O čem by pan Čapek nepsal

Karel Čapek by určitě nepsal o poště negativně. Jeho milá a poetická Pošt'ácká pohádka v žádném případě nemůže korespondovat s tím, o čem budu psát. Asi ti dřívější pošt'áci a listonoši měli něco, čemu se říká "stavovská čest". Kam se poděla?

Zhruba před rokem jsem se zmínila v jednom ze článků o peripetiích s Českou poštou.

Pominu-li skutečnost, že mi v září poslal známý balíček z Teplic v pondělí a na mou adresu dorazil až ve čtvrtek, neměla jsem mnoho důvodů si na poštu a pošt'áky stěžovat. Naopak, paní doručovatelka, která ví, že jsem doma, mi nechává korespondenci pro manžela i syna, aby nemuseli na poštu. Že by už bylo líp?

I když?

Nedávno jsem četla u Kitty článek, ve kterém také nebyla úplně spokojená s prací pošty. V komentářích pod článkem jsem zjistila, že v tom zdaleka nejsme samy. Tedy já a Kitty. Těch ne úplně spokojených je nás více.

Vánoce se blíží a já, raději s předstihem, vymýšlím, čím obdarovat své blízké. Než dlouze běhat po obchodech, mnohdy volím variantu pohodlného výběru zboží z domova - at' už z tištěného katalogu, či přímo na webu. Raději mám vše s předstihem, než potom honit dárky na poslední chvíli.

S dcerou jsme nad jedním katalogem společně vybraly dárky pro holčičky a současně pro mého syna a snachu. Objednávku jsem odeslala emailem v úterý 22. října s tím, že do vánoc jsou dva měsíce. I kdyby došlo ke zdržení, snad to do té doby dojde. Ve středu ráno, než jsem odjela hlídat holčičky, jsem se podívala na svůj email a tam zjistila, že moje objednávka je zaregistrovaná a zboží bude odesláno za tři až sedm dní. Po drátech to evidentně funguje.

Ve čtvrtek jsem si doma "lízala rány" po předávkování prášků na alergii. Pozdě odpoledne mi pípla SMS. Odblokovala jsem telefon a užasla. Zásilkový obchod zboží odeslal a Česká pošta mi sdělila, že zásilku přijali k přepravě. Zapnula jsem počítač a skutečně. Zboží bylo odesláno z Jablunkova po necelých dvou dnech od objednání. To je teda rychlost. Ještě, že jsem vyzvedla peníze z bankomatu, když jsem byla v čistírně.

V pátek jsem znovu kontrolovala web České pošty a tam zjistila, že balík mi bude doručen "ještě dnes" tedy v pátek 25. října.

Balíková pošta k nám přijíždí mezi první a druhou hodinou odpolední. I když už se jednou stalo, že přijela až ve čtyři. Tak jsem čekala. Dokonce jsem ani nešla pověsit prádlo na půdu. "Co kdyby?" Seděla, čekala, klovala předchozí článek do počítače.

Manžel přijel před druhou hodinou. "Jak to, že ještě nejsi oblečená?" "Čekám na ten balík." "A on přijde dneska?" "Píšou to tady." Ukázala jsem manželovi na počítači stránky pošty.

Vypnula jsem počítač, nechala muže v bytě, vzala koš s prádlem a šla na půdu. Při návratu mi muž hlásil: "Ještě nic."

Tak utíkal čas. Oblékla jsem se a čekala. Můj muž čekal také. Bylo na něm vidět, že začíná mít zlost. Má spoustu práce a ted' čeká. Navrhla jsem mu, že mu nákup sepíšu, aby jel sám. Jenže, mužský a nákupy. "Ještě počkáme."

Při každém hluku z ulice jsem šla k oknu a sledovala projíždějící auta. Naše ulice je jednosměrná a frekvence dopravy je minimální. Sousedi asi jedou volit. A támhle jede Novák už asi na chalupu. K dalším přijela návštěva z Polska. Po poštovním autě ani vidu, ani slechu. Ve čtvrt na pět mi pípla SMS: "Že by dcera dorazila už na chatu?" Nikoliv, to mi jen Česká pošta sdělovala, že "po neúspěšném pokusu o doručení" byla zásilka uložena na naší poště, kde si jí mohu vyzvednout do 1.11.

