Jsem rasista ?

Narodila jsem se v padesátých letech dvěma lidem, kteří na vlastní kůži pocítili, co to je být vytržen ze svého prostředí, zavlečen do cizí země. Zavřeni spolu s dalšími v barácích, ve kterých se spalo na pryčnách a odkud se ráno odcházelo pracovat do zbrojovky. Do zbrojovky, která chrlila další a další zbraně pro válku, kterou rozpoutala říše, která chtěla opanovat svět. Vedle sebe zde pracovali vězni z koncentračního tábora a totálně nasazení. A tady, na tomto místě se za války poznali moji rodiče.

Své dětství jsem prožila v severních Čechách. Slýchávala jsem vypravování táty, který zažil bombardování lágru, ve kterém byl až do konce války. Vypravování o životě ve zvláštní mnohonárodní komunitě lidí a o strachu, co bude dál. Vyprávěl i o rasismu.

Maminka nikdy o této době nemluvila. Později, když jsme se sestrou našly v deskách s doklady papír, na kterém byl hákový kříž a maminčino jméno, začaly jsme se ptát. Maminka se nám tehdy přiznala, že se jí podařilo utéci z totálního nasazení a po zbytek války se schovávala v Náchodě. Ten papír byl zatykač!

Z toho všeho pro mě v době dětství byla jasná jedna věc: Neměla jsem ráda němce a Německo. Vše, co bylo německé bylo pro mě špatné. Můj dětský rozum mi říkal, že němci jsou špatní. Nerozlišovala jsem jednotlivce.

V místě mého rodiště zůstala početná skupina němců, původních obyvatel, kteří nebyli odsunuti a žili tu. S "husí kůží" jsem vstupovala do cukrárny, kde za pultem stála vysoká paní, která říkala: "Toprý ten, co si táte?"

Nastoupila jsem do školy a mezi mými spolužáky byla drobná tmavovlasá dívenka, která se jmenovala Brigita. Stála stranou, seděla sama a vůbec se neprojevovala. Pak přišel můj táta s tím, že bych se mohla s Brigitou kamarádit, protože on se kamarádí s jejím tátou, se kterým pracuje v továrně. Naše kamarádství jsem vybudovala na počáteční lítosti. Bylo mi jí líto, že je stále sama, že sedí sama a hlavně, že ostatní děti se jí posmívají a ubližují jí. Začala jsem jí doprovázet cestou ze školy. A pak jsme jednou v neděli vyrazili celá rodina na návštěvu. Brigitini rodiče byli mnohem starší než ti moji. Tatínek byl už bělovlasý, mluvil česky, ale z jeho přízvuku bylo slyšet, že není čech. Maminka mluvila pouze německy. Pro mě to byl šok, vždyt' z Německa vzešlo jen zlo, co tady děláme? Tatínek Brigity byl antifašista a stejně jako můj tatínek trávil válku v lágru. Nemohla jsem pochopit proč. Vždyt' to je taky němec!

Pak přišla nová spolužačka. Byla to hezká holka, upravená a čistě oblečená. Měla dlouhé černé copy a na nich mašle, černé oči a proti nám dětem hrubší hlas. Jmenovala se Boženka a byla cikánka. Hned první týden nám to "natřela". V odpoledních hodinách, kdy jsme měli tělocvik, vrátili jsme se po obědě do školy v teplákách. Boženka byla ve svých šatech s bílým límečkem a tepláky si přinesla v sáčku.

Její rodina koupila domeček, který zvelebili a musím podotknout, že byli první, kdo měli v létě za oknem muškáty. Nebyla to typická cikánská rodina, Boženka měla pouze jednu sestru a její tatínek byl lékař. Maminka si našla práci v pekárnách. Počáteční ostych, který celé okolí mělo, během několika dní padl. Pro nás děti nebyl problém s okamžitým navázáním kontaktů, dospělým to trvalo o něco déle, ale i ti si pak našli cestičku a nikoho tehdy nenapadlo, že "jsou jiní". Tatínek měl zpočátku problémy, protože mnoho lidí odmítalo být ošetřeno cikánem, ale pak si zvykli a pana doktora si o to víc považovali. Vím, vypadá to jako pohádka z jiného světa. Tuto rodinu však nikdy mezi sebe místní cikánská komunita nepřijala.

Pro mě v té době bylo naprosto normální, že moje kamarádky jsou němka a cikánka.

