Po stopách Casanovy

Giacomo Casanova - je jen asi málo lidí, kteří toto jméno neslyšeli.

Kdo vlastně Casanova byl. Většina si vybaví svůdce či milovníka. Tím samozřejmě byl, ale kromě toho to byl velice vzdělaný člověk. Byl filozof, spisovatel, diplomat a také špión. Ovládal šest světových jazyků.

Posledních 13 let svého života strávil na zámku v Duchcově, kde pro hraběte Valdštejna pracoval jako knihovník. Zde vzniklo jeho nejslavnější dílo "Histoire de ma vie", což v překladu znamená Historie mého života. Známější je však pod názvem Paměti. Tuto knihu napsal dvakrát. Poprvé nebyl s výsledkem spokojen, knihu spálil a začal psát znovu.

Severočeské město Duchcov je s touto osobností spjato. Jméno Casanova nese ulice podél zámku, vedoucí do zámeckého parku, pyšní se jím kavárna na náměstí. Ve městě se pravidelně konají Casanovské slavnosti, či autorská pěvecká soutěž Růže od Casanovy.

Do Duchcova jsme se chystali už před lety a já si tehdy zjišt'ovala podrobnosti a také, kde zámek leží. Na webu jsem zjistila, že případní zájemci o prohlídku si musí zarezervovat termín. No paráda, to už je jako na Karlštejně, blesklo mi tehdy hlavou. Před těmi několika lety jsme místo do Duchcova, jeli na zámek Krásný Dvůr, tam rezervace nutná nebyla. Byli jsme čtyři účastníci prohlídky, pokud nepočítám průvodkyni.

V pátek jsem se znovu podívala na web a zjistila, že rezervace už není nutná a navíc, že prohlídky budou živé.

Přijeli jsme k zámku v půl třetí, zaparkovali auto a šli dovnitř. Před vchodem stál starší pán v historickém kostýmu a po pozdravu a mém dotazu nám sdělil, že on není Casanova, je prý jen dveřník. Zakoupili jsme vstupenky a vyšli ven před zámek.

Pán v kostýmu se s námi dal do řeči a mimo jiné nám vyprávěl o přilehlém kostelu Zvěstování Panny Marie, který býval součástí zámku.

Na konci války se v jeho věži usadil německý voják, který několikrát vystřelil na náměstí, kde byli Rusové. Ti vzali benzín, granáty, to odnesli dovnitř a kostel zapálili. Celý interiér kostela vyhořel a vybuchující granáty ho poškodili. Byly zničeny obrazy Václava Vavřince Reinera, sochy Matyáše Bernarda Brauna a další umělecká díla. Zda zahynul ten německý voják, či zda přežil, pán nevěděl.

Dnes je kostel ve správě města a pořádají se v něm kulturní akce.

Duchcovský zámek je jednou z mála památek, kde se dá fotit, či filmovat i v interiérech. Ale 500 korun za focení, či 1000 za filmování, mi připadalo dost drahé.

Vyfotila jsem si sochy v průchodu z nádvoří do barokního parku a pak se vydala fotit před zámek. Duchcovský zámek byl vystavěn na místě původní tvrze, později hradu pánů z Oseka. Jeho majitelé, rod Popelů z Lobkowicz, ho nechali po roce 1570 postavit v renesančním slohu. K barokní přestavbě došlo mezi roky 1675 - 1685, kdy už byl zámek ve vlastnictví roku Valdštějnů. V letech 1812 - 1818 doznal zámek ještě jedné změny. Vnější fasády byly upraveny do střízlivější klasicistní formy. Roku 1921 Valdštejnové po pozemkové reformě prodali zámek státu.

Stála jsem na nádvoří zámku a fotila.

Ze zámku vyšel mladý pár v kostýmech. Poprosila jsem, zda bych si je mohla také vyfotit. Svolili a ještě mi zapózovali.

Když se blížil čas prohlídky, šli jsme zpátky ke vchodu. Bylo nás celkem 10 a já si jen vzpoměla, jak před lety byla vyžadována rezervace vstupenky.

Zámkem jsme procházeli s průvodkyní a na několika zastávkách nám místní herci sehráli scénky ze zámeckého života, týkající se Casanovy. Chvíli jsem zažívala pocit, že se vrátil čas. Tančila jsem s Casanovou. Sice v džínách a teniskách, ale připadala jsem si přinejmenším jako dvorní dáma. A to vše ve Valdštejnském sále s rodovou galerií. Kolem obrazy Václava Vavřince Reinera a na stropě jeho freska. Nebyla jsem jediná. I ostatní dámy z řad diváků, měly tu čest vznášet se po zámeckém parketu.

Cesta po zámeckých komnatách, provázená vykladem a živými obrazy, trvala více než 50 minut a musím říct, že kromě toho, že byla poučná, byla i veselá a zajímavá.

Naše pout' končila v knihovně, kde Casanova pracoval.

