Manžel dokonce pronesl, že v obchodě, kde jsme byli ve středu s Ivou a Petrem, měli cacio cavallo levnější. Koupila jsem tedy alespoň tři copy česneku. Kupuji ho už spoustu let, od doby, kdy mi sousedka Flavia v rezidenci na Garganu řekla, že Apulie je známá mimo jiné svým kvalitním česnekem.

Budete-li někdy v Lecce, či jeho blízkém okolí

a zatoužíte navštívit trhy, najdete je na Viale dello Stadio.

Pojedete-li po obchvatu, sjed'te z něho u Stadio Comunale,

od něj budete pokračovat do centra a nemůžete je minout.

Konají se každé pondělí a pátek.

Pro ilustraci fotka letadla, která je hned vedle a je dobrým orientačním bodem.

Cestou zpátky jsme se zastavili v už zmíněném obchodě v Melendugno. Muž měl pravdu, sýr, který byl hlavním důvodem cesty do Lecce, tu byl levnější. To ho můžeme klidně koupit až těsně před odjezdem.

Odpoledne jsme trávili na pláži. Bylo slunečno, ale foukal ostrý a velice nepříjemný vítr. Do moře jsme lezli jako krabi, hezky bokem a ve vlně nadskočit. Kus od břehu už vlny nebyly tak hrozné, ale plavat se stejně moc nedalo. Při návratu na lehátko mi moře opakovaně několikrát nafackovalo. Za co? Zabalila jsem se do osušky rozhodnutá, že už tam dnes nepolezu. Ležela jsem na lehátku, sledovala opakované pokusy manžela o zdolání vln a četla knížku. Vydrželi jsme na pláži až do večera. Vydali jsme se pak do městečka, abychom nebyli tak příšerně líní. Vítr byl nepříjemný.

Vlny hnané větrem narážely na pobřeží

Radost z nich měl pouze vyznavač kiteboardingu

Úterý 24.6.2014

Vítr neustával. Kvílel a hvízdal pod dveřmi apartmánu. Zvažovali jsme, co podnikneme. Že bychom někam jeli? Ale kam? To by chtělo si nějaký výlet naplánovat a hlavně si trochu přivstat. Takže, jako obvykle - taška, do ní dvě osušky, lahev s pitím, dvě knížky a jde se. Šli jsme pěšky, nechtělo se nám čekat na další vláček, protože nám ujel. U rezidence, které zůstalo jméno Blue Area, vítr shodil spustu šišek z pinií. Z tašky jsem vytáhla igelitku na mokré osušky a sebrala si několik šišek. Miluju piniové oříšky, ale vím, jak dokáží jejich skořápky po vyndání ze šišek špinit. Vlny na moři byly opět vysoké a voda se valila přes hranu pláže mezi lehátka. Dokonce i věž pro plavčíky se začala povážlivě naklánět. Do vody lezli jen ti nejodvážnější. Mezi ně se samozřejmě zařadil i můj muž. Stála jsem na hraně pláže a moře, které přes ní přetékalo, mi polévalo nohy. Být o krok dál, mohla bych směle tvrdit, že jsem měla "moře po kolena". Zbytek dopoledne jsem trávila četbou. Životopis Cicera, který jsem měla sebou, jsem už dočetla. Apokalypsa od Giordana mi tak tochu připomínala knihy Dana Browna. Kolik jen autorů se jím nechalo inspirovat?