"To si snad dělají pr..l!" Muž zvedl oči od časopisu a díval se na mě, proč sprost'ačím. "Víš, co mi tady píšou?", a přečetla jsem mu SMS. "Tak my tu dřepíme dvě a půl hodiny a na h...o!" I můj muž použil slovo, které se v tomhle případě hodilo.

Cítila jsem, že začínám mít vztek. Vadí mi, když se někdo chová nefér. Z té SMS totiž vyznívalo, že jsem nebyla doma a že chudák pošt'ák zvonil nejméně třikrát. "Tak to teda ne."

Zapnula jsem počítač, opsala si číslo balíku a vytočila info linku.

Hlas se mi rozčilením třásl. Paní na druhém konci drátu jsem vysvětlila, že jsem celý den doma a ted' mi přišla SMS.

Podařilo se mi z ní "vyrazit" telefon na poštovní depo, který není nikde uveden. Pak mi ještě dala druhý, soukromý, prý na vedoucí depa. Asi poznala, že jsem parádně vytočená. A byla jsem. Na konci hovoru jsem jí rozčíleným hlasem sdělila, že pokud se nedovolám, at' počítají s tím, že pošlu stížnost na postup pošty. Sakra! Vždyt' jí si zaplatila doručení do ruky - to je domů. Kdybych chtěla balík na poštu, bylo by to o pár kaček levnější.

První pokus, druhý, třetí. Můj muž mě sledoval, jak se snažím dovolat na depo. "To jsou debilové, ty pošt'áci", ucedil, aby mě uklidnil. "Já jsem taky debil, protože ten zásilkový obchod nabízel i PPL. Nevím, co mě to popadlo, že jsem odklikla poštu." Asi jsem se nechala ukolébat tím téměř ročním klidem. "No, ted' už s tím nic neuděláš."

Konečně! Telefon zvonil a na druhé straně ho zvedla nějaká paní. Nadiktovala jsem jí číslo balíku a sdělila jí, že celý den s prominutím dřepím doma jako slepice na vejcích, že mám také nějaký program a ne vyhlížet pošt'áka. "Víte, dokázala bych to pochopit, kdyby ta SMS přišla v jednu nebo ve dvě hodiny, ale takhle? Dokážu snad pochopit i to, že je před námi prodloužený víkend a pošt'ák také třeba někam jel." Paní mě chápala. Jen se ještě zeptala, zda bylo ve schránce nějaké avízo o nedoručení. "Ne, nic tam nebylo, manžel před druhou vybíral schránku." Můj muž ještě jednou pro jistotu seběhl dolů a znovu kaslík zkontroloval. Jeho "Nic tam není", slyšela i paní na poštovním depu. Sepsala se mnou po telefonu stížnost a přislíbila doručení hned následující pracovní den, tj. v úterý.

Včera jsem vstávala brzo. Nemusela bych, ale změna času se mnou opět cvičí, tak jako každý rok. Hodina navíc by byla příjemná, ale mému tělu a jeho biorytmům trvá minimálně dva týdny, než změnu vstřebá. Vyhlížela jsem pošt'áka. Přijel mezi první a druhou hodinou. Tentokrát jsem se na něj neusmívala, tak jako obvykle a místo toho jsem mu po pozdravu řekla, že jsem na něj čekala už v pátek. Omlouval se, nebo vymlouval? Já nevím. Jen říkal, že z depa vyjeli tentokrát později, že rozváželi pneumatiky do firem. Bla, bla, bla .... Prý musel on sám nechat na poště 200 balíků, protože si je nesmí nechat ve voze. Zaplatila jsem požadovanou částku, tentokrát ani korunu navíc. Začnu šetřit - žádná "dýška". Sice mi bude důchod valorizován asi o 43 korun, ale ty si raději nechám. Po jeho odjezdu jsem otevřela kaslík a ejhle! Je tady to avízo.

A příště? Pokud bude zásilkový obchod nabízet dopravu zboží i jiným způsobem, než Českou poštou, využiju té nabídky.

Howgh.

Já a kočky

Už v několika starších článcích jsem na sebe prozradila, že jsem "kočkomil".

Mám kočky a kočičky ráda už od dětství.

