Trapasy

Trapasy se stávají každému, nevyhnou se ani sebedokonalejšímu člověku.

Pár jsem jich zažila a do některých jsem se vřítila silou orkánu.

V těch momentech jsem se styděla sama za sebe. Dnes s odstupem času je pokládám za situace humorné, takové "koření života".

Bylo to v době studií a my s mojí spolužačkou se rozhodly, že nepozdravíme profesora francouzštiny, který měl ve škole dozor. Ten den jsme obě dostaly špatnou známku a to, že ho nepozdravíme, jsme braly jako satisfakci. Z dnešního pohledu pěkná blbost, ale tehdy to pro nás byla "zásadní záležitost". Když to dokážeme, jsme hrdinky. Ze schodiště jsme ho chvíli pozorovaly a přemýšlely, jak na to. Měla jsem originální plán. Půjdeme po schodech a budeme zabrány do rozhovoru. Já půjdu těsně kolem něj, samozřejmě otočena ke spolužačce, takže ho neuvidím a ona ho pro změnu neuvidí přes mou maličkost. Naprosto dokonalý plán. Scházely jsme dolů zabrány do "veledůležitého" rozhovoru a pak to přišlo... na schodech mi uklouzla noha a já po zadní části těla... kadle kadle kadle... sjížděla schody. Spolužačka, tak soustředěná na můj dokonalý plán, brebentila a nezaregistrovala můj pád. Zůstala stát dole pod schody s vytřeštěnými zraky, proti ní stál náš francouzštinář a já mezi nimi seděla na rohožce. Jí nezbylo, než profesora pozdravit a mě, když mi pomohl zpátky na nohy, kromě pozdravu ještě poděkovat.

Pády ze schodů jsem zažila víckrát, pokud jsem spadla beze svědků, měla jsem maximálně nějakou tu modřinu.

A pády "veřejné" se mi samozřejmě také nevyhnuly.

Bylo to v zaměstnání a já nesla podklady o patro níž do různých kanceláří. Pedanticky jsem si papíry rozdělila na hromádky a ty pak seřadila přes sebe, podle toho, kam jdu. Na schodišti byl uvolněný pás, který měl držet linoleum, já jsem o něj zakopla a volným letem nad schody jsem přistála o patro níž. Papíry rozsypané po celé chodbě a já ležela na břiše jako velryba na suchu. Na chodbě bylo v té době asi 15 lidí, kteří viděli jak přistávám a ti zbylí, kteří ještě byli v kancelářích, byli přilákáni smíchem těch, kteří byli svědky mého pádu. Nebyla jsem první, kdo z těch schodů tehdy sletěl, ale dlouho jsem vedla "hitparádu držkopádů". 

Na Národní třídě stojí obchodní dům, dříve Máj, pak Tesco, dnes My - stále stejná budova se stále blbými a příkrými schody. Bylo to v listopadu, padal mokrý sníh a byla zima. A já si tehdy navlékla přes punčocháče červené leginy ke kolenům. Proti zimě ideální doplněk. Šli jsme s mužem do potravin a na schodech byl rozšlapaný, prosolený sníh. Kozačky na podpatku, ve kterých mi na sněhu uklouzla noha a já sjížděla po zadku schody - a že jich tam je. Přistála jsem dole pod schody, seděla jsem v rozmáčené sněhové břečce a jen zaregistrovala, že můj muž proběhl kolem mě a zmizel. Kabát rozevřený, sukně vykasaná a jako semafor svítící červené kalhoty. A já se začala smát. Nějaký pán mi pomohl vstát, zadek a sebevědomí jsem měla notně otřesené a měla hrozný vztek na muže, že mě tam nechal. Čekal za rohem a jen ucedil: "Kdybys neměla ty červený bombard'áky, tak bych ti taky pomoh".

Občas se mi stane, že svou myšlenku vyřknu nahlas.

Velký víkendový nákup v hypermarketu, v plánu bylo uvařit svíčkovou. Zeleninu jsem dávala do sáčků a můj muž jí odnesl zvážit. Vrátil se a já zjistila, že nemá zváženou petržel. Řekl, že dal na váhu asi petržel společně s celerem. Šla jsem tedy zpátky k váhám, které obsluhoval zamračený pán. Vystála jsem frontu a poprosila ho, zda by nemohl zvážit každou zeleninu zvlášt'. Začal vykřikovat, že je tam sám a kdyby tohle udělal každej a já najednou slyšela jak říkám nahlas a naprosto zřetelně: "No, aby ses nepos..... ". Ztuhl, vykulil oči a beze slova mi zboží zvážil. Lidé čekající ve frontě na váhu na mě koukali jako na hulváta, procházela jsem zpátky uličkou  hanby se skloněnou hlavou a svěšenými rameny.

Občas se mi to stává, když jsem unavená, nebo nesoustředěná, že svou myšlenku vyslovím. Žádná z nich však neměla takovou razanci, jako tahle, zatím...

Dovolím si tu na závěr popsat trapas jedné mé bývalé kolegyně z práce.

Odehrálo se to ještě za komunistů. Provdala se a její tchán pracoval v zahraničním obchodu. A aby se ukázal, tak zařídil synovi a snaše svatební cestu do Říma. V té době si o takové cestě mohl nechat každý jen zdát. Novomanželé měli z cesty samozřejmě strach, italsky neuměli ani slovo. Tchán je tedy vybavil konverzační příručkou z první republiky. Jiná v té době tady nebyla k mání.

Kolegyně se vrátila nadšená, jen říkala, že ta příručka byla asi nějaká divná. Byli s manželem v luxusní římské restauraci na večeři, po večeři potřebovala na záchod, vzala si příručku a chvíli jí studovala. Pak zavolala číšníka a ptala se na "cesso"? Číšník prý vypadal jako když na něj sáhne smrt a ona svůj dotaz zopakovala. Číšník prý už koukal dost zle a ona pak posunky naznačila, o co jí jde. Pak prý chápavě řekl "ááá toilette signora" a ukázal jí cestu.

Uplynuly zhruba tři měsíce, my utekly ze školení a místo něj jsme zašly do kina. Název filmu si už nepamatuji, byl však italský s českými titulky. Děj filmu byl vážný, pojednával o incestním poměru mezi sourozenci a najednou se moje kolegyně začala smát na celé kino. Nebyla k zastavení a smíchy jí tekly slzy. Až venku mi vše vysvětlila. V té římské luxusní restauraci totiž pronesla: "Promiňte pane, byl byste tak laskav a sdělil mi, kde tady najdu hajzl"? A to jsem použila ještě poměrně slušný výraz.

Trapasy nás provázejí a já si myslím, že tak nějak k životu patří. A pokud se nad ně každý dokáže povznést a pak se tomu i sám zasmát, je život veselejší.

Ovšem, většinou se nejvíc smějeme trapasům těch druhých.