Po obědě a siestě jsme šli znovu k moři a já si do tašky dala Baedeker, abych našla nějaký tip na výlet. Místo plánování výletu jsem sledovala plavčíky, kteří se v první polovině odpoledne snažili všemožně srovnat věž, na které vlála červená vlajka, znamenající, že moře je nebezpečné a vstup do něj je jen na vlastní riziko. V moři nebyl opravdu téměř nikdo. Prudký vítr hnal znovu vodu mezi první řady lehátek. Paradoxně ti, kteří platili za pronájem lehátek nejvíc, je měli ve vodě. Plavčíci asi po
dvou hodinách vzdali své úsilí o srovnání věže a po odhrabání spousty písku jí položili a odnesli na chodník mezi lehátka. Tady už určitě na nikoho nespadne. Vytáhla jsem knížku a chvíli si četla. Manžel na vedlejším lehátku byl také zabraný do knížky. Od odpoledního příchodu na pláž se ani nesvlékl a ležel v tričku a krat'asech. Pak jsem zaregistrovala, že začíná pršet. Takže knížku do tašky a pak jsem se zeptala muže, zda by nebylo lepší vrátit se do apartmánu. Nic! Zeptala jsem se znovu a on se vylekaně probudil. Já si naivně myslela, že si čte a on spal. Rozesmálo mě to, navíc když čerstvě probuzený vyletěl z pod deštníku a schytal několik kapek deště. Vrčel ještě notnou dobu. Vypadali jsme jako dva beduíni, když jsme kráčeli s osuškami přes hlavu z pláže zpátky do rezidence.

Slovy klasika: "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešt'astným".

Středa 25.6.2014

Ráno ještě drobně pršelo. "Tak co si naplánovala?" Uvědomila jsem si, že Baedeker i s rozečtenou knížkou zůstal od včerejška v tašce a že jsem tudíž nenaplánovala nic. "Víš co? Vezmem si deštníky a pojedem se podívat do vesničky mé střediskové." "Kam???" "Přeci do Melendugna." Manžel souhlasil. Jít na pláž by byl v tomhle počasí holý nesmysl a z Melendugna známe jen odchod EuroSpin, který leží na jeho okraji a kde už jsme byli párkrát na nákupu.

Po snídani jsme sedli do auta a vyjeli na Melendugno. Už nepršelo, po obloze se honily mraky a občas vykouklo i sluníčko. Jen kdyby přestal ten vítr. Auto jsme zaparkovali v jedné z uliček, doufajíc, že ho potom najdeme. Vytýčili jsme si několik orientačních bodů. Jedním z nich byl tento kostel.

Kostel Neposkvrněného početí

Až později, když jsem pátrala po tom, co jsme viděli, jsem zjistila že se jedná o Kostel Neposkvrněného početí z roku 1666.

Byl postaven nedaleko původních městských hradeb a brány San Foca. Po hradbách ani bráně už tu nebylo památky. Kostel má zvláštní obranný prvek a tím je vysoký robustní parapet nahoře u střechy. Měl prý sloužit obráncům města v případě, že by někdo prolomil bránu San Foca.

Procházeli jsme se a v jedné z uliček jsme zaregistrovali něco, co se podobalo trhům. Šli jsme se podívat a skutečně kousek od fotbalového stadionu byly trhy. Prošli jsme se mezi stánky a já opět utrácela. Za 5€ jsem si koupila pěkné sandály na klínku a za celé 1€ košili na zip. Zkonstatovali jsme, že tady jsou trhy oproti těm v Lecce podstatně levnější. Asi čím menší město, tím nižší ceny. Pravděpodobně jsme byli jedinými cizinci, kteří tyto trhy navštívili. Tři prodejci se nás ptali, odkud jsme, aniž bychom u nich cokoli nakupovali. Dvakrát jsme byli pokládáni za turisty z Něměcka a jednou za Holand'any, což mě docela pobavilo. Holandština totiž prý není řeč, ale krční nemoc.

Trhy Melendugno - konají se každou středu na Via Campo Sportivo

Z trhu jsme se znovu vrátili do uliček Melendugna. Došli jsme na náměstí Piazza Pietro Nenni, uprostřed kterého byla jezdecká socha z bílého mramoru, znázorňující patrona města Sv. Nicetase a nedaleko od ní památník obětem světových válek.

