Od K po C

Jsem tu po pauze, která měla být vyhrazena zazimování zahrady a péči o květiny. Byla mnohem delší, než jsem původně plánovala. Ale jak říká můj muž: "Plány jsou od toho, aby se měnily." Ty mé se změnily tedy dokonale.

Mockrát jsem se zmínila o tom, že nemám ráda podzim. Trochu mě s ním smiřují slunné dny, kdy se barevná krajina ukazuje v úžasných barvách. Ten letošní měl ale nečekaný závěr.

Abych začala od začátku, tedy písmenem K, což značí mou bohatou květenu. Už před příchodem prvních chladných dnů jsem některé květiny přestěhovala do domu. Zatím na provizorní místa. Činím tak každým rokem, tentokrát jsem neudělala výjimku. Pak jsem vše venku ošetřila proti přezimujícímu hmyzu a když začali meteorologové předpovídat první mrazíky, s mužem jsme přestěhovali truhlíky z oken a další kytky do garáže. Problém byl ten, že v místech, kde se této, pro mně nemilé, činnosti pravidelně věnuju, má syn nové auto. Ochota, na kterou jsem spoléhala, se tentokrát minula účinkem. Kytky musely dočasně na jiné místo.    

Víkend jsem z větší části věnovala umístění oleandrů, bougainvilleí a další středomořské květeny na jejich zimoviště a v pondělí šla zpracovávat muškáty do garáže. Tam, kde jsem byla v předchozích letech, jsem si mohla topit. Nabalená jako pumpa na zimu a s vědomím, že mohu nastydnout, jsem se věnovala tomu, co mám nejméně ráda. 

Těšila jsem se na večer. Měli jsme lístky do Barči, kde jsme byli s přáteli. Všichni jsme při vstupu prošli kontrolou a měli respirátor. Sezení u stolů, konzumace nápojů a dalšího vedla k tomu, že během několika málo okamžiků si každý respirátor sundal. Vždyť jsme přeci očkovaní! Užili jsme si báječný večer, pozdravili se se spoustou lidí, které jsme víc než rok a půl neviděli. Byli jsme tu naposledy v únoru 2020. Během přestávky jsem si povídala se zpěvačkou naší oblíbené skupiny a ta mi řekla, že už nevěřila, že tu ještě někdy budou vystupovat. Večer byl úžasný. Po tak dlouhé době jsem zažívala pocit, že se svět vrátil k normálu a že se můžeme všichni těšit z milé společnosti a konečně se svobodně nadechnout.

Druhý den jsem byla na plicním na kontrole a pak jsme autem zajeli do tržnice pro věnce na hroby. Dušičky budou za týden.

A pak jsem pokračovala v té neoblíbené činnosti v garáži. Dokonce jsem si sebou vzala foťák a občas si něco z toho zdokumentovala. Ve čtvrtek odpoledne bylo hotovo. V bytě jsem si uvařila čaj s rumem, abych se zahřála. Obavy, že to tentokrát odskáču zdravotně, mě neustále pronásledovaly.

24. října - "bush" se začíná rýsovat

25. října - ranní stav a odpoledne, kdy už je část hotová

27. října - příprava sadby na příští rok. Velká část uschla, neopouštěli jsme byt a nikdo to nezalil.

Podobně dopadly i sazenice převislých jahod, které jsme měli venku.

27. října - hromada na vyhození a část květináčů na místě

28. října - už jsem si i trochu hrála a vytvářela koláže, práce se chýlila ke konci

28. října - část na vyhození už je v pytlích, další část na hromadě

28. října - z naší chodby je opět botanická zahrada

V pátek jezdíme ráno na velký nákup, ani tentokrát jsme neudělali výjimku. Uvařila jsem oběd a snědla jen půlku toho co jsem si dala na talíř. I večeři jsem odbyla, nějak jsem neměla chuť.  Večer jsem měla pocit, že na mně něco leze. Usnula jsem u televize. Vzala jsem si Panadol a zalezla do postele. Snad mně to do rána přejde.

Nepřešlo! Jsem člověk, který když má teplotu 37°C, je mu zle. A já si ráno naměřila 38°C. A sakra! Já v té garáži prostydla. No nic, zkusím to vyležet. Prospala jsem skoro celý den. 

Sobotní ráno

Odpoledne mi teplota vystoupala na 39°C. Bolelo mně vše, co bolet může. Nejhorší byla hlava, kdy jsem měla pocit, že mi jí někdo zavřel do svěráku a čas od času ho utáhne. Muž, který mi přinesl čaj se zeptal, zda nechci odvézt na pohotovost, či zda nemá zavolat rychlou. To jsem rázně odmítla. Přeci nebudu s každým prdem otravovat doktory. Já to vyležím. Neděle a pondělí byly jako přes kopírák. K horečkám a blouznivým snům se přidala žaludeční nevolnost, průjem a slabost. Potácela jsem se na záchod, nohy mně nenesly. Bolelo mně vše. Kosti, klouby, svaly.  Hledala jsem polohu, ve které mě to bude bolet méně. To se mi ty kytky teda vyplatily. Horečka 39°C neklesala. Bylo to divné!

V úterý ráno se muž rozhodl, že do mého rodiště pojde na hrob sám. Ten pražský obstaral den předtím. Poprosila jsem ho, aby se nejdříve zastavil v lékárně a koupil antigenní testy. V noci jsem přemýšlela, proč mi neklesá horečka a proč je mi pořád zle. Co kdyby to nebylo jen to nachlazení. Když odjel na sever, vylezla jsem z postele a podle návodu si udělala test. Dvě čárky se objevily téměř okamžitě. Co teď? A tak jsme se dostali k písmenu C. Zalezla jsem znovu do postele a usnula. Muž se vrátil kolem druhé hodiny domů. Probudil mě s dotazem, jak dopadl test. "Vypadá to, že mám covid." Dovolat se na hygienu? Vyloučeno! Linka určená pro covid? Totéž. Naše praktická lékařka ordinuje jen dopoledne. Co teď? Zavolala jsem lékařce, která tu naší zastupuje. Zadala mně do systému a mám si co nejdříve nechat udělat PCR test. Nerada jsem opouštěla postel. Cesta k autu byla pro mně náročná, nohy se mi klepaly jako drahému psovi. U okénka na odběrovém místě jsem od paní v okénku dostala vynadáno, že nejsem registrovaná. Jen slabě jsem namítla, že mně do systému zadala paní doktorka. "Nojo, to už jste dneska desátá!" Nakonec se slitovala a s náležitým komentářem mně do systému zadala. Sestra, která prováděla výtěr, byla na rozdíl od ní příjemná. Výsledek přišel během čtyř hodin a jen potvrdil to, co jsem po AG testu tušila. Zavolala jsem přátelům, se kterými jsme byli v Barče a sdělila jim, co mi je. Současně jsem je poprosila, kdyby měli nějaké problémy, aby šli na test. Preventivně! Ležela jsem a přemýšlela, kde jsem to mohla chytit. V pátek v Globusu? Jezdíme brzy ráno, kdy je tam minimum lidí a navíc jsem měla celou dobu náhubek. V Barče? Tam jsem si to sundala a chvíli si užívala života. A nebo na plicním? Tam jsem také na chvíli náhubek sundala, když jsem byla na spirometrii. V tržnici jsem se zdržela 10 minut a měla nasazený respirátor. Jinak jsem byla doma a blbla kolem kytek a zahrady. 

Ve středu naše praktická doktorka ordinovala až odpoledne. Zavolala jsem jí hned po poledni a ona mi řekla, že jí to kolegyně vyřídila a ví o mně. Zeptala se, jak je na tom muž. Nebylo mu nic, jen pokašlával. Ale to on pokašlává každou zimu! Prý ať si udělá také AG test a pak ať jí zavolám. Opět dvě čárky.  Prý nás oba pošle na infuzi monoklonálních protilátek a muž si má dojet na PCR test a pak jí jen prozvonit a ona mu podá papíry se kterými půjdeme do ÚVN. Takže jsem opět opustila postel a raději manžela zaregistrovala, aby nedostal také čočku, jako já den předem. Výsledek, který mu přišel byl pozitivní. 

Ráno muž zavolal naší praktické a řekl jí, že PCR má také pozitivní. Byl bez teplot, jen pokašlával. Uvědomila jsem si, kolik mohl nakazit lidí.  Preventivně jsem doma polkla krom Panadolu raději ještě  Imodium, abych to zvládla bez návštěvy záchodu. Prý zastaví i vlak. Cesta do ÚVN byla pro mně únavná. Parkovali jsme mimo areál. Dojít k infekční klinice bylo jako dálkový pochod. Doktorka na infekci byla protivná, sprdla nás, že nemůžeme jít oba najednou, ale po půl hodině. Podala jsem jí desky od naší praktické, kde byl vložen papír a na něm 9:00 OBA. Muže zavolali o něco dříve, mně chvíli po něm. Já, která omdlívá při odběru krve, jsem si nechala napíchnout žílu, dokonce jsem se na to i apaticky dívala. Doktorka nás pak zevrubně prohlédla, změřila saturaci, poslechla si plíce a pak nás vyzpovídala. Sestra nám změřila teplotu. A pak do nás kapala infuze. Obě sestřičky byly příjemné a milé a daly zapomenout na nesympatickou doktorku. I pak, když už jsme měli Regeneron v sobě, nás chodily kontrolovat. Jak já se těšila domů, do postele. 

V pátek teplota trochu klesla, ale bolesti, nevolnosti a průjem trvaly dál. Muž se cítil naprosto v pohodě. Došlo mi, jakou je výhodou jeho bezpříznakový průběh, protože se o mně opravdu staral. Z mrazáku si vytahoval zbytky jídel, protože jsem se stále nenaučila vařit jen pro dva a ta si ohříval. Já jedla půlky rohlíků, víc jsem do sebe nedostala. Stejně jsem měla pocit, že jím piliny. Dcera nám vozila nákup, který nechávala za dveřmi bytu. Byli jsme s ní v kontaktu po telefonu. Kdyby bylo mužovi tak jako mně, byla rozhodnutá se k nám nastěhovat a postarat se o nás. Ještě, že jí máme. Syn a snacha, kteří bydlí s námi v domě ..... Škoda slov.

Ležela jsem ještě víc než týden, neschopná cokoliv udělat. Vleže jsem přemýšlela, co bych měla nebo mohla, ale když jsem vstala, ráda jsem si znovu zalezla. Horečku už jsem neměla, jen teplotu. Konečně přestal zlobit žaludek a střeva, ale další příznaky se mně držely jako klíště. Hlavně ty úporné bolesti hlavy. První, co jsem udělala po opuštění postele, byl silný hovězí vývar. Zvládla jsem ho sníst sběračku. Jinak jsem pokračovala ve svých porcích půlek rohlíků či půlek banánů, nebo půl krajíčků chleba. Bylo mi jedno, co jím. Všechno mělo stejnou chuť.  Už jsem neležela celé dny, ale občas jsem si zalezla. Zůstávala jsem v pyžamu a županu. Prostě pacient. 

Pyžamo jsem svlékla až 24. listopadu. Nicméně jsem i v domácím oblečení chvílemi polehávala. Ve čtvrtek jsme si udělali oba AG test a měli jednu čárku. Muž jel po měsíci v pátek na velký nákup. Já poprvé  vylezla z bytu až v pondělí 29. 11. a to jen proto, abych na branku a dveře pověsila věnce. Na první adventní neděli jsem to nestihla. U branky jsem se potkala s vnoučkem, který byl doma v karanténě, protože měli ve třídě několik případů covidu. Dojal mně, když se mně zeptal, jak mi je. Od tak malého kluka bych tuhle otázku nečekala. Navíc od dítěte  rodičů, kterým bylo jedno, co s námi je. Vylézt k nám do patra bych přirovnala k výstupu na Sněžku. Měla jsem toho plné kecky. V pátek 3. prosince jsem po pěti týdnech jela s mužem na nákup. Opírala jsem o vozík a byla ráda, že ho mohu použít jako berličky. Jak ráda jsem pak byla znovu doma. Výstup na Sněžku a pak jsem seděla a byla jako vypnutá. 

