Pokračování předchozí části
Pátek 10. června 2022
Pršelo pravděpodobně celou noc. Déšť mně probudil v půl čtvrté. Došla jsem si na záchod, podívala se na lesknoucí se okraj terasy a znovu zalehla. Vstávala jsem krátce po sedmé. Když jsem viděla, jak to venku vypadá, vrátila jsem se do ložnice pro foťák, abych zdokumentovala následky deště. Kolem chodníčků k apartmánům stály louže, ve kterých se zrcadlilo šedé nebe, s občasnými okénky s azurovou modří, která se snažila proniknout skrz šeď. Ta však měla stále nadvládu. Občas nějakou dírkou v mracích vykouklo sluníčko, aby se podívalo, jak to dole vypadá. Rozkvetlé oleandry sklonily své hlavy a spousty květů serval déšť na zem. Rostliny kolem byly ohnuté a jejich listy zdobily kapky vody. Muž ještě spal. Po ranní hygieně jsem si vzala deník, oblékla si bundu a sedla si na terasu. Znovu začalo pršet.
Chvíli jsem pak pozorovala mraky, které rychle postupovaly k jihu. A opět další déšť. Tady když prší, tak důkladně. Potom vykouklo sluníčko a louže se začaly vsakovat. Když muž vstal, udělala jsem snídani a pak jsme zvažovali, co podnikneme. Na plážový ležing to moc nevypadalo. Nakonec jsme se rozhodli, že se vypravíme na jih k Manfredonii, kde je veliké a současně jediné nákupní centrum na Garganu. I když tu budeme ještě dva týdny, můžeme začít nakupovat dárky už teď. Cestou do Manfredonie jsem si mobilem fotila cestu podél moře.
V Oviese jsme koupili hezké šaty pro Bětušku a ve vedlejším supermarketu dvě kilové Nutelly, do každé rodiny jednu. Nakoupili jsme i balenou vodu, nějaké pečivo, kousek mortadelly a víno. V Globe jsme si oba koupili boty, ne že bychom je potřebovali. Ale já si spravila chuť po tom včerejším nákupu nepáru.
Sluničko venku svítilo jako o závod, ale foukal protivný a studený vítr od severu. Cestou zpátky jsem sledovala z auta, jaké jsou velké vlny na moři. Asi bude i o něco chladnější voda, napadlo mně.
Po návratu domů jsem udělala oběd a pak zjistila velice nemilou věc. Když jsem šla po obědě odnést z terasy nádobí zpět do kuchyně, ztuhla jsem jako Lotova žena. Prkénko, na kterém jsem krájela, bylo obalené stovkami malých mravenců. Napadli mně faraoni, ale pamatovala jsem si, že ti byli zrzaví. Když jsem ležela v Motole s rizikovým těhotenstvím, nechala jsem si nějaký kus jídla na parapetu okna a nebyla jsem zdaleka sama, vypadalo to podobně. Sanitárka z nás tehdy opravdu měla velkou „radost“, když ten élent uklízela. My těhulky musely ležet. Zhnuseně jsem se dívala na prkénko a jediné, co mně napadlo, byl repelent. Fungoval. Sice jsem si přidělala trochu práce s úklidem kuchyňské linky a také sporáku, ale hmyz zahynul. Ale kde se tu vzali? A tak rychle a v takovém obrovském počtu. No, fuj! Takže další úkol je před námi. Tentokrát sehnat nějaký insekticidní prostředek.
Odpoledne jsme trávili na lehátku u moře. Tentokrát jsem si k moři sebou vzala foťák. Koupat se moc nešlo, foukal vítr a zvedal vysoké vlny, které šly přes pláž. Některé až k našemu lehátku. Muž se osmělil a do moře šel. Jako jediný. Jeho bílá hlava se ztrácela ve vlnách a já si něco myslela o starém bláznovi. Ale muži přeci nestárnou.
Když muž vylezl z vln, okamžitě se zabalil do osušky a bylo vidět, že mu rozhodně není teplo. Po chvíli si navlékl i tričko. Zabalili jsme naše ležení a šli pomalu zpátky. Kotník jsem stále trochu cítila a byla vděčná za to, že v žabkách mi ten otok, ani puchýř na spodku nohy, nevadí. První co bylo po návratu do apartmánu, byla kontrola kuchyně. Po mravencích ani stopa, jen repelent byl stále cítit.
Večer jsme, tak jako obvykle hráli karty. Když jsme doma, tak nás to ani nenapadne. Do bloku si zapisujeme výsledky. A já tak nerada prohrávám.
Sobota 11. června 2022
Vstávala jsem před sedmou, uvařila čaj a ve čtvrt na osm budila manžela. Už večer ho napadlo, že v sobotu bývají v Peschici trhy a že by tam teoreticky mohl být ten člověk s botama. Po snídani jsme vyrazili. Sluníčko svítilo, vítr foukal a při pohledu na moře jsem zaregistrovala velké vlny s bílou čepicí. Oproti včerejšímu odpoledni téměř žádná změna. Na obvyklém místě trhy nebyly, jen stánek s ovocem a zeleninou. Tašku s botami jsme dali zpátky do kufru a pak si udělali malou procházku městem. Zavzpomínali jsme na dva pobyty tady, v ověřené gelaterii jsme si dali zmrzlinu a pak zajeli natankovat, protože jsme došli k závěru, že tady je to přeci jen o něco levnější než ve Vieste. Stavili jsme se v obchodě, kam jsme chodívali nakupovat, když jsme kousek odtud bydleli u pana Luigiho. Prostředek proti mravencům jsme nesehnali. Se stejným výsledkem jsme pak dopadli i v Eurosparu na kraji Vieste.
Po návratu do rezidence jsme se převlékli do plavek a vydali se na chvilku k moři. Vítr a vlny nepolevovaly. Předpokládali jsme, že pláž bude plná. Byla přeci sobota. Opak byl pravdou. Na pláži bylo překvapivě minimum lidí. Před dvanáctou hodinou jsme se zabalili a vrátili se do apartmánu. Udělali jsme si kávu a já se pak pustila do přípravy oběda. Opět jsem prohlédla všechna místa. Po mravencích ani památky. Jen takový divný pocit ve mně setrvával. Někde asi mají hnízdo, protože se včera objevili hodně rychle a v obrovském počtu.
Po obědě jsme se opět vypravili k moři. Parta Italů, kteří pobývali na třech lehátkách vedle nás, se u recepce loučila s domácími a pak se rozloučili i s námi. Popřáli jsme jim šťastnou cestu a pak „Arrivederci“. Když jsme prošli uličkou a čekali u přechodu přes lungomare, ještě jsme bývalým sousedům ve čtyřech autech zamávali. Odjížděli jižním směrem. Na pláži jsme byli odpoledne v první řadě lehátek jedinými rekreanty. Ostatní deštníky zůstaly zavřené. Překvapilo nás to, byla sobota a to bývají pláže plné těch, kteří se rozhodli trávit víkend u moře. Možná za to mohl vítr, který stále zlobil. Nebo ještě stále panující obavy z covidu? Dokonce i vedlejší veřejná pláž byla téměř prázdná. Jen tři ležení na tak velikém prostoru.
Večer, tak jako už tradičně, jsme hráli žolíky. Měli bychom udělat nějakou změnu, z té naší dovolené se stala dost jednostranná záležitost. Ovšem, na druhou stranu, mám doporučeno, abych odpočívala.
Pokračování příště.