Patron města Sv. Niketas Gothus, jehož svátek připadá na 15. září

Památník obětem války

Svatyně Panny Marie Dobré

Zvlášní, novější stavba na náměstí, jejíž spodní část je otevřená

Melendugno působilo ospalým dojmem, nikde téměř žádní lidé, jen pár cyklistů a místních staříků na lavičce. Jak se procházet městěm o kterém nemáme žádné informace a o němž není zmínka ani v jednom průvodci, které u nás kdy vyšly? Vydali jsme se neznámo kam s nadějí, že snad něco objevíme. Našli jsme infocentrum a zajásali. Naše radost však byla předčasná. Infocentrum sídlilo v objektu, který bych přirovnala k menšímu kulturnímu domu, a kde v té době probíhala nějaká dětská akce. V infocentru jako takovém nebyla ani noha, nicméně využili jsme toho, že zde byly záchody.

Tak kterou cestou se vydáme?

Kulturní stánek s infocentrem

Pak jsme si všimli staré vysoké věže a uličkami se snažili k ní dojít. Jako orientační bod posloužila báječně.

Věž působila jako maják pro mořeplavce.

Zaujala mě i krásně kvetoucí bouganvillea

Bouganvillea v detailu

Povedlo se a my objevili jednu z nejdůležitějších památek a to Kostel Santa Maria Assunta, jehož původ je datován do 16. století. Původní chrám byl postaven na půdorysu latinského kříže. Roku 1696 byl rozšířen o dvě uličky a byla vybudována zvonice. Nahlédla jsem i do interiéru. Vzhledem k tomu, že se v uvnitř modlilo několik lidí, netroufla jsem si tam pobíhat s fot'ákem a udělala jen záběr od dveří. Na náměstí, na kterém kostel stojí je vybudována hodinová věž se zvonky, jejíž čelo zdobí freska se Sv. Niketasem.

Santa Maria Assunta

Interiér kostela

Zvonice

Hodinová věž, která ukazovala nějaký podivný čas

Když jsme s vraceli zpět úzkou uličkou do míst, odkud jsme přišli, objevili jsme první a také jediný ukazatel se směrovkami. Kulturní centrum jsme již navštívili, kostel jsme viděli a třetí upozornění bylo na "Hrad D'Ameli". Konečně! Trochu zorientováni jsme šli udaným směrem a cestou objevili malou kapličku. Nikdo v ní nebyl, takže jsem jí vyfotila zvenku i zevnitř.

Kaple Zvěstování

Až pak později doma jsem zjistila, že je to Kaple Zvěstování ze 17. století.

Hrad jsme samozřejmě našli. No, hrad! Stavba to byla nevelká, pod slovem hrad si představuji něco mnohem většího. Budova má půdorys čtyřcípé hvězdy, je to v podstatě jakási věž. Byla vybudována v 15. století podle projektu vojenského stavitele Giana Giacoma pro sedmého barona Lizzanella z Melendugna. Její výška je 12,5 metru a zdi jsou údajně silné 4,5 metru. Původně byla obklopena vodním příkopem a jediným přístupem byl padací most, což byl velice účinný obranný systém. Změnou majitele, kterými se stali baroni D'Ameli byl padací most nahrazen mostem cihlovým. Kolem budovy byla postavena zed' se zdobnou bránou, která jí svými rozměry značně převyšuje. Zdobí jí erb rodiny D'Ameli, kde dva lvi podepírají věž. Erb doplňují dva andělíčci a koruna, na které je socha Panny Marie Immaculaty. Tato stavba je zařazena mezi památky vojenské architektury a to proto, že jejím autorem byl vojenský stavitel. Nikdy však nebyla vojáky využívána.

Hrad D'Ameli

Od "hradu" jsme pak procházeli uličkami a říkali si, že to podstatné, co Melendugno nabízí, jsme pravděpodobně našli a to další bude už jen bonus.

Fotila jsem si kytky, pejsky, budovy, které mě zaujaly. Už jsem se vůbec nedivila, že o tomto městě se nezmiňuje žádný tištěný průvodce.

