Srní

Opět se nořím do svého fotoarchivu. Většina fotek vznikla loni v dubnu, dvě jsou z roku 2016.
Měla jsem pocit, že ta, která je v úvodu článku, není moc zdařilá. Je lehce rozostřená.

I když jsem článek nazvala Srní, nebudu tady popisovat tuto obec, ale zmíním dvě místa, která jsou na jejím území.
Tím prvním je bývalý královácký dvorec Antýgl, který leží 4 km jihovýchodně od Srní při silnici z Modravy.

Duben 2019 - kolem jsou ještě pozůstatky sněhu

Původně vznikl jako sklářská huť. Díky tomu také získal své jméno. Sklářská pec měla jen jednu pánev. Německy "ein Tiegel" se pak počeštilo na Antýgl. První zmínky o huti se datují do roku 1500. V té době se na Šumavě rozprostíralo území Královského hvozdu. Ten se skládal ze svobodných rychet. Základní sídelní jednotkou svobodné rychty byl dvorec, který byl tvořen roubenými i zděnými staveními. Měl hlavní budovu, která sloužila Královákům k bydlení. Pak zde byla ubytovna pro nádeníky, stodola, malá kaplička a zvonička. Sklářská huť, která vyráběla duté sklo a skleněné korálky pro růžence, zde fungovala do roku 1818. Po té byl dvorec nadále obýván Králováky, kteří si udržovali veškerá práva a privilegia svobodných sedláků do roku 1849. Vznikla tu kovárna na výrobu hřebíků. Později roku 1859 se dostal do majetku rodiny Pauknerů a sloužil jako selská usedlost a také jako ubytovací hostinec. V držení rodiny byl Antýgl do jejího odsunu v roce 1946.
Dvorec chátral do roku 1965, kdy ho koupil Svazarm Sušice. Byl opraven do původního stylu a kolem něj zřízen autokemp. Ten v současné době provozuje soukromá společnost ze Srní.
Antýgl je velmi malebný a celý areál je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek ČR.
Jako perličku ještě mohu uvést, že se zde roku 1949 natáčely scény z filmu Divá Bára.

 Tyto dvě fotografie jsou ze srpna 2016

 Vedle protéká řeka Vydra

 Po jarním tání je její koryto plné vody

 Za mostem na Antýglu je její tok klidnější. A také obarvený rašelinou z Hraniční slati

 Za mostem je královácký dvorec

Kemp je natolik oblíbený, že se rozšířil i na druhou stranu silnice

Budeme-li pokračovat z Antýglu po silnici na Srní, kousek za Rokytou je poměrně nově vybudované návštěvnické centrum. Podobné je i na Kvildě, kde lze vidět jeleny a rysy, tedy pokud má návštěvník štěstí.

Návštěvnické centrum Srní bylo otevřeno roku 2015 na rozloze 3 ha. V podstatě tu ve volné přírodě žije smečka vlků. Žijí tu v kopcích, v terénu, který je lemovaný skalisky a přírodními zákoutími. Vzrostlé i padlé stromy a bujná vegetace jim umožňují být neviditelnými.

Vlk u návštěvnického centra

Od návštěvnického centra, kde je placené parkoviště, vede lesními pěšinami do kopce 2 km naučná stezka, která na informačních tabulích seznámí návštěvníky nejen s vlky, ale i s dalšími šelmami, které se na Šumavě vyskytují. Další tabule jsou věnovány šumavské floře. Na vrcholu je 300 metrů dlouhá dřevěná lávka, která vede napříč nad oplocenou oborou s vlky. Je tak šance spatřit vlky i tam, kam by ze země šlo jen těžko dohlédnout. Díky výšce 3 - 4 metry nad terénem, ve které se návštěvníci pohybují, jsou v bezpečí. Na lávce jsou vybudovány pozorovací přístřešky a je doplněna dalšími informačními tabulemi, kde jsou informace o komunikaci mezi vlky.
Někdy se prý stane, že návštěvník vlky neuvidí. Ale vlci návštěvníky vidí, jsou skryti a pozorují, jak se návštěvník snaží zaznamenat nějaký pohyb, či důkaz, že tu jsou.
Nám se ukázali.

Cesta stoupá lesem, unavený návštěvník si může odpočinout na lavičce

 Srovnání stop

 Vyhlídková lávka nad oborou s vlky

 Vyfotila jsem jí i z boku

 První vlk

 Popadané i pokácené stromy

 Jeden z nich padl i na vyhlídkovou plošinu, kam jsme došli.

Viděli jsme jednoho vlka. Prý se stane, že je návštěvník neuvidí vůbec.

 Vracíme se zpátky v naději, že ještě třeba nějaké vlky uvidíme

 Na místech, kde jsou spadlé stromy už rostou nové.

A nad nimi dva stíny návštěvníků, doufajících, že ještě něco uvidí.

