Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

neděle 16. ledna 2011

Trapasy

Trapasy se stávají každému, nevyhnou se ani sebedokonalejšímu člověku.
Pár jsem jich zažila a do některých jsem se vřítila silou orkánu.
V těch momentech jsem se styděla sama za sebe. Dnes s odstupem času je pokládám za situace humorné, takové "koření života".

Bylo to v době studií a my s mojí spolužačkou se rozhodly, že nepozdravíme profesora francouzštiny, který měl ve škole dozor. Ten den jsme obě dostaly špatnou známku a to, že ho nepozdravíme, jsme braly jako satisfakci. Z dnešního pohledu pěkná blbost, ale tehdy to pro nás byla "zásadní záležitost". Když to dokážeme, jsme hrdinky. Ze schodiště jsme ho chvíli pozorovaly a přemýšlely, jak na to. Měla jsem originální plán. Půjdeme po schodech a budeme zabrány do rozhovoru. Já půjdu těsně kolem něj, samozřejmě otočena ke spolužačce, takže ho neuvidím a ona ho pro změnu neuvidí přes mou maličkost. Naprosto dokonalý plán. Scházely jsme dolů zabrány do "veledůležitého" rozhovoru a pak to přišlo... na schodech mi uklouzla noha a já po zadní části těla... kadle kadle kadle... sjížděla schody. Spolužačka, tak soustředěná na můj dokonalý plán, brebentila a nezaregistrovala můj pád. Zůstala stát dole pod schody s vytřeštěnými zraky, proti ní stál náš francouzštinář a já mezi nimi seděla na rohožce. Jí nezbylo, než profesora pozdravit a mě, když mi pomohl zpátky na nohy, kromě pozdravu ještě poděkovat.

Pády ze schodů jsem zažila víckrát, pokud jsem spadla beze svědků, měla jsem maximálně nějakou tu modřinu.
A pády "veřejné" se mi samozřejmě také nevyhnuly.
Bylo to v zaměstnání a já nesla podklady o patro níž do různých kanceláří. Pedanticky jsem si papíry rozdělila na hromádky a ty pak seřadila přes sebe, podle toho, kam jdu. Na schodišti byl uvolněný pás, který měl držet linoleum, já jsem o něj zakopla a volným letem nad schody jsem přistála o patro níž. Papíry rozsypané po celé chodbě a já ležela na břiše jako velryba na suchu. Na chodbě bylo v té době asi 15 lidí, kteří viděli jak přistávám a ti zbylí, kteří ještě byli v kancelářích, byli přilákáni smíchem těch, kteří byli svědky mého pádu. Nebyla jsem první, kdo z těch schodů tehdy sletěl, ale dlouho jsem vedla "hitparádu držkopádů". 

Na Národní třídě stojí obchodní dům, dříve Máj, pak Tesco, dnes My - stále stejná budova se stále blbými a příkrými schody. Bylo to v listopadu, padal mokrý sníh a byla zima. A já si tehdy navlékla přes punčocháče červené leginy ke kolenům. Proti zimě ideální doplněk. Šli jsme s mužem do potravin a na schodech byl rozšlapaný, prosolený sníh. Kozačky na podpatku, ve kterých mi na sněhu uklouzla noha a já sjížděla po zadku schody - a že jich tam je. Přistála jsem dole pod schody, seděla jsem v rozmáčené sněhové břečce a jen zaregistrovala, že můj muž proběhl kolem mě a zmizel. Kabát rozevřený, sukně vykasaná a jako semafor svítící červené kalhoty. A já se začala smát. Nějaký pán mi pomohl vstát, zadek a sebevědomí jsem měla notně otřesené a měla hrozný vztek na muže, že mě tam nechal. Čekal za rohem a jen ucedil: "Kdybys neměla ty červený bombard'áky, tak bych ti taky pomoh".

