Přicházíme na svět nazí...

...všichni, bez rozdílu.

Jsme však jedinými tvory na této planetě, kteří své tělo halí. Všichni ostatní zůstávají tací, jací přišli na svět. Jen my, jak si vznešeně říkáme pánové tvorstva, se od ostatních tvorů odlišujeme.

Nahota pro mě znamená intimitu. Jsem každopádně stydlín, který by se na veřejnosti bez oděvu neukázal. Hlavní podíl na tom má výchova a to, že si uvědomuju, že moje tělesná schránka není dokonalá, tak proč jí vystavovat.

Narodila jsem se v padesátých letech a tehdejší výchova v rodinách byla, dalo by se říci puritánská. Nikdy jsem neviděla své rodiče svlečené. Kdysi jsem se na tohle téma bavila s kamarádkou, která je zdravotní sestra a prošla stejnou puritánskou výchovou, jako já. Přiznala, že svou maminku viděla svlečenou jen jedenkrát a to, když jí dělala EKG. Rozpačité z toho byly tenkrát obě.

Zatímco u nás byla až puritánská výchova, v nedalekém Německu byla pěstována kultura těla. Na plážích Baltského moře byly nudistické pláže.

O jejich existenci jsem věděla, ale netušila jsem, kolik jich tam je.

Byla jsem už vdaná, měli jsme tehdy téměř dvouletého syna a jeli poprvé v životě k moři. Spíš bych to měla upřesnit. Jeli jsme k Baltu.

S minimální znalostí němčiny, s kusými informacemi a trasou, kterou jsme si našli na mapě, jsme odhodlaně vyrazili na sever.

Doputovali jsme na poloostrov Usedom, o které jsem se dočetla, že je tu údajně nejlepší počasí, protože je chráněn proti drsným severním větrům Rujanou. Byl podvečer, šeřilo se, když se nám podařilo najít místo v kempu. Zatlačili jsme karavan na místo, můj muž zaparkoval auto a zabýval se usazením karavanu. Já byla zvědavá, jak moře vypadá. Znala jsem ho z filmů, z knih, ale dosud jsem ho neviděla.

Vzala jsem synka a vyrazili jsme cestičkou v dunách k moři. Nádherný pohled, krásný vzduch, vítr, který mi čechral vlasy. Byla jsem št'astná. Pak jsem si všimla, že se v moři koupe několik lidí a že jsou nazí. Trochu mě to rozhodilo a rozhodla jsem se k návratu. Ještě jsem si stačila všimnout, že podél cesty jsou natlučené kolíky a natažený řetěz. Muž už měl karavan usazený, připojený a my mohli "jít bydlet".

Po večeři jsme uložili syna ke spánku a sedli si před karavan. Z nedalekého stanu vypochodovala německá rodina a mířila k moři. Nebylo by na tom nic divného, ale byli všichni nazí. Tázavě jsem se podívala na manžela, ale ten jen podotkl, že v Německu je to normální. Jiný kraj, jiný mrav. Já mu sdělila poznatky z pláže, zmínila se o kolících a řetězech. Usoudili jsme, že pravděpodobně za kolíky bude nuda pláž.

Ráno po snídani jsem se oblékla, stejně jako můj muž, do plavek. V jedné ruce deku, v druhé malou ručku svého syna. Prošli jsme cestičkou v dunách a já strnula. Za kolíky byla jakási přírodní tělocvična. Na tom by nebylo nic divného, ale v "tělocvičně" seděli do kruhu muži a ženy různých věků a tělesných proporcí. Ve středu kruhu seděl tělnatý pán, který předcvičoval.

Při našem příchodu všichni rozpažovali a roznožovali .... a byli všichni nazí. S hlavou skloněnou, pozorujíc své nohy, jsem procházela a vlekla za sebou dítě. Úkosem jsem zahlédla modrou mořskou hladinu. Kdykoliv jsem jen trochu zvedla pohled, viděla jsem jen nahé lidi.

Poutali jsme na sebe pozornost, o kterou jsem nestála. Dva magoři v plavkách, kteří mezi sebou vedou malé nahé dítě. "Jirko, já tady nebudu" pronesla jsem tiše k manželovi a dál pozorovala své nohy. Oči jsem nezvedala, ale i přes skloněnou hlavu jsem viděla ležící naháče. "Vydrž", sykl tiše manžel. "Ještě zkusíme jít kus dál, tam snad budou lidi v plavkách". Moje jediná myšlenka byla, sebrat se a jednou z mnoha cestiček mezi dunami opustit tuto pláž. "Hele, támhle už vidím plavky" zazněl manželův veselý hlas. Zvedla jsem oči a podívala se směrem, který mi naznačil. "Támhle, jak plácaj ten volejbal". Opět jsme míjeli další cestičku do dun, ale já se rozhodla, že dojdeme až k volejbalistům a tam si konečně položíme deku. Přibližovali jsme se k volejbalovému hřišti, já se sklopenou hlavou. Když jsem jí zvedla, zjistila jsem, že to bílé nejsou plavky, ale holá zadnice.

Hned další cestičkou jsem mezi dunami z pláže utekla a za sebou vlekla své dítě. Muž mě následoval a říkal: "Neblbni, pojd' zpátky, tady si tě nikdo stejně nebude všímat." Vrátili jsme se kempem zpátky ke karavanu. Co já tady budu proboha dělat?

