Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

sobota 3. září 2011

Můj a náš příběh

Téma týdne vypadá na první pohled jednoduše. Ale není.
Je těžké vybrat právě ten svůj příběh. Několik takových už jsem prezentovala tady na blogu.

Lepší bude napsat "Náš příběh".
Náš příběh se začal odvíjet před 37 roky, v době kdy jsem se vzpamatovávala z dvouletého vztahu s alkoholikem.
Byla jsem sama. Zůstávala jsem déle v práci, brala si práci navíc, volný čas trávila v kinech a rovnala si myšlenky. Chovala jsem se apaticky a bylo mi celkem všechno jedno.
Moje sestra se tehdy rozhodla, že se mnou něco udělá. Domluvila se s kamarády, že uspořádají mejdan v Bedřichově. Až když jsme stály ve Kbelích kousek za konečnou autobusu na stopu, prozradila mi, že mejdan je jen taková zástěrka. Asi jsem na ní chvíli koukala jako "tydýt" a nechápala, co mi chce říct. Nakonec mi vše prozradila. Mejdan sice bude, ale má kamaráda Zdeňka, který se rozešel s holkou a už dlouho se trápí. Tak se rozhodli se svou partou, že nás seznámí. No prima. Jen jsem ucedila, něco v tom smyslu, že mi připadá jako Kecal z Prodanky, když u nás zastavilo auto.
Řidič byl sympat'ák a na náš dotaz kam jedeme, řekl, že jede jen do Brandýsa.
"Nevadí", pronesla moje sestra, "to bude stačit".
Poděkovaly jsme, vystoupily a urychleně se přesouvaly na druhou stranu Labe do Staré Boleslavi. Důvod byl prozaický. V Brandýse bydlel strýc, kousek od náměstí, na kterém jsme vystoupily a co kdyby nás viděl. Od rodičů přísný zákaz jízdy stopem, který jsme na oko dodržovaly. Realita byla jiná, stopem jsme jezdily, ale rodičům jsme to nehlásily. A nepokládaly jsme za nejvhodnější, kdyby se o naší jízdě dozvěděli prostřednictvím strýce.

Ve Staré Boleslavi jsme stály opravdu jen chvilku a pak u nás zastavil Trabant se dvěma kluky.
"Tak kam to bude?" zazněla otázka.
"Jedeme do Liberce, pronesla moje sestra." Já jen apaticky koukala a bylo mi v podstatě jedno, kam jedu. Každá změna byla vytržením z koloběhu mezi prací a návštěvami kin.
"A co v Liberci?"
"Jedeme si do Botanické zahrady koupit želvu." Začala jsem se usmívat a obdivovala pohotovou odpověd' mé sestry.
"Hele, ale tu můžete koupit i v Praze, proč jedete tak daleko?"
"V Praze?", sestra nahodila nechápavý výraz. Argumenty jí došly a kluci nás začali přesvědčovat, že je blbost jezdit pro želvu až do Liberce. A prý jestli nemáme jiný program, než koupi želvy, můžeme s nimi jet na autokros ke Mladé Boleslavi. Mě bylo opravdu úplně jedno, kam pojedu, ale sestra se stále nevzdávala svého cíle mě seznámit s kamarádem Zdeňkem. Bojovala statečně, vyprávěla že v Botanické zahradě ted' určitě kvete Viktorie Královská. Já jí moc nepomohla v argumentech a nakonec jsme skončily spolu s těmi dvěma kluky na autokrosu. A já se začala po třech měsících zase usmívat. Jeden z kluků byl takový "ukecaný", druhý toho moc nenamluvil, ale když něco pronesl, stálo to za to. Odpoledne bylo příjemné, závody zajímavé.
Obě jsme vyrostly s dědou, který býval kdysi taxikář a pak později jezdíval autobusem na lince Praha Harrachov.
Děda a "jeho slavný autobus"

Motorista každým coulem, který nás jako malé holky tahal po závodech a vozil nás v lodičce motorky.
Ti dva kluci na nás tehdy koukali jako na zjevení, když jsme projevily znalosti z motoristických závodů.

Druhý den nás, coby znalkyně a zájemkyně o motoristický sport, pozvali na další závody, byly to pro změnu motokáry v Kadani. A my opět jely. A já začala pokukovat po tom "ukecaném" klukovi, abych zjistila, že vrhá pohledy po mé sestře. Pak v pozdním odpoledni jí držel kolem ramen. A já stála vedle toho druhého, který se svým anglickým humorem občas něco pronesl. Cestou domů jsme se stavovali v hospodě na večeři a mě bylo jasné, že sestra má oči jen pro toho kluka. Z auta nás vysazovali na Klárově a ten druhý se mě zeptal, jestli bychom se mohli ještě někdy vidět. Sešli jsme se za týden, procházeli jsme se po Malé Straně a povídali si o životě. On vyprávěl, že měl hodně těžký úraz na noze a potom z vyplacené pojistky si koupil Trabanta. Já mu jen naznačila, že se čtvrt roku vyhrabávám z nepovedeného vztahu. Povídali jsme si a pak se rozešli každý domů. Občas jsme si zavolali. Znovu jsme se viděli po týdnu a já zjistila, že se mezi námi začíná rozvíjet něco víc než vzájemné sympatie.
Sympatie přerostly v lásku a to byl začátek našeho příběhu, který trvá už 37 let.

