Chybí mi společnost

Jsem tvor společenský a mám ráda lidi.

Se svou kolegyní v práci jsme se shodly na tom, že to, co nás tam drží, je dobrá parta lidí. Ona je už několik let v důchodu a do práce chodí, jak říká, kvůli nám.

Jsem typický extrovert. Stejná je i moje dcera.

Horší je to s mužskou částí rodiny, otec i syn jsou typičtí introverti. Mají sice pár svých přátel, za které, jak věřím, by i dýchali, ale nijak nevyhledávají společnost lidí. Navíc jsou oba málomluvní.

V současné době mi chybí společnost a to jakákoliv.

Už druhý týden marodím.

Manžel přichází domů v pozdním odpoledni, má-li více práce i večer.

Společnost mi sice dělá kočka, která ale v poslední době vypadá, že co nejdříve pojde. Je jí už sedmnáct let. Donedávna byla ještě v pohodě, ale ted' nevypadá vůbec dobře. Téměř nežere, jen pije a polehává. Možná však se mnou jen "drží basu". Už to totiž jednou udělala.

Když jsem před rokem a čtvrt marodila, marodila se mnou i kočka, také nežrala a byla hubená tak, že mohla sloužit jako záložka do knížky. Muž s ní zajel na veterinu a tam pan doktor absolutně nic nezjistil. Jen nám řekl, že kočka je stará a může kdykoliv odejít. Když jsem se tehdy dala do kupy, uzdravila se i kočka.

Může být kočka tak empatická? Možná ano. Je chovaná v bytě a je to typická gaučovka.

Nojo, ale já ještě budu nějakou chvíli marodit. Zatrolená kočka.

Společnost mi také dělají knihy. Jsou to moje společnice na dobu nemoci a na dovolené. Jinak většinou nestíhám číst.

Společnost mi dělá počítač, díky němuž mohu komunikovat přes Skype, nebo navštěvovat stránky mých oblíbených blogerů.

Společností se mi stal i telefon, jsem díky němu v kontaktu s rodinou a přáteli.

Společnost mi včera odpoledne také chvíli dělal kamarád, který se přijel podívat, jak na tom jsem. V pondělí mi doktor napsal vycházky, abych prý si pročistila nemocné plíce, takže jsem včera mohla posedět na zahradě. A zatímco já s kamarádem klábosila, můj muž seděl, mlčel, tak jako obvykle a jen poslouchal.

Z nedostatku jakýchkoliv společenských kontaktů, jsem dnes zapředla rozhovor s neznámou paní v čekárně u lékaře. Asi jsme si byly obě vzájemně sympatické, a to i přesto, že jsme se neznaly a viděly se poprvé. Našly jsme však mnoho společných témat, takže mi dnes to čekání uteklo jako voda.

Pan doktor nezaznamenal žádné zlepšení a rozhodl se, poslat mě na plicní. V ten moment mi bylo naprosto jasné, že budu doma minimálně ještě celý příští týden.

Další týden, kdy budu bez společnosti, nepočítám-li to, co jsem už vyjmenovala.

Došla jsem na zastávku autobusu a zjistila, že fakt špatně dýchám. Zatrolený astma.

Čekala jsem na autobus asi 10 minut a pak se usadila vedle zvláštního pána. Neustále si něco drmolil pro sebe. Vystupoval u Motolské nemocnice a já zůstala sedět na kraji.

Nastoupila paní přibližně mého věku, já se zvedla s tím, že jedu jen do Břevnova a pustila jí k oknu. Paní se usmála, poděkovala a byl navázán společenský kontakt. Povídaly jsme si spolu jako dvě dlouholeté známé a v Břevnově se loučily a popřály si vzájemně hezký den.

Asi mi už bez těch společenských kontaktů začíná pomalu, ale jistě "hrabat".

Došla jsem na polikliniku a zjistila, že moje paní plicní doktorka má dovolenou. Co ted'?

Můj praktický lékař chtěl zprávu z plicního, pokud to stihnu ještě dnes, nejpozději zítra. Zavolala jsem mu a sdělila, že na plicním se bude ordinovat až v pondělí, zda mu to bude stačit. Docela mě vyděsil, zpráva mu bude stačit v pondělí, ale kdybych se prý ještě zhoršila, mám okamžitě vyhledat jiného plicaře. Sakra, to je to tak vážné?

Zatím jsem svůj zdravotní stav dost bagatelizovala a přičítala problémy, které mám, astmatu, které vždy zhorší banální nemoc. Tak nevím?

Cestou domů jsem se zastavila v trafice a pokecala se svým kamarádem z Libanonu. Prý mě dlouho neviděl. Tak jsem mu vysvětlila proč.

Společnost mi opravdu chybí a ještě notnou chvíli chybět bude.