Novoročně

Dodržování určitých tradic a rituálů zná určitě každý.

Něco si přináší už ze svého dětství, něco pak přinese vztah s partnerem, či přijme některé rituály od jeho rodiny.

Pamatuji si ze svého dětství, kolik rituálů či zvyků se v naší rodině dodržovalo v průběhu vánočních svátků a pokračovalo to až do Tří králů. Většinu z nich jsem v průběhu svého žití odbourala. Házet střevíc v mém věku je už zbytečností, z olova věštit neumím a jablíčko už hodně dlouho na vánoce nerozkrajuji. Jsem trochu pověrčivá a co kdyby ....

Některé však přetrvávají. Od štědrovečerního stolu se nevstává, na stůl, at' je sebevíce malý, dávám vždy chléb, aby ho bylo do příštích svátků dostatek. Moje děti se mi smějí, když vedle chleba pokládám i peněženku a to se stejným záměrem. Je to ted' o to humornější, že mám už jen důchod, i když mi ho valorizovali.

Od zpívání koled u stromečku jsem také ustoupila, i když nerada. Můj syn zdědil manželův hudební hluch a jejich dvojhlasný zpěv dokázal narušit kouzlo večera. Ale nevzdávám to. Vnučky se mi jeví velice nadějně, zejména mladší Ema moc hezky zpívá. Třeba se k tomuto rituálu vrátíme, jen poprosíme mužskou část rodiny, aby nás raději nedoprovázela.

Další rituály dodržuji i na Silvestra a Nový rok.

Rodina už si zvykla, že v této době neperu. Věřím na pověru, že v novoroční noci nesmí viset prádlo. Koho prádlo visí, druhý rok už tu nemusí být. Dodržovali jsme to u nás doma a když jsem o první silvestrovské noci v manželství začala "obíhat šňůry, tvářil se tehdy můj muž dost nechápavě. "Co je to prosímtě za blbost?"

Pak jednou přišla moje kamarádka s teorií, že prádlo nesmí viset o štědrovečerní noci. Také to dodržovali.

Přišla tehdy na Boží hod odpoledne hodně nešt'astná a řekla, že její babička chce asi zemřít. Když jsem se na ní s otázkou v očích podívala, řekla mi, že babička šla po večeři na zahradu, kde v mrazu pověsila své šaty a dvě zástěry.

"To je hloupost, prádlo nesmí viset o silvestrovské noci."

"Ne, u nás se dodržuje vánoční noc. "

Kamarádčina babička v únoru opravdu zemřela a já od té doby raději neperu ani na vánoce. Už si všichni zvykli, že kolem desáté večerní jdu zkontrolovat šňůry na půdě a sušák v koupelně, zda něco nevisí. Když byly naše děti malé a pleny se praly denně, nebyla jsem líná jít sebrat ještě vlhké prádlo, abych ho potom znovu ráno pověsila. Hlavně nesmělo viset v tyto dvě noci.

Tradice a rituály se týkají i jídla. Některé tradiční pochutiny jsem také odbourala. Ne pro jejich nezdravost, ale proto, že to nikdo nejedl. Kupříkladu ovar jsem dělala jen jednou. Kousek se sice snědl, ale většina zůstala. V následujícím roce mi manžel řekl, abych ovar nedělala, že je to zbytečné. Ledaže bych na něj sama měla chut'. Takže připravuju chlebíčky, někdy jednohubky, peču slané tyčinky. Jak stárneme, jíme už mnohem méně a více všeho zbývá.

Chlebíčky jsme s mužem dojedli včera večer.

Kromě zmíněných chlebíčků dělám v silvestrovském odpoledni novoroční dort. Je to jeden z mála rituálů, který opravdu dodržuji a který jsem si přinesla už ze svého domova. Dort rozkrojíme na Nový rok ráno, načínáme s ním i celý nadcházející rok.

Už loni jsem na svůj blog umístila přehlídku dortů.

Dortovou formu mám stále stejnou, i když už jsme sami dva. Když bývaly naše děti doma, dort mizel rychlostí odtávajícího sněhu. Ted' ne. Posnídali jsme ho s chutí na Nový rok, včera mi také přišel k chuti, manžel si ho dal i k odpolední kávě.