I když někdy můj muž pronese svým typickým humorem: "Já jsem vlastně obět' autostopu".

24 komentářů:

  1. Mám dvě dcery, kterým život začínal podobným cestováním jako tobě s dědou, nacpali jsme je do lodičky, obložili je polštáři, zadeklovali plachtičkou, a z Kadaně s námi frčeli zima nezima, pěkně v leže a teploučku, někam na motokros, byl to můj manžel, který nás takto vláčel s sebou po všech možných závodech, které absolvoval za mlada.

    OdpovědětVymazat
  2. To bylo moc hezký, dá se říct - lásky na první pohled!?

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Já to také někdy prohlašuju, že jsem obětí autostopu. Ale nebýt toho, asi bychom se těžko někde někdy potkali.

    OdpovědětVymazat
  4. To je známá věc, že stopařky někdy dovedou neopatrným řidičům natropit pěkné patálie.

    OdpovědětVymazat
  5. Osud si to s tebou zarídil jinak, nez chtela tvoje sestra. Jak ta dopadla s tím druhým klukem?

    OdpovědětVymazat
  6. Když jsem viděl prvně Markétu, taky se mi víc líbila její kamarádka. Pěkný příběh! Tak ať vám to ještě hooodně dlouho vydrží!

    OdpovědětVymazat
  7. Občas náhoda a takhle krásně nasměruje dvěma život. Moc hezké vyprávění a snad už usnu.

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné vzpomínky o to krásnější, že pokračují až dodnes.

    OdpovědětVymazat
  9. Být taková "oběť" to bych si přála i na stará kolena! Zvlášť když tak dlouho vydržela!

    OdpovědětVymazat
  10. ... Vlastně ta výdrž už by nyní u mě nehrozila!

    OdpovědětVymazat
  11. [8]: Ten druhý kluk chodil krátce s mojí sestrou, pak se rozešli, ale zůstali kamarády. My se s ním stýkáme dodnes a po jeho druhém rozvodu jsme v podstatě nejbližšími lidmi, které má. Ted´ už špatně chodí a občas potřebuje pomoc. Společně jsme se sešli na svatbě našeho syna a zavzpomínali na cestu pro želvu.

    OdpovědětVymazat
  12. [11]: Chybička se vloudila - jak je nebezpečné stopovat - mělo být.

    OdpovědětVymazat
  13. Aaaach, to byl krásný příběh. Manžel má pravdu, tedy částečnou pravdu, jako oběť se určitě ve skutečnosti necítí, ale autostopu vděčí za to, že tě poznal. A je vidět, že delší oťukávání a poznávání se vyplatí. Ty máš krásný trvalý vztah, výřečnému kamarádovi, se nepodařilo zakotvit na stálo.

    OdpovědětVymazat
  14. Moc pěkný příběh. Já autostopem jela jen jednou, vždy jsem se bála. :o)

    OdpovědětVymazat
  15. To je tak kráásnýýý . Dneska bych se ale autostopem asi bála...

    OdpovědětVymazat
  16. Jé, to byl ale krásný příběh a s ještě lepším koncem! Ještě teď mám "husí kůži". Jsem ráda, že to nakonec tak dopadlo, buď ráda, že "jste si zbyli", ono to tak vlastně mělo být. Já jsem stopem nejezdila, myslím jsem jela jednou, když mi ujel vlak.

    OdpovědětVymazat
  17. [16]: Manželův humor je osobitý, někdy až suchý. Ta obět' je v hodně velikých uvozovkách.

    OdpovědětVymazat
  18. [14]:[20]: Tak toho druhého kamaráda je mi líto. Mám stestí ze jsem na tom lépe, ale stejne jeste nevím jak jednou skoncím s jinou.

    OdpovědětVymazat
  19. Zbyli jste na sebe moc dobře, když vám to vydrželo.

    OdpovědětVymazat
  20. To je krásný příběh, Ali! Umíš moc pěkně vyprávět. Přeji ti, aby vám to s manželem "klapalo" i nadále.     Hanka

    OdpovědětVymazat
  21. [21]: Věřím, že takhle nedopadneš. On kdyby byl zdravý, asi by to nebylo takové, jaké to je ted'.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