Prosincové ohlédnutí

Čas - co je to?

Relativní pojem, či doba určená pro žití, odpočinek, pro určitou činnost.

Čas je v poslední době to, čeho se mi opravdu nedostává.

Když jsme o silvestrovském podvečeru seděli s manželem u kávy, trochu jsme bilancovali minulý rok. Vše, co bylo třeba na nadcházející poslední večer roku bylo připravené, dokonce byl hotov i tradiční novoroční dort. Seděli jsme a ke kávě pojídali kus dortového korpusu, který zbyl.

"Hele, to těsto je hodně podobné tomu dortu, který dělala Alča", pronesl muž. Měl pravdu, chutnalo to hodně podobně. Seděla jsem a přemýšlela, jak všechno uteklo. Bylo to 13. listopadu, kdy měl můj muž šedesátiny a já ten den byla naposledy v práci. Oslavy byly naplánovány na víkend, ale dcera upekla dort a přijela s vnučkami popřát.

Popíjela jsem poslední loňskou kávu a došlo mi, že je to už více než jeden a půl měsíce. Připadalo mi to, jako by se čas "smrsknul" do hodně krátkého okamžiku.

"Nějak to všechno uteklo, mě to připadá jako včera", řekla jsem.

"Máš pravdu, opravdu to nějak letí."

"Mám fakt pocit, že se čas rozeběhl rychleji co jsem doma, jestli to takhle bude pokračovat dál..."

Domnívala jsem se, že odchodem do důchodu bude času více, ale opak je pravdou. Je ho nějak méně. Musela jsem chtě nechtě přiznat i to, že v práci jsem měla mnohem více času na brouzdání po internetu, po blozích, odepisování na emaily. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem seděla u zapnutého počítače od sedmé hodiny ranní. Vždyt' i pohádku pro kulíšky jsem z rukopisu přepisovala v práci. Ted' už se k tomu můžu přiznat, už mi nehrozí nějaký malér ze strany šéfů. S lehkým úsměvem a nevěřícným výrazem jsem si před odchodem do důchodu četla větu, kterou mi napsalo několik mých blogových přátel: "Nejčastější věta důchodce zní - nemám čas." Po více než měsíci začínám svým přátelům dávat za pravdu a věta, kterou mi psali, se mi jeví hodně pravdivá.

Prostě, nemám čas.

Možná k tomu přispěl i prosinec a chystání vánoc, možná trochu i nemoci.

Ohlížím se tedy za uplynulým měsícem.

Zahájila jsem ho na plicním, kam jsem přišla chrchlajíc jako starý tuberák a kde mě doktorka "prohnala" po všech možných vyšetřeních, aby konečný verdikt zněl: "Nic jí není". No, asi není. I když kašlu pořád. Veškeré výsledky vyšetření byly negativní a já se proto pustila do předvánočních příprav. Spíš bych měla napsat, že jsem se pustila do pečení cukroví.

Peču v množství středně velké pekárny a jen pro ilustraci uvádím, že jsem zpracovala 10 kilo mouky. Ostatní ingredience neuvádím, protože jsem je postupně dokupovala. Mouka je jasná, koupila jsem si jí celý balík a ten se proměnil v mých rukách na hotové výrobky. Odkolek a já. To ostatní by se dalo snadno dopočítat, ale už jen ta mouka svědčí o tom, že jsem opravdu pekla ve velkém. Celý dům voněl vanilkou, všude byly plechy, pekáče a krabice na hotové cukroví. Holčičky, pokud tu byly, mi asistovaly a moc se jim to líbilo. Vzpomínala jsem si, jak jsem se jako malá holka motala babičce v kuchyni.

Mikuláš - přiznám se, že ten den nemám ráda. Pokaždé si totiž vzpomenu na to, že ten den zemřel můj táta. Vždy se mi to vrací, ale snažím se nesmutnit a nikomu den nekazit.

Holky už pár dnů před tím byly trochu nervózní. Co kdyby....