Sejmulo mně to parádně. Kombinace astmatu, obezity, problémů se srdcem a covidem způsobily, že se cítím o spoustu let starší. zažívám pocity bezmoci, kdy nejsem schopná dokončit, co jsem začala. Jsem stále unavená, bolí mě vše, Většinu činností vykonávám pomalu a v sedě, v kuchyni u linky používám barovou stoličku. A víc než pracovní činnosti se věnuju odpočinku. Tělo si prostě řekne. 

Vánoce budou letos jiné. Nebude tolik cukroví, na které byla rodina zvyklá. Nebudu péct ani tu spoustu vánoček, kterými jsem obdarovávala příbuzné a přátele. Prostě na to ještě nemám. Prý ty problémy trvají většinou 3 měsíce. Chodím na procházky okolo bloku, stejně jako 92 letý soused. Někdy mívám pocit, že jsme vrstevníci. Jsem ráda, že to ujdu. V pondělí jsem na procházce potkala kamarádku. Ona si tím svinstvem prošla na jaře a dodnes není v pořádku. Moc mě tím nepotěšila. 

Jsme oba očkováni a covid se nám nevyhnul. Jsem přesvědčená o tom, že mně očkování zachránilo před ještě těžším průběhem. Neteř, která normálně pracuje na urgentu, je už potřetí "převelena" na covidový JIP a dle jejich slov, je to teď mnohem horší, než to bylo v předchozích dvou vlnách. Stejný názor měly i obě sestřičky v ÚVN. Oddělení plná neočkovaných, kteří přijdou a chtějí okamžitě zachránit. Nechápu proč spousta lidí vakcínu stále odmítá. Bohužel mezi ně patří i moje sestra. 

I když není očkování stoprocentní jistotou toho, že se člověku nákaza úplně vyhne, rozhodně zmírní průběh nemoci a zmenší počty těch, kteří končí v nemocnicích na ventilovaných lůžkách, v horším případě na JIP.  

Pokud můžete, nechte se prosím očkovat!

Moc se omlouvám, že nestíhám chodit na vaše blogy. 

Ohlédnutí

Konečně se mohu ohlédnout za uplynulým týdnem. Dříve to bohužel nešlo, jak bude vysvětleno. 

Abych začala od začátku. Konečně mi jarní počasí v minulém týdnu umožnilo rozsadit moje muškátové výpěstky, jejichž přípravu jsem už na blogu prezentovala. Pustila jsem se do toho s vervou v úterý 30. března. Zpočátku ještě v bundě, odpoledne už jen v tričku. Už při vyjmutí první části sazenic mi došlo, že jich je nějak moc. Na podzim jsem toho udělala méně a ty "trýbky" mě s největší pravděpodobností slyšely, protože téměř všechny zakořenily. Za velký úspěch považuji, když jich zakoření 60%, tentokrát jsem to odhadla na 90%. A já jsem magor v tom smyslu, že když něco má kořínky, tak to přeci nevyhodím. 

Výsledek práce za první den - okno na chodbě

Ve středu 31. března jsem pokračovala ve své bohulibé činnosti. Po ránu jsem šla na půdu a vytvořila si tam pod oknem pomocí bedýnek a táců další prostory pro sazenice a rozložila tam to, co se mi večer nevešlo na chodbu. Až potom jsem šla na zahradu. 

Muž se pustil do opravy plotu. Nový soused (právník) začal být loni trochu nepříjemný, prý náš plot vybočuje na jeho pozemek, hlavně ta křivá zeď. Samozřejmě mu také vadila branka v plotě. Ta je tam od nepaměti a vždy byla důkazem nejen přátelství se sousedy, ale také vzájemné důvěry. A i ta křivá zeď byla památkou na ty, kteří už tu bohužel nejsou. Zeď byla původně základem přístřešku pro jejich auto. Když vybudovali garáž, zeď zůstala a tehdy jí tchán s mým mužem využili jako část oplocení pozemku. Pamatuji se, když se plot v roce 1974 stavěl. 

Bylo nutné ubourat kus podezdívky a můj muž se za pomocí vrtacího kladiva činil. 

Další truhlík čeká na rozsazení

Končila jsem před pátou večerní a vyfotila si březnovou teplotu.

1. dubna ráno odjel muž k bratrovi do Rudné pro sbíječku. Tím kladivem to moc bourat nešlo. Vzal si živnostenský list a s bratrem se domluvil pro případ, kdyby ho zastavila kontrola, aby mu potvrdil, že si jede do firmy v okrese Praha-západ pro nářadí. Kontrola ho nezastavila, za 40 minut byl zpátky. Velkou firemní sbíječkou se mu část plotu bourala podstatně lépe. Já opět po ránu rozložila další muškáty na půdě a potom sázela další. 

2. dubna bylo pochmurné ráno. Po krásných a prosluněných třech dnech zůstala jen vzpomínka.  Zbývalo mi rozložit poslední zasazené muškáty, protože jsem na to ve čtvrtek už neměla náladu a ani sílu. Už jsem jela na rezervu. Muškáty jsem dočasně rozmístila na půdě a chystala jsem se na počítač. Blog jsem v předchozích třech dnech poněkud zanedbávala. A ejhle! Nefungovala wi-fi. Muž venku usilovně pracoval, nechtěla jsem ho rušit, takže jsem si zadělala těsto na mazance a věnec a když přišel na oběd, na wi-fi jsem se zeptala. Nejdříve restartoval, potom zkoumal, aby ve finále zavolal poskytovateli internetu. Pátek - svátek. Nějaká služba mu oznámila, že u nich je vše v pořádku a ať zkusí restartovat router. Bylo nám jasné, že se přes Velikonoce hledání závady, či případné opravy, nedočkáme. 

Napekla jsem, nazdobila

Rozsadila jsem rajčata

V sobotu 3. dubna jsme ráno zajeli na nákup. Jezdíme pravidelně v pátek, ale tentokrát to nešlo. Před obědem se stavila dcera, která mi dovezla krásné tulipány a já jí předala nadílku pro holky. 

Průběžně jsem sledovala to ohavné venkovní počasí. 

Pondělí velikonoční. Jedinými koledníky byla malá vnoučata. 

Úterní ráno. Bylo mi jasné, že to, z čeho jsem se během přesazování muškátů radovala, pomrzne. 

Dopoledne jsme se dovolali poskytovateli internetu. Přijeli během dvou hodin a zjistili, že závada bude někde mimo dům. Máme totiž internet vedený telefonními linkami. 

Záhada byla vyřešena. Tenké telefonní dráty versus sbíječka, neměly šanci. Ale zato máme hezky spravený plot. 

Dnes nám to opravili. 

Konečně a třikrát hurá!!!

Proč tak dlouho?

Sejde z očí, sejde z mysli.

Tahle věta, prověřená generacemi, stále platí.

Sešla jsem z očí.

Tedy spíš ze stránek blogu a udělala si pauzu.

Delší, než jsem původně zamýšlela.

Po svém loňském zdravotním problému jsem částečně změnila svůj život.

Sice mi trvalo dlouho, než jsem si vše srovnala v hlavě, ale povedlo se.

Tedy snad.

Přestala jsem se pozorovat, přestala jsem myslet na to, že v mém těle tiká pomyslná časovaná bomba, která mě může zastavit.

Zpomalila jsem.

Tady to není až tak docela pravda. Zkusila jsem zpomalit. Občas však jdu do něčeho s vervou a neustávám, dokud nepadám únavou.

Naučila jsem se víc odpočívat a poslouchat signály, které moje tělo vysílá. Tady rozhodně to Zátopkovo: "Když nemůžeš, tak přidej", neplatí.

Došla jsem k poznání, že některé kopce jsou už pro mně vysoké a vzdálenosti mi připadají nějak delší.

Už nekamufluji nedostatek dechu a sil focením, ale prostě přiznám, že si musím chvíli odpočinout, abych mohla pokračovat dál.

Přehodnotila jsem své priority.

Místo vysedávání nad klávesnicí počítače a vytváření jednoho článku za druhým se raději věnuji svým vnoučatům a přátelům. Také více než dříve navštěvuji různé kulturní akce.

Můj táta zemřel na srdce ve svých 55 letech a já si až pozdě uvědomila, že toho zůstala spousta, co jsme si nestihli říct.

Až problémy s tím mým srdcem mě donutily se zamyslet nad tím, že není podstatné, kolik článků sesmolím a zveřejním. Stejně je čte jen pár lidí.

Tahle slova jsem napsala už v srpnu a byla rozhodnutá pokračovat v publikování deníku z našeho pobytu v Kalábrii. Sepsaný v té době už byl, šlo jen o to, doplnit ho fotografiemi. Prázdniny končily, vnoučata se vracela do školy a ta nejmladší na poslední rok do školky. Čas byl.

A pak mi nějaký čtenář do "Zprávy autorovi" napsal: "O co se tu snažím, stejně to nikoho nezajímá. Jen se vychloubám, kde jsem všude byla a že jsem trapná kráva."

Do komentáře pod článek, to ne. Hezky anonymně.

Takový hrdina, či hrdinka, to nebyl/a.

A já v ten moment začala vážně uvažovat o tom, že s blogem natrvalo skončím.

Čas šel a já stále přemýšlela, zda se jen tak prostě vypařit, nebo celý blog jako takový vymazat. Stále jsem nebyla rozhodnutá. Bylo mi líto spousty času, který jsem nad jednotlivými články trávila. Abych o navštívených místech podávala pravdivé informace, musela jsem často pátrat nejen na internetu, ale také v knihách a brožurách, které jsem si při našem cestování koupila.

Postupem doby mi došlo, že by to asi byla škoda jen jedním kliknutím to vše zprovodit ze světa

Vzpomínala jsem také na ty, které jsem za těch bezmála deset let díky blogu poznala.

Některé osobně, další jen prostřednictvím jejich blogů. Měla jsem možnost nahlížet do jejich životů, číst příběhy, které by stály za to, aby je někdo vydal. Někteří mě obohacovali svými zkušenostmi, další mě inspirovali tím, co dokážou vytvořit. Za ty roky vzniklo i několik přátelství.

Musím přiznat, že se mi začalo stýskat.

Jsem tady po dlouhé době.

Nemyslela jsem si, že mi takový čas potrvá, než se zase usadím ke klávesnici a pak jen ťuknu na "Hned zveřejnit".

Naposledy

Kolikrát já tohle slovo už použila?

Nepočítaně.

Hlavně ve větě: "Co když je to naposledy?"

Tahle věta zazněla i minulý rok v prosinci, kdy jsme se rozhodovali, kam a zda ještě vůbec vyjedeme do milované Itálie. Nakonec jsme vyjeli opět v červnu a znovu do Kalábrie. Navíc na stejné místo, kde jsme byli loni.

Třeba je to už naposledy, napadalo mě. Ale podobné myšlenky jsem měla i při dalších cestách.

Pečlivě jsem si do deníku zaznamenávala den po dni a popisovala naše výlety po blízkém a vzdálenějším okolí. Byla jich spousta, protože počasí na jihu bylo spíš výletní, než letní. Zatímco v téměř celé Evropě bylo krásně, na jihu byla cyklóna, která, jak jsem se dočetla: "vyklidila řecké pláže." A nejen ty řecké. Podobně bylo i v Kalábrii. Po necelém prvním hezkém týdnu, co se počasí týče, se to pokazilo. Dokonce mi v noci bývala zima a tepláky, které si beru na přenocování ve stanu se staly nedílnou součástí oděvu. Při našem odjezdu začátkem července domů, ukazoval teploměr v autě úžasných 17,5°C. No, nekup to. Čím víc jsme mířili na sever, tím víc stoupala teplota.

