První cesta do Itálie

Na naší první cestu do Itálie vyrážíme v pátek 18. června 2004.

Z internetu máme stažený plánovač trasy, takže zhruba víme, kudy pojedeme.

Vyrážíme z Prahy na dálnici D5 směrem na Plzeň a dále na Rozvadov, kde natankujeme naposledy za české peníze a pokračujeme do Německa. Zhruba po 40 km najíždíme na dálnici A93 a pokračujeme kolem Regensburgu a dále po A9 na Mnichov. V Mnichově najíždíme na A99, následně na A8 a pokračujeme směrem na Rosenheim a potom po A93 na Innsbruck.

V Innsbrucku jedeme na Bergiesel, kde u pumpy natankujeme a potom už směřujeme po dálnici A13 na Brennerský průsmyk a dále do Itálie.

První zastávku na italském území děláme u pumpy kousek před Bolzanem. Pokračujeme po A22, potom se napojujeme na A1. První zácpa je před Bologní, posouváme se a postáváme tu asi hodinu. Je pátek odpoledne, sluníčko do nás pálí a dálnice nejede. Potom se vše rozjede, nikde není žádná bouračka a tak nechápeme důvod, proč to nejelo.

Druhý problém je u Florencie, kdy se situace v podstatě opakuje a vše trvá 2 hodiny, tady se celkem dá důvod pochopit, protože z jednotlivých nájezdů se na dálnici připojují auta a způsobuje to zácpy (taky mě před tím v práci šéf varoval). Protože se přibližuje večer a bylo by vhodné podívat se po nějakém noclehu, sjíždíme za Florencií na sjezdu Incisa. V autoatlase, který máme, jsou v těchto místech značené kempy. Po sjezdu z dálnice se orientujeme podle šipek a dojíždíme ke kempu Villa Norceni u Figline Valdarno.

Po jazykových peripetiích, kdy recepční usoudila, že umím italsky (já se snažila, ale naučila jsem se málo) jsme se pak domluvily spolu rusky. Chvilku jsme počkali na mladého itala na motorce, který nás i s autem zavedl na místo, kde jsme si postavili stan.

Vedle nás byli strašně milí holand'ané, kteří nám půjčili kladivo, protože naše gumová palička odmítala do udusané země vpravit stanové kolíky. První noc naší cesty.

Sobota 19. června 2004 - ráno po probuzení si děláme snídani, zbouráme stan a procházíme kemp, který z větší části ještě spí. Auto už máme zaparkované před recepcí a čekáme, až se otevře, abychom uhradili účet a mohli pokračovat v cestě. Po odjezdu pokračujeme paralelně podél dálnice, na kterou najíždíme zpátky ve Figline Valdarno.

Cestou děláme zastávky na krátký odpočinek. U Říma opět zácpa, kolony aut postávají a popojíždí a slunce pálí. Potom se vše zase rozjede a my pokračujeme směrem na jih.

A pak jsme udělali chybu, protože jsme byli zapovídaní a namísto na dálnici A30 jsme pokračovali po A1 na nájezd na Neapol. Ted' už nebylo návratu. Posouvali jsme se, nebo stáli přes Neapol. Před jednou restaurací stála skupina mužů v černých oblecích a brýlích, zaparkované samé mercedesy, že by to byli mafiáni?

Na mýtě v Neapoli prodejci všeho možného, kteří byli dost otravní a současně žebráci.

Tak jsme viděli Neapol.

Po A3 pokračujeme na Salerno po tzv. Autostrada Sole.

Od Salerna je tato dálnice bez poplatků, za prvé se stále opravuje (jak jsme posléze zjistili, když jsme v některých úsecích opět postávali a popojížděli) a dalším důvodem prý je to, že Kalábrie je nejchudší zemí a toto je jakýsi bonus od italské vlády, že se za ní neplatí. Z dálnice A3

sjíždíme na Lagonegro Nord a pokračujeme po SS585 na Praia e Mare, dále po pobřežní SS18, která nás dovede až k našemu cíli v Santa Maria del Cedro.