V ospalém městě ospalí psi

Při focení všeho možného a i nemožného jsme došli ke kostelu Santi Medici. Hledala jsem v různých pramenech jakoukoli informaci o něm, ale nenašla nic, kromě jeho názvu.

Byl otevřený, navíc liduprázdný, takže jsem měla spoustu příležitostí k focení. Zaujal mě nádherně zdobený barokní oltář v jeho interiéru.

Před kostelem Santi Medici se mi moc líbila bouganvillea v květináči

Vraceli jsme se k místu, kde jsme nechali auto a procházeli kolem obchodů a obchůdků. Mám takový zvyk, že v místě, které navštívím, si kupuji pohlednici, někdy je jich i víc. Ptala jsem se v "tabachi", v prodejnách papírnictví i stáncích s tiskem. Všude a bez výjímky měli pohlednice pouze Torre dell'Orso. Až pak v poslední prodejně mi trafikantka vysvětlila, že Torre je vlastně Marina di Melendungo, že jiné pohledy než z Torre nemají a navíc, že ani neví, že by jakékoli pohledy města existovaly.

Dojem, že Melendugno je díra, zesílil.

Tím je vysvětleno i to, že v žádném z průvodců (a že jich máme), není o tomto místě ani řádek. Původně jsem zvažovala, že bych tomuto městu věnovala samostatnou kapitolu, ale pak jsem nápad zavrhla.

Návštěva Melendunga nestojí za řeč.

Informace o městě jsem čerpala z italských webů.

A jako tradičně, něco málo z historie: Území bylo osídleno už v době bronzové, o čemž svědčí dva dolmeny nacházející se v blízkosti města. První doložené příbytky se nacházejí v pobřežní části Roca Vecchia, jehož opevnění bylo vybudováno mezi XV. a XI. století před naším letopočtem messapinci. Ve IV. až III. století před naším letopočtem bylo město přestavěno a pravěpodobně se jmenovalo Thuria Sallentina. V dobách římské nadvlády bylo opuštěno. V období vrcholného středověku se do těchto míst stahovali poustevníci, přicházející z Byzance. Vytvořili zde komunitu a žili v jeskyním systému, který byl vytesán do vápence. Na počátku 14. století nechal Brienne hrabě z Lecce opravit opuštěné město a vybudovat další opevnění. Roku 1480 byla Roca napadena piráty, pro které se později stala útočištěm. Roku 1544 proto guvernér Terra d'Otranto Ferrante Loffredo vydal pokyn, aby veštěré stavby v Roca byly strženy.

Samotné městské centrum Melendugno je podstatně mladší, pochází z jedenáctého století, z období nadvlády Normanů. Baziliánští mniši začali s budováním krypt a kláštěrů a položili první základy k rozvoji zemědělství. Vznikala také první literární díla. Bylo založeno Opatství sv. Niketase. Místo ve vnitrozemí bylo díky vzdálenosti od pobřeží uchráněno od saracénských nájezdů. Majitelé města se střídali, mezi ty významnější patři rod Paladini, který město vlastnil téměř dvěstě let. Posledními vládci byl rod D'Ameli, kterého o vlastnictví připravilo zrušení feudálního systému v Neapolském království.

Současné Melendugno je čtvrtou největší obcí Salenta a rozloha, která je pod jeho správou činí 92 km^2.. S obcemi v jeho aglomeraci má přibližně 9800 obyvatel. Jeho součástí jsou obce Borgagne, Torre dell'Orso, Roca Vecchia, Roca Nuova, San Foca, Torre Sant'Andrea.

Jen jako perlička, když jsme u těch čísel - Torre dell'Orso, mí
sto našeho pobytu, mělo podle sčítání v roce 2015 pouze 146 stálých obyvatel.

