Depresivní týden

Argentinské přísloví praví: "Chybu lékařovu skryje zem".

Proč jsem si na něj vzpomněla?

Zdravotní problémy mé dcery se dosud nevyřešily.

Absolvovala mnoho lékařských vyšetření, která nic nezjistila, naopak všechna vyloučila další diagnózu. Podle všech lékařských zpráv by měla být v pořádku. Ale není.

Takže stále špatně spím. Pravidelně usínám u zpráv a pak, když bych spát měla, ležím v posteli a nespím. Je to už skoro patologické, to moje "nespaní".

Nespím taky kvůli své mamince, která je druhý týden v LDN. Denně s ní telefonuji, abych zjistila, jak se cítí a překonávám těch 150 km, které mezi námi jsou. Je to jako na houpačce, jednou nahoře, jednou dole.

Kamarádovi zemřela maminka.

Znala jsem jí vice než třicet let a pokládala jsem za svou povinnost, se s ní rozloučit. A přitom pohřby bytostně nesnáším. Šli jsme s manželem oba a on se na mně s překvapeným výrazem díval, když já naprostý bezvěrec, odříkávala nad hrobem společně s farářem Otčenáš. I to svědčí o mém momentálním duševním stavu. Věřící to mají v těchto situacích jednodušší, věří v další setkání. Pro mě je to konec.

Včera jsem mamince telefonovala, abych jí řekla, že za ní přijedeme. Ozvala se mi "záhrobním hlasem", oznámila mi, že odchází a abychom nejezdili, že je to zbytečné a že už v sobotu nebude. Rozbrečela jsem se v práci a svým kolegům jsem byla schopná vysvětlit o co se jedná až po hodině.

Po telefonátu s maminkou mě rozbolela hlava a bylo mi zle od žaludku. Měla jsem migrénu jako prase. Večer jsem zavolala sestře, která to má za maminkou kousek, abych se s ní domluvila, co a jak. Zopakovala jsem jí dopolední telefonát a ona mi říkala, že odpoledne byla dobrá. Jen prý nechce chodit. Když jsme domluvily, zjistila jsem, že mám minimální kredit na telefonu.

Hlava mě stále bolela.

Přihlásila jsem se na Interbanking, abych si dobila telefon. První pokus, druhý, třetí a konec. Zablokovala jsem si přístup. Až následně jsem zjistila, že jsem měla zapnutý Caps Lock a tudíž jsem zadávala blbé heslo. V hlavě mi bouchalo kladivo a já začala hledat, kam jsem si uložila bezpečnostní kódy. Už se mi to jednou "povedlo", kódy jsem nenašla a musela jsem navštívit banku, abych požádala o nové. Tehdy jsem si připadala jako trotl.

Prohledávala jsem šanony, kam ukládám všechny důležité papíry, prohledala jsem trezor, abych

při té příležitosti objevila dávno ztracené původní kódy, které jsem kdysi nenašla. Je zajímavé, že desetimístné číslo z těch původních si pamatuji do dneška. Do pátrání se zapojil i manžel a já už se viděla, jak půjdu opět pokorně do banky požádat o nový přístup k mému účtu. Hlava mě bolela tolik, že se mi zvedal i žaludek. Migréna měla navrch. A pak mi došlo, kam jsem "ten zatracenej papír" schovala.

No hurá, myslela jsem si, že mám vyhráno. Neměla jsem, mám totiž nový telefon s dotykovým displejem a když po mě operátor opakovaně žádal číslo a křížek, tak ten pitomec zhasnul. Kredit jsem touhle akcí totálně zlikvidovala. Tímto se musím omluvit svému zaměstnavateli, že jsem

k odblokování účtu použila služební telefon.

V noci na dnešek jsem opět spala minimálně, na bolavou hlavu jsem spolkla několik prášků a na chvíli usnula. Ležela jsem nějak podivně a zablokovala jsem si krk, hlavně že ta hlava už tolik nebolela.

Odjeli jsme za maminkou, cestou jí nakoupili nějaké ovoce, pití a kompoty. Do LDN jsem vstupovala s hrůzostrašnými pocity a děsila se toho, co mě čeká. Maminka ležela a usmívala se:

"Tak vy jste přece jen přijeli, takovou dálku". Po včerejším rozhovoru jsem se bála, jak bude vypadat. Bolesti, kvůli kterým tam je, už nemá, ale nechce chodit. Přesvědčovala jsem jí, aby to zkoušela, třeba po krůčcích. Slíbila, že zítra začne. Paradoxem je, že do LDN chtěla dobrovolně. Ted' by ráda byla zpátky doma, sama přiznala, že kdyby věděla do čeho jde, nikdy by na to nepřistoupila. Vůbec se jí nedivím. Prostředí je depresivní.  Na pokoji jsou čtyři babičky, jedna stále spí, druhá nemluví a třetí je na tom asi dost špatně. Její manžel, který za ní byl, plakal na chodbě. Maminka by si ráda s někým popovídala, ale tady není s kým. Snad jí to bude motivovat

k tomu, aby začala chodit. Proti věku není léku - maminka se narodila v roce 1924. Mám ještě věřit na zázraky?

Abych se trochu odreagovala od samých depresivních zážitků a totálně se nezbláznila, občas na svůj blog umístím nějakou "ptákovinu".