Když odchází noc

Kouzlem opředený, jako je pohled na noční oblohu s Měsícem a spoustou hvězd, je i pohled na východ nebo západ Slunce. Je to nádherná podívaná, když se tma postupně začíná zbarvovat a pak vyjde Slunce, okamžik, kterým začíná den. A stejně tak i večery, kdy Slunce pomalu sestupuje za obzor, aby pak zbytek oblohy na chvíli zalily červánky, než je přikryje tma. Neopakovatelné představení, které je stejné a pokaždé jiné.

V roce 2009 jsme byli na dovolené u Jónského moře na samém jihu Itálie. Celou dobu jsem se chystala k tomu, že si vyfotím východ Slunce. Nikdy jsem ho ještě nefotila, protože jsme do té doby vždy byli na místech, kde Slunce zapadalo. Počasí toho června nebylo nijak příznivé a mnoho dní pršelo. Pobyt se chýlil ke konci a mě pořád lákalo si tu událost zdokumentovat.

A tak jsem jednou za naprosté tmy, krátce po čtvrté hodině ranní tiše vstala, abych nevzbudila spícího manžela a jen tak v noční košili jsem odešla s fot'ákem k moři. Měla jsem zvláštní pocit, byla to směsice strachu a zvědavosti. Opatrně jsem našlapovala pískem a raději si nepředstavovala, po čem můžu šlapat. Vzpomněla jsem si na nějaký přírodopisný dokument, ve kterém v noci z písku vylézala všelijaká havět'. Našla jsem to, co jsem hledala a usadila se na pláži na "naše lehátko" a čekala. Byla naprostá tma a potom se začala obloha nad mořem zbarvovat do tmavočervené barvy. A já v ten moment zjistila, že na té pláži už nejsem sama. "No nazdar, jsem tu v noční košili". Na návrat do bungalovu a převlečení bylo pozdě, protože bych mohla "prošvihnout" to, kvůli čemu jsem v tak brzkou hodinu vstávala. Obloha nad mořem byla červená, červeň pak přecházela do několika odstínů modré. Bylo vidět už i moře. Současně bylo už také víc lidí na pláži. Doufala jsem, že si nikdo nevšimne, co mám na sobě. Ale všichni se fascinovaně dívali na to nádherné přírodní divadlo. Červená, oranžová, žlutá, zelená a modrá se nabízely ve spektru barev. Pak se rozjasnilo a pomaloučku se "z moře" vynořilo Slunce. Čekání se opravdu vyplatilo a ten pohled byl úchvatný. A já fotila a fotila a přestala jsem vnímat, jak jsem oblečená. Nedaleko ode mně stál pán v pyžamu. který také fotil. Podívali jsme se na sebe s chápavým a trochu možná i spikleneckým pohledem. Noc odešla, začínal den a ještě nebylo ani pět hodin.

S úlovkem ve fot'áku jsem se vrátila do bungalovu a tiše si znovu lehla vedle manžela.

Když jsme se později probudili, nevěřil mi, že jsem ráno na té pláži byla.

Tady je důkaz mého brzkého vstávání, které jsem nazvala "Když odchází noc":

 Na Téma týdne už jsem jeden článek, ve které jsem se vyznala, jaký mám vztah ke hvězdné obloze, napsala a doplnila ho i fotografiemi z mého archívu. Při prohlížení fotografií jsem našla mnoho dalších, o kterých se domnívám, že také stojí za zveřejnění.

Máte také rádi východy  a západy Slunce?