A já jim pak dodala sdělením, že jsem jednou dostala od Mikuláše uhlí, brambory a polínko, zatímco moje sestra měla čokoládu a v té době tolik nedostatkové jižní ovoce. Ale já tehdy fakt příšerně zlobila.

Své svatební šaty jsem v pondělí před Mikulášem předala dceři pro anděla. Anděl z minulých let se doma staral o Juráška, tak musela zaskočit druhá švagrová.

Seděli jsme s holčičkama u nich doma v obýváku a očekávali příchod svaté trojice, i když čert má do svatého hodně daleko. Holky byly celkem v pohodě, Sára se chovala hrdinsky a prohlašovala, že má dokonce pro Mikuláše připravenou básničku. Ema byly trochu zaražená, protože na rozdíl od Sáry, která byla nemocná, chodila do školky a tam už jednoho Mikuláše zažila. Ale strach neměla, tvářila se téměř hrdinsky.

Když Mikuláš se svou suitou dorazil, obě holky ztuhly. Sára se ke mě přimkla a šeptla: "Babičko, vid' že mě nedáš. " "To víš, že ne." Objala jsem jí kolem ramen a dcera seděla s Emou. Náš syn byl hodně přesvědčivý a jejich strýc v podobě čerta budil respekt. Pro slabší povahy to nebylo. Jen teta Aneta se mile usmívala a já si všimla, že přes svatební šaty si natáhla saténovou spodničku, která pod šaty patří. Model tak vypadal hodně zajímavě.

Holky byly zaražené a Sára zapoměla mikulášskou básničku. Nakonec odrecitovala "Skákal pes přes oves" a nám všem dospělým dalo hodně veliké přemáhání, abychom se nerozchechtali nahlas. Ema seděla a vypadala, že se každou chviličku rozpláče. V očích se jí zračil strach. Nakonec holky dostaly nadílku. Sára jí přijala a poděkovala za obě, ale Ema stále seděla a vlhly jí oči. Vše završil čert, který se vrátil z chodby a podal Emě pytlík s uhlím. To byl konec. Ema se rozplakala. "Emí, neplakej, to uhlí se bude hodit, až pojedete po vánocích na hory. Budete tam s ním topit." Ema přestala plakat a pak řekla: "Babičko, ty jsi taky dostala uhlí, když jsi byla malá, vid'". "Jo, dostala, ale ty tu máš i čokoládky a ovoce a to já neměla Asi jsi zlobila jen trošičku." Dcera se zetěm vyprovodili návštěvu a můj muž zašel na chodbu, kde jsme nechali nadílku. "Holky, když jsme jeli s babičkou k vám, tak byl u nás Mikuláš taky a ptal se po vás.
Když jsme mu řekli, že jste dneska doma, tak nám pro vás tohle předal." "A je tam taky uhlí?", ptala se opatrně Ema, která stále seděla na místě, zatímco Sára už zkoumala obsah košíku. "Tak se podívej."

Ema konečně opustila své místo, ale stále nervózně koukala do chodby. Co kdyby se Mikuláš vrátil. S dcerou, která se

vrátila, jsme se pak shodly, že to bylo hodně veliké přemáhání, nerozesmát se nahlas. Když se vrátil Tomáš s úsměvem nám řekl, že uhlí měla dostat i Sára, ale čert jeden pytlík cestou ztratil. Holky rozbalovaly dárečky a čokoládové figurky si dávaly do košíčku, prý na stromeček. Ema však za celý večer nevstoupila na chodbu. Co kdyby.

Ráno jsem se telefonicky dcery ptala, jak proběhla noc a zda holky spaly. Prý v pohodě.