Odpoledne, když se náš syn vyspal, jsme se vydali do blízkého lázeňského města Banzin. Město bylo malebné, prošli jsem si ho a k večeru se vraceli zpět ke karavanu. Manžel dostal skvělý nápad. Zkusíme jít zpátky po pláži, abychom zjistili, kde ta nudistická pláž končí. Procházeli jsme pláží, mezi proutěnými koši na sezení. Pláž byla kamenitá a po zhruba kilometru začínal písek. Spolu s pískem se objevila cedule FKK Strand. No super, to jsme v pasti. Pokračovali jsme po mořském břehu a já si nechávala omývat nohy vlnami. Krásný pocit.

Jednou z mnoha cestiček jsme prošli do kempu a vrátili se ke karavanu. Zjistili jsme, že proti nám bydlí dvě české rodiny. Vyrazila jsem na výzvědy. Zastavila jsem se u mladého páru s pubertálním chlapcem a tázala se, kam se chodí koupat. Jejich odpověd' nebyla to, co jsem čekala. Byli to nudisté a sem jezdili pravidelně. Další sprcha, kterou jsem dostala bylo to, že pláž je dlouhá 7 kilometrů. Na krajích, kde jsou kameny, se koupají textiláci - tedy takoví jako já. Písečná část má 5 a půl kilometru a my jsem uprostřed. No prima! Vrátila jsem se ke karavanu, nešt'astná, bezradná. To jsem fakt nemusela jezdit takovou dálku, abych si v moři namočila kotníky. Uložili jsme syna ke spánku a já se ptala manžela, na jak dlouho to tady zaplatil. Prý na týden. Tak ten bude dlouhý.

Ráno si manžel na sebe vzal župánek, za ruku synka a vyrazili společně k moři. Seděla jsem u karavanu, četla si knížku a opalovala se. Vrátili se na oběd. Po synkově spánku opět odešli a já znovu vystavovala své tělo slunci před karavanem. Moc lidí se v kempu nevyskytovalo, ale já si ráno všimla, že druhá česká rodina, vlastně starší manželský pár, někam odcházeli v modrých teplákových soupravách. Před polednem přišli, hodili se do gala a někam odešli. Zhruba po dvou hodinách se vrátili, svlékli gala oděv, oděli se do tepláků a opět někam odešli. Večer se znovu vraceli odněkud v teplákách. Vrtalo mi to hlavou. Zmínila jsemse o tom manželovi a ten pronesl: "Ti určitě na nudu nechodí, podívej se na ně, ta paní má asi třicet kilo i s postelí."

Doporučil mi, abych se jich šla zeptat, kam se chodí koupat a zda se vůbec chodí koupat. Vyrazila jsem přes uličku. Manželé byli už dost staří, pánovi utíkalo jedno očičko a já přemýšlela, zda kouká ma mě, či někam jinam. "Posad'te se mladá paní, copak byste potřebovala". "Jen se jdu zeptat, kam se chodíte koupat?"

Starý pán se opět zahleděl jedním okem na mě a druhým kamsi. "A proč to chcete vědět?" "Ehm, no, víte, já to nedokážu, abych se tady před lidmi svlékla a byla na pláži nahá". Pohled který mi oba věnovali byl soucitný a já už se těšila, že mi prozradí místo, kam se budu moci uchýlit v plavkách. "Ale, tak to musíte jít zítra s náma" zahlaholil starý pán.

Moje duše ra
dostně poskočila, ale po větě, která následovala, se propadla hodně hluboko. "My chodíme sem na nudu, máme tam takové místečko, já tam pozoruju ženský". "To ne, to já nemůžu" pípla jsem. "Ále, jakýpak nemůžu, podívejte se na sebe, pěkná mladá holka, co byste se nesvlíkla. Tady Dája" , ukázal na svojí starou manželku a mlaskl, "ta se nestydí a klidně se svlíkne". Paní horlivě přitakala. "Ne, to opravdu nepůjde, nezlobte se", zvedala jsem se k odchodu. Rozloučila jsem se a pán za mnou volal: "Ale pude, nebojte". Vrátila jsem s k manželovi jako spráskaný pes.

V noci jsem špatně spala. Představa, že se svéknu před českým důchodcem, který lascivně kouká každým okem jinam a jezdí na Balt proto, aby pozoroval ženský, mě pronásledovala celou noc. Ta představa byla horší, než kdybych se svlékla a lehla si vedle manžela na pláž - a i to bylo nad mé síly.

Ráno mě probudilo bouchání na okno u karavanu. Před karavanem stál důchodce v modré teplákové soupravě a říkal: "Tak pojd'te děvče, jdeme se koupat". Vymluvila jsem se na to, že manžel a syn ještě spí a nesnídali. Samozřejmě, že už nespali, probudilo je bouchání na okno.

Manžel opět trávil čas na pláži a já u karavanu v plavkách četla.

Další den mě opět probudilo bouchání na okno a já se omluvila, že jsem to včera na Slunci přehnala a bolí mě hlava. "Asi mám úpal", tvrdila jsem. Za zády jsem slyšela tiché pochechtávání manžela.

Následující den jsem opět nemohla jít k moři, protože mám malé, ani ne dvouleté dítě a musím nutně vyprat.

Týdenní pobyt na Usedomu se chýlil ke konci. Já byla krásně opálená z pobytu v kempu, nohy jsem si namočila ale jen jednou. Manžel byl opálený jen napůl. Přední část byla bílá, zadní byla tmavě hnědá. Když jsem mu řekla, že vypadá jako laskonka s polevou, odpověděl, že přeci musel hlídal dítě, proto ležel celou dobu na břiše.

Poslední ráno jsme zapakovali karavan a šli se rozloučit s českými sousedy. Starý pán jen smutně pronesl: "To mě děvče mrzí, že nám nevyšlo to koupání."

Druhý týden jsme trávili u městečka Stahlbrode a tam jsem konečně poprvé zažila plavání v mořské vodě - samozřejmě v plavkách.