Psí vzpomínání

Ráno jsem se brodila sněhem ke konečné tramvaje a najednou se odněkud objevil malý yorkšír.

Dívala jsem se, zda neuvidím nějakého páníka, ale byl sám. Statečně šlapal v mých stopách, místy mizel ve sněhu a pak se zase objevoval. V místech, kde byly chodníky zametené vesele vykračoval vedle mě, chvilkama mě předběhl a díval se, zda jdu pro změnu v jeho stopách já.

A jak se objevil, tak i zmizel.

A já pokračovala sama a začala vzpomínat na psy a pejsky.

Mým životem prošlo několik psích kamarádů. Někteří se jen tak mihli okolo mě a jiní mě provázeli po mé životní cestě dlouho, věrně a oddaně.

Mé vzpomínky na psí kamarády jdou hluboko do mé minulosti.

Kazan

Německá doga, pes na kterého já už nepamatuji. Znám ho ze starých zažloutlých fotek a zejména z vyprávění mých rodičů. Rodiče měli Kazana dlouho před tím, než jsem přišla na svět já. Kazan zaujímal výsadní postavení v rodině, kterou pokládal samozřejmě za svojí smečku. A pak najednou bylo všechno jinak. Malý vřeštící uzlíček, kolem něhož všichni skákali, se stal jeho konkurentem. A podle mých rodičů nastal psí teror. Kazan napadal maminku, byl zlý na všechny kolem a když se mu ve finále podařilo převrátit kočárek s mojí maličkostí, bylo rozhodnuto. Tatínkův kolega, který ho dlouho přemlouval, aby mu Kazana prodal, byl najednou překvapen, když táta přišel se slovy: "Zdeňku, vezmi si prosím toho psa, fakt za něj nic nechci".

Kazan pak žil ještě několik let u Šedivých a s jejich kluky prováděl různá alotria.

Zora

Babičky pes, který býval mým společníkem o prázdninách a návštěvách. Welšteriérka Zorka, Zorinka - tak takhle jí překřtil můj děda. Ve skutečnosti se jmenovala podle nějaké hvězdy, ale dědovi se to špatně vyslovovalo, tak si jí pojmenoval po svém. My děti jsme tohle jméno přijali také, i přes veliké protesty babičky, která jí oslovovala jejím skutečným jménem. Děda razil teorii, že Zora je taky hvězda - Jitřenka. Báječný pes, který miloval celou rodinu oddaně a bez nároků. S ní jsem si vytvořila svůj pozitivní vztah ke psům. Když měla štěňata, byla velice pozorná a ostražitá. Babička nás v té době nabádala k opatrnosti. U babičky byla obrovská zahrada, která měla na konci branku, kterou chodíval děda k Labi na ryby. A já se jednou ztratila. Hledali mě tehdy všichni, dokonce až u Labe a přepadaly je ty nejčernější myšlenky. A já? Spala jsem spokojeně mezi štěnaty pod bedlivým dozorem naší Zory.

Míša

Čistokrevný voříšek, kterého jednou přivezl strejda schovaného pod kabátem. Chytrý a hodný pejsek, kterého jsme se sestrou milovaly. Bydleli jsme v činžáku, který byl obklopen velikou zahradou. Sousedům ale vadil občasný psí štěkot, když rodiče byli v práci a my ve škole. Míša tehdy hlasitě žaloval, že je doma sám.

Byl velice učenlivý, naučil se tolik psích triků, které by vystačily na několik psích životů.

Ale v domě bylo kvůli němu dusno. Přes chodbu bydlel pan profesor, který neměl rád psy.

Maminka se tehdy domluvila v práci s kolegyní, která bydlela v rodinném domku a když si myslela, že už spíme, pejska jí předala. Když jsme ráno se sestrou vstávaly, maminka nám řekla, že se Míša večer někam zaběhl a ztratil se. Tak jsem jí přesvědčila o tom, že jsem ještě nespala a slyšela paní Vondrákovou, když si pro Míšu přišla. A jak to dopadlo? Naše cesty ze školy vedly každodenně kolem Vondráků, chodili jsme tam i v neděli spolu s rodiči navštěvovat Míšu.

Robin

Kříženec německého ovčáka, který nás bohužel opustil moc brzy. Opět to byl dárek od strejdy, který ho přivezl v době, kdy byl táta doma z práce po druhém infarktu. A navíc, pan profesor u nás v té době v domě už nebydlel a noví sousedé byli milovníci zvířat. Původně neohrabané štěně, které mělo tlapy jako malý lev a které ho vůbec neposlouchaly. Někdy ty zadní běhy předběhly přední a Robin se válel. Radostný, veselý a kamarádský pes. Byl velmi učenlivý, poslušný a měl všechny předpoklady, aby z něj byl báječný společník.