Do apartmánu jsme se vrátili kolem půl druhé odpolední. Už cestou k pobřeží jsme se shodli na tom, že je to opravdu díra, i když o něco větší než Torre dell'Orso. Udělala jsem rychlý oběd a pak jsme vláčkem odjeli na pláž. Nepršelo, teplota byla příjemná, jen kdyby ten vítr nefoukal. Muž se, tak jako obvykle, snažil pokořit mokrý živel. Já se procházela s fot'ákem, nechala si maximálně omývat nohy, nebo jsem si četla. Bála jsem se toho, že kdyby mi vítr ofoukl mokrá záda, mohl by se zbytek dovolené stát hodně nepříjemnou záležitostí. Na pláži se vytvožila laguna zasahující mezi první řady lehátek, kterou moře pravidelně zásobovalo vodou.

Pronájem lehátek v první řadě stojí 300€ na týden - no nekupte to :-D

Moje ruce

Moje stopy

Vydrželi jsme až do večera a já, na rozdíl od předchozího dne, naplánovala díky Baedekeru další výlet. Doufala jsem jen, že místo, kam se chystáme, nebude tak smutné jako je Melendugno.

Domů jsme šli pěšky a já vyfotila slunce, které se chystalo zapadnout za horizont.

Pokračování příště

Myslete si o mě cokoli, ...

.... třeba to, že jsem cvok.

Přesně tak se totiž o mě vyjádřila dcera, která se tu zastavila v jeden lednový podvečer. Seděla jsem v obýváku, na nose brýle, na které si stále nemůžu zvyknout, v ruce jehlu se stříbrnou nití a vyšívala jsem vločky na, no nesmějte se, vánoční ubrus.

"Mami, vidím dobře? Nebo mám pocit, že si se zbláznila?"

"Ty už jsi stejná, jako tvůj táta, ten si taky myslí, že nejsem úplně duševně fit."

"Nojo, ale neměla bys radši vyšívat vajíčka nebo kočičky?"

Naznala jsem, že má dcera pravdu a že vyšívání vánočního ubrusu krátce po té, co jsem odstrojila stromeček, působí poněkud neobvykle. Dceři jsem vysvětlila, že jsem si soupravu s ubrusem a vyšívacími bavlnkami koupila koncem října v Německu a že jsem to v rámci jiných činností, jako byla oslava rubínové svatby a následné přípravy na vánoce, zejména pečení, prostě nestihla.

"Vím, že to vypadá divně, ale než se nadějeme, budou tu další vánoce. Jo, a mám ještě jeden."

"Mami, to máš pravdu, ono to uteče. Aspoň budeš připravená."

"Promiň, ale seš fakt cvok."

V neděli před obědem si přišla snacha pro Jiříčka, který tu od rána řádil spolu s holkami. Zadívala se na košík, kde jsem měla odložené vyšívání a pak řekla: "Hele, nevyšívala jsi nedávno zvonky?" "Ty už mám hotové, ted' vyšívám druhý ubrus." Usmála se a dál nic nekomentovala. Možná si myslela to, co moje dcera řekla nahlas.

Zvonky ještě nejsou kompletní

Zvonky jsou vyšité, chybí už jen zlaté hvězdičky

První ubrus je hotový, vyšívala jsem ho řetízkovým a křížkovým stehem

Vánoční ozdoby jsou vyšité, vyšívám hvězdičky, ty plné jsem si označila aqua fixem

Práce už se chýlí ke konci, zbývá několik posledních hvězdiček

Už je hotový i druhý ubrus, je vyšit stonkovým stehem

Je hotovo

Únor se překulil do své druhé poloviny a za chvilku uplynou dva měsíce od vánoc.

Těch dalších deset uletí, než se nadějeme.

Já už jsem připravená.

Italský deník - 5. část

Pokračování předchozí části deníku.

