Všechno je jinak ....

... aneb, plány jsou od toho, aby se měnily.

Dnes odpoledne jsme si měli převzít holčičky, protože jejich rodiče se chystali do Podbořan na zimní šermířskou bitvu, tak, jako mnoho let před tím. Tak zněla domluva, kterou jsme ještě upřesňovali, když si k nám dcera se zetěm ve středu večer přijeli pro holky.

Včera jsem si lámala svou blond'atou hlavu, jak vše skloubit, abychom mladé nezdržovali v odjezdu. Také jsem dumala nad tím, co uvařit. Holky jsou totiž nevyzpytatelné. V sobotu jsem vařila jejich oblíbené italské těstoviny a Sára, která je miluje, oznámila, že je jíst nebude. Ema pro změnu zase nejedla polévku. Se Sárou jsem to vyřešila šalamounsky, holé těstoviny jsem jí omastila máslem, pocukrovala a posypala tvarohem. Dokonce si i přidala. Obě zaručeně jedí kuřecí řízek s bramborovou kaší, ale už se také stalo, že Ema jedla jen tu kaši. Co uvařit? Rajskou? Nebo koprovku? Hlavně, aby to jedly.

Další problém, který jsem řešila, byl program pro holky. Přeci je nenechám sedět celý den u televize, aby se dívaly na pohádky. Počítač z preventivních důvodů při jejich příchodu vypínám. Jednou stačilo! Minulý víkend odmítly jít ven, nenalákala jsem je ani na to, že půjdeme do Boroviček sáňkovat. A tento má být ještě ošklivější počasí.

Včera jsem celé odpoledne dávala dohromady loutkové divadlo. Některé loutky by potřebovaly nové oblečení, velký král a vodník mají hlavy na stranu a kulisy už také nejsou tím, čím kdysi bývaly. Ale bude to pro ně překvápko.

Ráno jsem vstávala brzy, i přesto, že jsem šla spát ve dvě hodiny ráno. Brouzdala jsem se večer po blozích, komentovala a dokonce i někomu napsala, že se už na počítač s největší pravděpodobností nedostanu.

Ranní sprcha, pak snídaně. Teple jsem se oblékla a vyrazila na autobusovou zastávku. Na poště na mě čekal balík. Rozhodla jsem se, že ho vyzvednu raději dopoledne, abych trochu ušetřila odpolední čas. Při čekání na autobus jsem zavolala dceři, že bychom u nich mohli být tak kolem půl čtvrté. Manžel přijede ve dvě, nakoupíme, cestou domů odvolíme a pak si přijedeme pro holky.

"Mami, on ti to táta neřekl?" "A co?" "No, že já zůstávám doma a Tomáš jede sám, ona se mi totiž asi vrátila ta blbá chřipka, škrábe mě v krku a holky také začínají nějak chrchlat. Nechala jsem je už včera ze školky doma." "No vidíš, nic mi neřekl, já ted' čekám na autobus, abych se odpoledne nezdržovala s návštěvou pošty." Dcera trochu znejistěla a pak řekla, že si ted' vůbec není jistá tím, že to otci řekla. "Mami, já ted' přemýšlím, jestli jsem mu to fakt řekla, nebo jestli se mi to nezdálo, když se tu povaluju v pelíšku." Začala jsem se smát a připoměla dceři, jak jsem měla živý sen a pochovala jsem souseda. Věřila jsem svému snu do té doby, než nastoupil do tramvaje, kterou jsem jela. Živý a zdravý.

Přijížděl autobus, rozloučila jsem se s dcerou: "Kdybys něco potřebovala, tak se ozvi."

Seděla jsem v autobuse a pípla mi SMS. Dceři to nedalo, tak zavolala svému otci a ten se jí přiznal, že mi o změně plánů zapoměl říct. Holt stárneme.

Takže mé plány na víkend se mění. Samozřejmě, že pojedeme nakoupit, děláme to tak každý pátek. Pak pojedeme odvolit a svůj hlas dáme, tak jako před dvěma týdny Karlu Schwarzenbergovi. A potom zamíříme k domovu, místo do Košíř pro holčičky.

Těšila jsem se na ně, tak jako vždy a doufám, že nebudou moc nemocné. Stejně tak doufám, že i dcera se uzdraví. Bud' to poprvé nedoléčila, nebo je to jiná choroba. Ve středu byly všechny tři holky, ta velká i dvě mrňavky v pohodě. Jen Sára měla trošku rýmu.

A já? Budu mít čas na počítač, i když ... už od středy čekám na kamaráda své dcery, který nám léčí počítače. Manžel si u něj objednal novou Wi-fi a já potřebuji udělat něco s antivirem. Když jsem se vracela z pošty domů, mával mi z auta.

Musím také udělat něco s přezimujícími kytičkami. Objevila jsem totiž na fuchsiích molice, musím je zlikvidovat, než se rozletí po celém domě. Kvetou mi ibišky, orchideje, dokonce už vykvetla i klívie.

Jak se říká, plány jsou od toho, aby se měnily.

A ná závěr - tak trochu rarita.

V tomto domě bydlím od roku 1974, manžel od narození. To, co jsme viděli z okna minulý víkend nás oba trochu vyvedlo z míry. Naše ulice je úzká, je to jednosměrka, souběžná s Karlovarskou. Chodníky jsou na mnoha místech propadlé z doby, kdy se tu kopal plyn, dávala elektřina do země a budovaly se nové telefonní sítě. Po opravě chodníků voláme už několik let marně. Naše ulice je taková zanedbávaná a my si už celkem zvykli. O víkendu jsme slyšeli zvenčí hluk, manžel se šel podívat a zavolal na mě: "Pojd' sem honem, tohle jsi ještě neviděla." Měl pravdu. Naší ulicí projížděl náklad'ák, za ním jel bagr a nakládal sníh. Vzpoměla jsem si na dobu, kdy bylo naší povinností uklízet chodníky a na to, jaký jsem vždy měla vztek, když si někdy na naší ulici vzpoměli na úřadě a pak tudy projeli hasiči s pluhem za traktorem a z úzké ulice nahrnuli sníh na uklizené chodníky.

Než jsem si došla pro fot'ák, náklad'ák se sněhem mi ujel a já stačila vyfotit jen záda bagru. Přešla jsem tedy do jiné místnosti a přes stromy sousední zahrady jsem zdokumentovala nakládání sněhu.

A pro znalce Bílé Hory - už je jednoduché určit, ve kterém domě bydlím. :-D