Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 28. ledna 2011

Demonstrativní sebevražda

Na téma sebevražda, které je opravdu velice závažné, jsem už jeden článek napsala a říkala si, že to stačí.

Pročítám si příspěvky dalších blogerů a z některých mě mrazí. Malé děti, které přemýšlejí o tom, že skoncují se životem třeba jen proto, že je spolužáci šikanují. Jiní si nerozumí se svými rodiči.
Beru to jako jejich volání o pomoc. Lidská duše je strašně křehká.
Další články jsou vážnější, jsou o zkušenostech lidí, kteří si prošli peklem a obrazně řečeno stáli už nad propastí. Nechci a nemůžu nikoho odsuzovat, naopak se snažím, zejména těm mladším psát, aby si o svém (pro ně momentálně neřešitelném) problému s někým promluvili. S kýmkoliv, kdo bude ochoten je vyslechnout.
Sama se řídím heslem: "Sdělená bolest, poloviční bolest".

V podstatě mě k napsání druhého článku na Téma týdne "vyprovokoval" článek Davida Bachmanna.
Člověk by se neměl moc hrabat ve své minulosti, zvlášt', když ty vzpomínky nejsou moc příjemné.
Poodhalím tedy svou minulost, při níž někteří zjistí, že jsem byla hodně zlá a ošklivá, alespoň z pohledu lidí, kterých se to tehdy týkalo.
Byla jsem mladá holka, krátce po škole a chtěla jsem si užívat života. V té době jsem se seznámila s klukem, který pracoval v jednom z pražských divadel. Zpočátku kamarádství, při kterém mě občas pozval na některá představení a pak láska. Tehdy jsem si myslela, že na celý život. Mládí a naivita se v té době držely pevně za ruce.
Představil mě své rodině. Táta byl novinář, úžasně chytrý a vtipný člověk s obrovskými znalostmi a vědomostmi, se kterým se dalo mluvit naprosto o všem. Maminka byla v domácnosti a pečovala o rodinný krb.
Já se také rozhodla představit ho svým rodičům. Oznámila jsem jim, že přijedu a že nebudu sama. Nevím, zda se těšili, ale čekalo je opravdu veliké překvapení. Člověk, kterého jsem milovala, se na jedné ze zastávek autobusu opil - doslova na plech. Vlekla jsem ho k nám. Rodiče se snažili skrývat rozpaky, já se styděla. Až pak táta mi řekl, že jsem ho zklamala, myslel si, že mám navíc. Já tehdy bojovala jako lvice, hájila jsem svého partnera a zdůvodňovala jeho stav trémou ze setkání. 
Potom se mi pomalu začaly otevírat oči, do té doby zaslepené láskou. Zjistila jsem, že můj princ se rád podívá na dno sklenky. Ne, já opravdu nejsem abstinent. Při jeho opileckých excesech jsem dost trpěla a už tehdy mi docházelo, že tenhle vztah musím skončit. Vadila mi jeho nespolehlivost a nezodpovědnost pramenící ze stále častějšího pití. A pak jsem mu jednou řekla, že náš vztah nemá perspektivu, že nechci žít s nezodpovědným člověkem a že bude lepší se rozejít. Sliboval, klečel, prosil a dokonce i brečel. A já? Uvěřila jsem a dala mu druhou šanci. Pak třetí, čtvrtou... S jeho rodinou jsem měla báječný vztah a oni doufali, že to budu já, komu se podaří jejich syna změnit.
V tomhle "vztahu" jsem vydržela skoro dva roky.
Ale stále více jsem věděla, že musím pryč. Pryč od něj, pryč od všeho.
Jednou jsem na něho čekala u nich doma. Dlouho nešel a já měla zpočátku strach, že se něco stalo. Postupem času se můj strach měnil na zlost a ta pak přešla do bezmezného vzteku. Všechno se ve mně zlomilo. Jeho mamince jsem řekla, že tohle je poslední kapka. Přišel a já vyslovila tu větu: DEFINITIVNÍ KONEC.
Běžel za mnou k tramvaji, opět sliboval, opět prosil a zase brečel.
Bylo mi ze všeho zle, ale bylo mi jasné, že už nesmí být žádná další šance, že ten konec je tady a ted', v tomhle okamžiku, v tomhle městě...
Po čase se  pokusil podřezat si žíly.
Ne, on se nechtěl ve skutečnosti zabít, chtěl potrestat mě za to, že jsem ho opustila. Chtěl, abych žila s pocitem viny, za to, že jsem ho nechala stát tehdy na zastávce tramvaje a odjela.
Odvezli ho do Bohnic a mě začala vyhledávat jeho rodina. Prosili, abych se vrátila, slibovali a pak i vyhrožovali.
Bylo mi ze všeho zle, zůstávala jsem déle v práci, dělala i za kolegy a víkendy jsem trávila v kinech. První představení od 10 hodin a pak přesun do dalšího a dalšího kina. Jen nebýt sama s chmurnými myšlenkami.

Po třech měsících jsem poznala svého manžela a život získal nový smysl.