Coby malé dítě jsem několikrát přinesla do našeho bytu v činžáku zatoulané kotě. Občas se "zadařilo" a můj táta našel původního majitele a kotě vrátil tam, odkud já ho "odvlekla". Maminka by si kotě nechala, ale pro klid v rodině ustupovala. Táta prostě kočky moc nemusel. A navíc, když se kočka zachovala nečistotně, měla v mém tátovi velkého oponenta. Ale když se nenašel majitel, či nám kotě někdo daroval, kočka či kocour zůstávali. Dodnes vzpomínám, jak se otec snažil, podotýkám že marně, zbavit rodinu kocoura, který si umanul, že bude spát zásadně v manželské posteli. Dal ho tehdy kolegovi z práce, který bydlel v domku, ale kocour se vrátil k nám do činžáku. Aby se otci odměnil za výlet, vykonal potřebu do jeho bot. Můj táta byl cholerik. Když zjistil, co kocour udělal, zavázal ho do pytle, naštěstí špatně a hodil ho do nákladního vagónu vlaku, směřujícího do Německa. Kocour se z pytle dostal a opět se vrátil. Vrcholné číslo kocoura bylo, když ho můj táta strčil do tašky a odjel s ním motorovým vláčkem z Rumburka do Brtníků. Tam kocoura vypustil z tašky a zahnal ho do lesa. Dokonce přiznal, že po něm házel i šišky. Spokojen, že se "chlupatého nepřítele" zbavil, si počkal na vlak, vrátil se do Rumburka a po vystoupání k nám na kopec zjistil, že kocour sedí u vchodových dveří do domu a čeká na vpuštění. Tehdy táta rezignoval. Postupem doby si na kocoura zvykl a pak, když trávil doma dlouhý čas po infarktu, kocoura přijal za svého společníka. My se sestrou pak nacházeli tátu v křesle, čtoucího knihu s kocourem na klíně. Hladíval ho a říkal mu: "Ty můj synku, mourovatej."

Zanedlouho uplynou dva roky od odchodu naší poslední kočky, která se dožila více než 17 let. Byla mojí společnicí poté, co naše děti opustily rodné hnízdo. Můj muž mezi nás kočkomily totiž nepatří. Saxu bral tak, že je doma, mnohdy i jako nutné zlo, ale pokud jsem neměla čas, dal jí i jídlo do misky a občas došel vysypat její písek.

Saxa byla zvláštní kočka. Původně polodivoké kotě, narozené v garáži, kterého jsme se ujali, zejména díky prosícím dětem. Zachránili jsme jí před utopením, které potkalo její čtyři sourozence. Tehdy jsme si však mysleli, že "zachraňujeme" kocoura. Až po dvou týdnech a bedlivém ohledání, nám majitelé Saxiny matky oznámili, že se stala chyba a to černé kot'átko, jediné mezi mourovatými, není kocour, ale kočička. "Ájo, budeš jí chtít?" Přiznám se, že jsem na malou chvíli zaváhala, ale pak mi došlo, že bych tím zklamala své děti, zejména mou kočkomilnou dceru, tak jsem přijetí kočičky odsouhlasila. Byla to naše první kočka, protože před ní nám společnost dělali postupně tři kocouři. Saxa neuměla mňoukat. Vyrážela ze sebe hrdelní zvuky, které zněly jako štěkot. Původní majitelka, když jsme si pro dvouměsíční Saxu přijeli, přiznala, že Saxa vyrůstala ve společnosti jezevčice, která jí přijala poté, co Saxina kočičí máma skončila pod koly auta. Nikdo jí mňoukat nenaučil, ale "štěkala" parádně. Mňoukat se samozřejmě naučila, dokonce jsme s dcerou naznaly, že se naučila i mluvit. Reagovala na naše slova a odpovídala nám "po kočičím". Prostě, byla z ní ukecaná kočka. Měla ještě jednu zvláštnost a tou byla empatie. Když někdo marodil, marodila s ním. Nikdy nejedla syrové maso, nikdy neulovila jedinou myš. Adoptivní jezevčičí maminka jí lovit nenaučila. Podezírala jsem jí, že se myší bojí.

Pak odešla a já přemýšlela, zda si pořídit další kočku, či kocoura.

Pak jsem však myšlenku na další kočičku zavrhla.

Když se budu chtít pomazlit s kočkou, zajedu si k dceři. Ta měla v době Saxina odchodu dva sourozence - kočičku a kocourka - black&white.

