Demonstrativní sebevražda

Na téma sebevražda, které je opravdu velice závažné, jsem už jeden článek napsala a říkala si, že to stačí.

Pročítám si příspěvky dalších blogerů a z některých mě mrazí. Malé děti, které přemýšlejí o tom, že skoncují se životem třeba jen proto, že je spolužáci šikanují. Jiní si nerozumí se svými rodiči.

Beru to jako jejich volání o pomoc. Lidská duše je strašně křehká.

Další články jsou vážnější, jsou o zkušenostech lidí, kteří si prošli peklem a obrazně řečeno stáli už nad propastí. Nechci a nemůžu nikoho odsuzovat, naopak se snažím, zejména těm mladším psát, aby si o svém (pro ně momentálně neřešitelném) problému s někým promluvili. S kýmkoliv, kdo bude ochoten je vyslechnout.

Sama se řídím heslem: "Sdělená bolest, poloviční bolest".

V podstatě mě k napsání druhého článku na Téma týdne "vyprovokoval" článek Davida Bachmanna.

Člověk by se neměl moc hrabat ve své minulosti, zvlášt', když ty vzpomínky nejsou moc příjemné.

Poodhalím tedy svou minulost, při níž někteří zjistí, že jsem byla hodně zlá a ošklivá, alespoň z pohledu lidí, kterých se to tehdy týkalo.

Byla jsem mladá holka, krátce po škole a chtěla jsem si užívat života. V té době jsem se seznámila s klukem, který pracoval v jednom z pražských divadel. Zpočátku kamarádství, při kterém mě občas pozval na některá představení a pak láska. Tehdy jsem si myslela, že na celý život. Mládí a naivita se v té době držely pevně za ruce.

Představil mě své rodině. Táta byl novinář, úžasně chytrý a vtipný člověk s obrovskými znalostmi a vědomostmi, se kterým se dalo mluvit naprosto o všem. Maminka byla v domácnosti a pečovala o rodinný krb.

Já se také rozhodla představit ho svým rodičům. Oznámila jsem jim, že přijedu a že nebudu sama. Nevím, zda se těšili, ale čekalo je opravdu veliké překvapení. Člověk, kterého jsem milovala, se na jedné ze zastávek autobusu opil - doslova na plech. Vlekla jsem ho k nám. Rodiče se snažili skrývat rozpaky, já se styděla. Až pak táta mi řekl, že jsem ho zklamala, myslel si, že mám navíc. Já tehdy bojovala jako lvice, hájila jsem svého partnera a zdůvodňovala jeho stav trémou ze setkání. 

Potom se mi pomalu začaly otevírat oči, do té doby zaslepené láskou. Zjistila jsem, že můj princ se rád podívá na dno sklenky. Ne, já opravdu nejsem abstinent. Při jeho opileckých excesech jsem dost trpěla a už tehdy mi docházelo, že tenhle vztah musím skončit. Vadila mi jeho nespolehlivost a nezodpovědnost pramenící ze stále častějšího pití. A pak jsem mu jednou řekla, že náš vztah nemá perspektivu, že nechci žít s nezodpovědným člověkem a že bude lepší se rozejít. Sliboval, klečel, prosil a dokonce i brečel. A já? Uvěřila jsem a dala mu druhou šanci. Pak třetí, čtvrtou... S jeho rodinou jsem měla báječný vztah a oni doufali, že to budu já, komu se podaří jejich syna změnit.

V tomhle "vztahu" jsem vydržela skoro dva roky.

Ale stále více jsem věděla, že musím pryč. Pryč od něj, pryč od všeho.

Jednou jsem na něho čekala u nich doma. Dlouho nešel a já měla zpočátku strach, že se něco stalo. Postupem času se můj strach měnil na zlost a ta pak přešla do bezmezného vzteku. Všechno se ve mně zlomilo. Jeho mamince jsem řekla, že tohle je poslední kapka. Přišel a já vyslovila tu větu: DEFINITIVNÍ KONEC.

Běžel za mnou k tramvaji, opět sliboval, opět prosil a zase brečel.

Bylo mi ze všeho zle, ale bylo mi jasné, že už nesmí být žádná další šance, že ten konec je tady a ted', v tomhle okamžiku, v tomhle městě...

Po čase se  pokusil podřezat si žíly.

Ne, on se nechtěl ve skutečnosti zabít, chtěl potrestat mě za to, že jsem ho opustila. Chtěl, abych žila s pocitem viny, za to, že jsem ho nechala stát tehdy na zastávce tramvaje a odjela.

Odvezli ho do Bohnic a mě začala vyhledávat jeho rodina. Prosili, abych se vrátila, slibovali a pak i vyhrožovali.

Bylo mi ze všeho zle, zůstávala jsem déle v práci, dělala i za kolegy a víkendy jsem trávila v kinech. První představení od 10 hodin a pak přesun do dalšího a dalšího kina. Jen nebýt sama s chmurnými myšlenkami.

Po třech měsících jsem poznala svého manžela a život získal nový smysl.

Později pak, už jako matka dvou dětí, jsem potkala jeho.

V prodejně s nápoji měl naložený vozík pivem a rumem.

Nikdy mi neodpustil, že jsem ho nechala.