Chumelí se, chumelí ...

... padá snížek bílý. A dál už bych asi byla sprostá.

Jsem stále víc a víc přesvědčená o tom, že se naplňuje přísloví: "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" . K přírodě se jako lidi chováme dost macešsky a ta nám to s plnou parádou vrací. Bleskové povodně, pak kroupy, které napáchaly dost škod a ted' sněhová kalamita.

Dnešní novinové titulky hlásají "Bílá tma".

Žiju v Praze a tady toho sněhu nebývá až tak moc. Přesně to vyjádřil Jarek Nohavica ve své Ladovské zimě: "v Praze kalamita jako na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea čtyři". Kdyby to byly ty čtyři, to by byla ještě nádhera.

První sníh zasypal Prahu v noci z neděle na pondělí. Auta jela krokem, MHD pokud jela, tak taky. Lidi se brodili po sněhem zasypaných chodnících.

Při čtvrthodinovém čekání na tramvaj jsem pozorovala cestáře, jak solí. Kdyby to raději shrabali. 

V centru Prahy bylo sněhu méně a odpoledne z něj byla už jen špinavá a hnusná prosolená břečka. Bydlím na Bílé Hoře, která byla kdysi nejvyšším místem Prahy a  pod sněhem je romantická. Odpoledne jsme s manželem uklidili sníh. Obě vnučky se ze sněhu radovaly a byly s rodiči sáňkovat. Alespoň někoho to nadělení potěší.

V úterý na chvilku vylezlo sluníčko, které částečně sníh rozpustilo a v noci vše umrzlo. Cesta do práce se změnila v klouzačku.

A včera? Od rána foukal hnusný a studený vítr, který ještě znásoboval mráz, který panoval.  Ve dvě hodiny se začal na Prahu sypat drobný sníh hnaný větrem. Nedalo se před tím schovat ani v zastávkách MHD. Měla jsem sraz s manželem, který jel autem z práce mimo Prahu. Čekala jsem na kryté zastávce, vítr a sníh mě bičovaly ze všech stran a já věděla, že to nebyl dobrý nápad. Ale když jsme se domlouvali, foukal jen vítr. Po 10 minutách čekání jsem začala usilovně přemýšlet o tom, že půjdu na autobus a pojedu raději domů. Manžel přijel, auto obalené sněhem a říkal mi, že v kopci stojí kamiony, které nemohou dál. Cesta domů, která trvá 10 minut nám trvala více než hodinu. Hlavní tahy byly ucpané, auta se klouzala a sunula a cestáři nebyli nikde. Tak nějak mi na mysl vytanul hodně starý vtip: "Víš, kteří lidé jsou nejmenší na světě?" " No přeci cestáři, jen co napadnou dva centimetry sněhu, už nejsou vidět". Pomalu jsme se po hlavním tahu na Karlovy Vary sunuli k domovu a při odbočení k nám jsme zapadli do závěje. Po chvíli marných pokusů o vytlačení auta jsme došli domů pro lopatu a koště a auto ze závěje vyhrabali. Uklidili jsme sníh před domem, byl všude. Vítr sníh nafoukal pod dveřmi až do chodby a byl i na stropě v zádveří. Z tepla domova jsme občas koukli ven. Sníh se přestal sypat kolem 11 hodiny.

Ráno jsem se brodila sněhem k zastávce tramvaje. Lidí jako na manifestaci a tramvaje stály směrem od Prahy a nemohly na točku kvůli zasypaným a zamrzlým výhybkám. Trafikant mi říkal, že čeká od 5 hodin a noviny dovezli až ted'. A prý, že mu lidi budou nadávat. Ujistila jsem ho, že pokud budou nadávat, tak určitě na sníh.

Auta se sunula krokem a já pokračovala dál ke kolegovi, se kterým bych měla jet do práce. Na obvyklém místě nečekal, pokračovala jsem tedy až k jeho domu. Stál před garáží v závěji a nemohl ani dopředu ani zpátky. Po 20 minutách za pomocí lopaty, hadrů pod koly a ochotného souseda jsme auto vyprostili ven. Tramvaje nejezdily, autobusy také. A všude davy čekajících lidí. Prostě totální kolaps na který Praha není zvyklá.

Do práce jsme dorazili pozdě a i tak, jsme patřili mezi první, kterým se to povedlo.

Ladovská zima od Jarka Nohavici je perfektní písnička, která přesně vystihuje současný stav:

"Večer to odhážu, namažu záda......"

Odpoledne budu zase uklízet sníh... nevím, jako dítě jsem ho milovala, ale asi to k tomu dětství patřilo.

,