Tahle země není pro starý

Tak přesně tenhle titulek mě napadl dnes, když jsem byla v Alze.

Důvodem návštěvy byl nákup jednoho vánočního dárku.

Zpočátku probíhalo vše idylicky. Večer jsem po konzultaci a manželem vybrala dárek, který jak doufám obdarovaného potěší, proklikala se internetovou objednávkou, abych si jí ve finále vytiskla. Protože pracuji nedaleko Alzy, rozhodla jsem se kýžený produkt vyzvednout osobně.

Asi před 2 roky jsem tam už byla, když jsem si kupovala flashku. To bude brnkačka, říkala jsem si.

Jako na potvoru jsem si zapomněla v práci brýle. Na blízko vidím dobře, ale na dálku je to problém. Od mé poslední návštěvy se Alza poněkud rozšířila a to nejen co se týče prostoru, ale i vybavením.

Informační panel jsem našla, byl u vchodu. Proklikávala jsem se a čekala na nějaký lístek - nic. Potom se na displeji zobrazil nějaký graf a šipky, který mě nabádal, abych pokračovala k platebním terminálům. Tak to byla pro mě novinka. Slepá, bez brýlí a s orientačními schopnostmi na nule, jsem se vydala směrem, který mi naznačil displej. Bylo mi okamžitě jasné, že jsem došla někam, kam jsem dojít neměla. Chvilku jsem se tupě dívala a přemýšlela, kde se stala chyba. Za počítači seděli mladí odborníci. Osmělila jsem se a jednoho z nich oslovila. Byl velice ochotný, odvedl mě zpátky do haly a ukázal mi směr, kterým se mám vydat. Bylo mu jasné, když se na mně podíval, že sem opravdu nepatřím a zabloudila jsem sem omylem.

Kráčela jsem statečně vytýčeným směrem a došla do další části, kde jsem svým nevidoucím zrakem hledala platební terminály. Oslovil mě mladý zaměstnanec, kterému muselo být jasné, stejně jako tomu předchozímu, že sem ale fakt nepatřím. Dovedl mě k terminálům a když viděl mou naprostou bezradnost, vzal si mou vytištěnou objednávku a její číslo zadal. Pak mi ukázal, kam mám strčit peníze. Ještě že tam byl, protože já bych peníze strčila do příslušného otvoru všechny najednou. Ne, tak se to nedělá, hezky bankovku po bankovce a to až potom, co se rozsvítí modré světlo. V tu chvíli jsem ho pokládala za anděla strážného. Předal mi lístek, upozornil mě, že jako bonus mám k nákupu kávu nebo čaj zdarma a vysvětlil mi cestu do výdeje zboží. Poděkovala jsem, popřála hezký den a vyrazila do výdeje.

Před vchodem svítil displej s rozsvícenými čísly, stáli tam nějací lidé, bavili se sice česky, ale pro mě naprosto nesrozumitelně. Stála jsem, dívala se na svítící tabuli a byla mi strašná zima. Po deseti minutách přišel další člověk, který prošel dveřmi před kterými jsem stála. Osmělila jsem se a vešla také dovnitř. U pultu jsem ukázala lístek a bylo mi řečeno, že mám čekat. Asi jsem opravdu vypadala jako debil, když jsem se nejapně zeptala, zda mohu čekat tady v teple, nebo se mám zase vrátit ven do zimy před svítící tabuli. Ale já se v té chvíli jako debil opravdu cítila. Pohled který mi pracovnice za pultem věnovala, mě utvrdil v tom, že na mém momentálním pocitu bude něco pravdy.

Dvanáct výdejních míst a velkoplošné obrazovky, na které jsem díky zapomenutým brýlím neviděla. Začala jsem propadat skepsi, netušila jsem co budu dělat. Pak se ozval hlas z reproduktoru, který informoval o vydávaném zboží. Hurá!!!  Záchrana - hluchá ještě naštěstí nejsem.

Film bratří Coenů "Tahle země není pro starý", jehož název jsem použila v titulku, je mistrně zpracovaným trillerem.

Pro mě byl triller návštěva Alzy - tady to opravdu není pro starý.