Musela jsem navštívit můj bývalý podnik a to dokonce dvakrát. Možná to bude vypadat zajímavě, ale já tam byla po sedmnácti letech, kdy jsem byla u firmy zaměstnaná, úplně poprvé loni 10. prosince. Pracovní smlouvu mi kdysi na provozovnu přivezl šéf, stejně tak i další dokumenty. Cesta od nás trvala tramvají více než hodinu. Pojala jsem jí jako vyhlídkovou jízdu, protože jsem doma zapoměla rozečtenou knihu. Jezdím z konečné, takže jsem si sedla a rozhlížela se jako správný turista. Paní osobářka ještě neměla všechny podklady a já věděla, že sem budu muset ještě jednou. Cesta tam a zpátky a byl půlden pryč. Podruhé mě zastihl telefonát, když jsem byla na nákupu. Papíry byly konečně všechny. Nechala jsem tašku s nákupem dole v domě a vydala se znovu k tramvaji. Jen s malou kabelkou, kam se vejde peněženka, telefon, klíče a látková taška na eventuelní nákup. Samozřejmě bez knížky a opět na celé dopoledne. Nicméně, spojila jsem své "výletování" s návštěvou vánočních trhů, abych zkonstatovala, že na Václaváku to nestálo za nic, na rozdíl od Míráku, kde byly trhy hezké, menší, komorní a velice přívětivé.

S pocitem, že nikam nemusím, jsem se pustila i do práce, kterou nemám moc v oblibě a tou je čištění vitrínek se spoustou zbytečností. Moje sbírka zvonečků čítá více než devadesát exemplářů. Už je nesbírám, jen občas si ještě nějaký koupím, jako památku z mých cest. Poslední mám z Alberobello.

Kdyby to byly jen zvonečky, ale v mých knihovnách je takovýchto drobností spousta. Vše vyndat, vyčistit, přeleštit a potom znovu vrátit zpátky.

V předchozím roce jsem začala také dávat dohromady knižní fond. Vedlo mě k tomu zjištění, že si kupuji knihy, které už doma mám. Takže mám některé dvakrát. Sepisovala jsem knihy podle autorů a označovala, ve které z mnoha knihoven konkrétní dílo je. Mám sepsány knihy, které jsou v ložnici a polovinu knih v pracovně. Knihy v obýváku jsou za zvonečky a dalšími "lapači prachu". Když už bylo vše vyndané, rozhodla jsem se, že sepíšu i tyto knihy. Stejně bych to jednou musela udělat. Přemýšlela jsem chvilku nad tím, zda mám zapnout počítač a nosit si k němu knihy po částech, tak jak jsem to dělala v minulém roce, či zda knihy sepisovat na papír. Zvolila jsem variantu číslo dvě a pak stojíc na štaflích jsem v jednotlivých policích knihovny, která je až do stropu, sepisovala knihy. I tady jsem narazila na jednu, kterou máme dvakrát. Vzhledem k tomu, že vyšla v šedesátých letech, nekupovala jsem jí já, ale někdo z mé rodiny, či rodiny mého muže. Alespoň v tom nejsem sama. Objevila jsem dokonce i knižní poklady. Čítanku z roku 1919, která je dokonce podepsaná jejím autorem. Mezi manželovy předky patřil první ministr školství z doby Masarykovy vlády a některé knihy po něm zůstaly v domě. Těší mě, že moje knihomolství přešlo na další generaci. Můj syn knihy miluje a jen prostory v jeho bytě mu brání, aby si svůj díl knih odvezl. Věřím proto, že jednou knihy, které jsou v domě, neskončí někde na skládce. Přiznám se však, že jsem vyhodila do sběru čtyři díly televizního kurzu němčiny, které v knihovně zbytečně zabíraly místo. Německy už se stejně pořádně nenaučím a to, co umím, mi stačí k tomu, abych se dorozuměla. Když byly knihy zapsány na několika arších papíru, mohla jsem se konečně pustit do "sbírek svých zbytečností". A že jich mám.

Do toho chodily návštěvy a já hlídala vnučky, které si u mě doléčovaly nemoci. S nimi nelze dělat téměř nic, maximálně jim stíhám uvařit a pak hrajeme různé hry. Počítač už v jejich přítomnosti raději nezapínám.

