Vzor? ..... Ted' už asi ne

Vyrůstala jsem v době, kdy byla proklamována hesla jako:

"Sovětský svaz - náš vzor".  "Náš vzor - sovětský pionýr" a další podobná.

Ano, jsem už starší. Patřím mezi generaci, která se narodila v 50. letech a povětšinou byla smířena s tím, že to, co tady je, už také zůstane. Díky, že jsem se mýlila.

V mládí jsem měla své vzory.

V první řadě to byli rodiče, kteří se z nás snažili vychovat slušné lidi. Ted' vím, že se jim to povedlo. Vzpomínám si na slova táty, který vždycky říkal:

"Kdykoliv se otočíš za sebe a uvidíš co jsi vykonala a udělala, neměla by ses za to stydět."

Snažím se dělat věci poctivě, nedělám podrazy a také je nesnáším.

Ne, v žádném případě  nejsem svatoušek. Byly doby, kdy jsem tak trošku lajdala a to zejména v době studií, ale tehdy to k tomu věku tak nějak patřilo.

Mnoha mými vzory byli hrdinové knih, které jsem četla. Toužila jsem cestovat, vykonat velké a hrdinské skutky, přesně jako ti, o kterých knihy byly.

Dalšími velikými vzory pro mě byli sportovci, at' už jsem kroužila po kluzišti, nebo na lyžích sjížděla kopce, představovala jsem si, jak jednou vyhraju zimní olympiádu. Samozřejmě, že jsem na to neměla, ale motivovalo mě to ke zdolávání stále těžších překážek.

Obdivovala jsem Yvonne Přenosilovou, znala všechny její písničky, nosila stejný účes. Maminku jsem tehdy nutila, aby mi ušila stejné šaty, jaké měla ona. Stylizovala jsem se do její podoby - já, plavovláska. A pak mi nějaká dobrá duše řekla, že jsem podobná Pilarce.

Během středoškolských studií byl mým velikým vzorem profesor práva. Moudrý, sečtělý pán, mezi jehož koníčky patřily filozofické rozpravy a který nás ohromoval svými znalostmi a vědomostmi. Dalo by se říci, že byl mým velkým vzorem. Toužila jsem po dalším vzdělání, které by mi "otevřelo dveře" do světa.

Člověk míní, život mění. Ze studií sešlo a já se zapojila do pracovního procesu. Ze všech stran se na mě hrnula již výše zmíněná hesla o vzorech. A já si myslela své. Jaképak vzory?

Už dlouho žádné vzory nemám. 

Žiju svůj život.

Byly mi vštípeny základy slušného chování.

Dosáhla jsem alespoň středoškolského vzdělání.

Snažím se být poctvivá k lidem i k práci, kterou dělám.

Jsem někdy až krutě upřímná, neumím svá slova zabalit do nějakých kudrdlinek, někomu pochlebovat a pak za zády pomlouvat. To raději pravdu rovnou a do očí a bez přetvářky. A totéž chci i od ostatních. Nesnáším přetvářku.

Své děti jsem vychovala společně s manželem ke slušnosti a poctivosti. Snad se to také povedlo.

Myslím si, že vzory, které jsem v mládí měla, mě určitě posunuly dál, někam dopředu. 

A pak .... je dobré žít svůj život.

Vždyt' každý z nás je jedinečný, každý jsme originál.