A zatímco kočička Tarja prospívala a my jí v legraci nazývali "kočka koule", kocourek Bruce strádal. Dcera s ním neustále navštěvovala veterináře, který si s nádherně bílým kocourem nevěděl rady. Nakonec dospěl k názoru, že kocour trpí bulímií. Kolikrát já po něm uklízela, když jsem hlídala holky... Letos o velikonocích se Bruceho stav zhoršil. My měli holčičky u sebe na Bílé Hoře a o dceřiny kočky pečovala Tomášova maminka, také kočkomilka, která má v současné době kočky čtyři. Dcera se zetěm měli šermířskou akci. Konzultovaly jsme to s Marií po telefonu a došly k názoru, že bude nejlepší odvézt Bruce na veterinu. "Hele, nebudeme mladým telefonovat, na špatné zprávy je vždycky dost času." S Mariiným návrhem jsem souhlasila. Dcera se zetěm se v pondělí velikonoční vrátili, zet' odjel hned na veterinu. Bruceho stav byl špatný, zkolabovaly mu ledviny, takže nezbývalo, než ho nechat uspat. Špatnou zprávu jsem obdržela od dcery, ale neměla jsem odvahu to sdělit holčičkám. Odváželi jsme je domů a Sára se ptala: "Babičko, myslíš, že už Brusánkovi bude líp?" "Já nevím, ale za chviličku se to dozvíme."

Styděla jsem se za to, že tak trochu lžu.

Doma se holčičky dozvěděly tu neodvratnou věc. Bruce už není. A zatímco Ema plakala, že už mají jen jednu kočičku, Sára se projevila jako praktik: "A tatí, viděl jsi ho? A jak vypadala ta mrtvola?" Na jedné straně slzy a na druhé i smích nad otázkami ... prostě děti jsou čisté duše.

Holčičkám se samozřejmě po Brucem stýskalo. Dokonce i Tarja se zdála být apatická. Dcera se rozhodla, že to tak nenechá a na inzerát si našla kotě main-coon. Jsou to kočky, které má moje kočkomilná sestra a kterým se u nás říká mainská mývalí kočka. Kot'átko není čistokrevná main-coon, je křížené, ale vykazuje všechny znaky tohoto plemene.

Dcera pro něj byla s holčičkama v den mých šedesátin za Prahou a její první cesta s kotětem, vedla k nám.

Kot'átko bylo malé, vešlo se na dlaň a bylo hodně vyděšené. "Podívej se, jak je zablešené." Dcera se podívala a pak jen řekla: "No, ted' už je mi jasné, proč mi podal kotě, shrábl prachy a zmizel. Vždyt' já si koupila celý zvěřinec." Zkoušela původního majitele telefonicky kontaktovat, ale ten už dělal jen "mrtvého brouka". Nechala nás všechny na zahradě a vyrazila do nejbližšího hobby-marketu pro přípravek na likvidaci blech. A pak jsme odblešovaly. Kotě se bránilo, třáslo se strachy, ale nebylo zbytí. "Mami, ještě, že sis toho všimla. Kdybych ho takhle přivezla domů, zableším nejen Tarju, ale i Mariiny kočky."

Zatím co my odblešovaly, holčičky vymýšlely jméno pro nového part'áka. Padala spousta návrhů, ale pak, když viděly jak je kocourek rychlý, dostal jméno Buzz. Prostě je to Buzz raket'ák, oblíbená postavička z Toy Story. Ještě, že se to vyslovuje "Baz", protože jinak by jméno kocoura evokovalo poměrně hanlivý výraz. Sára ho ale nazývá Bazilišek.

Holky pak v podvečer odjely a já se pak přes Skype bavila s dcerou. "Mami, Tarja trucuje, už dvě hodiny nevylezla z koupelny." "A divíš se jí? Ona už si tři měsíce užívá celý byt, co je v misce, je její a ty jí tam ted' nasadíš takovýho kočičího plašana." "No, doufám, že si na sebe zvyknou."

Zvykli si.

Buzz, i když je ještě kotě, převzal nadvládu. Tarja je hodná kočička, která si nechá spoustu věcí líbit.

Buzz roste jako z vody, bude proti Tarje asi hodně veliký.

Je kouzelné kočky pozorovat. Je příjemné hladit jejich heboučkou srst a je nádherné pak poslouchat, jak předou.

