Proč Itálie ?

Několik let po sobě jsme pravidelně jezdili do Chorvatska. Naším cílem byl ostrov Hvar a to jeho jižní strana. Postupem času jsme si s našimi domácími vybudovali přátelský vztah. Ostrov Hvar je kouzelný, nabízí mnoho míst k návštěvám, krásnou přírodu a nádherné moře. Byl to pro nás ráj na zemi a mysleli jsme si, že není krásnějšího místa.

Začali jsme sem jezdit krátce po válce, tehdy ještě kolem cest ve vnitrozemí byly natažené dráty s upozorněním na miny, celá oblast tzv. Srbské Krajiny (která byla jednou z mála cest do Dalmácie) byla rozbitá, domy rozstřílené, opuštěné, nikde ani človíčka. Poslední benzínová pumpa byla v Karlovaci a další pak až v Gračacu. Pohled to byl smutný a nemohli jsme pochopit, jak někdo může totálně zničit tak nádhernou zemi. Tato vždy smutná cesta byla vyvážena tou nádherou Hvaru, který byl bezpečný. Jen někdy proletělo vojenské letadlo.

Chorvati s k nám Čechům v té době chovali fanatasticky. Byli jsme pro ně opravdu hosté. Asi proto, že jsme spolu se Slováky byli hosty jedinými.

Postupem času se v Chorvatsku situace konsolidovala, začala se stavět dálnice na jih, země se rekonstruovala, do vybydlených míst se začali vracet lidi. V té době začali tuto zemi navštěvovat Němci, Rakušané, Italové a další a Chorvati na nás Čechy a Slováky začali pohlížet jako na druhořadé turisty.

Dávali nám to dost zřetelně najevo při nákupech, v restauracích i na dalších místech. V té době jsme začali uvažovat o změně. Hvar jsme měli procestovaný celý, městečka prochozená, 100x fotografovaná, prochozené kopce. Měli jsme pocit, že už nemůžeme objevit nic nového.

Zkusili jsme malou změnu a v následujícím roce jsme zavítali na ostrov Brač. Vinou špatného ubytování a také tím, že jsme větší část dovolené koukali na hořící Hvar, jsme přemýšleli, kam příští rok. Vyvrcholením všeho bylo, když začal hořet i Brač, takže z dovolené se stala stresující záležitost. Po návratu domů jsme vyprávěli své zážitky, ukazovali fotky a byli jsme pokládáni tak trochu za dobrodruhy.

Ale co dál? Při návštěvě sestry (která již několik let pravidelně navštěvovala Itálii) jsme si nechali vylíčit, jak je krásná Itálie. Nastalo velké váhání, zda ano, či ne.

Hlavním důvodem váhání byla neznalost italštiny a tak trochu i obavy z cesty do neznáma.

Po návštěvě veletrhu cestovního ruchu, kdy jsme si přinesli domů štos katalogů a dalších propagačních předmětů, jsme měli hlavu ještě zamotanější. Několik dní jsme procházeli katalogy, vybírali ta či ona místa a potom padlo konečné rozhodnutí - ano pojedeme do Itálie.

Prvním našim cílem bylo pobřeží Tyrhénského moře v Kalábrii v městečku Santa Maria del Cedro.

Před cestou jsme se vybavili mapami, slovníkem, stanem na přespání během cesty.

*Prvním pozitivním poznatkem v Itálii byla perfektně vybavená odpočívadla na dálnici (v porovnání s Chorvatskem naprosto nesrovnatelné i co se týče hygieny).

*Druhé příjemné poznání bylo v campu u Florencie, kdy jsem se sice italsky zeptala na nocleh a recepční, která se domnívala, že toho umím víc, na mě spustila a já byla v koncích. Poté co jsme zkusily angličtinu (ve škole jsem studovala francouzštinu) a já se moc nechytala, zjistila jsem, že má na vizitce uvedený i ruský jazyk. Kdyby mi někdo někdy řekl, že se v Itálii domluvím rusky, asi bych se mu vysmála, ale pak rozhovor plynul v pohodě.

*Třetí a asi nejpříjemnější poznání bylo v recepci při ubytování, kdy na naše "buon giorno", nám líbeznou češtinou odpověděl recepční, že už na nás čekají. Ne nebyl to Čech, ale Ital, který se po celou dobu našeho pobytu stal "druhým sluníčkem" naší dovolené. Grazie Ciro.

Takže zatím zůstáváme Itálii věrní. Za celé roky, co tam jezdíme, jsme se nesetkali s nějakou negativní reakcí. Jsme stejní návštěvníci, jako kupř. Němci a další.

Tak proto ta Itálie