Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 14. prosince 2010

Vánoční přání

untitled

Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale já osobně, i kdybych nedostala žádný hmatatelný dárek, nebude mě to mrzet.
Ale nějaký dárek určitě dostanu a bude mi stačit ten pocit, že mi byl darován proto, abych z něj měla radost.

Největším dárkem pro mně jsou rozzářené oči mých vnuček a radost dalších obdarovaných z dárku, který je potěšil. 
Dárkem je, když se sejde celá rodina.
Dárkem je pro mě pohoda, klid a pocit, že jsem to zase zvládla připravit včas, že všem chutnalo a všichni se u nás cítí dobře.

Jsem už ve věku, kdy mou největší prioritou je zdraví. A to dostat nemůžu. Bohužel.

Samozřejmě, jako dítě jsem měla svá přání. Asi bych nebyla normální, kdyby tomu tak nebylo. Moji rodiče se v rámci svých možností snažili má přání splnit.
Vzpomínám si, jak moc jsem si přála nové brusle. Dostala jsem je a byla jsem nevýslovně št'astná. Hned na Boží hod ráno jsem šla bruslit. Kroužila jsem si své piruety a jednoduché skoky a byla jsem na vrcholu blaha.
Pak za mnou přišli kamarádi, jestli bych s nimi nešla hrát hokej. Dívala jsem se tehdy na ně s nechápavým výrazem - co to po mně chtějí? Po mně, po budoucí krasobruslařce? A pak jeden z nich ucedil: "Nojo, má nový brusle, ta už s náma hrát nebude". Šla jsem. Statečně jsem čelila pukům v brance. Když jsem se v poledne vrátila domů, maminka při pohledu na mé nové brusle začala plakat. "Jak jsi to mohla udělat?" "Zkazila jsi nám celé vánoce". "Nevážíš si věcí." a mnoho dalších a podobných výčitek se snášelo na mou hlavu. Táta usoudil, že nebude tak zle a že snad bílé boty půjdou od puků vyčistit. Odpoledne je cídil mlékem a já nevím čím, aby trochu zmírnil škodu, které nové boty utrpěly.

I svým dětem jsme se snažili s manželem plnit jejich přání, samozřejmě také v rámci našich možností.
Naše děti, když ještě byly malé, psaly dopis pro Ježíška, tedy spíš kreslily. Vyráběla jsem jim sešity, na jednotlivých stránkách byla nadepsána jména a pod nimi byla nakreslena jejich přání. Sešity jsme dávali do obálek a pokládali na parapet okna. A když tam dopisy ležely dlouhou dobu, obě naše děti začínaly být nervozní - co když Ježíšek jejich přání nebude znát? Co pak asi dostanou? Vždy na Mikuláše dopisy zmizely a děti věděly, že je vyhráno.
Nedávno jsem se doma probírala starými papíry, dělala jsem pořádek v dokladech a při té příležitosti jsem našla několik obálek nadepsaných "Dopis pro Ježíška". Nechala jsem započaté práce a s nostalgií jsem se probírala jejich tehdejšími přáníčky.

A co přát?
Nejen sobě, ale všem beze zbytku hlavně zdraví, pohodu, štěstí, klid a splnění i těch nejtajnějších přání.

4 komentáře:

  1. Pamatuju si na poslední naše vánoce, pak se u nás doma přestali slavit. Tehdá tatínek přišel a řekl: honem, doneste mi talířky, skřítek chce zapálit svíčky... A tak jsme se sestrou běžely pro talířky, položili je pod stromeček a čekaly... A nic:) Tak jsme šli všichni k večeři, včetně tatínka. V tom pokoji nikdo nezůstal, ale když jsme se vrátily, ty svíčky tam byli a hořeli :) Dodnes nevím, jak to rodiče udělali :)... ale, třeba to byl skřítek...

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkně napsáno, člověka to donutí se na chvíli zastavit a s nostalgií zavzpomínat...

    OdpovědětVymazat
  3. Z Vašeho vzpomínání se na mě přenesla krásná vánoční nálada a pravý smysl Vánoc. Díky

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