Kočky miluju. Ale co je v hlavě, nemusí být i v těle.

Od té doby, co nemáme Saxu a já už nejsem v denním kontaktu s kočkou, začíná se u mě projevovat alergie. Zaregistrovala jsem to asi půl roku poté, co nemám vlastní kočku. Na návštěvě u dcery se mi spustila rýma a já si pomyslela, že to by mi tak ještě chybělo, abych onemocněla a co hůř, nakazila děti. Z nosu mi tekla voda a pak, když mě začaly pálit i oči, došlo mi, že to nebude rýma, ale alergická reakce.

Od té doby si beru před návštěvou u dcery Zyrtec nebo Zodac, což jsou léky na alergii. V létě, když má otevřená okna a dveře na balkon, nemívám žádné větší potíže, ale v chladnějším období a v uzavřeném prostoru, moje tělo protestuje proti kočkám.

Ve středu jsem měla "hlídací den". Odpoledne jsme seděla u mladých. Holčičky si stavěly lego, Tarja ležela u mě na klíně a předla. Buzz poletoval bytem, věrný svému jménu a ani na chviličku se nezastavil. Došlo mi, že jsem si nevzala Zyrtec. Venku jsem ho nepotřebovala. Sundala jsem předoucí kočku z klína, otevřela kabelku a vyndala svou KPZ. Skauti budou vědět - krabička poslední záchrany. V mém případě plechová krabička, ve které nosím léky. Našla jsem prášek na hlavu, na žlučník, na pálení žáhy, proti průjmu, něco vitamínů a pak kus plastu s alobalem a nápisem Zyrtec. A v tom kusu nebyl ani jeden prášek. Kapesník jsem už mohla ždímat. Vytáhla jsem papírové a zeptala se Sáry, kam rodiče dávají léky. Dovedla mě do koupelny a ukázala košíky nahoře na skříňce. Zyrtec jsem nenašla.

Už mě pálily i oči. "Babičko, tobě je blbě vid'. Hele, tak běž domů, my to tady vydržíme samy." Volala jsem manžela, který slíbil, že pro mě večer přijede. Byl dělat topení a slíbil, že bude v Košířích asi tak za třičtvrtě hodiny. Kdyby alespoň byl na správné straně Prahy a stavil se mi doma pro prášky, ale je na úplně opačném konci. Co budu dělat? Znovu jsem prohrabala košík s prášky. Musím dceři říct, že tu má spoustu prošlých léků, které by měla vyřadit. Začínalo se mi špatně dýchat. Ježišmarjá, jestli já dostanu astmatický záchvat, co se mnou budou holky dělat?

Manžel přijel a já mu šla dolů otevřít. "Co ti je, ty jsi brečela?" Vysvětlila jsem mu, že ve své KPZ nemám jediný Zyrtec. Muž si vzpoměl, že mi posledně dával Tomáš prášek z poličky v kuchyni. Opravdu nemám ve zvyku slídit mladým v bytě, koukat se, kde co mají. Maximálně jim seberu prádlo ze sušáku a nebo opláchnu nádobí. S mužem jsme našli Zodac, samozřejmě starý, prošlý, jehož expirace končila v lednu 2011. "Hele, nemám ti zajet domů?" Už se mi opravdu hodně špatně dýchalo. Vzala jsem si rovnou dva prošlé prášky a šla na balkon na vzduch. Dýchalo se mi lépe. Asi po půl hodině mě přestaly pálit oči. Prošlý prášek zafungoval. Vrátila jsem se do bytu a šla holčičkám uvařit slíbenou krupičnou kaši. Když se vrátila dcera, už mi ani neteklo z nosu. Dceři jsem se přiznala, že jsem "projela" její lékárnu ve snaze najít něco na alergii. "V pohodě mami. A už jsi dobrá?" "Už je mi lépe." Rozloučila jsem se s dcerou a holčičkami, pohladila kočičí kožíšky, které mi tentokrát daly parádně zabrat.

Muž mě vyložil u domu a jel znovu pracovat. Uvařila jsem si hrnec čaje, vzala si léky, které musím pravidelně užívat na astma. Pustila jsem si končící zprávy v televizi a začala znovu kýchat. No tak jo, tak si vezmu ještě jeden neprošlý. Vzala jsem si Zyrtec a do své KPZ jsem si dala půl platíčka prášků. Co kdyby?

