Překecy

Určitě se to stalo každému.

O čem chci psát? O kouzlu nechtěného.

Jak se dá z naprosto vážně míněné věty udělat překec.

A pak je vše tak nějak veselejší.

Je to už dost roků zpátky, kdy mě moje děti přesvědčovaly, že si pořídíme kočku. Vzdorovala jsem, protože jsme měli křečka a psa a já se obávala, že pořízením si kočky spojíme potravinový řetězec: pes - kočka - myš.  Děti vyhrály a já začala řešit praktické záležitosti kolem nového "člena rodiny". S dcerou, která v té době ještě nechodila do školy, jsme se vypravily na veterinu. Čekárna byla plná nervozních zvířat a jejich majitelů. Já se osmělila a poprosila, zda se můžu jen zeptat. Pan doktor propouštějící pacienta se objevil ve dveřích a ze mně vypadlo: "Dobrý den, prosím vás kočkujete očky?" Pan doktor se na mě podíval s výrazem, co jako chci. A já opakovala: "Prosím, kočkujete očky?" Odpověděl se smíchem: "Ano, kočkujeme očky". Celá čekárna se smála, jen mě nedocházelo proč. Až pak mi to došlo. Dcera se za mně velmi styděla a já dodnes slyším ten hlásek: "No mami?"

Syn byl ve 3. třídě a začal mít problémy, bývalo mu špatně od žaludku. Hledala se příčina, absolvovali jsme různá vyšetření a ve finále zjistili, že špatně vidí. Ve škole seděl v zadní lavici a já se tam vypravila se zprávou od lékaře a prosbou o přesazení někam dopředu, aby viděl na tabuli, než mu budou zhotoveny brýle. Tehdejší ještě soudružce učitelce jsem vehementně vysvětlovala, že můj syn má: "kombinovanou vakovou zradu."

Pozdní příchod do práce jsem zdůvodnila větou: "Než jsem zavřela autobus, tak mi ujel deštník."

A pak jsem dlouze přemýšlela, proč se mí spolupracovníci valí smíchy po stolech.

Těch překeců bylo už hodně, ale kdykoliv si na nějaký vzpomenu, vyvolá to úsměv.

A co vy, také se vám to občas přihodí?