Vánoce v čase předvelikonočním - téma týdne

Nevím, zda je téma týdne zvoleno nejlépe ted', když jsou tzv. za dveřmi velikonoce, ale budiž.

Toto téma mohu rozdělit na tři údobí:

Dětství

Jako dítě jsem vánoce milovala. Asi bych nebyla normální, kdyby tomu tak nebylo. Jedna z mých babiček byla hluboce věřící a já hodně dlouho věřila na Ježíška. Představovala jsem si ho jako zlatovlasé miminko, které každý večer usíná v červáncích.

Vánoční atmosféra doma byla vždycky slavnostní, rodiče pro to udělali vždy maximum. Po štědrovečerní večeři a rozdání dárků jsme chodívali na půlnoční. Na Boží hod jsme pak bývali všichni u babičky, scházela se tu celá rodina.  Babička vařila tzv. kaldoun - je to polévka z drůbežího masa s makaronky a vařila se jen jednou v roce na vánoce a to podtrhovalo ten slavnostní okamžik.

Vzpomínky na vánoce jsou také spojeny s cestou na Hartu k hajnému pro stromeček. Tatínek jel první a projížděl stopu zasněženým lesem a já za ním. Ukazoval mi ve sněhu stopy zvěře a les byl kouzelně tichý. Zpátky pak jsme jezdili dolů z kopce, táta na zádech uvázaný stromeček a já větve na ozdobení bytu.

I potom později, kdy už bylo jasné, že Ježíšek žádné dárky nenosí, jsem vánoce milovala.

Milovala jsem tu atmosféru, maminčino cukroví a bramborový salát.

Rodičovství

Po studiích jsem "zakotvila" v Praze. Vdala jsem se a narodily se mi dvě děti. Snažila jsem se pro ně vytvořit stejnou pohodu i atmosféru vánoc, kterou jsem znala z domova. Recepty na cukroví jsem si opsala od maminky, některé i od manželovy maminky a pustila jsem se do pečení.

První vánočka, kterou jsem pekla, se vůbec nepovedla. Recept jsem tehdy získala od kolegyně z práce a z celého množství těsta jsem udělala jednu vánočku, která byla tak obrovská, že se rozlezla přes celý plech a koncem se opírala o dvířka trouby. Než se upekla, byla ze spodu připálená.

Moje děti, stejně jako kdysi já, také věřily, že Ježíšek je. Nijak jsem jim to nevymlouvala, vzpomínala jsem na dětství, kdy jsem také věřila a vánoce byly opředeny tajemnem a očekáváním. Na Štědrý den po večeři jsme nechávali děti chvíli čekat a když se opakovaně byly přesvědčit, že pod stromečkem, který včera strojily ještě nic není, chodili jsme Ježíška přivolat. Děti se oblékly a jeden z nás s nimi šel na zahradu, zapálil jim prskavky a ony mávaly a volaly, že už jsou po večeři a Ježíšek má zpoždění. Druhý rodič zatím rychle přestěhoval dárky pod stromek, pak otevřel okno a volal: "Honem pojd'te, už je tady". Než se zuly a svlékly, byl Ježíšek samozřejmě už někde u dalších dětí, to už jim bylo celkem jedno, hlavně že měly pod stromečkem dárky. Tuhle "hru" jsme s nimi hráli několik let. Syn na Ježíška věřil ještě ve druhé třídě, nechávala jsem ho v blažené nevědomosti a čekala jsem, že jednou přijde ze školy a "bude vědět své". Nestalo se tak, naopak jednou přišel s tím, že ten sousedovic kluk musí být úplně pitomý, protože mu tvrdil, že žádný Ježíšek není a že to všechno kupují rodiče. Opatrně, jako když našlapuji po minovém poli, jsem se ho zeptala, zda by měl z dárků menší radost, kdyby věděl, že je opravdu kupují rodiče, aby své děti potěšili. Naprosto mě tehdy odzbrojil: "Mami, ale k nám Ježíšek musí chodit, když jsme tak chudý". Na to jsem neměla odpověd', v podstatě jsem za to mohla sama. Vždycky když se mu něco líbilo, nebo si něco přál, tak jsem říkala, já na to nemám, ale napiš si Ježíškovi, třeba ti to přinese.

Pak když už potomci byli větší, měla jsem pocit, že se tak trochu kouzlo vánoc vytrácí a stává se z nich konzumní záležitost. Chybělo to tajemno, chyběly i výlety na zahradu a přivolávání Ježíška.

Současnost

Vánoce mám ráda pořád a nechci si nikým a ničím vzít vzpomínky a zážitky z vánoc. I když ted' už je to trošku náročnější. Děti už mají svůj život a někdy dá dost práce skloubit vše dohromady. V čase předvánočním peču cukroví podle receptů obou maminek, vánočky už zvládám "levou zadní". Peču pro nás, pro naše děti i pro maminku, která ve svém věku už nepeče. Miluju, když dům je provoněný vanilkou z čerstvě upečeného cukroví.

Zdobím celý dům a už nejsem "na prášky", když nestihnu všechno nablýskat a naleštit. K tomu jsem dospěla, když jsem jednou před vánoci na dost dlouhou dobu onemocněla a některé věci jsem prostě vypustila. A ty vánoce tehdy vůbec nebyly horší.

Ted' mám dvě vnučky a moc dobře vím, že rozzářené dětské oči jsou ta nejhezčí vánoční světýlka. A tak se snažím zachovat tu atmosféru vánoc a doufám, že ty dvě malý holky budou v dospělosti vzpomínat, jaké bývaly vánoce u babičky.