A pak onemocněl. Veterinář tvrdil, že se u něj rozvinula snad psinka, která postihla jeho nervovou soustavu. Bylo to smutné, všichni jsme se snažili Robinovi pomáhat, měli radost, když to trošku vypadalo na zlepšení.

Ale zázraky, ty se moc často nedějí.

Astor

Německý ovčák, kterého si pořídili rodiče manžela v době, kdy se kolem našeho domu začaly ve větší míře zvyšovat počty krádeží a vloupaček. Astor k nám domů přišel už jako 7 měsíční dorostenec, takový psí pubert'ák. Před tím bydlel ve škole, ale školník ho musel dát pryč. Nádherně stavěný pes, který se bál bouřky a mávnutí jakýmkoliv hadrem. Asi s ním občas dostal, když se procházel po škole. Děti jsme v té době ještě neměli, tak jsem se začala Astorovi věnovat. Chodili jsme spolu na cvičák a i přes pozdější začátek výcviku, se naučil poslouchat. A jako správné smečkové zvíře si upevnil v rodině pozici. Poslouchal jen tchána a mě a zbytek rodiny byl v hierarchii smečky pod ním. Když jsme čekali první dítě, měla jsem tak trošku obavy, aby se neopakovala situace, kterou zažívali moji rodiče s Kazanem. Astor našeho syna přijal jako naprostou samozřejmost. Měla jsem zpočátku obavy, jak bude reagovat, ale choval se v té době téměř jako fena. Hlídal u kočárku a jakmile se syn probudil, otevřel si dveře, jemně mě cvakl kalhoty a vedl k dítěti. Totéž se opakovalo, když se narodila dcera. Obě naše děti bezvýhradně miloval a ti mu opláceli jeho lásku št'ouráním v uších a očích, taháním za uši a vousy a ježděním na jeho zádech. Asi v osmi letech zatoužil po svobodě a začal se nám toulat. Žádný plot pro něj nebyl překážkou. Postupem času jsme měli každý z nás svůj rajon. Jakmile Astor zmizel, všichni jsme věděli, jakou trasu musíme projet či projít. Někdy se podařilo uprchlíka najít hned, jindy to trvalo několik dní. A pak se zapojili i sousedi a lidé z okolí a Astora nám přiváděli i z jiných čtvrtí. Jeho teritorium se neustále rozšiřovalo. Někdy se vrátil i sám a čekal třeba na konečné tramvaje, až se někdo z nás bude vracet domů. Jak stárnul, začínal mít problémy s páteří, záda měl prohnutá jako luk, kamarád vete
rinář nám tehdy vysvětlil příčinu. Když si lehal praskalo to jako seschlé dřevo. Ani věk a neduhy mu nikdy nezabránily v jeho svobodomyslnosti. A pak se ztratil. Všichni jsme absolvovali své "hledací kolečko" a bez výsledku. Uplynul týden, dva a Astor nebyl. S tchýní jsme ho obrečely a obě se smířily s tím, že už psa nemáme. Po čtyřech měsících, kdy byli manželovi rodiče na dovolené v Chorvatsku, zazvonil zvonek a před brankou stály dvě děti s Astorem. "Není to Váš pes?" Samozřejmě, byl to Astor. Čekala jsem zbídačelou trosku, ale dole byl náš téměř 12 letý pes v naprosto dokonalé formě. Lesknoucí se srst, dobře živený a evidentně veselý, že je zase doma. Na krku měl obojek a malou taštičku. V taštičce bylo uvedeno, že se jmenuje Bart a bydlí na adrese v sídlišti Řepy. Děti ho přivítaly a já čekala na návrat manžela z práce. Večer jsme zavolali "majitelům Barta", abychom se s nimi domluvili co a jak. Pán nám říkal, že se k nim připojil, že mají dvě malé děti, které ho milují a on jim lásku oplácí. Hlavně také netušil, že už je mu tolik let. Co ted'? Pes defacto patřil rodičům manžela a ti se mají vrátit až za dva dny. Jeho průkaz původu a obojek se známkou máme tady. Nový majitel by však o něj také nerad přišel. Sami jsme rozhodnout nemohli. S pánem jsme se domluvili, že pes zatím zůstane u nás a po návratu rodičů se určitě spolu domluví. My už jsme v podstatě odvykli pocitu, že s námi žije pes a naše děti už jsou pro něj velké. Pán měl děti malé, takové, jaké Astor miloval. Dala jsem vařit maso, uvařila rýži. Astor povečeřel, večer se prošel se švagrem a ráno byl pryč.