Později pak, už jako matka dvou dětí, jsem potkala jeho.
V prodejně s nápoji měl naložený vozík pivem a rumem.
Nikdy mi neodpustil, že jsem ho nechala.

14 komentářů:

  1. Prožila jsi těžké chvíle.Máš rodinu ajsi šťastná blahopřeji  Tonda ps není všechno hezké co se třpití

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluji k včasnému prozření a moudrému rozhodnutí. Mnohým ženám se to nepovede a svého miláčka, který přijde třeba na druhé rande úplně na krupici, dokonce považují za mile rozverného. A ti potom "toho s vozíkem plným rumu a piva" mají doma dvacet let, prožijí si peklo, umožní prožít peklo i svým dětem a teprve když se svým "mile rozverným" manželem klesnou zcela na dno, tak se rozhodnou něco řešit.

    OdpovědětVymazat
  3. [2]: Bože, ta gramatika! Na začátku třetí věty mého příspěvku pochopitelně má být "A ty potom....

    OdpovědětVymazat
  4. Alkoholismus je prý nevyléčitelný. Mě tohle vždycky vyprávěla mamka. Ta to s tátou vydržela sedm let.

    OdpovědětVymazat
  5. Měla jsi štěstí, že jsi se rozhodla. Těmi slovy definitivní konec jsi mi připomněla i ten můj s mojí ženou. Taky mi to dlouho trvalo. Několik let. Pak mi pak stačil jediný okamžik, kdy jsem si řekl teď a nebo jindy. Vešel jsem vedle do pokoje kde seděla a prostě řekl: končím s tebou. Taky jsem čekal že se té drogy, sekty, jednou zbaví. No a jak víš, jsme v rozvodovém řízení. Člověku někdy dlouho trvá než se rozhodne, aby se konečně cítil šťastný a svobodný.

    OdpovědětVymazat
  6. To mě opravdu těší, že jsem také jednou inspiroval někoho já. Obvykle je to naopak.

    OdpovědětVymazat
  7. Dlouho to trvá se vymotat ze špatného vztahu. Mně to trvalo dva půl roku. Návraty, rozchody, prosby, děs. Pokouším se to vypsat v příběhu "Reny a jejich tygrů". Spisovatelka Janouchová má knihu  o životě s alkoholikem. Ještě že jsi utekla!

    OdpovědětVymazat
  8. Ani nějak nevím, co vlastně napsat, celou dobu přemýšlím jestli otevírat pandořinu skříňku, co je zavřená už skoro dvacet let a teď čtu tenhle článek a ptám se, pomohlo by to někomu? Pomůže to mně? Má to po těch letech ještě tu pachuť hrůzy, kterou jsem tehdy pila až do dna, nebo zjistím, že čas to, bez mého vědomí, už proměnil na neškodnou vyčpělou vzpomínku? A tak bych se ráda zeptala, jak to teď cítíš, po té, co jsi se svěřila? Úleva, zklamání, nic, nebo nepříjemné mrazení z toho, že jsi probudila něco, co mělo zůstat spát?

    OdpovědětVymazat
  9. [8]:Je to zvláštní pocit, když si uvědomím, že jsem veřejně přiznala "kostlivce ve skříni". Ted', z odstupem času, to vnímám jen jako negativní zkušenost a tak trochu zbytečné dva roky života, i když na druhou stranu ze začátku bylo vše hezké. A pak jsem byla naivní a hlavně důvěřivá. Kdybych to ted' měla pojmenovat jen jedním výrazem, asi úleva. Hlavně proto, že jsem si neuvázala na krk balvan v podobě alkoholika. O téhle etapě života, byt' krátké, ví i můj muž a mnoho mých kamarádů. A ted' i čtenáři blogu.

    OdpovědětVymazat
  10. Alena Ludvíková3. února 2011 v 11:42

    Máme velmi mnoho společného. Také já jsem několik let chodila s alkoholikem, pak i s mužem, který se pokusil o sebevraždu, zažila jsem citové vydírání, dokonce i v mé skříni "sladce dřímá několik kostlivců".

    OdpovědětVymazat
  11. [10]: Moc děkuji za pochvalu. Ten podobný osud je opravdu zvláštní. Je to takové "spříznění duší".

    OdpovědětVymazat
  12. Dobrý den,jsem tu u vás na návštěvě asi po třetí.Se zatajeným dechem jsem si přečetla co máte za s sebou a musím napsat,že i já sama mám zkušenost s takto nemocnými lidmi.(Nejdřív manžel,už "ex"nerad to používám,a po té "přítel" co byl schopen se opít třemi pivi a dvěma rumy.)Jsem ráda,že jste šťastná,máte úžasného manžela.To je super.

    OdpovědětVymazat
  13. [12]: Obrazně řečeno, asi nás bude víc, které jsme si musely nejdříve natlouct, aby se nám otevřely oči.

    OdpovědětVymazat
  14. Jo alkohol dostal i jinaci borce. Jak se říká "Kdo si myslí, že odrovna alkohol, tak alkohol odrovna jeho

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