Čtvrtek 19.6.2014

Od rána se po obloze honily mraky, občas vykouklo sluníčko. V půl deváté jsme vláčkem odjížděli na pláž a u stadionu zahlédli Petra, který si byl zaběhat. Zamával na nás a my mu mávání oplatili. Byli jsme jedinými cestujícími, kteří toho rána jeli "prvním spojem" k moři. Řidič nám popřál příjemné koupání a hezký den a odjel. Stále foukal vítr a všechny deštníky byla zavřené. Kromě plavčíků a nás nebyl na pláži nikdo. Jako dva cvoci. První z plavčíků, který nás zahlédl, šel před námi a otevřel nám deštník. Položili jsme si osušky na lehátka a sebe jsme už položit nestihli. Spustil se déšt'. Opravdu jsme byli jako dva cvoci, stáli jsme na opuštěné pláži pod otevřeným deštníkem doufajíc, že moc nezmokneme.

Když se déšt' trochu zmírnil, vydali jsme se pěšky zpátky do apartmánu.

Seděli jsme pak u přivřených dveří na balkon a četli si. Bylo to jediné místo, kde bylo trochu vidět na knížku.

Pršet vydrželo bez přestávky téměř celý den, až navečer se obloha začala protrhávat. Vydali jsme se opět do městečka, po kterém jsme courali oblečeni v džínách a bundách. Jako doplňkovou výbavu jsme měli deštníky, které se občas hodily.

Pátek 20.6.2014

Ráno jsme se probudili do prosluněného dne. Obloha byla azurově modrá a nikde žádný mráček. Včera to taky vypadalo po ránu nadějně, ale ten výsledek? Otřela jsem židličky a stůl na balkoně a rozložila je na sluníčko. Z bot, které tu zůstaly jsem vylila vodu a pak rozložila cibuli a česnek, které zůstaly v košíčku pod balkonovým dřezem.

Sušení nábytku

Sušení zmoklé zeleniny

Ano, to jsem se ještě nezmínila o tom, že na balkoně byl druhý dřez. Oproti tomu v apartmánu byl podstatně větší, byl zasazen do pracovní desky z leštěné žuly a jeho odkapávací plocha byla větší než ta v interiéru. Domnívala jsem se, že je to jakýsi bonus za to, že máme malý příbytek, ale po středeční návštěvě u Ivy a Petra jsem zjistila, že venkovní dřezy mají všechny apartmány. Na mytí nádobí jsem ho nepoužívala, ale byl ideálním prostředkem na vymáchání soli z osušek. Hezky napustit vodu, namočit osušku, pak jí vypustit a tento postup několikrát opakovat. Alespoň jsem při této činnosti nenacamrala v koupelně.

Na pláž jsme jeli až druhým vláčkem a tentokrát jsme nebyli sami. Bylo nás dost, kteří odjížděli na pláž s nadějí, že tentokrát to snad vyjde a nebude pršet.

Před polednem při čekání na vláček jsme zaregistrovali úplně nový v oranžovo-modré kombinaci. Když přijel blíž, zjistili jsme, že ho řídí "náš řidič". Chvilku jsme váhali, zda je to ten správný vláček, vždyt' v minulém týdnu nás vozil řidič, který ted' jezdí pro jinou rezidenci, ale když na nás zamával, nastoupili jsme. Vláček voněl novotou.

Na jeho dveřích jsem vyfotila název rezidence.

Když jsem ho fotila, vůbec mě nenapadlo, že fotím nový název místa, kde jsme ubytováni

Po obědě a siestě jsme jeli novým vláčkem na pláž. Počasí proti včerejšku bylo luxusní. Jen kdyby to moře bylo alespoň trochu teplejší. Večer při návratu byl před recepcí shluk lidí, kteří pozorovali jednoho z údržbářů, který cosi věšel na zed'. Ejhle! I tady je cedule s novým názvem rezidence. Už to není Blue Area, ale The Village. No, nezní to světově?

Sobota 21.6.2014

Od rána den jako vymalovaný. Azurově modrá obloha bez jediného mráčku. Po snídani balíme osušky, nějaké čtivo a vydáváme se k vláčku. Cedule s novým názvem rezidence už je přišroubovaná i na budce u vjezdu do rezidence.