 Obloha je azurově modrá

 Jsme na prostřední vyhlídce a stále nic, krom toho jednoho, který se ukázal

Jak komunikují vlci

 Fotím kdeco. Ale chtěla jsem fotit vlky. Beru zavděk i chorošem

Jsou tu!!! Tak jen tiše, ať je nevyplašíme

 My si teď zdřímneme, tak už můžete jít

Byla jsem nadšená. Připadala jsem si jako malé dítě, které dostalo dárek. Vzpomněla jsem si na knihu Michela Bataille Vánoční stromek, která se dotýká přátelství mezi těžce nemocným dítětem a vlky. Dokonce mi vytanul na mysl i Bílý tesák Jacka Londona.

 Pohledem skrz stromy byl vidět ještě sníh na Jezerním hřbetu  1266 m

Také jsme krátce nahlédli do budovy návštěvnického centra. 

Prostě ti živí jsou lepší.

A přeci jen krátce o Srní. Je to poměrně mladá horská obec, která byla založena roku 1726, původně jako dřevorubecká osada. Podle hojného výskytu srnčí zvěře byla pojmenována Rehberg (Srnčí hora).
V minulosti se tu těžilo zlato, o čemž svědčí zarostlé haldy v blízkém okolí. Původní obyvatelstvo bylo výhradně německé. Později tu sídlili Králováci, strážci českých hranic, kteří ale mluvili německy. Srní proslavil svými romány zejména Karel Klostermann. Typická šumavská architektura je vidět na dochovaných horských roubených chalupách, postavených na kamenné podezdívce, se stěnami chráněnými šindelem.
V současné době má Srní 224 stálých obyvatel a nabízí ubytovací kapacitu více než 1000 lůžek.
Srní a jeho okolí si oblíbili také filmaři, stalo se kulisou pro filmy s Tomášem Holým - Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem.

Kostel Nejsvětější Trojice pochází z let 1804 - 1805

Obchůdek v obci je možno vidět v seriálu Policie Modrava.

A i když už jsem seriál viděla, dívám se znovu, zejména kvůli milované Šumavě.

Svatební zvony

Tímhle článkem reaguji na výzvu Jiřinky, kterou zveřejnila na svém blogu.

Svatební zvony, někomu opravdu zvonily, jiní je jen slyšeli ve svých duších. Svatba je závazek, mnohdy na celý život. Spojit své žití s tím druhým, přijmout ho takového, jaký je.
Po naší svatbě jsme dostali spoustu blahopřání a jedno z nich mi utkvělo v hlavě: 
"K zlatým kroužkům zlaté časy".

Svatba první
Na nejstarší svatební fotografii jsou moji prarodiče - babička Marie a děda Václav. Kdy tato fotografie vznikla netuším, ale vzhledem k tomu, kolik bylo tatínkovu staršímu bratrovi, usuzuji na rok 1919 nebo 1920.

Děda Václav zemřel v době, kdy mi bylo šest let. Pracoval na dráze a byl vášnivý rybář. Jejich zahrada končila brankou a odtud bylo jen pár kroků k Labi. Jednou jsem se mu zamotala do sítí, které sušil na dvoře. Chtěl na mně zařvat a vysadil si čelist z pantu. Jen sípal s otevřenou pusou a hrozil. Babička, která vyšla ven, mu jednu ubalila a děda mohl zavřít pusu. Milovala jsem prázdniny v Kostelci nad Labem. Babička Marie byla milovaná a milující. Také hluboce věřící. Před každým jídlem se musel odříkat Otčenáš. Chodívala jsem s ní do kostela, absolvovala s ní i několik procesí. Dědu přežila o deset let.

Svatba druhá
Moji druzí prarodiče - babička Alžběta a děda Josef. I tady bych musela hádat, kdy fotografie vznikla. Její nezvyklý tvar způsobilo to, že jí prarodiče měli strčenou v oválném rámečku.

Děda Josef byl frája ze Žižkova, babička od svých šestnácti let sloužila v Košířích. Když šla do služby, její tatínek, který byl hajným na Chloumku, vzal na rameno truhlu s babiččinými věcmi a vyrazil ku Praze. Udělal si zastávku v hostinci u Štěpánského mostu a truhlu sundal. Potom si jí opět hodil na rameno a donesl jí do Košíř. Truhlu máme doma, když jsme jí stěhovali na půdu, měli jsme s mužem plné ruce práce. Asi byli ti naši předci zdatnější. Maminka se narodila před svatbou. Přišla na svět v hostinci v Petříkově u Jílového u Prahy. Když jí byly dva roky, děda si babičku vzal a přestěhovali se na Mělník, kde žili až do konce války. Děda jezdil pravidelnou autobusovou linku Praha - Harrachov, babička sloužila na zámku Mělník u Lobkowiczů. Po válce se odstěhovali do Zakšína a pak později do Rumburka. Děda zemřel ve svých 66 letech, babička ho o dvacet let přežila.

Svatba třetí
Rozhodla jsem se, řadit je chronologicky, i když tady bude trochu výjimka.
Na fotografii jsou teta Miluška a strýc Míla. Brali se v roce 1944 na Mělníku, aby teta nemusela na práci "do rajchu". Jako svědek jim na svatbě byla moje maminka, ta se tomu Německu nevyhnula. 