Sedla jsem si v obýváku pod lampu, pustila si televizi a do ruky si vzala vyšívání. Byla jsem jako omámená. Donesla jsem si lahev minerálky a upíjela. Když se vrátil muž domů, našel mě zkroucenou a spící na gauči. Jen to vyšívání jsem držela v ruce. "Proč si nejdeš lehnout do postele?" Poslechla jsem, ani jsem neprotestovala. Cítila jsem, že mi není vůbec dobře.

Spala jsem jako zabitá a probudila se až v půl deváté. Nebylo mi vůbec dobře.

Celé včerejší dopoledne jsem byla jako zbitá. Hlava se mi točila, žaludek jsem měla na vodě a neměla jsem vůbec žádnou chut' na jakékoliv jídlo. Jen jsem pila minerálku. Počasí venku bylo nádherné a svádělo k procházce. Seděla jsem a vůbec jsem neměla do ničeho chut'. Potřebovala bych odnést kabát do čistírny, měla bych dojít něco koupit. Měla bych, potřebovala bych.... myšlenky kroužily hlavou a tělo bylo neschopné jakékoliv činnosti.

Asi v půl druhé jsem se oblékla, kabát dala do tašky a "odplouhala" jsem se k tramvaji. Většinou ty dvě zastávky chodím pěšky, jen zpátky, pokud mám těžší tašku, se svezu. Dnes na to fakt nemám, svezu se obě cesty. Kabát jsem předala v čistírně, bude v pátek, což jsem po
třebovala, protože v pátek jezdíme na velký nákup. Vzala jsem si vozík a šla něco nakoupit. A pak jsem potkala pána s konvičkou - reklamní akce Teekanne, který mi nabídl čaj. Prý je se zázvorem a citronem. Čaj mi snad nemůže uškodit. Tlačila jsem vozík jednou rukou a upíjela horký čaj. Občas jsem čaj odložila do vozíku, abych si zvážila ovoce. Čaj byl dopit a já cítila konečně, že se mi žaludek přestal houpat. Nakoupila jsem, zaplatila, nákup složila do tašky a šla na tramvaj. Domů jsem přišla upocená, doklad toho, že nejsem ještě úplně v pořádku.

Ve tři odpoledne jsem konečně "poobědvala" rohlík s dalším čajem. Pak jsem na malou chvilku zapnula počítač a zjistila, že na to ještě nemám. Byla jsem otupělá. Navštívila jsem jen několik blogů, zasoutěžila si u Natty a počítač vypnula.

V sedm večer jsem už byla v posteli.

Dnes ráno jsem vstávala a konečně mi bylo lépe.

Moje alergie mě zase vytrestala a moje pitomá hlava, která nepřemýšlela, dopustila, že jsem se zřejmě předávkovala prášky.

Myslíte si, že po tom všem přestanu mít ráda kočky?

Ne, nepřestanu!

Musela bych přestat milovat i kvetoucí stromy, letní louku a spoustu dalších věcí.

Těžký je život alergika.

Není pout' jako pout'

Notnou chvíli jsem přemýšlela nad názvem.

Když rekapituluju uplynulý víkend, mohla bych článek nazvat také "O třech poutích", ale to zní tak trošku jako název pohádky.

I když tři poutě to byly.

Původní význam slova pout' je cesta za určitým cílem, povětšinou náboženským. Zástupy veřících putujících k poutním místům, ke kostelům zasvěceným patronům určité obce, se konají stále. Jako malá holčička jsem šla kdysi se svou katolickou babičkou v procesí. Dnes už přesně nevím, kam přesně to bylo, snad do Brandýsa, ale tehdy to pro mě bylo hodně daleko.

Na konci však tehdy bylo to, čemu se dnes říká pout'. U kostela byly tehdy dva kolotoče. Jeden řetízkový a druhý s koňmi, které se při jízdě houpaly. Vzpomínka je spojená s babičkou, která byla ve slavnostních černých šatech, na hlavě bílý šátek a která mi tam tehdy koupila opičku na gumě. Jak je to dávno .....

První

Byla domluvená už několikrát, ale pokaždé z ní sešlo. Až letos se konečně uskutečnila.