Před odjezdem byl muž opakovaně a hlavně bezvýsledně v autoservisu, protože zlobila klimatizace. Zlobila však jen nás, v servisu se vždy chovala předpisově. Moc nám to v Kalábrii nevadilo, obešli jsme se bez ní. Naopak jsem si koupila deštník, který se stal téměř každodenní potřebou. Nefunkčnost klimatizace nám začala vadit, až když teplota vzduchu strmě stoupala a teploměr ukazoval 37°C.

První klasický italský teplý večer a korzo se zmrzlinou jsme si užili až na Lago di Garda. Poslední večer v Itálii.

Po návratu domů jsme stihli vybalit, vyprat, vytrhat ten největší plevel a vyfasovali jsme vnoučata.

Hezky všechna najednou. Byl to záběr, navíc, když malý Jiřík dostal horečku a já se ho snažila nejen izolovat od tří holek, ale i léčit ho šťávou z čerstvých italských pomerančů, které nám v množsví poměrně velkém dala paní Catherine.

Byla jsem objednána na plicní pro pravidelnou dávku léků a hlavně na kontrolu.

"Ta vaše tachykardie se mi vůbec nelíbí a taky máte vysoký tlak."

Paní doktorka mi vysadila jeden z léků, které jsem užívala více než dvacet let a poslala mě pro jistotu na EKG. Vynechaný lék prý může způsobovat tachykardii. Domů jsem se vrátila tak, abych stihla udělat oběd a postavila se po bok pološíleného dědy. Je to náročné, hlídat čtyři děti.

Po dvou týdnech jsem cítila, že jsem unavená. Strašně unavená.

Měla jsem pocit, že to, co jsem načerpala v Itálii je pryč a že funguju v podstatě jen na rezervu.

Do toho přišly moje půlkulaté narozeniny. Ta únava! Při představě, že budu něco chystat, se mi dělalo mdlo.

Najít termín, který by vyhovoval všem, také nebylo jednoduché. Nakonec se podařilo. Nechystala jsem nic. Pozvala jsem všechny zúčastněné do nedaleké restaurace. Měla jsem obrovskou radost z myčky na nádobí od manžela a také z foťáku, který mi jako společný dárek daly moje děti. Oproti tomu původnímu to je dělo.

Pak nastalo volno od hlídání a já, abych nejen vyzkoušela nový foťák, ale také abych navštívila můj milovaný Český ráj, jsem vymyslela výlet. Velmi zdařilý, i když šplhání na Trosky mi připomenuly to, jak je čas neúprosný a jak letí. A také, že ubývají síly. Ono v jednom dni absolvovat Suché skály, Bozkovské jeskyně a Trosky unaví i mladší.

"Hele, už jsi byla na tom EKG?", zeptal se muž.

"Ne, ještě ne, chci ještě chvíli počkat, jak se projeví to vynechání léku a zda se upraví trochu ta tachykardie."

Trpaslíci byli u druhé babičky a my tu měli jen holky. Bylo to už v pohodě. Víc než babička s dědou či jimi vymýšlení různých aktivit, je zajímaly jejich mobily a také to, co uvařím. Jako kdyby tu nebyly.

Zjistila jsem, že se mi hůř dýchá. Aha, tak to budou ty vynechané léky.

Před půlkou srpna jsme odjeli za dcerou a její rodinou do Vysokých Tater. Pronajali si tu chatu se čtyřmi ložnicemi. Plán na to, že bychom mohli přijet už vznikl před jejich odjezdem. Zbývalo jen se domluvit s pronajímatalem, co on na to.

Jeli jsme rádi, byli jsme tu v roce 1975 a bylo nám jasné, že tohle už je asi opravdu naposledy.

Při stoupání do kopců se mi nejen hůř dýchalo, ale strašně jsem se potila. Nějak mě ten věk zmáhá.

Těch pár dní v Tatrách bylo úžasných, možná i proto, že jsme konečně viděli zelenou trávu. Co jsme neviděli, byly vrcholky hor, skrývající se v mracích. I tady nám to počasí moc nepřálo. Navštívili jsme Kežmarok, Levoču a vylezli na Spišský hrad. Poslední den jsme se rozloučili a cestou zpátky jsme udělali zastávku v Nízkých Tatrách. Při stoupání ke vchodu do Demänovské ledové jeskyně jsem měla pocit, že vyplivnu plíce. V propocené plátěné košili jsem se nakonec doplazila až nahoru. Převýšení od parkoviště ke vstupu je "jen" 97 metrů. A když už jsem se takhle přemohla, rozhodla jsem se, proti původnímu rozhodnutí, že nikdy nedám tolik peněz za focení, těch 10€ do fotovstupenky investovat. Už se sem nikdy nepodívám, tenhle výstup nahoru byl rozhodně naposledy.

V domnění, že stačím trochu vychladnout, jsem si sedla na lavičku a snažila srovnat dech. Oslovil nás mladý muž u vchodu a ptal se, odkud jsme. Pak nás poslal dovnitř za slovenskou skupinou. Přišli jsme o úvodní slova a já si na propocené tělo oblékala mykinu až uvnitř. Při sestupování schodů dolů do útrob jeskyně, jsem začala litovat, že jsme sem vůbec lezli. Došlo mi, že stejné schody budeme muset absolvovat později směrem nahoru. Jeskyně je úchvatná, nový foťák fotil krásně a mě opustily myšlenky na výstup zpět. Byl náročný, těch posledních 198 schodů vedoucích nahoru, mě stálo hodně sil. Průvodkyně nám říkala, že tu sice nemají výtah, ale je tu zubačka. Což značí zatnout zuby a stoupat. Posledních pár schodů se nazývá "schody naděje". Tady prý už je naděje, že se člověk dostane ven.

Měla jsem toho plné kecky, ale nezabránilo mi to v tom, abychom se vydali k Chopoku a zkusili najít "Tři chaloupky", kde byl můj muž kdysi v mládí. Podařilo se to až při zpáteční cestě. Vysoké Tatry od Liptova byly už krásně vidět. Stejně tak byly vidět i při našem příjezdu. Sakra! To se nám nemohly ukázat třeba na Štrbském plese?

Pak následovala krátká zastávka u Liptovské Mary, odkud nám krásně Tatry zapózovaly.

Druhý den ráno jsem nemluvila. Vyluzovala jsem jen sípání a skřeky a cítila se nemocně. To ta jeskyně. Nakoupila jsem si citrony a prolévala se citronovou šťávou. Zajeli jsme koupit nový kuchyňský dřez. Původní dvojdřez musí kvůli myčce pryč. Novou desku jsme koupili už před odjezdem do Tater. Po návratu domů jsem se cítila jako vymáchaný pytlík od čaje. Nezbránilo mi to však v tom, abych mužovi nepomohla vystěhovat myčku do patra. Věděli jsme, že už do konce prázdnin nebudeme mít s největší pravděpodobností hlídání. Můžeme se pustit do práce.

Po obědě už jsem vůbec nevyluzovala žádné zvuky. Já už ani nemohla artikulovat.

"Nechceš si jít lehnout?"

Neprotestovala jsem.

Když jsem se prospala, byla vystěhovaná půlka kuchyně, do zdi vys
ekaná díra a vše pokryté jemným prachem. Muž nelenil. Jen jsem se skřípavě zeptala, proč to nepřikryl igelitem, nebo proč mě nevzbudil.

"Chtěl jsem tě překvapit a taky využít mladýho, než odjedou na dovolenou."

Překvapen byl však i on, protože zjistil, že voda je vedená na druhé straně zdi a že bude muset buď rozsekat dlaždice, které už rozhodně neseženeme a nebo že se bude muset vystěhovat knihovna a vysekat to z druhé strany zdi.

Dobře mi nebylo, stále jsem sípala a byla i přes spánek stále unavená.

Přeci ho v tom nemůžu nechat. Začala jsem vyklízet knihovnu a vynášet věci z místnosti na chodbu, aby se tu mohlo sekat. Když bylo vyklizeno, přišel nahoru syn a manželovi pomohl s knihovnou. Koberec a zbylý nábytek jsem preventivně přikryla. Stačí ten binec, který je v kuchyni. Měla jsem toho plné kecky.

V noci jsem se probudila, manžel vstával. U něj naprosto nemyslitelná záležitost. Něco se děje.

Dělo se. Sedla na něj střevní chřipka a místo pokračování úprav kuchyně trávil čas v posteli či na záchodě.

Já pozvolna uklízela vysekanou suť, pak bojovala s prachem, který byl opravdu všude. Nádobí, kterého bylo opravdu minimum, jsem myla v umyvadle a oplachovala ve vaně. Vodovodní baterie v kuchyni byla stále, ale pod ní bylo jen prázdné místo, díra ve zdi do vedlejší místnosti a kousek odpadní novodurové trubky trčící ze zdi.

Po čtyřech dnech, během kterých jsem se prala s likvidací prachu a současně odložila i oslavu Sářiných už 11. narozenin, které pravidelně pořádám, začal manžel fungovat. A ze mně se stal pomocník, který pomáhal stěhovat nábytek, uklízet po domácím zedníkovi, být k ruce a občas v omezených prostorách kuchyně uklohnit něco dietního.

Byla jsem stále unavenější. Navíc jsem se neustále potila. Já, které vždy dělalo problém, abych se při nemoci vypotila, jsem byla neustále mokrá jako myš.

Když se pak po návratu z Tater objevil zeť, aby pomohl manželovi zpátky s knihovnou, mohla jsem konečně vyklidit část chodby a umístit knihy na jejich místo. Večer jsem doslova padala únavou a těšila se do postele. Za normálních okolností bych sedla k počítači, ale neměla jsem vůbec chuť ho zapínat.

Konečně jsem se dočkala dřezu, myčka byla na svém místě a já mohla přestat s odnášením nádobí do koupelny. Muž předělával část linky, kterou musel zmenšit a pak jsme společnými silami vynesli upravenou část kuchyně do bytu.

Konečně jsem také mohla uspořádat Sářinu narozeninovou oslavu. Ještě jsme stihli následující den s holkama zajet na minigolf a byl konec prázdnin. Trpaslíci se vrátili s rodiči z Rumunska a dům ožil.

Jen já měla pocit, že bych potřebovala živou vodu.

Jiřík šel poprvé do školy. Lilo jako z konve a my ho šli doprovodit. I když bylo chladno, znovu jsem se potila a vyjít kopeček od školy k zastávce autobusu, mi připadalo jako horolezecký výstup. Měla bych si konečně zajít na to EKG, tohle není normální. Dokonce jsem zvažovala možnost, že začnu sama od sebe užívat lék, který mi doktorka v červenci vysadila a který mám stále ještě v lékárně. Doma jsem zamířila k lednici, kam jsem magnetem v červenci připlácla poukaz na EKG, ale nebyl tam. Zeptat se muže nešlo, rozloučili jsme se na zastávce autobusu, kdy já mířila k domovu a on k lékaři.

Než se vrátil domů, bylo mi dobře.

Během září muž předělával ještě další část kuchyně a také jsme absolvovali pár výletů, využívajíce krásného počasí. Někdy jsem byla unavenější, jiné dny v pohodě. Průběžně jsem pátrala po poukazu na EKG. Nikde nebyl. Buď zmizel v propadlišti dějin, nebo jsem ho při rekonstrukci a předělávkách někam dokonale založila. Ani můj muž nevěděl, kam jsem ho mohla zabordelit. Ježišmarjá, to bude ostuda, až přijdu na plicní a budu muset přiznat, že jsem bordelář a požádat o nový poukaz.

29. září jsme měli sraz se spolužáky po padesáti letech a když jsem si chystala nějaké papíry, našla jsem poukaz na EKG. Jak se mohl ocitnout tady, nechápu. Ale důležité je, že jsem ho našla. Sraz se vydařil, sešlo se nás 12 a několik lidí se omluvilo. Domů jsem se vrátila v dobrém rozmaru. Následující den se mi odpoledne neudělalo dobře. Naštěstí jsem seděla ve svém oblíbeném koutku, takže jsem nikam nepadala. Nemohla jsem dýchat, hrudník sevřený jako v krunýři a po celém těle mrtvolný pot. Viděla jsem všechno rozmazaně a věděla, že když se pohnu, pozvracím se. Jak to dlouho trvalo, nevím. Muž mě našel a zvedl mi nohy nahoru. Když jsem se vzpamatovala, moje jediná myšlenka byla ta, jaké bylo štěstí, že mě to nepostihlo "včera na srazu". Muž mi změřil tlak. 108/64 není opravdu nic moc.

