Santa Maria al Bagno

Asi už se každému stalo, že někdy něco objevil. Ti št'astnější narazili na poklad, další našli třeba na chodníku ztracenou minci.

Občas něco nacházím při hledání určité konktrétní věci. Někdy objevím něco zajímavého, pozoruhodného při procházce, může to být i starý, pokřivený, ale svým způsobem krásný strom, jindy skalní útvar. Nádherné pocity zažívám při pohledech z kopců do údolí, kdy se otevře před mým zrakem krajina. A také zůstávám v úžasu stát, když procházím uličkami a přede mnou stojí architektonický klenot, nebo to, co z něj zbylo a z čeho dýchá historie.

Podobně a úplnou náhodou jsme objevili Santa Maria al Bagno.

Malé městečko, ležící na pobřeží Jónského moře, je jednou z částí města Nardò.

V Itálii jsou města a městečka spojována do "comune", kde bývá správa a úřady této oblasti. Pro toto městečko je to už výše zmíněné Nardò.

^{Zdroj: internet}

V dřívějších dobách byla Santa Maria al Bagno, jejíž název v češtině zní Sv. Marie v lázni, významným sídlem. Lokalita byla osídlena již v pravěkých dobách, jak dokládají nálezy hrnčířských střepů, čepelí a šipek v jeskyni Grotta del Fico.

Starověký přístav Emporium Nauna byl dobyt Římany roku 269 před Kr. Původně rybářská osada se postupem času rozrůstala, její vliv sílil a stala se kromě přístavu i lázněmi. K tomu dopomohly nálezy termálních pramenů. Jméno dostalo sídlo právě podle lázní a bylo známo jako Sancta Maria De Balneo. Bylo situováno na Via Traiana, která z Říma pokračovala po pobřeží Salenta na jih. Ve správě Římské říše zůstalo až do jejího zániku v roce 476 po Kr. Ve 12. století osídlil toto místo Řád německých rytířů, za jehož nadvlády zde vzniklo opatství a byl vybudován velký klášter. Santa Maria se stala důležitým místem pro zastavení poutníků při křížových výpravách do Svaté země.

Jako mnoho dalších sídel na pobřeží se i Santa Maria stávala častým cílem útoků pirátů a zejména Saracénů. Ti ničili budovy, zbourali kostel a termální lázně. Obyvatelé ve strachu před nimi postupně opouštěli svá obydlí a stěhovali se do bezpečnějšího vnitrozemí.

Za vlády Karla V. v 16. století se začaly na pobřeží budovat obranné věže. Jednou z těchto věží byla i Torre del Fiume di Galatena (Věž řeky Galatena), která je dnes známější jako Ouattro Colone (Čtyři sloupy). Kromě obranné funkce bylo jejím úkolem ochránit zdroj pitné vody, který byl hojně využíván i Saracény. Věž měla tvar komolého jehlanu se čtvercovou základnou a kolem ní stály čtyři pětiúhelníkové bašty o výšce 16 m. V horní části byly řetězové lávky, které propojovaly celou stavbu. Střední část věže se však brzy zřítila, bud' v důsledku nepřátelského útoku, nebo vlivem geomagnetických změn. Zůstaly rohové bašty, které stavbě daly dnešní jméno.

Po několik staletí bylo toto místo na pobřeží zanedbáváno. Později se zde začala budovat honosná sídla pro letní pobyt šlechty. Ve druhé polovině devatenáctého století se začalo budovat přímořské městečko a letovisko obyvateli z Nardò.

V letech 1943 - 1947 zde žila početná komunita Židů, kteří přežili nacistické tábory. Ve městě byly některé budovy přizpůsobeny novým obyvatelům, byla zde vybudována synagoga, dokonce i kibuc. Mezi tehdejšími obyvateli byli Ben Gurion, Moše Dajan, Dov Shilansky a Golda Meir. Tento akt byl roku 2005 oceněn prezidentem Carlem Azegliem Ciampim.

Roku 2009 bylo otevřeno Muzeum paměti a pohostinství, ve kterém jsou památky na tuto dobu, včetně tří nástěnných maleb, které zde vytvořil některý z bývalých vězňů.

