Podvečerní obloha

Dnes jsme měli výletní den.

Stejně jako se stěhovaví ptáci na podzim houfují k cestě na jih, tak my s mužem pravidelně putujeme do Litoměřic. Už jsem se několikrát zmínila o tom, že jsem zahrádkářka. Nechci o sobě tvrdit, že jsem vášnivá zahrádkářka, protože na to mám málo času, ale zahrádkářka jsem tak nějak z donucení. Já, holka ze severočeského činžáku, pro kterou byl nejhorší trest okopat, nebo vyplít kus země na zahrádce, kterou si moji rodiče pořídili. Nutnost starat se o zahrádku začala v době, kdy jsem začala bydlet s mým mužem. Jeho rodina kromě vilky, vlastnila ještě zahrádku. O ní se starávala manželova babička, ta však zemřela. Zahrada kolem vilky byla zpustlá, bujel tu plevel, v koutě rostla bezinka a vedle ní se krčily lilie. Nikomu to však nevadilo. Až později jsem zjistila, že nikdo z rodiny mého muže nemá k zahradničení vztah. Zahrady mi bylo líto a já se o ní začala starat. To, co jsem jako dítě doma z duše nenáviděla, se stalo mou vášní. Můj muž, který se k tomu stavěl skepticky, začal mi nakonec s prací na zahradě pomáhat.

A tak jezdíme pravidelně do Litoměřic na Zahradu Čech. Tady trávíme dopoledne a po obědě navštěvujeme místa v bližším, či vzdálenějším okolí.

Dnes jsme z Litoměřic zamířili do Duchcova. Krásné odpoledne, kdy na zámku probíhaly živé prohlídky, při kterých herci z místního divadla v zámeckých komnatách hráli epizody ze života jednoho z nejslavnějších obyvatel tohoto zámku - Giacoma Casanovy.

Po prohlídce zámku jsme se šli ještě podívat do zámeckého parku a já si všimla, jak se začínají od západu kupit mraky. I když byl celý den hezký a prosluněný, obloha vypadala na déšt'.

Cestou zpátky jsem si vyfotila nejvyšší horu Českého středohoří, kterou je Milešovka. Je vysoká 837 m. Obloha nad horou, která je nazývána jedněmi jako Hromová hora a druhými Větrná hora, byla ještě krásně modrá, ale nalevo od ní se už černaly mraky.

Další fotky jsem už fotila jen otevřeným oknem z auta, za jízdy. Byla jsem uchvácena nádherou, kterou vytvářely mraky a Slunce chýlící se k západu.

Bylo to krásné přírodní divadlo.

Siluety hor a nad nimi barvy, které namíchala podvečerní obloha.

Doma jsem si po návratu pustila zprávy a zjistila jsem, že ta obloha nelhala. Bude pršet.

Nevadí, já budu vzpomínat na to fascinující přírodní divadlo, které tomu dešti předcházelo.