V následujícím týdnu jsem se konečně dokopala k tomu, abych šla na EKG.

"Zhoršilo se vám astma, tachykardii máte vysokou a to srdce se mi vůbec nelíbí. Je tam nějaká ischemie a vypadá to na otok plic." Pan doktor mi ukazoval starší EKG a porovnával ho s tím novým. Napsal zprávu pro doktorku na plicním a doporučil ECHO srdce.

Měla jsem pocit, že se mi zřítil svět.

Stále jsem však věřila tomu, že za veškerými problémy, které mám, jsou ty vysazené léky.

No nic. Příští týden jdu na plicní, paní doktorka mi vrátí prášky a zase bude líp.

Nebylo!

"Jděte se objednat na ECHO, pak do laboratoře a na rentgen."

Na ECHO mě neobjednali, udělali mi ho rovnou.

"Prodělala jste infarkt."

Lékař na kardiologii se ptal, proč jsem nepřišla už dříve, když mám takové potíže. Na vysvětlení, že jsem vše přičítala vysazenému léku, jen kroutil hlavou. "Vždyť vám muselo být zle."

Do laboratoře jsem odcházela se dvěmi žádankami na vyšetření krve. Naprosto apaticky jsem si nechala odebrat čtyři ampule krve. Já, která při odběru jedné omdlévá.

Na rentgenu, když jsem se znovu svlékala, jsem zjistila, že jsem celá upatlaná od gelu po předchozím vyšetření. Ještě, že jsem to v tom stavu vůbec zaregistrovala, jinak by po mně asi zůstal pěkný otisk.

A pak zpátky na plicní.

Plíce jsou relativně v pořádku, léky se mi už nevrátí, místo toho jsem na kardiologii vyfasovala recept na léky ředící krev.

Za dva dny jsem byla na poliklinice znovu. Syndrom bílého pláště opět fungoval, tlak vyletěl do závratných výšin. Znovu EKG a pak kardiologické vyšetření, kde mi pan doktor doporučil katerizaci srdce.

Jsem srab a opravdu se bojím, takže jsem katetrizaci odložila. Musím se s tím vším srovnat.

Musela jsem podepsat, že jsem si vědoma rizik, kterými je tlak a vysoký chlesterol, která mohou vést k smrti.

Vyfasovala jsem prášky na vysoký cholesterol a ze stravy vynechala spoustu jídel.

Ve středu jsem byla objednána do Vojenské nemocnice na scintigrafii srdce.

Strach byl takový, že jsem v pět hodin ráno sepsala závěť.

Co kdyby?

Když muž viděl, jak vypadám, jel se mnou.

Původně jsem byla zásadně proti, ale nakonec jsem byla ráda, že mě doprovodil.

Psychika se mnou parádně cvičí.

Příští týden jdu na další vyšetření a pak ....... ???

Možná, že píšu už naposledy.

Astor

Tímto článkem reaguji na výzvu Beallary a připojuji i já své vzpomínky na stopy zvířat.

Motto:

"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

Antoine de Saint-Exupéry

Ač jsem se narodila do činžáku, můj život provázela spousta zvířat.

Všechna zanechala v mém životě stopu.

Některá zůstala hluboká, jinou už zavál čas.

Mít zvíře v činžáku byl problém. Sousedům vadilo štěkání, další nesnášeli kočky.

Občas jsme domů se sestrou přivlekly zatoulané kotě, či zaběhnuté psisko, o které jsme se staraly.

Děti nechápou, že tím dokáží způsobit problémy, zejména rodičům.

Ale také nechápou, že v některých domech to prostě jde.

Babička, která bydlela také v činžáku kousek od nás, měla kočku Lízu, která bezmezně milovala dědu. Ten jí také náležitě rozmazlil a spolu s Lízou tvořili koalici proti babičce. Paradoxně děda s kočkou na klíně, nebo na rameni, neustále tvrdil, že má raději psy a čas od času vytahoval fotky, nad kterými, samozřejmě, že s Lízou, vzpomínal na foxteriéra Lumpa.

Druhá babička, ke které cesta trvala půl dne vlakem, chovala velšteriéry. Bydlela ve svém domku a to, co bude mít či nemít, bylo jejím rozhodnutím. Trávívala jsem u ní kus svého dětství a později část prázdnin, kdy mezi moje povinnosti patřilo nejen venčení, ale také dojít na louku a nožem vydloubat šťavnaté pampelišky, kterými jsem pak přilepšovala králíkům a koze. Kočku měla také, ale byla to nedůtklivá potvora, která se vyhýbala dvorku, kde kralovali psi.

Když se z našeho domu odstěhoval pan profesor, který zvířata nesnášel a o kterém se tradovalo, že jich má několik na svědomí, rodiče konečně povolili.

Mé dětství doma pak provázelo několik koček a dva psi. Nejprve Míša a později ještě Robin.

Nejedna stopa, po zvířecím souputníkovi, zůstala hluboká.

Tady je jedna z nich:

Je to už více než čtyřicet let, kdy jsme se viděli poprvé.

Já, svobodná dívka, která občas přespala u svého milého a sedmiměsíční štěně německého ovčáka, kterého si pořídili jeho rodiče v době, kdy se v okolí začaly rozmáhat krádeže. A možná i díky tomu, že jejich kamarádovi, který pracoval v nedaleké škole coby školník, zakázali psa v budově mít. Co s ním? Vrátit ho chovateli už nešlo.

Ještě, že existují kamarádi.

Můj milý mi telefonoval do práce, že si rodiče pořídili psa.

Já, která vyrostla v činžáku a milovala všechna zvířata, jsem zajásala. Těšila jsem se na štěňátko, které si pomuchlám.

Nemohla jsem se dočkat konce pracovní doby.

Cestou z práce jsme si s drahým dali sraz na půlce cesty. Nechtěla jsem k nim přijít sama. Přeci jen od našeho společného seznámení neuplynula zas až tak dlouhá doba, abych k nim natěšeně vtrhla a pídila se po štěněti.

Vstoupili jsme do zahrady a zaregistrovali velikého psího halamu, běhajícího kolem domu. První myšlenka, která mě napadla, bylo to, že se štěňátkem je tu asi i fena, která ho doprovodila do nového domova. Jako, když se dítě adaptuje ve školce.

Dnes se při vzpomínce na svou naivitu usmívám.

Žádná fena! Byl to Astor v celé své kráse. Při bližším pohledu jsem si všimla jeho obrovských tlap, tak trochu nepatřičných k sice už velkému tělu a ušisek, která ještě nestála rovně, ale občas mu vesele zaplandala.

Byl to první pes v tomto domě.

Mezi tímto a sousedním domem chyběl kus plotu. On v podstatě nechyběl, jen tu prostě nebyl, protože ho nebylo zapotřebí. Sousední zahrada byla kvůli navážce před vchodem o víc než metr níž, než tato. V místech, kde se zahrady dostaly na stejnou úroveň, už plot byl. A zatímco zahrada, která se stala Astorovým královstvím, byla zanedbaná, protože se o ní už delší dobu nikdo nestaral, ta sousední byla přímo ukázková. Její majitel byl vyhlášený zahradník ve firmě Sempra a navíc ještě nadšený zahrádkář. Astor na jedné zahradě žil a druhou si vybral pro svůj záchod. Překonat metrový rozdíl jedním skokem bylo pro psího puberťáka hračkou. V té době téměř ztroskotalo dlouholeté přátelství obou rodin. A budoval se plot, ve kterém pak už zbyla jen branka.

Z mých občasných návštěv a přespání se postupně stalo soužití pod jednou střechou. Už jsem o tom párkrát psala, jak jsem dodnes vděčná mamince, dnes mého muže, která nám umožnila společné soužití před svatbou. To, co je dnes normální, bylo v roce 1974 a 1975 naprosto nemorální záležitost. Svobodná holka a svobodný kluk, aby spolu bydleli? Maminka měla dlouholetou kamarádku ve Vídni a tam už to v těch letech normální bylo. To, že nás spousta lidí v ulici odsoudila, hodila za hlavu.

Můj muž má z velkých zvířat a tím pádem i ze psů respekt.

Astor byl prvním, se kterým se blíž seznámil.

Psi mají v sobě zakódovanou hierarchii smečky a muž se díky svému respektu dostal až za Astora, který poslouchal jen jeho otce a pak mně. A ti ostatní? Prima parťáci pro psí hry, kdy Astor míval povětšinou trochu navrch. Marné bylo volání, pískání, mávání rukama.

Občas se mě muž ptal, jak je to možné, že mě pes poslechne a z něj si dělá srandu.

"Protože jsi mu ukázal, že se ho bojíš."

"Já se ho přeci nebojím."

"Ale máš z něj respekt a on to ví."

Chystala se svatba a dům se připravoval na večerní posezení svatebčanů a dalších přátel. Vytapetovali jsme chodbu nahoře v patře, aby se líbila nejen nám, ale i těm, kteří tu budou po svatbě přespávat.

Den před svatbou lilo jako z konve. Astor čekal před domem, a i když měl boudu, neměl jí rád.

Byl mokrý jako krysa a poněkud páchl.

"Tak pojď, ty kluku ušatej." Svlékla jsem kabát, převlékla se do domácího a Astora zahnala nahoře do vany.

"Musíš být na svatbu hezkej."

Koupání nemiloval. Zvlášť to ve vaně. Vlézt do rybníka pod kopcem v Ruzyni, to moc rád. Ale vana? Brrrr.

Namočila jsem mu hřbet, vetřela do něj psí šampón a začala psovi prát kožich. Dveře do koupelny se otevřely a zvědavá nájemnice, která tu bydlela, se šla podívat, co se děje. Namydlený a mokrý vyskočil z vany, vběhl do vytapetované chodby a tam se oklepal.

A bylo vymalováno!

Musela jsem ho hodně přemlouvat, aby do vany vlezl znovu a já mohla alespoň spláchnout šampón. Vytřela jsem ho pak ručníkem a z domu ho pustila, až když proschl. Pak jsem se jen dívala na to, jak se válí v mokré trávě a z jeho výrazu vyčetla.

"Já ti dám šampón."

V náš svatební den také pršelo. Astor znovu páchl tím nezaměnitelným psím smrádkem a když jsem se vracela od kadeřníka, radostně na mně skočil u branky. Koupání bylo odpuštěno.

Začali jsme s ním chodit na cvičák. Nejprve tchán, kterého jsem občas vystřídala a pak už já, kterou občas a pak stále méně a mé
ně, střídal tchán. Nakonec jsem chodila se psem sama. I když s výcvikem začal později, byl velice učenlivý.

Stále však převládala jeho svobodomyslnost.

Když jsem po třech letech čekala své první dítě, přemýšlela jsem, jak na něj bude pes reagovat. Někdy ve mně i zahlodal červíček pochybností a trochu jsem se obávala toho, aby se ze psa nestal rodinný tyran, jako tomu bylo v případě psa mých rodičů, který po mém narození na ně začal útočit. Dokonce se mu prý i podařilo převrátit kočárek s mou maličkostí.

Možná i proto jsem tak trochu praštěná.

Na psy, kteří v mém životě zanechali stopu, jsem zavzpomínala už v roce 2010 tímto článkem, kde jsem popsala patálie mých rodičů s Kazanem. Kdyby začal Astor také vyvádět, byl by problém. Utěšovala jsem se ale tím, že pes patří manželovým rodičům a bude-li nejhůř ....

Ne, nebylo.

Z Astora se stal vzorný hlídač.

