Ještě, že nejsem jedináček....

.... i když byla doba, kdy jsem si to přála. Dokonce jsem bohapustě záviděla své kamarádce Dáše, že nemá sourozence a je jedináček.

Dnes už to vidím jinak.

Mám sestru. Na tom by nebylo vůbec nic divného, spousta lidí má sestru.

Ale já mám mladší sestru!!!

V dětství a v době dospívání to byl pro mě problém. Mladší sestra.

Narodila se o 21 měsíců později než já. Zatímco já byla zdravím kypící dítě, moje sestra byla slabá a hodně často nemocná. Můj dětský mozek v té době tuto skutečnost moc nechápal. Bylo mi od dětství vštěpováno, že jí musím chránit. Ale vysvětlete to malému dítěti, které rozumu ještě nepobralo a navíc se nechtělo smířit s tím, že je sourozenec protěžován. Tak jsem to vnímala a určitě jsem i žárlila.

Jsme obě rozdílné, já zdědila podobu své matky a sestra podobu otce, včetně toho, že jako on, špatně vidí. A povaha? Já pro změnu po otci cholerik a má sestra zdědila povahu naší matky - melancholický flegmatik.

Moje nejzažší vzpomínka spadá do předškolní doby. Náš táta měl krásné vlnité vlasy a velice snadno se opaloval. A já slýchala neustále: "Hanička má takové krásné vlnité vlásky, Hanička má plet' jako broskvička". Věty, které mě bolely. Já sama měla vlasy jako hřebíky a při krátkém pobytu na Slunci mi naskákaly pihy, což do broskvičky bylo sakra daleko.

Už jsem se zmínila, že sestra byla hodně nemocná. Maminka to vyřešila tak, že zůstala doma a šila pro zákaznice, které za ní docházely k nám domů. Šicí stroj měla v kuchyni a tam také byla veliká krabice, do které se dávaly odstřižky a zbytky látek, ze kterých se šilo.

"Ájo, pohlídej Haničku, jdu do krámu". Cítila jsem se polichocena, že jsem byla pověřena tak důležitým úkolem a domnívala se, že mě sestra bude poslouchat jako maminku. Ale ouha, seděla před domem na tříkolce a dělala, jako bych tam nebyla. Její krásné zlaté vlasy se kroutily do prstýnků. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale já vešla do bytu, vzala si maminčiny krejčovské nůžky a .... přišla jsem zezadu k sestře a ty její krásné zlaté vlasy jsem ostříhala. Sebrala jsem je ze země a spolu s nůžkami jsem je odnesla zpátky do domu. Můj dětský mozek si pamatoval, kam se dávají odstřižky.

První, co maminka viděla po návratu domů, byly ustřížené sestřiny vlasy. Samozřejmě následoval tělesný trest. Mé sestře už ale nikdy nenarostly ty krásné vlasy a já ještě mnoho let po této příhodě slýchávala, že kdybych tehdy nevzala ty nůžky....

Další má vzpomínka z dětství se sestry týká jen zprostředkovaně. Přišla jsem ze školy a doma byl místo maminky táta. Seděl u kamen, kouřil a já viděla v jeho očích slzy. Byla jsem prvňáček a přišlo mi divné, že velcí lidé, jako jsou tátové, můžou brečet. Ptala jsem se táty, proč brečí. On se na mě podíval a řekl, že mu jen vlezl kouř z kamen do očí a ty ho pálí. S odpovědí jsem se spokojila a až mnohem později jsem se dozvěděla, že ten den mým rodičům lékaři řekli, že pokud sestra přežije následující noc, snad vyhrají a pokud ne ....

Sestra svůj boj vyhrála, ale trávila hodně času po nemocnicích. Měla vleklé problémy s ledvinami a s krví.

Navíc lékaři zjistili, že má vadu zraku. Začala nosit brýle a to byl další handicap.

Já silná, zdravá a vedle mě neduživá, slabá a navíc obrýlená holčička, kterou jsem musela sebou brát, at' jsem šla kamkoliv. Dětský kolektiv dokáže být zlý k tomu, kdo se i minimálně odlišuje. Děti se mé sestře posmívaly a mě se neustále ptaly, proč jí všude sebou vláčím. Začala jsem jí bránit proti všem, prala jsem se i s kluky.

Když se potom sestřin zdravotní stav ustálil, šla do školy. A já, i když jsem byla rváč, ve škole jsem patřila k premiantům. Nepřinést domů samé jedničky, to by byla moje prohra. Sestra, která chodila do stejné školy, velice často slýchávala: "Alena by se za takovou známku styděla." "Popros sestru, at' ti to vysvětlí". Strašně jí to štvalo a začala na mně doma donášet a žalovat mé mimoškolní aktivity. Logicky následovaly tresty. Zatímco mé sestře procházelo vše, mě neprošlo nic. Navíc jsem slýchala větu: "Jsi starší, musíš mít rozum." Jak já tuhle větu nesnášela.