Dnes u snídaně jsem intenzivně přemýšlela nad dvěma věcmi. První byl chléb. Kdybych si ke kávě ukrojila místo novoročního dortu krajíc chleba, asi by se manžel tvářil divně. Ale jakou já měla chut' na chleba. Druhá věc, na kterou jsem myslela, byla nová a hlavně menší dortová forma.

Cestou na dopolední nákup jsem se zmínila manželovi, že bych se měla poohlédnout po malé dortové formě. Chvíli se na mě díval a pak pronesl: "Ale na malej dort se ti nevejde letopočet." Na jednu stranu mu rozumím. Miluje sladké a navíc nepřibere, ani kdyby toho snědl vagon. Já mám pocit, že jsem přibrala už jen při pečení. Stačí, abych dýchala sladké výpary. Je to nějaká spravedlnost?

Na odpoledne jsme měli pozvanou návštěvu. Docela jsem se těšila na "prima pokec" a současně i na to, že zmizí kus dortu. Obé se splnilo měrou vrchovatou. Byla jsem jediná, kdo si dort nedal. Zůstala jsem jen u kávy.

Rodiny našich dětí se na Nový rok vrátily z hor. Holčičky jsme si ve čtvrt na pět vyzvedli v Košířích a vyrazili na Strahov. Davy, které proudily směrem k Petřínu, byly obrovské. Podařilo se nám zaparkovat u vysokoškolských kolejí. Původně jsem plánovala, že půjdeme s holkama na ohňostroj na nábřeží, kam se svezeme lanovkou, ale manžel usoudil, že tam nebude k hnutí a holky moc dlouho v klidu nevydrží. Budou odpočaté z cesty z Krkonoš. Takže zvítězila varianta "B", kterou byl Nebozízek. Holky byly jako utržené ze řetězu. Ema měla bílou čepici a byla v šeru trošku vidět. Byla jsem nervózní a bála se, aby se v davech lidí někam neztratily. Holky se těšily na lanovku, ale vzhledem k času, který byl, muž usoudil, že tam lanovkou budeme moc brzy. Půjdeme-li pěšky, z času kus odkrojíme. Davy houstly, tma a šero také.

Blbě vidím na dálku a v šeru jsem opravdu jako krtek. Navíc si krtek nevzal sebou brýle. Zůstaly v kabelce a já vyrazila s taškou na fot'ák. A také bez čepice. Na co já myslela? Už jsem se těšila na holky a z domu jsme vyrazila jako by bylo jaro.

Pomalu jsme sestupovali z vrcholu Petřína, zastavili se nad lanovkou, aby se holky podívaly, jak jede a na Nebozízku se vyhýbá. Z mostu nad lanovkou byly vidět davy lidí u Nebozízku. Do začátku ohňostroje zbývala třičtvrtě hodina. Došli jsme k Nebozízku a holčičky se prosmýkly před dav lidí a sedly si na bobek k obrubníku. Začala jsem trnout. Bylo mi jasné, že když se budu hrnout k nim, něco si vyslechnu od lidí, kteří už tu zaujali pozorovací pozici. Ale holky takle dlouho nevydrží. Už jsem si s hrůzou představovala, jak přepadávají přes obrubník a kutálejí se ze svahu dolů. "Co budu dělat?"

Holky jsem zavola a řekla jim, že půjdeme jinam. "Ale tady nejsou stromy, jinde bude blbě vidět", řekl manžel a měl pravdu. Sára navrhovala, že půjdeme po trávníku z kopce dolů. "To zvládnem, babičko." "Vy jo, ale my dva s babičkou asi ne", řekl manžel. Zkusili jsme to obejít a najít jin
ou výhodnou pozici. Marnost nad marnost. Jen jsem si říkala, jak dlouho už tady ty davy lidí čekají. A přicházeli stále další a další. Ve svahu pod námi byl vysoký smrk a u něj stáli tři lidé. Nevím, co mě v ten moment napadlo, asi jsem v tu chvíli nemyslela, ale já se spustila v kozačkách na podpatku dolů po svahu. Nešla jsem přímo, sestupovala jsem šikmo sem a tam. Traverz na podpatcích. Holky se řítily za mnou, braly to rovně. Ema je dáma, ta to ustála, Sára jela po zadku. Za sebou jsem slyšela nadávajícího manžela. Jediná myšlenka byla, aby mi to také neujelo. V bílém koženém kabátě by to sice klouzalo báječně, ale o tak početné publikum jsem opravdu nestála.