Strýc Míla byl hudebník, vystudoval vojenskou hudební školu v Roudnici, teta Miluška byla aktivní sportovkyně, působila dlouhé roky v mělnickém Sokole. Při poslední spartakiádě stála na kapitánském můstku na Strahově při skladbě starších děvčat, která cvičila na skladbu "Poupata".

A to jsou ještě jednou oni, tentokrát po 60 letech společného života. Strejda nás tehdy všechny ještě provedl při tanci. Tohle je jediná fotka, kterou jsem fotila sama. Vznikla v lednu 2004.

Svatba čtvrtá
Moji rodiče - maminka Božena, tatínek Bořivoj. Poznali se za války v Berlíně. Maminka tam byla na totálním nasazení, tatínek v lágru, odkud ho, a nejen jeho, vozili na práci do továrny na letecké motory. 
Maminka v lednu 1945 utekla a do konce války se skrývala v Náchodě. Tatínek si jí po návratu našel a 22. září 1945 se vzali.

  
Obřad proběhl na národním výboru v Dubé, pod který tehdy Zakšín patřil. 

A tady jsou všichni. Jen nevím, proč na fotce chybí babička Alžběta. Jsou tu tatínkovi rodiče, děda Josef, vedle něj pro mně naprosto neznámý člověk. Vedle tatínka je strýček Míla, který šel mamince za svědka a na druhé straně zakšínský mlynář se svou paní, který byl tatínkovým svědkem. 
Tatínek 1. října 1945 narukoval do Děčína a maminka tehdy přemluvila své rodiče a stěhovali se do Rumburka. Snad aby to měla blíž. Tam jsem se narodila já a sestra. Tatínek zemřel ve svých 55 letech v roce 1978. Měl hodně podlomené zdraví. Maminka ho přežila o víc než 33 let.

Svatba pátá
To jsme my - Alena a Jiří. Brali jsme se 6. listopadu 1975. Jako jedni z mála jsme se brát nemuseli. Tedy vlastně museli. My totiž spolu téměř celý rok žili. Umožnila nám to manželova pokroková maminka. Měla dlouholetou kamarádku ve Vídni, kde v té době už bylo normální, aby mladí lidé spolu bydleli. Jsem jí za to vděčná, protože pokud náš vztah měl "nějaké mouchy", tak jsme je vychytali ještě před svatbou. Ta naše ulice nás však odsoudila. To, že mě neodpovídal nikdo na pozdrav, na to jsem si zvykla. Ovšem když začali ignorovat i maminku a navíc se jí donesly pomluvy, přišla a pronesla: "Už se koukejte vzít, kdo to má pořád poslouchat." Tak jsme se vzali.

Nevěsta se má přenášet přes práh, ale jak přenést nevěstu, která má vlastní klíče a je zabydlená. A protože je muž původní profesí elektrikář, přenášel mě přes řetěz, na kterém byly elektrosoučástky.

Svatba šestá
I když je dcera mladší, vdávala se dříve než její bratr. Když čekala Sáru, Tomáš se chtěl ženit. Ovšem dcera pronesla, že si chce svatbu užít a nechce se vdávat těhotná. 
Hrad Zvířetice byl tehdy na poslední srpnový víkend 2008 pronajatý na tři dny. Od března se plánovalo, kdo co zařídí, kdo co udělá. 
Vařila jsem guláš ze 30 kg kližky, pekla 24 kuřat, napekla cukroví. Svatební koláče napekla Tomášova maminka a teta. Také usmažily hory řízků na svatební tabuli. Synovec dovezl divočáka, který se točil nad ohněm.

Alena, Tomáš a Sára

A protože se všichni mladí věnují, či spíš věnovali, historickému šermu, měli jsme všichni na sobě kostýmy. Šil kdo mohl, nebo kdo uměl. Ostatní si poradili v půjčovnách.

Dcera byla podruhé těhotná a na rozdíl od prvního těhotenství, kdy čekala Sáru, jí tentokrát vůbec nebylo dobře. 

Tím, že přípravy a chystání na jejich slavný den, trvaly skoro půl roku a byla do nich zaangažována spusta lidí, netroufla si opět požádat o odklad. Takže si svatbu opravdu užila. 

Další fotky jsou k vidění na tomto odkazu. 

Svatba sedmá

Syn se do ženění nehnal. Proč taky? Dlouho razil heslo. "Dokud máma funí, zůstaň chlapče u ní!"

S Gábinou už nějaký čas žil a ona zatoužila po dítěti. "Tak všechno hezky popořádku", pronesl tehdy. V únoru 2011 proběhly zásnuby a 6. srpna na táborové louce v Blažimi svatba. 

A já opět pekla a vařila možná ještě o něco víc než u dceřiny svatby, stejně tak, jako Gábiny maminka Slávka. Svým dílem přispěla i dcera.

 Gabriela a Jiří

Na rozdíl od své sestry, syn bral opravdu vše popořadě. 

Jeho první dítě, náš vnouček Jiřík, se narodil na den přesně po devíti  měsících od svatby. Právě dnes je mu osm let. 

Dle slov své sestry, která je bohém: "Ten brácha je tak hnusně přesnej."