Chodila jsem do sedmé třídy a zjistila jsem tehdy, že mě moje sestra přerostla. Nejdříve jen o malý kousek a pak o půl hlavy. Geny zapracovaly, já zůstala malá jako maminka. Pro mě nepředstavitelná hrůza. V rodinách děti po sobě dědí věci. Navíc, když jsou stejného pohlaví. Dosud nosila věci po mě sestra a ted' se to obrátilo. Musela jsem "donosit" oblečení po sestře. Po mladší sestře!!!

Mlátila se mnou puberta, měla jsem pihatý ksicht a ještě na sobě věci po mladší sestře. A kolektiv mých vrstevníků zareagoval logicky - tak jak to děti umí. "Jé, hele, není ti to blbý, když taháš hadry po mladší ségře?" Tehdy jsem svou sestru nenáviděla, přála jsem si být jedináčkem a záviděla své kamarádce Dáše.

Odešla jsem na střední školu, bydlela jsem na intru a domů jezdívala na víkendy. Mnohdy jsem tam zůstávala i o víkendech. Život veselý, život studentský. Bez rodičovského dohledu je vždycky krůček k průšvihu. I stalo se, že jsem dostala podmínečné vyloučení z ubytování na intru. Telefon jsme doma neměli a já z pošty telefonovala k sousedům, aby mi zavolali sestru. Tehdy se jí podařilo ten dopis schovat, aby ho nedostali rodiče. Byla jsem ráda, že mám sestru. Byla jsem na ní i hrdá, protože mě v podstatě zachránila. Školní rok skončil, nastaly prázdniny a s nimi také skončilo to podmínečné vyloučení. Cítila jsem se svobodná.

Uteklo to vše jako voda a já se vrátila zpátky na intr a do školy. Při návštěvách doma sestra zjistila, že dostávám vyšší kapesné než ona. Marně jsem jí vysvětlovala, že se musím dopravit vlakem, nebo autobusem. Chtěla peníze a když jsem jí je odmítla dát, vytáhla ten dopis s podmínkou a pronesla: "No jak chceš, jdu ten dopis dát našim". Tehdy jsem jí opět nenáviděla. Trvalo mi tři měsíce, kdy jsem odevzdávala část svého kapesného a v podstatě jí sloužila, já srab, než se mi podařilo ten dopis získat. Konečně svoboda.

Život tropí hlouposti a moje sestra nastoupila na stejnou školu a bydlela na stejném intru jako já. Jako přes kopírák. Byla "bažant" a já opět cítila povinnost, že i tady jí musím chránit. Občas jsem jí ukázala nějakého kluka, který se mi líbil. V ten moment jsem si mohla být jistá, že na toho dotyčného si políčí, jen aby mě naštvala. Dokonce v té době přestala nosit brýle. Pro kluky byla mnohem atraktivnější, štíhlá vysoká s krásnou pletí, než já, její malá, pihatá, starší sestra.

Mojí satisfakcí však bylo to, že i zde slýchala větu: "Vaše sestra by se za takovéto znalosti styděla".

Je zvláštní, že se při psaní usmívám. Je to všechno tak strašně dávno. Můj pohled na sourozenectví by byl určitě mnohem zajímavější a zábavnější, kdyby stejný článek na toto téma napsala i moje sestra a popsala to vše ze svého pohledu. Takhle jsou to jen mé útržky vzpomínek.

Před půl rokem nám zemřela maminka a když
jsme pak po pohřbu seděli s dalšími příbuznými a vzpomínali, došlo i na prohlížení starých fotek.

"Tak tady jsem tě fakt chtěla zabít"

"Ježíš, jak já tě nenáviděla, když ti máma ušila tyhle šaty".

"Všude jsem tě sebou musela tahat jako medvěda".

Mnoho podobných vět, při kterých nám tekly slzy smíchu a odplavovaly smutek. Nad fotkami a vzpomínkami se všichni kolem nás bavili.

Jsem ráda, že mám sestru.

Sourozenecké vztahy jsou určitě v mnoha rodinách podobné. Kdyby mi tu někdo tvrdil, že se se svým sourozencem nehádal, nepral, že jejich vztah byl idylický, neuvěřím. Sourozenectví je boj o postavení v rodině, o přízeň rodičů, o hračku, kterou v daný okamžik potřebují nutně všichni.

A pak .... z dětí a dospívajících jsou dospělí lidé, kteří mají své životy a na sourozenecké spory už se vzpomíná jen s úsměvem.

Mám dvě děti - syna a dceru. Je mezi nimi rozdíl dva roky a osm měsíců. Syn zpočátku žárlil na svou sestru. Těžce nesl ztrátu pozice, do té doby, jedináčka. A navíc jsem mu z porodnice místo očekávaného bratra dovezla holku. Když odjel na dvoutýdenní školu v přírodě, byla dcera nešt'astná a opuštěná. Denně se ptala, kdy se jí bratr vrátí. Když přijel, vrhla se mu u školy kolem krku. Přišli jsme domů, šla jsem ohřát jídlo a slyším z dětského pokoje: "Krávo" "Debile". Můj muž se jen podíval a pronesl: "No, a máme obě děti doma".