Holky posmrkávaly, pochrchlávaly a já také.

Tušila jsem, že nejsem v úplném pořádku. Po viróze, která mě zastihla na konci listopadu, byl můj nos stále jako bouchačka a jedna nosní dírka nebyla průchozí. Vše došlo tak daleko, že nám úplně došly látkové kapesníky, protože můj muž na tom byl hodně podobně. Kapala jsem si kapičky proti rýmě, nosní dírky proplachovala slanou mořskou vodou. Málo platné. Nos byl stále ucpaný a já tušila, že se v něm něco odehrává. Na 17. prosince jsem byla objednaná na endoskopii na ORL v Motole. Byla jsem vzhůru od půl třetí ráno. Není to nic neobvyklého. Moje psychika se mnou zase mávala. Mívám strach a nespím, kdykoli tam jdu, ale ted' jsem tušila, že nejsem zcela v pořádku. Moje tušení bylo potvrzeno. Na sliznici se vytvořila boule, která mi ucpala nos a která bránila v dýchání. I pan doktor se netvářil příliš pozitivně, i když... Kortikoidy beru od operace před čtrnácti a půl lety a již párkrát mi je přes léto vysadil. Stejně tak učinil i letos. Když jsem u něj byla v září, sdělil mi, že moje sliznice vypadají výborně, takže to zkusíme i nadále bez léků. Prý mají nařízeno šetřit. Dopadlo to tak, že ted' beru dvojnásobné dávky a budu jen doufat, že mě nepotká nic horšího. Chápu, že se musí šetřit. Ale ušetřilo se několik stovek za léky, které jsem nebrala. Pan doktor mi jen sdělil, že operace by vyšla asi na 15 tisíc. Tak jsme tedy ušetřili. Co to udělalo s mou psychikou je jasné. Na všem mě trochu utěšuje skutečnost, že mám na další vyšetření jít až v březnu, pokud tedy nebudou komplikace. Kdyby to asi bylo špatné, pozval by si mě dříve. Berlička o kterou se opírám, či pštrosí politika, před kterou zavírám oči? Nebo mi jen pan doktor nechtěl kazit vánoce? Blbé myšlenky, kterých se nemůžu zbavit.

Jen v přítomnosti holčiček jsem pookřála a zapomínala.

Bylo úterý večer a někdo zvonil. Otevřela jsem okno a pod ním stála moje kamarádka. "Ájo, prosímtě, mám obrovskou prosbu. Mám rozpletený svetr pro vnoučka a ted' jedu z Motola." "Co se ti stalo?", zeptala jsem se, protože venku bylo šero a já vidím špatně na dálku. "Já jsem si zlomila ruku."

Domluvily jsme se, že mi svetr přinese a já s ním něco udělám.

Ve středu, když jsem dala Emu po obědě spát a Sára si kreslila, pustila jsem se do pletení. Večer v jedenáct hodin byl svetr hotový. Ráno ve čtvrtek jsem ho šla předat a kamarádka se slzami v očích pronesla, že jsem jí zachránila vánoce.

Ve čtvrtek jsem nehlída
la, vytvářela jsem z větví za pomoci tavné pistole vánoční dekorace. Odpoledne jsme jeli s mužem na nákup. Stála jsem ve frontě a najednou zjistila, že cítím. Čich se však vrátil v tu nejméně vhodnou dobu. Pán, který stál přede mnou a který nevypadal ani špinavě, ani zanedbaně, páchl tak odporně, že se mi zvedl žaludek. Muž si všiml, že jsem poodstoupila a zbledla. Ptal se proč. Vysvětlila jsem mu to a on řekl, že to cítí také. Fuj, jak může někdo takhle smrdět. Nabrala jsem si toho asi plný nos, protože jsem ten smrad cítila ještě asi za půl hodiny.

V pátek ráno jsme přivezli nový stůl. Není úplně nový, ale pro nás ano. K našemu stávajícímu bychom se totiž už všichni nevešli.