^{Zdroj: internet}

Santa Maria al Bagno je v současné době malým přímořským letoviskem a je jednou z částí města Nardò. Je uváděno, že má 4000 obyvatel, ale jako dovětek je možné se dočíst, že "v posledních letech bylo centrum obydlené i v zimě". :-D

Toto městečko jsme objevili při našich cestách po Salentu úplnou náhodou.

Vydali jsme se na výlet autem po pobřeží, chvíli jsme bloudili v uličkách dalšího letoviska St. Catherina, až jsme konečně dorazili k moři. Před námi stála zvláštní stavba. Parkoviště bylo téměř prázdné, zaparkovali jsme ve stínu stromů, já si vzala fot'ák, manžel kameru a šli jsme si zdokumentovat hodně zajímavou stavbu, aniž bychom tušili, co to je.

Při pohledu z útesů jsme v dálce zahlédli Gallipoli, místo, kde jsme dočasně bydleli.

Zatímco v Nardò jsem měla pocit, že to jméno je neitalské, tady jsem zažívala pocit, že vůbec nejsem v Itálii. Stavba za vysokými palmami působila orientálním dojmem. I můj muž přiznal, že si připadá jako Lawrence z Arábie. Kolem věže bylo oplocení. Vášnivý fotograf však chce mít objekt zdokumentován z několika úhlů, tak jsme věž obcházeli. Zjistili jsme, že z druhé strany je hotel, na terase lehátka a v malém zálivu několik koupajících se. Hezké místo, řekla jsem si.

Když jsme se vraceli zpátky na parkoviště, všimla jsem si auta, které zaparkovalo u plotu. Vyšli z něj dva muži, otevřeli branku v zídce a nechali jí dokořán. Jako by nám říkali - vejděte a podívejte se. Nikde žádné upozornění na zákaz vstupu, nikde cedulka s nápisem "Proprieta privata" (soukromý majetek).

Tak jsme vešli. Manžel sice chviličku protestoval a říkal, že nás asi vyhodí, ale já usoudila, že to je s největší pravděpodobností maximum, co se nám může stát. "Hlavně nesmíme prozradit, že jim rozumíme, budeme dělat hlupáky." S tímto obraným plánem jsme vešli do nádherné zahrady plné květin a vysokých palem.

Dojem orientu ještě zesílil. Mezi věžemi bylo krásné a široké schodiště, které vedlo nad budovu, která také vypadala orientálně. Manžel zůstal ve stínu zahrady, já hrdině stoupala po schodech, abych se rozhlédla.

Když muž viděl, že nás nikdo nevyhání, vystoupil na plošinu za mnou. Naskytl se nám výhled na moře a znovu na Gallipoli. Ještě pár záběrů a potom jsme zahradu opustili.

Cestou k autu jsme se shodli na tom, že je to hodně zajímavé místo. Poslední pohled na věže, poslední záběr.

Ulice z parkoviště vedla po nábřeží městečka s úzkými uličkami, ve kterých bylo, kam oko dohlédlo, auto vedle auta. Zjistili jsme proč. V přístavu byla v moři hlava na hlavě. "Chceš se tady vykoupat?" zeptal se manžel. Vzpoměla jsem si na naše zaplacená lehátka a slunečník na Baia Verde a odpověděla jsem, že ne. Plavky jsme sebou sice měli, ale představa, že nejprve hledáme místo k zaparkování, pak se někde v uličkách převlékáme do plavek a posléze z plavek, abychom se "tlačili" v moři, mě nelákala.

^{Zdroj: internet}

Netušila jsem, jak zajímavé místo to je. Vše jsem zjistila až pak, po návratu do Čech. Kolik historických událostí se tu odehrálo a kolik zajímavého je tu k vidění. Kdybych to tehdy věděla, požádala bych muže, aby někde zaparkoval a šli bychom se podívat. Z tohoto důvodu jsem použila tři fotografie, které jsem našla na italském webu. Já totiž fotila jen věže a útesy.

Zkusím to v červnu napravit.

Salento nás oslovilo a letos tam zavítáme znovu. Možná se i Santa Maria al Bagno stane jedním z našich letních cílů.

Tyto a další fotografie jsou v Galerii.