Dopoledne trávíme u moře koupáním a četbou. Iva s Petrem se s námi přišli rozloučit, jejich pobyt tady končí. Apartmán museli vyklidit a zavazadla si nechali na recepci. Odjíždět budou někdy navečer, prý dostanou SMS s upřesněním. Nabídli jsme jim azyl, kdyby se chtěli před cestou vysprchovat, nebo dostali chut' na kávu, mohou přijít. Poděkovali za nabídku, ale řekli nám, že jí s největší pravděpodobností asi nevyužijí. Jídlo mají sebou v chladící tašce a vysprchují se tady na pláži. Chtěli si ještě užít moře, dokud to jde. Popřáli jsme jim tedy alespoň št'astnou cestu.

Po jejich odchodu nám došlo, že se ta naše dovolená začíná překulovat do své poslední třetiny. A ta, jak známo, utíká vždy nejrychleji.

Odpoledne bylo téměř jako přes kopírák. Povalování se na lehátkách, četba a osvěžení v mořských vlnách.

Večer jsme vyrazili do města dokoupit nějaké pečivo a zeleninu. Pak jsme si to protáhli a procházeli se až do tmy.

Objevila jsem nádherně černé petunie. Byly nedaleko věže.

Prohlížela jsem je zblízka s nadějí, že objevím kulatou tobolku se semínky.

Když mé hledání bylo bezvýsledné, alespoň jsem je vyfotila

Kostel Santi Angeli Custodi byl ten večer otevřený

Prohlédli jsme si jeho interiér

Nevzhledné, poloprázdné a špinavé uličky už známe téměř zpaměti. Ale než sedět na balkoně a dívat se do lesa, nám připadala procházka jako ta lepší varianta.

Neděle 22.6.2014

Od rána svítilo sluníčko a vypadalo to na další prosluněný den. Vláček se musel cestou k pláži několikrát zastavit kvůli autům, snažícím se zaparkovat na všech možných i nemožných místech. Krásné počasí, víkend a blížící se prázdniny způsobily, že k moři to ráno směřoval
snad každý. Na parkovišti pod viaduktem snad nebylo jediného volného místečka a na přístupové cestě od stanoviště vláčků k moři byla závora. Za dobu, kdy jsme tu, úplně poprvé. Ale zřejmě jí zavřeli pozdě, protože auta parkovala i tady. Před kancelářičkou plavčíků stála fronta na lehátka. Také poprvé. Dopoledne jsme trávili tradičně: ležing, plavání a četba. Musela jsem se nad sebou zamyslet, protože to už byl třetí den v řadě, kdy jsme se váleli u moře. Tři dny v celku, takhle dlouho jsme už líní? Naše touha po objevování okolí nás nějak v poslední době opustila.

A nebo asi opravdu využíváme dnů, kdy je krásně, výjímečně neprší a můžeme se koupat?

Po obědě a siestě jsem se vydala k moři sama. Manžel seděl v apartmánu u televize a sledoval F1. Už jsem si na tenhle rituál zvykla. Jedno či dvě nedělní odpolednem podle toho jak to vychází, se muž dívá na formule.

"Dove tuo marito?" (Kde máte manžela?)
"Mio marito guarda di formula uno." (Můj manžel se dívá na F1)

Maurizio se usmál a pak mi řekl, že se přijde zeptat, jak to dopadlo.

Když se vrátil manžel, začali kolem kroužit i další plavčíci, lačnící po výsledku závodů. Takže jsme opakovaně sdělovali že vyhrál Rosberg před Hamiltonem a Alonso na Ferrari obsadil páté místo. "Fino al quinto?" (Až páté?) Z našich výrazů bylo klukům od vody asi jasné, že patříme mezi fanoušky Ferrari.

Večer začal od moře foukat silný vítr, který hnal vlny k pobřeží a na obloze se objevily mraky.

To už tady dlouho nebylo.

Pokračování deníku najdete zde.