Můj a náš příběh

Téma týdne vypadá na první pohled jednoduše. Ale není.

Je těžké vybrat právě ten svůj příběh. Několik takových už jsem prezentovala tady na blogu.

Lepší bude napsat "Náš příběh".

Náš příběh se začal odvíjet před 37 roky, v době kdy jsem se vzpamatovávala z dvouletého vztahu s alkoholikem.

Byla jsem sama. Zůstávala jsem déle v práci, brala si práci navíc, volný čas trávila v kinech a rovnala si myšlenky. Chovala jsem se apaticky a bylo mi celkem všechno jedno.

Moje sestra se tehdy rozhodla, že se mnou něco udělá. Domluvila se s kamarády, že uspořádají mejdan v Bedřichově. Až když jsme stály ve Kbelích kousek za konečnou autobusu na stopu, prozradila mi, že mejdan je jen taková zástěrka. Asi jsem na ní chvíli koukala jako "tydýt" a nechápala, co mi chce říct. Nakonec mi vše prozradila. Mejdan sice bude, ale má kamaráda Zdeňka, který se rozešel s holkou a už dlouho se trápí. Tak se rozhodli se svou partou, že nás seznámí. No prima. Jen jsem ucedila, něco v tom smyslu, že mi připadá jako Kecal z Prodanky, když u nás zastavilo auto.

Řidič byl sympat'ák a na náš dotaz kam jedeme, řekl, že jede jen do Brandýsa.

"Nevadí", pronesla moje sestra, "to bude stačit".

Poděkovaly jsme, vystoupily a urychleně se přesouvaly na druhou stranu Labe do Staré Boleslavi. Důvod byl prozaický. V Brandýse bydlel strýc, kousek od náměstí, na kterém jsme vystoupily a co kdyby nás viděl. Od rodičů přísný zákaz jízdy stopem, který jsme na oko dodržovaly. Realita byla jiná, stopem jsme jezdily, ale rodičům jsme to nehlásily. A nepokládaly jsme za nejvhodnější, kdyby se o naší jízdě dozvěděli prostřednictvím strýce.

Ve Staré Boleslavi jsme stály opravdu jen chvilku a pak u nás zastavil Trabant se dvěma kluky.

"Tak kam to bude?" zazněla otázka.

"Jedeme do Liberce, pronesla moje sestra." Já jen apaticky koukala a bylo mi v podstatě jedno, kam jedu. Každá změna byla vytržením z koloběhu mezi prací a návštěvami kin.

"A co v Liberci?"

"Jedeme si do Botanické zahrady koupit želvu." Začala jsem se usmívat a obdivovala pohotovou odpověd' mé sestry.

"Hele, ale tu můžete koupit i v Praze, proč jedete tak daleko?"

"V Praze?", sestra nahodila nechápavý výraz. Argumenty jí došly a kluci nás začali přesvědčovat, že je blbost jezdit pro želvu až do Liberce. A prý jestli nemáme jiný program, než koupi želvy, můžeme s nimi jet na autokros ke Mladé Boleslavi. Mě bylo opravdu úplně jedno, kam pojedu, ale sestra se stále nevzdávala svého cíle mě seznámit s kamarádem Zdeňkem. Bojovala statečně, vyprávěla že v Botanické zahradě ted' určitě kvete Viktorie Královská. Já jí moc nepomohla v argumentech a nakonec jsme skončily spolu s těmi dvěma kluky na autokrosu. A já se začala po třech měsících zase usmívat. Jeden z kluků byl takový "ukecaný", druhý toho moc nenamluvil, ale když něco pronesl, stálo to za to. Odpoledne bylo příjemné, závody zajímavé.

Obě jsme vyrostly s dědou, který býval kdysi taxikář a pak později jezdíval autobusem na lince Praha Harrachov.

Děda a "jeho slavný autobus"

Motorista každým coulem, který nás jako malé holky tahal po závodech a vozil nás v lodičce motorky.

Ti dva kluci na nás tehdy koukali jako na zjevení, když jsme projevily znalosti z motoristických závodů.

Druhý den nás, coby znalkyně a zájemkyně o motoristický sport, pozvali na další závody, byly to pro změnu motokáry v Kadani. A my opět jely. A já začala pokukovat po tom "ukecaném" klukovi, abych zjistila, že vrhá pohledy po mé sestře. Pak v pozdním odpoledni jí držel kolem ramen. A já stála vedle toho druhého, který se svým anglickým humorem občas něco pronesl. Cestou domů jsme se stavovali v hospodě na večeři a mě bylo jasné, že sestra má oči jen pro toho kluka. Z auta nás vysazovali na Klárově a ten druhý se mě zeptal, jestli bychom se mohli ještě někdy vidět. Sešli jsme se za týden, procházeli jsme se po Malé Straně a povídali si o životě. On vyprávěl, že měl hodně těžký úraz na noze a potom z vyplacené pojistky si koupil Trabanta. Já mu jen naznačila, že se čtvrt roku vyhrabávám z nepovedeného vztahu. Povídali jsme si a pak se rozešli každý domů. Občas jsme si zavolali. Znovu jsme se viděli po týdnu a já zjistila, že se mezi námi začíná rozvíjet něco víc než vzájemné sympatie.

Sympatie přerostly v lásku a to byl začátek našeho příběhu, který trvá už 37 let.

I když někdy můj muž pronese svým typickým humorem: "Já jsem vlastně obět' autostopu".