Pořádala jí maminka našeho zetě a její cíl byl v Hudlicích. A proč? Důvodem je to, že celá rodina nese příjmení jako český buditel Josef Jungmann. A tak jsme putovali do Hudlic. Jungmannovi a spol. Cesta to nebyla daleká už vzhledem k tomu, že s námi putovaly i naše dvě malé cácorky a starší tetička. Vzdálenost jsem ocenila i já, už kvůli pondělnímu pádu ze schodů a lehce pohmožděnému kotníku. Počasí nám vůbec nepřálo. Byla mlha, drobně mžilo. Prostě pravý sychravý podzim. Cestou lesem z nás mnozí sešli z cesty ve snaze najít ještě houby. Někteří našli, zejména Sára, která kráčela v mých stopách a sbírala houby tam, kudy já prošla. "Teda babí, tys jí zase neviděla." Když už jsem tuto větu zaslechla poněkolikáté, vrátila jsem se pokorně na cestu a fotila si raději stromy. Pokud je šero, houby nevidím. No vlastně, já je nevidím mnohdy i když je hezky. Musí na mě hezky zavolat, nebo zamávat, abych si je vzala sebou. Houby tentokrát nemávaly. Naší pout' do Hudlic nám trochu zpestřili hašiči z Nového Jáchymova, kteří cestou, po které jsme putovali, projížděli, ve snaze najít býka, který utekl z ohrady. To by nám ještě scházelo, abychom potkali býka.

Cílem naší pouti do Hudlic byla návštěva rodného domu Josefa Jungmanna. Čekala tam na nás už i babička Mařenka, kterou do Hudlic přivezl jeden z jejich vnuků. Pout' by pro ní byla už hodně náročná.

Štěstí, i přes celodenní nepřízeň počasí, nám přálo. Déšt', který přišel, padal v době, kdy jsme všichni byli skryti pod střechou při prohlídce domu.

Lidi, kam jdete? Zmoknete. (a nebo - Vemte me sebou?)

Moje cesta skončila na dlažebních kostkách

Mlžné Křivoklátsko

Mlžný les

Mohyla v lese

Krušná hora - místo, kde se ještě v 60. letech dobývala železná ruda

Část výpravy

Hasiči patrájící po uprchlém býkovi

Hudlice

Vstupní brána

Památník

Rodný dům Josefa Jungmanna

Manželská postel u které můj muž pronesl: "To se nedivím, že měli tolik dětí, v tak malé posteli se k sobě museli pořád tisknout."

Dětská kolébka, která prý plní přání

Černá kuchyně

Pohled na kostel od památníku

Druhá

Tak trochu neplánovaná.

Už při sestupování z kopce jsme zaslechli hudbu. Zněla jako od kolotočů. Na návsi před kostelem sv. Tomáše byla pout'. Holky samozřejmě zatoužily po tom, aby se šlo na pout'. Dokonce na ní chtěly jít ještě dříve, než jsme došli do cíle. "A proč tam nejdeme?" Vysvětlete dvěma malým holkám, že se jdou podívat do rodného domu buditele, který se zasloužil o český jazyk, když jejich touha je svézt se na kolotoči. Holčičkám jsme všichni slíbili, že se na pout' půjde, až si prohlédneme cíl cesty.

Řidiči, kteří putovali do Hudlic odjeli po prohlídce autem, které sem dovezlo babičku Mařenku pro další vozy a my se vydali na pout'.

Vše mokré, prolité nedávným deštěm. Na dětském kolotoči jezdil na traktoru malý chlapeček. Nikdo jiný, jen on sám. Když kolotoč zastavil, holky mu dělaly při další jízdě společnost. Pak ještě dětský vláček, kde jezdily samy a bylo hotovo. Ostatní atrakce už byly pro ty naše dvě cácorky veliké. Obešli jsme stánky s laskominami, koupili si sojový suk, žužu, někdo turecký med. Počkali jsme pak na návsi na odvoz. Odpoledne a večer jsme pak trávili v příjemně vytopené chatě v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, odkud jsme na pout' vyšli.