Většinou se takhle chovají feny. Kdykoli jsem dala syna spát do kočárku na zahradu, Astor se od něj nehnul. Když se syn probudil, Astor, který se naučil otevírat dveře, si pro mně pokaždé došel. Stejně intenzivně hlídal v kočárku i dceru.

Děti miloval. Snášel i to, když se mu šťouraly v uších, strkaly mu prstíky do očí, tahaly ho za fousy, nebo se po něm válely.

Byly přeci součástí jeho smečky.

Jednou mě hodně rozzlobil. Bylo to v zimě, dceři bylo osm měsíců. Ulice a chodníky byly pokryté sněhem a ledem a příšerně to klouzalo. Za normálních okolností jsem vozila obě děti v kočárku, syn měl na něm udělané sedátko. Astor chodil na vodítku s námi. Vždy vzorně vedle kočárku.

Měli jsme pro něj postroj a on díky tomu mohl tahat sáňky. Vzadu ohrádka, v ni ve fusaku dcera, před ní seděl tříletý syn a držel tašku s prázdnými lahvemi. Jeli jsme na nákup. S klidem jsem nechala děti před obchodem, věděla jsem, že je Astor ohlídá. Vrátila jsem lahve, nakoupila a jelo se domů.

Do té doby naprosto poslušný pes, ucítil fenu.

Rozeběhl se po chodníku tak rychle, že já mu nestačila. Běžela jsem za ním, řvala, aby zůstal stát, místy se i sklouzla. Nejprve jsem narazila na rozsypaný nákup, kousek od něj stál syn a plakal a vedle ležel fusak se řvoucí dcerou.

Za plotem byl Astor a fena, která po psovi toužila. Kdykoli se přiblížil, zarámusily za ním převrácené sáňky. V náručí řvoucí mimino, kterému se naštěstí nic nestalo, vedle uslzený chlapeček. Mačkala jsem zvonek u vchodu.

"Maruno, já mám u vás psa." "

Ten dobytek", jen ucedila.

Astora i se sáněma vyhnala ze dvorku na chodník, kde jsem stála s výrazem boha pomsty. Mít volné ruce, asi by dostal i nějakou vodítkem. V rukách jsem však držela fusak s plačícím miminem. Řvát na psa, by znamenalo děsit ještě víc děti. Ale zlost jsem na něj měla pořádnou. Houkla jsem na něj, on poslechl a tvářil se schlíple. Děti se uklidnily a přestaly plakat. S Marunou jsme sesbíraly nákup. Děti jsem znovu umístila na sáně, psovi sundala postroj a připnula vodítko. Raději už je potáhnu sama.

A pak jsme s Marunou dostaly záchvat smíchu.

"Jen doufám, že to nestih a nebudou z toho štěňata."

"To by mě starej zabil. Já tu potvoru pustila jen na chvilku."

Děti byly opravdu obě v pořádku, kromě úleku z rychlé jízdy po zledovatělém chodníku a následném pádu, se jim nic nestalo.

Když jsem večer manželovi vyprávěla Astorovu sexuální anabázi, smáli jsme se oba.

"A který ty sáně dostal přes plot?" "

Ty veliký."

"Chudák pes, takhle se dřít a ani si neužil."

To je ta mužská solidarita.

Astorova svobodomyslnost se začala projevovat kolem jeho osmi let, kdy se začal toulat.

Žádný plot pro něj nebyl dost vysoký. Občas se vrátil sám, ale většinou jsme měli každý svůj rajón, kde jsme psa hledali. Muž, tchán a švagr ho objížděli auty a já na kole. Maminka zůstávala doma, protože se občas stávalo, že toho našeho tuláka někdo přivedl.

Byl už pěkně profláknutý.

Někdy byl mimo domov i pár dnů, kdy se vracel hladový, občas i s nějakými šrámy. Jen co pookřál, utekl znovu. Ani problémy s páteří, kdy měl záda prohnutá kvůli srůstajícím chrupavkám a která ho nutně musela bolet, mu v překonávání překážek v podobě plotů, nikdy nezabránily v útěku. Prostě svobodomyslný tulák.

Po čtyřech letech toulání jsme ho jednou nenašli.

Čas plynul a my se pomalu smiřovali všichni s tím, že už nemáme psa.

Uplynuly čtyři měsíce, manželovi rodiče byli na dovolené, když někdo zazvonil.

"Není to váš pes?"

Čekala jsem zbídačelou trosku, ale opak byl pravdou. Astorovi se leskla srst, bylo vidět že je dobře živený. Hrnul se do domu a moc dobře si pamatoval, kde míval misky. Už tam nebyly. Dala jsem mu napít, z mrazáku vytáhla kus masa a dala ho vařit. Na krku měl obojek s malou taštičkou. Tam bylo uvedeno jméno Bart, spolu se jménem majitele, adresou a telefonním číslem. Asi i jemu párkrát utekl. Když přišel muž z práce, telefonovali jsme na číslo, které stále ještě Astor, ale už talé Bart, měl v taštičce.

Pánovi chvilku trvalo, než pochopil, že mu okamžitě psa nevrátíme.

Nemohli jsme rozhodnout sami, protože pes stále patřil rodičům. Na druhou stranu jsme chápali to, že si novou rodinu náš pes vyhlédl kvůli jejich malým dětem, které vždy miloval. Ty naše už byly na něj velké. Byli jsme přesvědčeni, že i rodiče budou svolní a Astora, jehož rodokmen, očkovací průkaz a psí známku, které jsme měli stále doma, novému majiteli s malými dětmi, nechají. Přeci jen, už jsme byli smířeni s jeho odchodem, odvykli jsme velkému psovi, který si zásadně lehal tam, kde byl největší provoz, aby byl v centru veškerého dění. I já už nastoupila do práce a nebyla doma s dětmi, abychom s ním mohli absolvovat denně dlouhé procházky.

"Domluvíme se za dva dny, až se vrátí naši", ukončil hovor můj muž.

K masu jsem uvařila rýži, Astor povečeřel a zůstal spát dole v kuchyni. Večer přivítal švagra a absolvoval s ním procházku.

Ráno už nebyl. Švagr ho pustil na zahradu a překonat plot ve dvanácti letech, stále nebyl problém.

Nevrátil se. Ani k nám, ani k novým majitelům na nedalekém sídlišti.

O tom, jak skončil, jsem se dozvěděla s dvouletým zpožděním.

Ten konec ale byl smutný.

Vzpomínek na Astora je spousta, téměř dvanáct let byl součástí domu, kde ho později vystřídala řada dalších zvířat: jezevčík Filip, beauceron Kerber, několik kocourů a koček, křečíci, morčata a nezapomenutelný potkan Monty.

P.S. Fotografie jsou zdigitalizované diapozitivy, všechny staré kolem čtyřiceti let.

Zahradnictví

Ne, neděste se.

Rozhodně nebudu popisovat filmy, které jsou natočené podle románu Petra Jarchovského.

Za prvé, psaní recenzí mi nejde. Zkusila jsem jich napsat několik na knihy, které jsem coby naprostou novinku přečetla a o kterých jsem se domnívala, že by mohly zaujmout i další čtenáře. Skončily mezi rozepsanými články. Tedy v tom lepším případě. Ostatní jsem bez milosti smazala.

A za druhé, nebudu ani popisovat nějakou renomovanou zahradnickou firmu, kterou jsem při své vášni pro květiny, navštívila.

Zahradníkem jsem se stala sama. Tím pádem mi nezbýval čas na téměř nic jiného, tedy ani na blog.

Jaro přišlo s notmým zpožděním a já se snažila, seč mi síly a čas stačily, abych dohnala to, co nešlo dělat, když venku mrzlo.

Vyčistit jahody byla brnkačka. Hlavně proto, že už jsem v předchozích letech zrušila jahodové záhony a tudíž jsem se nemusela plazit po zemi, abych rostliny zbavila odumřelých listů. Mezi námi, klečet mně už docela bolí a být ohnutá k záhonům, už také není nic pohodlného. Jahody pěstuji v truhlících a květináčích, které zavěšuji na plot, či na ně mám různé stojánky. Výhodou je, že se nikdo nemusi při sklizni ohýbat, tedy v tom lepším případě, či se o úrodu dělit se slimáky, v tom horším. Proto jsem je pohodlně vyčistila na pracovním stole v altánku.

I rozsazení rajčat byla pohodová práce.

Okno v obýváku mi zdobí dvě akvárka s rajčaty

A pak došlo na muškáty. Už jsem se tu několikrát "pochlubila", že si muškátovou sadbu dělám sama. Vyštipuju vrcholové řízky v době, kdy muškáty ukládáme na zimu. Olámu lístky, vylomím poupě, aby se řízek nevysiloval. Bývaly doby, kdy jsem každý jednotlivě namáčela do stimulátoru růstu, ale už to pár let nedělám.

Zima, která panovala, byla divná. V lednu to vypadalo jako v předjaří a v březnu mrzlo.

Divná pro nás, ale asi ideální pro muškáty. Vrcholových řízků přežilo odhadem asi osmdesát procent.

Pondělní ráno mě přivítalo sluníčkem a já se rozhodla, že odložím endoskopii v Motole. Naštěstí nejsem objednaná na přesný datum a příští týden bude také pondělí. Proč tedy nevyužít hezkého počasí a pustit se do sázení. Odstěhovala jsem si do altánu první truhlík, manžel přivlekl pytel se substrátem a já se pustila do práce.

To je teprve začátek

Den první

Když jsem šla v poledne ohřát oběd, došlo mi, jak příšerně mě bolí nohy. Při pohledu na pracovní stůl a na minimální úbytek výpěstků v truhlíku, mi bylo jasné, že to bude práce na více dní a že si jí budu muset nějakým způsobem trochu usnadnit.

Po obědě jsem si zeminu dala na štokrdle z garáže a seděla na nízké lavičce. Končila jsem po šesté večerní a měla přesazený jeden truhlík. Manžel hotové výpěstky mezitím nanosil do chodby. Už loni mi na ně udělal veliké tácy, které leží na dřevěné konstrukci. Bylo mi jasné, že do chodby se vše nevejde. Další jsme spolu odnášeli na půdu, kde jsem je nechala v bedničkách. Zítra je také den. Následovala sprcha a pak jsem usnula u zpráv.

První část je na místě

V úterý jsem si přivstala a na půdě u okna vytvořila pomocí bedýnek a dalších táců prostor pro další rostliny. Muž vstával brzy, byl objednán na oční. Do domácí pekárny jsem uchystala ingredience na kynuté těsto a vzala si na zahradu mobil, na kterém jsem si nastavila "buzení", aby těsto nebylo v pekárně déle. A sázela a sázela. Došla mi zemina a při představě, že budu vléci pytel po schodech na zahradu, mě už předem bolela záda. Doufala jsem, že muž dorazí.

Abych jen nelelkovala, zaklekla jsem k záhonu a vyčistila ho po zimě. Dívala jsem se do sousedovic zahrady a bylo mi divné, že sousedka na ní letos ještě nesáhla. Levandule prolézala plotem k nám a já zvažovala, že jí ostříhám. Ale raději se s ní domluvím, třeba si jí bude chtít vytahat z plotu na svůj pozemek.

Záhon byl vyčištěn a muž stále nešel. Nedá se nic dělat. Klečení už bylo dost.

Z garáže jsem s přestávkami vyvlekla pytel se substrátem. Nejhorší bylo ho vytáhnout do schodů. Nakonec jsem to zvládla, ale měla jsem toho plné kecky. Síla mi ubývá. Před lety mi to takhle zabrat nedalo. Dosadila jsem to, co jsem měla vyrýpnuté z truhlíku a pak se podívala na mobil. Za 5 minut začne pípat. Sundala jsem si rukavice a šla nahoru do bytu vytvořit jahodové knedlíky.

Podívala jsem se na sousední dům a bylo mi trochu divné, že už sousedka není vyložená v okně a nekomentuje, tak jako každoročně, že těch muškátů zase mám. Nahoře jsem se umyla, opláchla jahody, osušila je a pustila se do knedlí.