Občas se mi stane, že svou myšlenku vyřknu nahlas.
Velký víkendový nákup v hypermarketu, v plánu bylo uvařit svíčkovou. Zeleninu jsem dávala do sáčků a můj muž jí odnesl zvážit. Vrátil se a já zjistila, že nemá zváženou petržel. Řekl, že dal na váhu asi petržel společně s celerem. Šla jsem tedy zpátky k váhám, které obsluhoval zamračený pán. Vystála jsem frontu a poprosila ho, zda by nemohl zvážit každou zeleninu zvlášt'. Začal vykřikovat, že je tam sám a kdyby tohle udělal každej a já najednou slyšela jak říkám nahlas a naprosto zřetelně: "No, aby ses nepos..... ". Ztuhl, vykulil oči a beze slova mi zboží zvážil. Lidé čekající ve frontě na váhu na mě koukali jako na hulváta, procházela jsem zpátky uličkou  hanby se skloněnou hlavou a svěšenými rameny.
Občas se mi to stává, když jsem unavená, nebo nesoustředěná, že svou myšlenku vyslovím. Žádná z nich však neměla takovou razanci, jako tahle, zatím...

Dovolím si tu na závěr popsat trapas jedné mé bývalé kolegyně z práce.
Odehrálo se to ještě za komunistů. Provdala se a její tchán pracoval v zahraničním obchodu. A aby se ukázal, tak zařídil synovi a snaše svatební cestu do Říma. V té době si o takové cestě mohl nechat každý jen zdát. Novomanželé měli z cesty samozřejmě strach, italsky neuměli ani slovo. Tchán je tedy vybavil konverzační příručkou z první republiky. Jiná v té době tady nebyla k mání.
Kolegyně se vrátila nadšená, jen říkala, že ta příručka byla asi nějaká divná. Byli s manželem v luxusní římské restauraci na večeři, po večeři potřebovala na záchod, vzala si příručku a chvíli jí studovala. Pak zavolala číšníka a ptala se na "cesso"? Číšník prý vypadal jako když na něj sáhne smrt a ona svůj dotaz zopakovala. Číšník prý už koukal dost zle a ona pak posunky naznačila, o co jí jde. Pak prý chápavě řekl "ááá toilette signora" a ukázal jí cestu.
Uplynuly zhruba tři měsíce, my utekly ze školení a místo něj jsme zašly do kina. Název filmu si už nepamatuji, byl však italský s českými titulky. Děj filmu byl vážný, pojednával o incestním poměru mezi sourozenci a najednou se moje kolegyně začala smát na celé kino. Nebyla k zastavení a smíchy jí tekly slzy. Až venku mi vše vysvětlila. V té římské luxusní restauraci totiž pronesla: "Promiňte pane, byl byste tak laskav a sdělil mi, kde tady najdu hajzl"? A to jsem použila ještě poměrně slušný výraz.

Trapasy nás provázejí a já si myslím, že tak nějak k životu patří. A pokud se nad ně každý dokáže povznést a pak se tomu i sám zasmát, je život veselejší.
Ovšem, většinou se nejvíc smějeme trapasům těch druhých.

6 komentářů:

  1. pěkný trapasy, ale myslím že vlastní držkopád asi zažil každý... promiň, ale tvůj muž je srab, že zdrhl, nejspíš si s ním do večera nemluvila.

    OdpovědětVymazat
  2. [1]:[2]: Kdyby jen do večera, já s ním nemluvila tehdy 14 dní

    OdpovědětVymazat
  3. Ty schody jsou tam opravdu příšerné, už nad nimi mě pravidelně chytá závrať a cestou dolů se držím zábradlí jak tonoucí stébla. Jo chlapi, prostě někdy neunesou tíhu okamžiku.

    OdpovědětVymazat
  4. I don't know whether it's just me or if everyone else encountering issues with your blog. It appears like some of the text within your posts are running off the screen. Can someone else please comment and let me know if this is happening to them too? This may be a problem with my browser because I've had this happen previously. Many thanks
    http://www.isdress.org/Wedding-Dresses.html

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