Pout' nešlo nevidět a hlavně neslyšet

Kostel Sv. Tomáše - dominanta Hudlic

Jedéééém

Dvě mašinfírky

Poslední záběr na kostel

Třetí

Pravidělně chodíme do Břevnova na pout'. Tedy tady by se spíš hodil název Břevnovské posvícení. Ale vysvětlujte dvěma malým holkám rozdíl mezi poutí a posvícením, když kolem sebe vidí kolotoče, houpačky a jiné pout'ové atrakce. Ze stánků se line vůně svařáku, či pečené husy. Támhle voní skořicí trdelník a hned vedle se točí cukrová vata. Hluk sílí zejména při procházení kolem pódia, na kterém se činí jakási rocková kapela.

Se Sárou jsme do Břevnova začali chodit když jí byly dva roky a ona od té doby miluje video, na kterém jezdí na kolotoči.

Emu jsme přibrali o dva roky později a naše výdaje se tím pádem zdvojnásobily.

Sára se těšila už od prázdnin, od doby, kdy byla u nás v době, když Ema marodila. Četla jsem jí tehdy na zahradě knížku a na obrázku byl kolotoč. "Babí, já bych chtěla jít na pout'." "Půjdeme, až na podzim, až bude zase v Břevnově." "A to bude kdy?" "Až budeš znovu chodit do školky." Během prázdnin se na pout' ptala několikrát a od začátku září mi otázku kladla s neúprosnou pravidelností.

Tak konečně!

Břevnovské posvícení začalo v pátek. Jeli jsme kolem večer při návratu od snachy, které jsme byli přát k narozeninám. Kolotoče i přes prudký déšt' svítily a točily se.

Holčičky a dceru jsme vyzvedli u nich v Košířích v neděli po obědě a autem dojeli do Břevnova, ve snaze někde zaparkovat. Marnost nad marnost. Nakonec muž rozhodl, že zaparkuje až u Kauflandu a na pout' pojedeme tramvají. Přesvědčila jsem ho o tom, že je blbost, abychom jeli všichni až ke Kauflandu, vysadil nás tedy na Vypichu a my "holky" se vracely dvě stanice tramvají pěšky dolů k Břevnovskému klášteru. Alespoň trošku jsme naplnily původní podstatu pouti, tím že jsme k ní putovaly. "Mami, nevíš po kolika letech sem jdu já?" Začaly jsme s dcerou vzpomínat, kdy ona tu byla s námi naposledy. Nepřišly jsme na to, ale už tu bude hodně let. Telefon jsem si dala do zadní kapsy u kalhot, protože mi bylo jasné, že ho v tom hluku nemám šanci slyšet zvonění. Když zavibroval řvali jsme na sebe s mužem, abychom překřičeli hluk a abych ho navigovala tam, kde jsme. Našli jsme se a dál putovali všichni společně. Tady už nebylo tak volno, jako včera v Hudlicích. Napomohlo tomu také krásné a prosluněné počasí. Jen koberce na bahnité zemi dokládaly, že tu už od pátku lilo. I přesto, bahna bylo všude víc než dost. Holky si posvícení užily, byly na mnoha atrakcích. Moje peněženka si užila také, ale pro změnu průvan. S tím jsem však počítala a měla na to vyhrazený fond. Jednou za rok to jde. Na Matějskou nechodíme, do Břevnova ano.

S dcerou jsme porovnávaly ceny v Hudlicích s těmi tady. Došly jsme k poznání, že v Praze, je nejen blaze, ale i draze.

Nejlevnější atrakce pro děti 30 korun, některé až 60. O cukrovinkách nemluvě.

Už abych začala šetřit na příští Břevnovské posvícení.

Tentokrát vyšlo počasí a my jedeme vláčkem

Na kolotoči - je hezky, maminka nám dovolila sundat si bundy

To letadlo se opravdu zvedlo, mami

A já mám růžové, héč

Jsem velká holka, jezdím na velkém koni

I já jezdím na velkém koni

Sice nedosáhneme do třmenů, ale koně máme rády

No tak, kdy už ten řetízkáč pojede?

Už jsou z nás zase manšinfírky, ale už jsme si musely obléct nejen bundy, ale i čepice

Na houpajdě

Jedeme k autu, tedy spíš čekáme na tramvaj

Při pohledu na tuto atrakci jsem zavzpomínala na své dětství, na malované kolotoče s houpajícími se koňmi, na řetízák, který byl vrcholem odvahy (co kdybych ulétla?) na lochnesku či zvonkovou dráhu. Také jsem dělala rodičům průvan v peněžence. Dnes už se na to vše jen dívám.