Po obědě jsme odjeli na můj rodný sever. Cestou jsme se stavovali na Mělníku, kde jsme v internetovém obchodě na dvou různých místech, vyzvedávali dárky, které si tam objednala dcera. Objednávku měla už od 11. prosince a 18. prosince, kdy objednávku urgovala, jí bylo sděleno, že to nestihnou zabalit a poslat včas. Tak jsme zachraňovali znovu vánoce. Srovnávala jsem tento obchod s těmi, které znám a kde jsem před vánoci vyzvedávala několik dárků, ale bylo to srovnávání nesrovnatelného. Zmatek nad zmatek, kde pravá ruka nevěděla, co dělá levá, kde jeden druh zboží nemohli najít a pro druhý jsme putovali do další provozovny. A to měla dcera předem zaplaceno!

Cestou na sever bylo ještě hodně sněhu. Na hřbitově jsme potmě vykopávali ze zmrzlého sněhu hrob. Ještě, že jsem měla rukavice. Měla jsem ještě jeden úkol a to, sehnat ubrus na nový stůl. Podařilo se. Potom jsme vyzvedli sestru v práci a jeli k ní. K nám domů jsme dorazili hluboko po půnoci v sobotu.

V sobotu jsem znovu otevřela firmu Odkolek a já. Pustila jsem se do pečení vánoček, štrůdlů, vánočního kapra a abych toho neměla málo, pekla jsem ještě sýrové tyčky. Krom toho ještě uvařit oběd a brambory na salát.

V neděli jsme si s mužem přivstali. Zahlédli jsme ve včerejších zprávách šílenství, které panovalo u nákupních center. U Kauflandu jsme byli před osmou hodinou a venkovní parkoviště bylo už plné. Nevadí, padal mokrý a těžký sníh, zajeli jsme do podzemního parkoviště. Stejný nápad mělo více lidí, nakupujících s vozíky se po obchodě pohybovalo mnoho.

Pečivo, ovoce, zelenina, šunka na chlebíčky a pak ryba. Koupili jsme filety z nilského okouna a byl vynikající. Hlavně proto, že neměl téměř žádné kosti (jedinou kůstku měl zet', ale ten má na to štěstí).

Praha byla v bílém, na hlavních tazích byly jen vyjeté koleje od aut, která jela před námi. Sníh padal, ale byl hodně mokrý a těžký. Po nákupu jsme se stavili doma, do auta dali vánoční svícen, který jsem vytvořila a vyrazili na hřbitov. Leží ve svahu a na stoupání k němu bylo v polovině kopce "zaparkované" auto městské policie. "To jsou blbci", pronesl můj muž. "Budeme tam muset pěšky." Vylezla jsem z auta a zjistila, že už nepadá sníh, ale že docela intenzivně prší. Navíc jsem byla v bundě bez kapuce. Deštník zůstal, tak jako obvykle, doma. Manžel mi půjčil kulicha, kterého měl v autě navíc a já si všimla, že z kopce od hřbitova přicházejí městští strážnící. "Hele, oni možná odjedou, tak tam zkus vyjet. Ono opravdu leje jako z konve." Sedla jsem si znovu do auta, počkali jsme, až auto se strážníky odcouvá z kopce a pak jsme vyjeli. Dostali jsme se asi o 5 metrů výše, než byli předtím strážnící. Auto klouzalo, smýkalo se. Manžel opakovaně zkusil zacouvat a znovu se rozjet, ale nešlo to. Došlo nám, že městská policie v kopci neparkovala. Manžel odcouval dolů, zaparkovali jsme a vydali se pěšky v dešti do kopce ke hřbitovu. Lilo už jako z konve. Došli jsme ke hrobu, který byl plný mokrého a těžkého sněhu. Tak jsme opět dolovali hrob ze sněhu. Naštěstí tento nebyl přimrzlý, jako v pátek v mém rodném městě. Čistili jsme hrob a já cítila, jak provlhám. Voda, která stékala z bundy mi tekla na kalhoty a ty byly během chvilky mokré. Ani manželův kulich nezabránil tomu, abych neměla mokré vlasy. Když jsme vylezli ze hřbitova, zjistili jsme, že parkoviště už je plné aut. Cesta, na které jsme před asi půlhodinou uvízli, byla nejen protažená, ale i posypaná drobnou kamennou drtí. Jediné pozitivum na tom bylo, že nám to cestou z kopce dolů neklouzalo. Doma jsem se ihned převlékla, osušila si vlasy a uvařila konev čaje, který jsem ovoněla rumem. V předchozích letech jsme chodívali na hřbitov až na Štědrý den, ale letos se bude večeře podávat už ve čtyři hodiny odpoledne, aby mladí stihli navštívit ještě druhé rodiče. (Na Štědrý den nepršelo a sníh odtál).