Muž dorazil domů krátce před dvanáctou. Přesně v momentě, kdy jsem knedlíky dovářela. Ne, nebyla to souhra náhod, já se s ním telefonicky domlouvala, v kolik bude doma. Hned po obědě jsem šla pokračovat na zahradu.

"Proč jsi rvala na zahradu ten pytel? To sis mohla odsypat v garáži jen kyblík a já bych to tam pak donesl."

Měl pravdu a já se s ním nedohadovala.

Horší bylo, že mi začaly docházet kelímky od jogurtů. Pod dojmem, že jich máme spoustu, jsem je tentokrát vyhazovala.

Ano, měli jsme jich spoustu, ale nikdo nečekal, kolik se těch sazenic ujme. V garáži jsem pak objevila ještě nějaké, ale i to bylo málo. Nakonec došlo i na sadbovače. Muž mi odpoledne přinesl hrnek čaje a já mu říkala, že už mi z těch muškátů asi začíná pípat v hlavě. Řekl, že to není v hlavě, že to jde odněkud z ulice, asi alarm. Končila jsem v sedm večer, servaná jako rybíz. Cestou do domu pípání sílilo. Zdravila jsem se s paní z druhého konce ulice a obě jsme konstalovaly, jak je to nepříjemný zvuk.

Večer jsem ještě uvařila kuře po srbsku, abych se mohla hned od rána věnovat kytkám. Uleželé chutná lépe.

Já, která má špatný spánek a závidí manželovi jeho spaní, jsem si opět zdřímla po sprše u televize a pak se přesunula do postele. Spala jsem jako dřevo.

Ve středu jsem byla vzhůru už v půl sedmé a překvapilo mě, že muž vstává také brzy.

"Slyšela jsi něco v noci?"

"Neslyšela, spala jsem jako zabitá."

"Milena je mrtvá."

"Cože?"

A pak mi muž vyprávěl o noční bojovce. Pípání alarmu nepřestávalo, takže někdo zavolal na policii. Ti přijeli okamžitě a po nich ještě ti městští. Po nich dorazili hasiči, protože pípání pocházelo z hlásiče kouře a bylo podezření na únik plynu. Hasiči, kteří lezli po žebříku, aby se něj
ak dostali do bytu, probudili mého muže, který se šel podívat, co se děje. Vrátil se pro sousedčiny klíče, aby se nemusely vylamovat dveře. Následovala záchranka a druhý vůz policie. Sousedku našli doma mrtvou. Muž se dozvěděl, že policie volala její dceři, která asi jejich zavolání pokládala za nejapný žert, protože zavěsila. Při opakovaném volání už měla mobil vypnutý. Protože sousedka ležela v nepřirozené poloze, přijela i kriminálka. Následoval koroner a ve finále pohřebáci.

Když jsem šla ráno pokračovat v zahradničení, všimla jsem si, že dveře u domu jsou zapečetěné.

Pokračovala jsem v práci a každou chvíli jsem se dívala na okno, ze kterého už nikdy neuslyším větu: "To zas pěstuješ kytky pro celou Bílou Horu?" Provázel mě zvláštní pocit, když jsem si uvědomila, že už si v červenci společně nepřipijeme na narozeniny, které jsme měly dva dny od sebe.

Ani ta rajčata, která "zdobí" okno v obýváku, jí letos už nedám.

A divný pocit navíc umocňovalo to, že se neobjevila její dcera.

V myšlenkách mi šla práce nějak rychleji od ruky a já sázela a sázela. Po převislých muškátech následovaly klasické a pak anglické. Na závěr jsem zasadila sazenice fuchsií. A pak nastala typicky "nerudovská otázka" : "Kam s nimi?" Míst u půdních oken, kam jsem v pravidelných intervalech rozkládala nádoby s rostlinami, se začalo nedostávat.

Co ted'?

Nakonec jsem si vypomohla rozebranou dětskou postýlkou a starými židlemi, ze kterých jsem pod střešním oknem na půdě vytvořila další plochy. Předtím jsem ale pečlivě vyměřila v jednu hodinu po poledni prostor, kam přímo nedopadají sluneční paprsky.

Končila jsem se sázením před půl osmou. Tentokrát jsem po sobě nic neuklízela, tak jako v předchozí večery. Dokonce jsem už ani neměla sílu vylézt na půdu a umístit kytky na místo.

Zítra je také den.

Ve čtvrtek jsem zaspala, i přesto, že jsem šla spát už v devět hodin večer, navíc s mokrými vlasy.

Nebyl by to zase tak velký problém, kdybych nebyla objednaná na plicní.

Muž vstával také pozdě a jen ucedil: "Myslel jsem, že už jsi pryč."

"Já zaspala."

Tramvaj mi jela naštěstí hned a na plicní jsem dorazila 5 minut před časem, na který jsem byla objednaná. Tak plnou čekárnu jsem za těch dvacet let, co tam chodím, ještě nezažila. Stoupla jsem si před dveře a když sestra vyšla, podala jsem jí kartičku. Mám se prý obrnit trpělivostí, jsou ve skluzu. Už zase!

Uvolnilo se místo po paní, kterou sestra zavolala do ordinace a já se posadila. Vedle mě seděla dlouholetá známá. Její dcera chodila s mým synem od 1. třídy do školy. Začaly jsme se smát, protože nám oběma došlo, že ač bydlíme kousek od sebe, naposledy jsme se potkaly v divadle. Když jsem osaměla, pustila jsem se do knížky, kterou jsem si sebou vzala. Lidí v čekárně neubývalo. Když už jsem si myslela, že bych mohla jít, vrátil se pacient z rentgenu. Pak přišla paní, která asi měla nějaký akutní problém. Do ordinace jsem se dostala po hodině a půl od příchodu. Byla jsem domluvená s mužem, že se sejdeme v obchodě, kam já dorazím MHD a od přijede autem. Asi mu čas, který trávím u lékařů, připadal dlouhý, protože mi poslal SMS, jak na tom jsem. A to nerad na mobilu píše. Když jsem konečně opustila polikliniku, zavolala jsem manželovi, že může vyrazit. Když jsem přijela tramvají, muž už čekal. Nakoupili jsme a pak se vydali k optikovi, kde mám členskou kartu. Když jsem si jí pořizovala, bylo mi sděleno, že se týká i ostatních rodinných příslušníků. Optička nám řekla, že to už neplatí, navíc měla problém sloučit recepty a ve finále mužovi řekla, že bifokály už jsou out a jediné, co mu může nabídnout jsou skla za cca 7300,- Kč. Neochota z ní jen kapala. Bylo mi jasné, že tady nepochodíme.

Jeli jsme proto do optiky, kde nám oběma už dělali brýle v době, kdy tu ještě nebývaly optiky renomovaných firem. Tam jsme narazili na ochotného mladého muže, který se manželovi věnoval. Já figurovala v roli odborného poradce, aneb, jak se mi muž v obroučkách líbí. Optik neměl problém se sloučením receptů, bifokály nabídl ztenčené, aby šly do subtilních obrouček, které jsme vybrali.

Domů jsme dorazili v půl druhé. Ohřála jsem oběd, potom šla na půdu dokončit umístění rostlin, kde budou až do zmrzlých.

Konečně jsou sazenice na místě. Došla jsem na zahradu, kde jsem po sobě nechala večer pěkný nepořádek. Občas se můj pohled zatoulal k vyklopenému oknu sousedního domu. Zaklekla jsem k záhonu, ostříhala prolezlou loňskou levanduli. Navečer jsem ještě pohnojila hortenzie. Díky pytlům z netkané textilie, přežily až na jednu všechny.

V pátek dopoledne jsem se věnovala záhonům s bylinkami a pak se pustila do přípravy oběda. Po něm jsme jeli pro vnučky. Emu bolelo bříško, byla dost mrzutá. Sáru děda odvezl na parkour a my s Emou vymýšlely, jakou jí ušít sukni. Na chvilku se na nás přišli podívat i trpaslíci, kteří čekali, až se táta vrátí z práce, aby mohli odjet na víkend do Českého ráje. Začalo pršet. A zatímco já déšt' vítala, syn se snachou mou radost nesdíleli. Odjížděli všichni kolem čtvrté za vydatného deště.

Muž pak přivezl Sáru a večer si pro holky přijel tatínek.

A já se vydávala opakovaně na půdu, ale už jsem nesázela. Jen zalévala a zalévala.

Budu si muset přistěhovat do domu větší konev.

Sobota už byla méně pracovní. Probudila jsem se brzy a pustila se do psaní tohoto článku, kterým chci ospravedlnit to, že jsem zase začala flákat blog.

Nicméně stihla jsem toho hodně. Pohnojila jsem trávníky a pak elektrickými nůžkami trochu, možná trochu víc, ořezala dvě tůje, jejichž větve zasahovaly do chodníku. Ostříhala jsem buxus a pak vše vyhrabala a zametla. Muž dával větve do pytlů.

Po obědě vyrazil, letos už potřetí, do sběrného dvora. Odpoledne jsme se společně věnovali růžím. Měla jsem obavu, že budu muset dělat hloubkový řez kvůli březnovým mrazům, ale některé už pěkně vyrašily. Ostříhala jsem proto jen to, co bylo už na první pohled suché. Muž je všechny odkopčil. Jarní řez se ještě na pár dnů odkládá.

Měli jsme hotovo a konečně si sedli do altánu, muž s kávou a já s čajem.

Přijely holky, abychom si domluvili zítřejší výlet.

Už se docela těším. Bude to změna a já na chvíli opustím to své zahradnictví.

Ztrátové úterý

Možná by se hodil jiný název.

Třeba to, že není každý den posvícení.

Asi by bylo vhodné napsat jen, den ztrát. Ale už nikoliv nálezů.

Důležité však je, že nejde o život ....

Ztráta první - úterní poledne

Odešel mi pevný externí disk. Pořídila jsem si ho v době, kdy jsem měla pocit, že můj původní počítač je zahlcen informacemi a zejména fotkami. Stal se pro mně archivem fotek od roku 2004, kam jsem až s pedantickou pečlivostí ukládala fotky, které jsem řadila do souborů, jako je dovolená, cesty po Čechách, kde jsem měla i podsložku "Hrady a zámky". Další část byla věnována vnoučatům, kde bylo vše chronologicky řazené od prvních fotek v porodnici, až po součastnost. A tak podobně to bylo s následujícmi okruhy mých zájmů. Samozřejmě nechyběla ani videa, řazená podobně jako fotky. Prostě pedant.

Ale líný a prokrastinující pedant.

Můj muž mi mockrát říkal, abych zálohovala. Občas jsem mu trochu oponovala, protože jsem se někdě dočetla, že média, jako jsou CD a DVD disky mají omezenou životnost. Nicméně několik málo souborů je i na plackách.

Věřila jsem v nesmrtelnost svého externího disku.

Víra byla natolik pevná, že jsem do něj uložila i zdigitalizované diapozitivy, na jejichž přeměně z celuloidové do digitální podoby jsem pracovala víc než dva měsíce.

To, že nenačítá data, jsem zjistila před týdnem. Moji počítačoví guru Honza a Vašek mi tentokrát nepomohli. Dostalo se mi kontaktu na firmu, která se záchranou dat zabývá. Prohlédla jsem si jejich web a moc mně nepotěšil jejich ceník. Začínal na 2 500 korunách, samozřejmě bez daně, za lehké poškození a končil na 9 000 korunách za poškození těžké. V neděli se tu stavovala dcera se svým počítačem. Prý se někdy stává, že externí disk jen nekomunikuje s operačním systémem. Je grafička, pracuje s Macintoshem. Výsledek byl stejný.

V pondělí jsem telefonovala do firmy, na níž jsem dostala kontakt. "Přivezte to, pokud chcete. Můžeme k vám pro to poslat kurýrní službu, která si to odveze".

