Až vyjde Slunce

Cicero: "Člověk má největšího nepřítele sám v sobě."

Většina z nás už určitě přemýšlela o smrti a o umírání.

"Co bude, až já tady nebudu?  Proč vůbec žiju?"

Takové a podobné otázky si možná kladou mnozí. Někteří přemýšlejí o tom, že své momentální trápení skončí, jednou a provždy.

A několik z nich tuto myšlenku dovede až k tomu neodvratnému kroku. Ke kroku, který je tím posledním a ze kterého už není návratu.

Důvody pro tento krok bývají různé. Někdy je to jen nešt'astná láska, jindy nemoc a strach z pomalého umírání. Někdy to může být samota, stáří, opuštěnost. Důvodem mohou být i psychické problémy, kdy tento krok může být jediným řešením.

Člověk, který se k takovémuto činu odhodlá, musí být v naprosto bezvýchodné a zoufalé situaci.

Lucius Annaeus Seneca: "Někdy i žít je statečným činem."

Je zvláštní, že mě napadl tento Senecův citát. Vždyt' sám Seneca spáchal sebevraždu, ke které byl ale v podstatě donucen. Ale ten citát se mi líbí. Život není jednoduchý, potkává nás mnoho problémů během něj, musíme překonat mnohá úskalí.

Žiju už dost dlouho a během své životní pouti jsem poznala pár lidí, kteří ten poslední krok udělali. Dostali se do bodu, kdy důvody nežít a skončit vše, byly pro ně v ten daný okamžik podstatné.

Spolužačka z nešt'astné lásky spolykala prášky. Měla obrovské štěstí, podařilo se jí zachránit a potom pobývala nějaký čas v psychiatrické léčebně. Po návratu byla jiná, vážná a zamyšlená a věděla, že udělala hroznou blbost. Ztratila několik přátel, mnoho lidí jí odsoudilo, další se od ní odvraceli a dlouhou dobu "nosila nálepku magora, který byl v blázinci". Uplynul nějaký čas, vše se srovnalo a ona byla znovu ta št'astná a veselá holka, jako před tím, než potkala toho "pitomce", kvůli kterému "to udělala." Nedávno jsem jí potkala, raduje se ze tří vnoučat, pomýšlí na odchod do důchodu a plánuje si, jak bude cestovat. Kdyby jí tehdy nenašli......

Náš známý se oběsil. Zkrachovalo mu manželství, odstěhoval se od rodiny a začal pít první ligu. Když měla jeho dcera narozeniny, čekala, že táta přijde. Nepřišel. A pak, po několika dnech, vyšel v novinách článek s fotografií a žádostí o pomoc při zjištění identity neznámého, který se našel na Strahově. Nikdo z nás tehdy nic netušil. Manžel šel "na jedno" do hospody a byl zpátky během 10 minut. Byl bledý a začal hledat noviny s fotkou, aby mi pak řekl, kdo to je. 

Dodnes jsem nepochopila, proč to tehdy udělal. Mladý a zdravý chlap, který měl spoustu kamarádů a notný kus života ještě před sebou. Jestli byl natolik zoufalý, nebo v tu chvíli sám, či snad zvítězil ten chlast, to už nikdo nezjistí.

Já sama ted' neprožívám to nejlepší období, spíš naopak. Problémy a starosti mě pohlcují už druhý měsíc. Občas mívám pocit, že se pohybuji ve vzduchoprázdnu, že to, co se kolem mě děje, se mě netýká, že to jen pozoruji. Omyl, týká a jak!

Když je mi hodně zle, připomínám si tato krásná slova, která kdysi řekl Jan Werich:

"Až ti bude úzko, otoč se čelem ke Slunci. Všechny stíny budeš mít za zády".

Opravdu a upřímně se těším, až vyjde Slunce.

---------------------------------------------------------

A malá úvaha na závěr:

Včera obletěla svět zpráva, že sebevražedná atentátnice zabila na letišti Domodědovo v Moskvě 35 lidí a dalších asi 170 zranila.

Je to sebevražda? Pro ní ano, ale ve jménu své víry vzala sebou mnoho dalších, těch, kteří měli svůj život ještě před sebou a určitě nechtěli zemřít. Islám a jeho Alláh Akbar.

Ale to už by byla jiná kapitola.