Vyšli jsme před zámek a herci, kteří účinkovali při živé prohlídce, nám dávali letáček o divadle, které tuto akci uspořádalo. Dali jsme se s nimi do řeči a dozvěděli se, že v Duchcově je první soukromé kamenné divadlo v naší zemi ( www.divadlom.cz ). Já se až do té doby domnívala, že herci jsou z Teplic, o kterých vím, že zde divadlo je. Byli jsme pozváni k návštěvě Duchcova v měsíci červnu, kdy se zde každoročně pořádají již zmíněné Casanovské slavnosti.

Herci se pak s námi rozloučili s tím, že je čeká ještě jedno představení, ovšem za předpokladu, že se sejde alespoň pět diváků.

My pokračovali do Knížecí zahrady, která se nachází vpravo od vstupu do zámku.

Zde jsem objevila téměř stejnou sochu, jaká je umístěna ve vstupních prostorách zámku. Je jí Niké od Matyáše Bernarda Brauna. Knížecí zahrada je krásně upravená a kromě buxusů ostříhaných do tvarů jí zdobí několik soch, jako třeba toto Braunovo "Pacholátko". Matyáš Bernard Braun v tomto zámku vytvořil mnoho svých děl. Jeho sochy zdobí i vstup z prvního na druhé zámecké nádvoři.

Po prohlídce zahrady jsme se vrátili zpátky na náměstí, protože jsme si nevšimli, že se tudy lze dostat do barokní zahrady. Bylo hezky, proto nám procházka nevadila. Odtud je krásný pohled na zámek. Jezírko, které se jmenuje zrcadlové, opravdu splnilo svou funkci, nebot' zámek se v něm kouzelně zrcadlí.

Ještě pohled na zámek z většího odstupu.

Barokní zahrada je krásná, ale je v ní stavba, která se sem vůbec nehodí. Betonové monstrum z prefabrikovaných dílů, jehož vzhled nezachráňují ani sochy, které ho "zdobí". V této podivné stavbě je freska Václava Vavřince Reinera Nanebevzetí Panny Marie, která sem byla přenesena ze špitálního kostela v zámeckém parku. Ten byl zbourán v důsledku pokračující těžby uhlí v padesátých letech minulého století. Pavilon s freskou bývá zpřístupňován jen velmi výjimečně, nebot' freska je ve velmi špatném stavu. Pro ilustraci jsem zde použila jednu z fotografií, která není mou vlastní, ale dokumentuje stav v jakém freska byla letos v dubnu.

^{Fotografie použita: oficiální stránky Zámku Duchcov - www.zamek-duchcov.cz}

Tuto sobotu 24.9.2011 se od 18 hodin bude v pavilonu konat benefiční představení. Výtěžek z něj bude věnován na záchranu fresky.

Prošli jsme si barokní zámeckou zahradu a já si fotila zámek z různých míst a úhlů a další zákoutí.

Pak, při cestě ze zahrady, jsme objevili vstup z Knížecí zahrady.

Vrátili jsme se zpátky na náměstí a šli se podívat do města. Náměstí Republiky je malebné, dominuje mu morový Sloup Nejsvětější Trojice.Na rohu náměstí, v blízkosti zámku, stojí nádherně zrekonstruovaný dům.

Při našem příjezdu sem jsme jeli kolem velké vodní plochy, za kterou stál kostel. Fotila jsem za jízdy z okna auta, ale fotky byly hodně nezdařilé. Počasí bylo krásné, rozhodli jsme se dojít ke kostelu, který jsme viděli z auta.

Za křižovatkou ulic stojí veliká nepřehlédnutelná budova, jejíž fasádu zdobí sgrafita. Jedná se o České státní reformní gymnázium. Je to první střední škola v této oblasti, jejíž počátky se datují do roku 1921. Budova je tak velká, že se mi nevešla do záběru.

Za budovou gymnázia jsme odbočili a došli do dalšího parku, na jehož kraji stojí kostel, který jsme viděli při našem příjezdu. Jedná se o kostel evangelický, jak jsme se dočetli na ukazatelích.Park kolem je rozsáhlý, stejně jako vodní plocha, která je rybníkem. Nese jméno Barbora a nádherně se v něm zrcadlila odpolední obloha. Zda jméno rybníka má nějakou souvislost s důlní činností v této oblasti, nevím. Jen to jméno Barbora, která je patronkou havířů a nebo možná jen náhoda?

Odtud jsme se vrátili zpět na náměsti, kde jsme měli zaparkované auto. Cestou k náměstí jsem v jedné z uliček objevila tuto krásnou výzdobu fasády.

Duchcov mě zaujal. Nemluvím jen o zámku, který je krásný, ale který by si současně zasloužil více financí na jeho údržbu. Mluvím i o městě. Neviděla jsem ho celé, pohybovali jsme se jen v centru, ale veliké zelené parky, spousta vodních ploch, vytváří dojem vzdušného města. Vůbec jsem neměla pocit, že jsem v Severních Čechách.

Další fotografie, včetně těch, které jsou u článku, jsou v galerii.