Vzhledem k tomu, že firma sídlí v Butovicích, kousek od metra Hůrka, rozhodla jsem se předat disk osobně. Navíc se mi dostalo informace, že posouzení stavu je zdarma a že se pak sama rozhodnu, zda chci opravu. Vyplnila jsem dotazník, podepsala protokol o předání s tím, že mě budou do dvou dnů informovat. Doufala jsem, že se bude jednat o lehkou závadu, maximálně o střední, kde byla cena 4 500 korun bez daně. Ale i to už by bylo hodně. Chtěli po mně email a telefon. Telefon jsem dala manželův, protože já většinou ten svůj neslyším. nechávám ho válet tu a tam a někdy zůstává v kabelce až do úplného vybití baterií. Moje dcera tvrdí, že telefon pro mně je zbytečnost. Souhlasím. Ovšem od doby, kdy nám před rokem T-mobile zrušil bez náhrady pevnou linku, občas telefon potřebuju.

Email i telefonát manželovi, z úterního poledne, nám vyrazil dech. I kdybychom se rozhodli pro nejlevnější verzi, oprava disku a záchrana dat by vyšla na 20 000 korun bez daně. Mohli bychom zvolit variantu opravy do tří dnů, kde cena byla "pouhých" 40 000 korun. I ta levná verze by znamenala vzít oba naše důchody, pár korun k nim přidat a nechat si opravit disk. Písemně jsem odpověděla s tím, že cena přesahuje naše finanční možnosti a že tedy nic opravovat nechci. Obratem mi přišla nabídka, kde prý si tedy mohu sama zvolit, kolik jsem do obnovy dat ochotná investovat, ovšem s tím, že mi nikdo nezaručí, že se to podaří. Prostě jejich pracovník bude pracovat tak dlouho, dokud mu vydrží peníze, které pošlu a co pak ... ???

Odmítla jsem to, nechci s nikým licitovat o ceně.

Domluvila jsem se s nimi, že manžel disk převezme bez opravy.

Ztráta druhá - úterní odpoledne

Manžel odjel pro disk. Cestou se zastavil se starým počítačem, kde by mohly být nějaké starší fotky, který je umístěn v kuchyni a slouží pouze jako herní medium pro vnoučata, když se hodně hádají o můj počítač. Svůj notebook už jim muž nenabízí, protože přeinstalace, kvůli nenechavým ručičkám našich milovaných vnoučátek, ho stála docela dost peněz.

Cestou se zastavil ve firmě, kterou kdysi spoluvybudoval jeho otec. Byl podnikavý už za komančů, vymyslel spousty vynálezů a zlepšováků a pod hlavičkou Kovopodniku rozjel jako první výrobu plochých radiátorů u nás. Bylo to v prostorách, kam byla po znárodnění přesunuta rodinná firma manželova dědečka. Dědeček tehdy znárodnění nevydýchal a zemřel. Jeho syn, tedy manželův táta, ve snaze ochránit rodinné stříbro, ve firmě zůstal. Svým umem, talentem a chytrostí tehdy přešel z výroby štaflí, normálních a kolových žebříků, na vytápěcí techniku. Firma pod hlavičkou Kovopodniku prosperovala. Pracovali v ní oba manželovi rodiče a posléze i můj muž. Díky práci servisního technika jezdil po republice a montoval se svým kolegou nejprve elektrokotelny a později regulaci ke všem kotelnám. Později, když se nechal zlákat do jiné firmy, vyřídil si tzv. "povolení národního výboru", které ho opravňovalo k tomu, že mohl legálně pracovat na vedlejší pracovní poměr. Později měl "živnostenský list". I po odchodu do důchodu, si ŽL ponechal. Zůstal také mezi servisními techniky výše uvedené firmy.

Jeho výdělky za rok, byly po odečtení nákladů, úlevy za penzijní připojištění a za odpočet zákonem stanovené nezdanitelné částky, v mínusu. Sociálka mu po odevzdání přehledu za rok 2016 sdělila, že je naprosto zbytečné, aby platil sociální pojištění, protože mu ho celé, beze zbytku, vracela. Zdravotní pojišt'ovně platí měsíčně celých 32 korun, většina peněž se mu stejně vrací. Chtěl letos k poslednímu květnu končit kvůli EET. Náklady na pořízení, by se mu při jeho "závratných výdělcích", vrátily až za spoustu let.

Ústavní soud zavedení dalších vln EET pozastavil. Nedokázal však už pozastavit pokrok, kdy dnešní výrobci kotlů už montují regulaci rovnou do nich. Firma, kterou spoluzakládal tchán, ukončila svou činnost. Stalo se tak už k poslednímu dni uplynulého roku a můj muž to zjistil už 20. března. Stále však figuruje na čestném třetím místě mezi montážními a servisními firmami. Co bude dál? Firma zatím rozprodává materiál, ale už defacto neexistuje. Až nebude materiál, nebudou opravy.

Ztráta třetí - úterní večer

Už jsem se několikrát zmínila o tom, že oba s mužem milujeme divadlo.

Když jsem odešla do důchodu, ozval se mi kolega, který mi vždy sliboval, že až budu v penzi, budu moci chodit do divadla na dopolední představení, či na veřejné generálky. Jak slíbil, tak i udělal. Zavolal mi, že mám přijít tam a tam a já byla představena partě skvělých lidí, kteří sdílí stejnou vášeň. A zatímco muž stále ještě pracoval, já díky, už si dovolím napsat "naší divadelní partě", viděla spoustu skvělých představení různých žánrů v mnoha divadlech.

Jen jedenkrát se za tu dobu stalo, že se vracely lístky, protože premiéra a tudíž i veřejné generálky, byly odsunuty.

Když se z manžela stal také důchodce, rozšířil naše řady. Do divadel jsme chodili spolu a těšili se nejen na představení, ale i na setkání s prima lidmi.

Už loni v září jsme získali lístky na nový muzikál Robinson - námořník z Yorku. Premiéra byla plánována na konec ledna, stejně tak i generálky. Dva dny před představením jsem zjist
ila, že je to vše odloženo na konec března. Zavolala jsem do divadla, získala kontakt na produkci muzikálu a tam zjistila, že si mohu vybrat jiný, náhradní termín, který nám bude vyhovovat. Bylo mi to celkem jedno, kdy. Hlavně, že nový muzikál uvidíme. Zavolala jsem informaci svému bývalému kolegovi, protože je jediný, na kterého mám z party kontakt. A to jen díky tomu, že to číslo měl i můj muž. Ostatní kontakty zůstaly po prosincovém pádu telefonu někde uvnitř tohoho malého, rozbitého přístroje. Řekla jsem mu, co jsem zjistila a pak ho poprosila, aby obvolal další lidi, neb já jim z výše uvedených důvodů zavolat nemůžu.

V divadle jsme, místo lístků na veřejnou generálku, získali lístky na druhou premiéru. Byla jsem přímo natěšená, říkala si, že je to prestižní záležitost a už s předstihem přemýšlela, v čem na tu premiéru půjdu. Chlapi to mají v tomhle podstatně jednodušší.

V úterý večer mi zavolal bývalý kolega, který se ptal, zda to divadlo bude. Proč by nebylo? Sakra, ten chlap snad slyší trávu růst. Na internetu jsem zjistila jen tolik, že muzikál zmizel z programu divadla Hybernia. Zavolala jsem to kolegovi. Ozval se ve středu ráno a sdělil mi, že je to zrušené. Prý produkce dluží všem, na které se podívá.

A já dnes od rána zkouším telefonovat střídavě na obě čísla, která jsou uvedená na stránkách Hybernie, která se distancuje nejen od tohoto muzikálu, ale i od dalších a zejména od produkční společnosti. Jedno je trvale obsazené, druhé zpočátku vyzvánějící, ted' už nedostupné.

Jen jedna věc mi není jasná. Muzikál je nastudovaný, jsou vyrobené kulisy, ušité kostýmy. Možná jsem hloupá ženská, ale ted' už by muzikál mohl na sebe začít vydělávat.

Říká se do třetice ..... tak já jen doufám, že tomu tak bude.

Protože jinak budu soptit jako bahenní sopka na včerejší fotce z rezevarce SOOS, kam jsem to všechno šla rozchodit.

Co se to s námi stalo?

"Ty seš fakt úplně blbá, ty krávo..."

Podívala jsem se nejprve na toho, kdo tuto větu pronesl a pak můj pohled zaregistroval další hosty v restauraci. Všichni se dívali k našemu stolu. Položila jsem příbor na talíř, ze kterého jsem v podstatě jen ochutnala. Mlčky jsem se zvedla, došla si k věšáku pro kabát a opustila restauraci. Jen úkradkem jsem zahlédla svého muže a zaslechla: "Tos teda přehnal."

Muž mně došel kousek od restaurace. Oba jsme se shodli na tom, že máme v podstatě docela velký hlad, ale co je moc, to je moc. Cestou domů v tramvaji jsme se pochechtávali, protože nám došlo, že jsme mu tam nenechali žádné peníze za naše nedojedené obědy. "To má za tu krávu", řekl můj muž a já se začala smát.

Znovu se po nás dívali lidé, ale tentokrát mi to bylo jedno.

Ta věta z úvodu zazněla proto, že mám odlišný názor na to, koho volit v druhém kole prezidské volby.

Dotyčný, který jí vyslovil, má totiž jiný názor než já. Ale já mu ho neberu, ani mu nevnucuju ten svůj.

Touhle větou zabil dlouhé roky trvající kamarádství.

I když ... svými názory a argumenty mě provokoval a štval už nějakou dobu.

Copak musíme mít všichni stejný názor?

A nebo jen ti, co křičí, mají pravdu?

Dosud jsem většinou mlčela a nechala ho mluvit. Myslela jsem si své a říkala si,"Až se vykecáš, bude ti asi líp."

Občas jsem se, sice chabě, ale pokoušela oponovat.

Muž mě klidnil a říkal: "Nenech se vyprovokovat."

Ano, mám svůj názor na to, kdo by měl zasednout na Pražském hradě.

Jiřího Drahoše jsem volila v prvním kole a ve druhém mu samozřejmě dám opět svůj hlas.

Současný prezidet při minulých volbách proklamoval, že bude prezidentem všech.

Zdůrazňoval, že bude prezidentem i těch "dolních deset miliónů".

A výsledkem je to, že se lidi kvůli rozdílným názorům začali nenávidět, napadat a rozcházet - a to nejen názorově.

Nikomu před tím se zatím nepovedlo takhle rozeštvat lidi.

Pravda a láska byla zašlapána do prachu.

Lež a nenávist mají zase navrch.

Začátkem týdne mi volala kamarádka, se kterou se známe už dlouhých 50 let. "Můžu se tě zeptat, koho si volila?" Moje odpověd' se jí nelíbila. Snažila se mě přesvědčit o tom, že moje volba není dobrá a moje rozhodnutí pro druhé kolo je ještě horší. "To radši k volbám nechod'". Po více než třičtvrtě hodiny dlouhém telefonátu to vzdala. Pak mi ještě poslala několik emailů. Odpověděla jsem jí v tom smyslu, že pevně doufám, že odlišný politický názor nebude mít vliv na naše dlouholeté kamarádství. Odpověděla mi, že jediným mým štěstím je to, že jsem stejně volila už v kole prvním a že to tedy nebude žádný nový hlas.

Co se to s námi stalo?

Nikdy jsem si nemyslela, že na svém blogu budu zveřejňovat cokoli, co souvisí s politikou.

Tento článek je opravdu výjimkou, ale já prostě nemůžu jinak.

Jak to nazvat....

Nevím, jak nazvat tento článek - nedostatek času, prostá lenost, nechut' cokoliv psát, či snad tvůrčí krize?

Poslední varianta je velice troufalá formulace. Copak já jsem nějaký tvůrce?

Ale na druhou stranu je to bohužel asi to nejvýstižnější přirovnání toho, proč jsem udělala takovou dlouhou pauzu.

