Táta

O víkendu jsem tu měla vnučky a nezapínala jsem proto raději počítač. Jednou stačilo! Jsou to holky šikovné, ale i všetečné.

Po procházce a svačině jsem jim pustila na videu pohádku a začala jsem konečně rovnat korespondenci a staré fotografie, které jsem po maminčině smrti zachránila před vyhozením.

Jsme totiž se sestrou naprosto odlišné. Zatímco ona je vyhazovací typ, já jsem úplný opak.

Co kdyby se to hodilo?

Mám k tomu vztah.

Vážou se k tomu moje vzpomínky.

Je toho škoda.

A nakonec? Vyhodit to mohu vždycky.

Toto jsou věty, kterými si odůvodňuji svoje "kramářství".

Rovnala jsem fotky a uvědomila si, že se můj táta narodil před 90 roky.

Seděla jsem a přemýšlela nad tím, jaký byl.

Společenský, pracovitý, někdy až pedantický, obětavý, milující svou rodinu a na druhé straně příšerný cholerik. V době své puberty jsem ho nesnášela, vše mi na něm vadilo. Dnes se nad tím usmívám, protože podobné vztahy jsem zažívala v období dospívání i se svými dětmi.

Cestu k sobě jsme našli v době, kdy se zotavoval z druhého infarktu. Bylo mi sedmnáct pryč. Sedávali jsme dlouho do noci a filosofovali nad životem. Škoda jen, že na tak krátkou dobu. Jeho srdce bylo vážně nemocné.

Svůj genetický vklad rozdělil mezi mne a mou sestru. Já zdědila jeho světlé vlasy, modrou barvu očí a moje sestra jeho podobu a oční vadu. Zdědila jsem i jeho povahu, včetně toho, že jsem cholerik a občasný pedant. Bohužel.

Naučil mne i sestru mnoha dovednostem, umíme se zručně ohánět nářadím a nástroji, které nejsou až tak běžné pro holky. Když jsem odcházela z domova, dostala jsem kromě rad do života i kladívko, šroubovák a další nářadí (mám a používám je dodnes). Poznala jsem na společných cestách hodně krásných míst v naší zemi, v zimě jsme spolu na běžkách jezdívali na dlouhé výlety. Vzpomínám, jak jsem se mu vždycky smála, když si na hlavu navlékal pletený kříž. V létě jsme krajinou putovali pěšky, nebo na kolech. Táta mi předal i lásku k historii. Také byl sběratel všeho možného - i to jsem po něm "podědila".

Hodně četl, psal kroniku a dokonce i básně. Objevila jsem verše, které psal v mládí mamince. Seděla jsem nad nimi, četla si je a slzy se mi draly do očí. Začala jsem si uvědomovat, že jsem svého tátu znala málo.

Tak takový byl:

Narozen 14. ledna 1923.

Prostřední ze tří dětí, své dětství a mládí prožil v Kostelci nad Labem. Někde existuje fotka, kde je se svým bratrem a sestrou, ale bohužel jsem jí nenašla.

Tato fotografie je z roku 1938. Táta končil "měšt'anku".

Detail z předchozí fotografie.

V devatenácti letech.

Tady mu bylo dvacet roků.

Krátce po válce, kdy se vrátil z lágru

Takoví jsme byli - rok 1956 (já jsem ta holčička s mašlí)

1978 - poslední tátova fotografie - oslava 3. narozenin neteře.

Jeho nemocné srdce ho zradilo v padesátipěti letech. Letos to bude už 35 let, kdy na tátu jen vzpomínám. Medicína udělala obrovský pokrok, ale pro mého tátu moc pozdě. Vždycky litoval, že nemá mužského potomka. Čtyři ženské doma, počítám-li i babičku. Pak se v roce 1978 narodili dva vnuci a táta se moc těšil, jak jim předá své zkušenosti, naučí je svým dovednostem. Zůstalo však jen u těšení.

Celý život se řídím krédem, které mi vštípil:

"Konej a pracuj tak, aby ses kdykoli mohla ohlédnout za sebe a nemusela se stydět."

Díky, táto.