Už nikdy se nevrátil k nám, ani tam, kde byl Bartem.

Filípek

Dlouhosrstý jezevčík, kterého dostala tchýně, když odešla do důchodu. Malý, zlomyslný, urážlivý a přesto všemi milovaný pes. Dělal jí společnost, když byla doma sama, po odchodu tchána do práce s ní spával v posteli. Když se chystali na pravidelnou dovolenou v Chorvatsku, chtěla si ho babička vzít sebou. Já jí to rozmlouvala, říkala jsem jí, že mu bude v autě horko, že nemá jistotu, zda si ho bude moci vzít na pokoj a co s ním, až půjdou na pláž. To bude Filda v autě?

Tchyně trvala na svém, i když jsem jí několikrát zopakovala, že pes pro mě není problém.

V předvečer odjezdu zkroušeně přišla, přiznala se, že už pár nocí špatně spí a že mi musí dát za pravdu, že by pes byl chudák. Pak mě ale uzemnila tím, že Filda je zvyklý snídat makovku s kakaem. Což o to, to mu klidně dám. Nojo, ale babička ho krmí. On vedle ní sedí na židli, ona máčí makovku do kakaa a podává mu jednotlivá sousta. Tak to ne! Makovku s kakaem dostane, ale bude jí mít v misce, na to ráno opravdu čas mít nebudu. Tři dny tehdy nežral, snad steskem, či mu chybělo podávání jednotlivých soust, nevím. Čtvrtý den misku doslova vymetl. Když mu byl asi rok a půl tchýně zemřela a Filip osiřel. Steskem vyváděl, začal čůrat v bytě, ohlodal dřevěné schody a hlavně nežral. Věnovali jsme se mu všichni a časem se srovnal. Podnikali jsme s ním výlety a on několikrát zkusil ve své zlomyslosti se nám schovat. Toho hledání, pískání a volání a ten malý milovaný zmetek se nám někde chechtal schovaný. Pak přišel a ještě měl tlamičku na stranu, ani ten svůj úsměv nepotlačoval. Pak mi jednou utekl do obilí. A já se rozhodla, že ho volat nebudu. Sedli jsme si s dětmi na kopeček a sledovali, kudy v poli běhá. Když zjistil, že se ztratil, začal kníkat a evidentně toužil po zavolání. Nechali jsme ho tehdy v tom poli vydusit. Pak jsem zapískala, on přiběhl a samou radostí nás všechny olizoval. Od té doby už nikdy nikam nezmizel. Při vycházkách si nás hlídal, abychom se mu někam nezaběhli. Po čase se švagr oženil, tchán si také našel partnerku a o Fildu se začala starat švagrová. Měla ho jako dítě. Pokusila se mu vymezit nějaké podmínky, ale ve finále rezignovala a Filda dosáhl svého, opět spal v posteli. Když se pak rozvedli, Fildu si vzala sebou. Bydlel pak ve vedlejší ulici a my ho chodili - jak jinak - navštěvovat.

Kerber

Psí šlechtic, rasy beauceron. Jeho rodokmen byl tak dlouhý, že my všichni kolem jsme byli jen ubozí bastardi, v psí řeči takoví voříšci. Nádherně stavěný pes, černý s pálením. Obrovské zvíře s něžným pohledem. Byl to pes přítele mé dcery. Žili spolu několik let a Kerbísek byl miláčkem všech. Budil oprávněný respekt a můj muž se ho bál. Kerber to nějakým svým psím smyslem zjistil a velice si na něj troufal. Já pro něj byla společník, se kterým si hrál a kterého poslechl, jen když on sám chtěl. Prostě šlechtic. Když u nás poprvé spal s mladými, tak naše kočka usilovně přemýšlela, proč je dceřin pokoj v noci zavřený. Tak se šla podívat. Proti ní se vyřítilo cosi černého, obrovského, něco co připomínalo malého koně. Hluk v bytě mě probudil a v chodbě jsme se potkali s potencionálním zetěm, on ve slipech a já v růžové noční košili. A bylo po rozpacích. Každý jsme si chytli to své zvířátko, já doporučila, aby se raději zamkli. Kočka pak byla velice dotčena, nebot' to velké a černé na ní druhý den vrčelo a ještě navíc jí to vyžralo misky.

Když se pak dcera po několika letech s přítelem rozešla, odešel Kerber z našeho života. Ale i jemu patří moje psí vzpomínání.

A k tomu všemu mě "vyprovokoval" můj malý ranní průvodce. Doufám jen, že se v pořádku dostal domů.

^{Fotografie ke článku použity z německé a francouzské verze wikipedie a vlastního archivu.}