Ve svém posledním příspěvku jsem psala o našich peripetiích s poskytovatelem internetu a současně i mobilního připojení. Zlost a vztek, ze kterého jsem se snažila článkem vypsat, mě ale neopustil. Spíš naopak. Kdybych přirovnala svůj stav k něčemu hmatatelnému, bublala jsem jako papiňák.

Ale zázraky se dějí.

T-Mobile se ozval a ejhle! Za problémy, které způsobil jeden jejich zaměstnanec, kterého jsem si dovolila nazvat ve své stížnosti diletantem, se omluvili. A jako bonus za utrpěnou újmu poskytli finanční bonus na mobilní připojení. Ještě, že jsem se nenechala manželem odradit od toho, abych stížnost napsala.

Až tehdy mě vztek začal opouštět.

Definitivně mě opustil díky vnoučatům, kterými jsem byla obklopená.

Holky u nás bydlely a ta mladší, kterým s mužem říkáme "trpaslíci", jsem měla "na drátě". Snacha při odchodu do práce zapínala chůvičku a já pak po jejich probuzení si pro ně chodila dolů do bytu. Nazývat někoho "trpaslíky" asi není moc lichotivé, nicméně pro holky máme také jednotný výraz "kukačky". Začal je takhle nazývat syn, který o své sestře prohlašuje, že nám svá mlád'ata vkládá pravidelně do hnízda. Mně se výraz kukačky líbí. Obě holky mají nádherné tmavé oči, prostě kukadla. A vkládání mlád'at do hnízda? Vyloženě se na ně těším, i když už jsou velké a mají spoustu svých zájmů. Nebude to dlouho trvat a budeme na vedlejší koleji. Budou mít pak kukačky ještě zájem o prarodiče? A oslovení trpaslíci se líbí hlavně vnoučatům, která máme v domě a se kterými si stále užíváme prarodičovské radosti.

Hlídat čtyři děti je náročné.

Ale podstatně náročnější je hlídat jen dvě mladší vnoučata.

Když tu byla celá parta, holky se o ty malé báječně postaraly, co se zábavy týče. Krásně jim vyplnily čas a na nějaké stesky a otázky typu: "Kdy přijde maminka?", nezbyl čas. Bětku jsem dávala po obědě spát a těm zbylým třem jsem nakázala, aby se chovaly pokud možno tiše. Vyvařovala jsem jim podle jejich přání, dokonce jsem v jeden den vařila koprovku a rajskou. Chtěla jsem naučit trpaslíky jíst koprovku. Ochutnali, řekli "mňam", ale pak zvolili rajskou. V duchu jsem "poděkovala" svému synkovi, který svým potomkům vysvětlil, že zelené se nejí.

Času se mi hrubě nedostávalo zejména tehdy, když tu byla jen ta mladší vnoučata v době, kdy holky byly týden s druhou babičkou.

A když už jsme konečně měli na konci prázdnin volný čas, protože kukačky byly týden na chatě s rodiči, naprosto masochisticky jsme se zabalili a odjeli se stanem za trpaslíky na Šumavu.

Prázdniny utekly, nastalo září a my s mužem relaxovali chvilku v Českém ráji.

Chodili jsme po místech známých a objevovali i místa neznámá. Jen ty vzdálenosti nám připadaly tak nějak delší a únava po tůrách větší.

Po našem návratu jsme hlídali Bětku, která nastoupila od září do normální školky. A samozřejmě onemocněla. Z logiky věci vyplývá, že jsem pak onemocněla i já. Můj muž to hodnotil slovy: "Jako ty školkové děti."

Můj úmysl, že se po prázdninách zase začnu věnovat blogu, padl.

Najednou jsem zjistila, kolik času jsem vysedáváním u počítače trávila.

Rozhodla jsem se, že si udělám pauzičku.

Z pauzičky se stala pauza a z té pak téměř odmlka.

Občas jsem sice k počítači zasedla, pročetla si oblíbené blogy a začala psát. A pak .... konec.

K dnešnímu dni mám rozepsaných deset článků!!!

Dokončím je někdy?

Tento je jedenáctý.

A snad i ta dlouhá pauza způsobila to, že se mi "povedlo" půlku tohoto článku včera smazat.

V době své odmlky jsem ale vůbec nelenošila.

S mužem jsme zlikvidovali chvojku, která byla napadená rzí hrušňovou.

V celém širokém okolí jsem neviděla hrušeň a kdybych občas nešla na nákup, ani bych skoro nevěděla, jak hruška vypadá. Tak kde k tomu ta chvojka přišla? To, že je odsouzená k zániku, jsem věděla už delší dobu. Stříkat jí neustále nějakými fungicidy a vědět, že stejně zahyne, bylo zbytečné. Zahradu zdobila téměř čtyřicet let a musela už být pravidelně umenšována, aby se kolem ní dalo projít. Byla však ideálním zdrojem materiálu na venkovní vánoční výzdobu.

Nu což, máme ještě túje. Střiháme je pravidelně jen směrem do zahrady, aby nás z ní nevyháněly. Z druhé strany k silnici si pravidelně beru větve na zimní pokrytí květeny a na již zmíněnou výdobu.

Ovšem, nepočítala jsem s existencí pilného blba.

Jednou mi muž po návratu domů sděloval, že se kolem Karlovarské uklízí a že nám poněkud ostříhali túje. Šla jsem se podívat a bylo mi do breku, když jsem výsledek viděla. Nedaleko postávali nějací dělníci a sledovali mě, jak nešt'astně chodím kolem plotu. Ořezané větve už měli naložené. Můj plán, že si je posbírám, uložím v altánu a až nastane čas, pokryji jimi květenu, padl.

Šla jsem k postávajícím a zeptala se, proč nám nesdělili, že nám budou ořezávat zeleň. Prý jim jejich vedoucí nařídil, že mají uklidit kolem chodníku. "Kolem čeho?" "No, chodníku." "Ale tohle není chodník, to je jen vyšlapaná pěšina na zeleném pásu." Zkusila jsem jim vysvětlit, že chodník je komunikace, na které se provádí nejen zimní údržba a že pěšina vznikla zejména díky pejskařům, kteří tudy chodí na procházky se svými čtyřnohými kamarády. Asi nepochopili. "Kde máte toho vedoucího?" "Je támhle." Na druhé straně od našeho domu stál muž s fukarem a veškerý nepořádek, který zůstal, odfoukával k plotům jednotlivých pozemků. Vzpomněla jsem si na peprnou verzi Babičky Boženy Němcové: "Pořádek musí bejt", řekla babička a kopla h...o pod postel.

Manžel stál ve vratech a tiše sledoval co se děje. "Já bych se na to vykašlal", řekl, když jsem kolem procházela. Byla jsem tak naštvaná, že jsem mu odsekla: "To mě ale vůbec nepřekvapuje." Ano, je hodný, chce mít klid, ale někdy je ta jeho "pštrosí politika" fakt k zbláznění.

Došla jsem k vedoucímu s fukarem. Z očí mi sršely blesky. "Můžete mi laskavě sdělit, kdo vám tohle nařídil." "A co?" V duchu jsem si jen říkala, "moc mě neštvi." "To brutální ořezání tújí." "Jo, tohle. No to nám nařídili na životním prostředí." "A nemyslíte si, že by bylo vhodné a nanejvýš slušné nás na to upozornit." Krčil rameny a bylo na něm vidět, že mu vadím. "My jsme dostali za úkol uklidit kolem chodníku." "Kolem čeho?" "Chodníku!" "A vy tu nějakej chodník vidíte?" Ukázal mi vyšlapanou pěšinu. "Aha, tak to se můžeme těšit, že to tady budete protahovat a zametat, až v zimě nasněží." Znovu krčil rameny, kroutil se jako had a bylo na něm vidět, že by se mě rád zbavil. Vysvětlila jsem mu rozdíl mezi chodníkem a pěšinou a pak se ho zeptala na jméno. Nejprve mi ho sdělit nechtěl, ale když se k nám přiblížili jeho podřízení, jméno mi prozradil. "Ještě mám poslední otázku. Proč jste ty tú
je ořezal až do výšky, kde určitě nikomu nepřekážely?" "No, když už jsem měl tu pilu v ruce..." Měl štěstí, že jsem já v ruce neměla nic.

Nechala jsem otevřená vrata, došla si pro fot'ák a zdokumentovala si ořezané větve a hlavně ty hory veškerého nepořádku, které byly fukarem nahnány k plotu. Parta odborníků ze známé zahradnické firmy, která má v naší čtvrti na starost péči o zeleň, mě sledovala.

Ukázka práce odborníka

Fotky jsem stáhla, našla si příslušné paragrafy v novém občanském zákoníku a napsala na odbor životního prostředí. Připojila jsem fotky. Můj muž stál za mým křeslem a evidentně nesouhlasil. Kopii emailu jsem poslala šéfovi renomované zahradnické firmy, která sídlí ve Střešovicích.

Světe div se! Odbor životního prostředí odepsal. Omluvili se a sdělili, že se pracovníci dopustili chyby a špatně pochopili zadání. Měli se prý postarat pouze o veřejnou zeleň! Dostalo se nám příslibu, že pokud by k něčemu podobnému mělo ještě někdy do budoucna dojít, budeme o tom včas informováni.

Jsem kverulant? Do jisté míry ano. Ale na druhou stranu si nechci a nemůžu nechat všechno líbit. To by se z občana stal ovčan a tím opravdu být nemíním.

Omluva potěšila, ale nepřikryju s ní hortenzie a skalkové růže. Hortenzií mám zase víc, po zlikvidované chvojce jsme s mužem udělali nový záhon. Z netkané textilie jsem ušila pytle, něco větví jsem ostříhala v horní části zahrady, kam chodím opravdu jen vyjímečně.

Pytle jsem na hortenzie dávala v době Halloweenu. Díky teplému podzimu, kdy oproti jiným rokům v říjnu nemrzlo, jsem zazimovávala zahradu a přenosné kytky podstatně později. Trpaslíci pytlům říkají "duchové" a líbí se jim. A to prosím já osobně Halloween sabotuji.

Podzim utekl jako voda a je tu advent.

I když jsem na blog téměř nechodila, čas jsem využila jinak. S mužem a občas i s vnoučaty jsme podnikli spousty výletů po naší krásné zemi. Vzniklo mnoho fotek a navštívených míst bylo tolik, že mám na dlouhou dobu o čem psát. Upletla jsem čtyři "dospělé" svetry a společně s Emou jsme začaly kamínkovat. Je nadějná a o ruční práce, na rozdíl od své sestry, má veliký zájem.

Žijeme stále kulturou a navštěvujeme s mužem koncerty a divadelní představení. Minulý týden jsme byli na muzikálu Romeo a Julie. I když je děj notoricky známý, emoce přemohly asi všechny. Na kraji naší řady seděl režisér Zelenka, který si také utíral oči. A pak, že brečí jen baby. Po skončení byla dlouhá fronta nejen u šatny, ale i před záchodem. Ne, že by si všechny dámy potřebovaly odskočit, většina z nich si upravovala svůj makeup. Jak já jsem vděčná za voděodolnou řasenku. Ve čtvrtek jsme byli na koncertu naší oblíbené Asonance a už se těšíme na další koncert v prosinci.

Mám já vůbec nějaký volný čas?

Včera brzy ráno jsem začala psát tento článek. Od změny času z letního na zimní se budím kolem půl šesté a stále jsem se ještě nesrovnala. Hlava ví, že je o hodinu jinak, ale tělo je stále ještě v letní době. Metabolismu neporučím.

Když se mi včera povedlo půlku článku smazat, vztekle jsem vypnula počítač a šla se věnovat jiné činnosti. Dokončila jsem venkovní vánoční výzdobu, pustila se nejprve do ořechů a pak do těsta na cukroví. Dnes začnu péct.

Připadám si stále v jednom kole a mám pocit, že čas, který je kolem nás, se neustále zrychluje.

Měla bych se "hodit do klidu".

Přeji vám všem krásný a pohodový adventní čas a slibuji, že se zase objevím.

Snad to nebude zase až po tak dlouhém čase.

Venku už mám hotovo