V prostředku svahu byla mírná prohlubeň, nebylo to tak příkré jako svah. Podařilo se mi zastavit. Jeden podpatek se mi zabořil a já stála. Manžel ke mě přišel a tvářil se jako bůh pomsty. Kdyby s námi nebyly holky, určitě bych si něco peprného vyslechla. "Ty ses zbláznila, ne?" Vysvětlila jsem mu, že tady uvidíme lépe než nahoře a navíc se tu holky můžou trochu pohybovat a nehrozí, že přeletí obrubník. Nakonec přiznal, že mám asi pravdu, ale stále se mračil. Holky pobíhaly v kopci pod námi.

Sára přišla a ukazovala, že má obě kolena i zadek od bláta. Dokonale "pokřtila" nové kalhoty. Za chvíli přišla Ema, že si umazala kolínko. Malá dáma se nezapře. Byla z toho nešt'astná a já jí musela stírat bláto papírovými kapesníky. Sára byla spokojená a obalená blátem. Čas ohňostroje se blížil a já si všimla, že kolem nás ve svahu je celkem dost lidí. Krom našich vnuček tu pobíhalo více malých dětí. Holky jsme zavolaĺi, že už to začne. Přišly a zůstaly.

Když začal ohňostroj, Ema se mě zeptala: "Proč hraje taková smutná hudba, babičko?" Nedokázala jsem jí odpovědět, ale její otázka vyloudila úsměv i u zamračeného dědy. Podívaná to byla hezká, i když musím přiznat, že něktéré světelné efekty, které byly nižší, byly kvůli stromům hůř vidět. Příště se půjdeme raději tlačit na nábřeží, nebo půjdeme na parník. Měli jsme ho zarezervovaný už na letošek, ale nevěděli jsme, v kolik se mladí vrátí z Krkonoš, proto manžel rezervaci ve tři odpoledne zrušil.

Cestou zpátky chtěly jet holky lanovkou. Došli jsme k zastávce. Lidi už se na ní nevešli a stáli ve frontě i pod schody. Další davy přicházely. Šli jsme proti proudícímu davu a muž, který nesl Emu, ucedil: "Jsme jako husiti, taky proti všem."

Sára měla žízeň. Sebou jsme neměli nic a já jí slíbila, že jí v nedaleké restauraci koupím pití. I tady stála fronta lidí až ven. "Babičko, já to vydržím, když je tu taková fronta."

Po schodech jsme pak stoupali k Petřínské rozhledně.

Manžel střídavě nesl chvilkama holky, protože odmítaly šlapat schody. Na vrcholu Petřína obě ožily a cestou k růžovému sadu notnou chvíli pobíhaly v labyrintu.

Cestou k autu manžel vzal Emu "na koně" a Sára šla se mnou za ruku. "Babičko, proč nás dědeček nosí? On má rád koně?" "Myslím, že ne, on se koní trošku bojí."

"Tak proč nás nosí, když nemá rád koně?"

"Protože má rád vás a když jste unavený, tak vás kousek poponese."

"Aha a taky má rád Ferrari, vid'."

Dá se na tohle tomu malému filosofujícímu človíčku odpovědět?

Rituály, tradice a zvyky.

Ty vánočně novoroční zanedlouho skončí a náš život se zase vrátí do starých a vyjetých kolejí.

Budu už dodržovat jen ty nesváteční. V jednom ze starších článků jsem se zmínila, že například nešlápnu na kanál. Když byly moje děti malé, či jsem vozila v kočárku vnučky, vypadalo to mnohdy humorně, když jsem za kočárem skákala jako kamzík, nebo prováděla úhybný manévr do strany.

Zvyk nebo už je to pověrčivost?