Čas pokročil a naše cesty se rozdělily.

Brigitina maminka moc toužila vrátit se do Německa, v Čechách si nikdy nezvykla, česky se nenaučila. Požádali o vystěhování a když jim naše úřady vyhověly, odjeli do Německa. S Brigitou jsem si nějaký čas psala. Pro dopisy jsem si chodila k další německé rodině, která tu zůstala a už jsem věděla, že ne všichni němci jsou špatní. Jejich začátky v Německu nebyly vůbec lehké, dlouhý čas žili ve sběrném táboře, než se jim podařilo získat bydlení. A pak se intervaly mezi dopisy prodlužovaly a my si přestaly psát.

Boženka se vdala za blond'atého kluka, se kterým má dvě krásné dcery, které po své mamince podědily ty černé uhrančivé oči.

Nedávno se mi dostala do ruky fotka ze školy. Tak jsem si nad ní zavzpomínala.

Hodně dlouho jsem zvažovala, zda něco napsat na zvolené téma týdne. Svůj první příspěvek jsem rozepsala v pondělí, pak ho znovu a znovu přepisovala. A mezitím si pročítala blogy a občas reagovala na text.

Musím se přiznat, že mnohé příspěvky jsou napsané tak dobře, že bych se pod ně okamžitě podepsala a s většinou z nich souhlasím. Nedokázala bych napsat lépe, to co jsem při jejich čtení cítila.

Naše společnost ze mně udělala rasistu.

Jak? Tím, že vyvolené minoritní skupině obyvatel dala  privilegia na úkor té druhé. Nejde tu vůbec o barvu pleti, nebo o příslušnost k jinému etniku nebo národnosti.

Každá společnost má své zákony, svá pravidla. A ten, kdo v této společnosti žije, by je měl dodržovat. Všichni máme svá práva a své povinnosti. Ale když někdo využívá jen svých práv a na povinnosti z vysoka kašle, je to špatné.  A když jsou tyto povinnosti připomenuty, jsme pasováni do role rasistů.

Jak už jsem předeslala, pocházím ze severu Čech. Obrovským problémem tady je vysoká nezaměstnanost a veliký počet rodin, které žijí pouze ze sociálních dávek. Dalším problémem je i nevzdělanost. Já vím, někdo může namítnout, že rómské děti jsou umíst'ovány rovnou do speciálních škol, které jim znemožní získat vyšší vzdělání. Ale tady chybí příklad z rodiny, chybí tu jakákoliv motivace k vzdělávání se. Proč taky, stát se o nás postará, stát nám dá peníze. Tak proč se učit, proč chodit do práce?

Věta: "Já bych ten nájem zaplatil, ale musí mi na to stát dát", se tu stala heslem.

Nedávno jsem vystupovala z metra a přede mnou šla skupina čtyř rómů. Prošla kolem dvou stojících urostlých mužů a když jsem k nim došla já, byla jsem požádána, abych jim ukázala jízdenku. Připouštím, že jsem cholerická, ten den jsem byla hodně unavená a jednání těch dvou revizorů mě slušně řečeno naštvalo. Postavila jsem tašku s nákupem na zem a dost ostře se zeptala, proč nekontrolovali ty čtyři přede mnou a na mě chtějí jízdenku? Odpověděli, že se jich bojí. Je tohle projev rasismu?

Občas pozoruji, jak má tato menšina "zmáknuté" okrádání lidí v MHD. Jezdí ve dvojicích, a začnou se tlačit ven v momentu, kdy další cestující nastupují dovnitř. Bylo mi líto starého pána, který na celou tramvaj křičel: "Ježíšmarjá, oni mě okradli, když jsem nastupoval!"

Mně osobně nedělá problém barva pleti. Mám kamaráda z Libanonu, který je tmavý, tmavší než róm, ale je to báječný člověk. Pracuje, vzdělává se a je to prima společník. Občas se vídám i s Boženkou. Každého člověka posuz
uji podle toho, jaký je, ne jak vypadá. Stejně jako nestrkám do jednoho pytle němce, nestrkám tam ani rómy.

A jen na dokreslení, včera jsem viděla ve zprávách opět reportáž z Nového Bydžova. Došlo to už tak daleko, že se většina obyvatel bojí večer vyjít z domu.

Jsme všichni, kteří se bojí večer vyjít z domu, nebo projít kolem rómů rasisti?

Jsem opravdu rasistka?