Pustila jsem se do přípravy oběda, manžel sestavil náš letitý umělý stromek. Navěsil na něj světýlka a já se po obědě pustila do jeho zdobení. Dozdobila jsem byt a dům. Manžel "s obrovskou radostí" obcházel byt s vysavačem. Ale nabídl se sám a dobrovolně. Pak salát, vyndat z mrazáku maso na řízky a byl večer. Pustila jsem se do balení dárků a říkala si, že musím jít spát dříve, čeká mě ještě spousta práce. Vyšlo to - spát jsem šla v půl druhé ráno. Dárky byly zabalené a připravené v koších na prádlo.

Ráno jsem samozřejmě zaspala. A parádně!

Po pozdní snídani jsem začala do krabic balit cukroví, pak manžel udělal z velké krabice dva tácy a do nich jsme dali "dětem" po dvou vánočkách, jedné klasické a druhé tvarohové. Oběd jsem nevařila. Nevěřím na zlaté prasátko a půst jsem naposledy zkoušela v době studií, abych už od druhé hodiny odpolední kroužila kolem kuchyně za zvuků kručícího žaludku. Takový hrdina nejsem. Když si navíc vzpomenu, jak jsem po půstu hladově hltala štědrovečerní večeři, abych pak zažívala pocity vlka, který sežral Karkulku, aby byla posléze nahrazena kameny, jsem s půstem skončila.

Byla jsem jako chytrá horákyně a včera jsem si rovnou uvařila na dva dny. Oběd jsem tedy jen ohřála. Ušetřila jsem tím slušný kus času.

Manžel po obědě vzal jednu z krabic s cukrovím a odjel k našemu kamarádovi, aby mu jí předal. Já umyla nádobí, vyžehlila nový a zatím jediný ubrus na náš "nový stůl" a slavnostně jsem prostřela.

Pak js
em naklepala a nasolila dva druhy řízků, připravila rybu. Manžel se vrátil a jak slíbil, vše obalil. Já zatím připravila ovoce a cukrátka na mísu, sestavila dřevěný kolotoč na svíčky a doladila obývák. Ke vchodu do domu jsem umístila svíčky ve sklenicích, na chodbu pověsila svítící andílky. Rozsvítím vše, než přijdou děti. Smažila jsem na dvou pánvích, na další plotýnce se vařily brambory a na zbylé vajíčka, která pak vystřídalo mléko na kaši. Usmažené řízky a rybu jsem dávala to termomís, aby nevychladly. Do mísy šunkou a vajíčky přizdobený bramborový salát. Dodělala jsem bramborovou kaši pro děti. Je mým štěstím, že nikdo u nás nevyžaduje rybí polévku. Jediný, kdo jí jí je zet' a ten jí bude mít na druhé večeři, která bude následovat u nich v domě. Stejně bych už neměla na čem jí uvařit.

Bylo třičtvrtě na čtyři a já se šla vysprchovat. Z koupelny jsem zaslechla, že dorazil syn s Gábinou a malým Juráškem. Vyšla jsem z koupelny v šatech, prostě "za dámu". "Mamčo, tobě to sluší", pronesl syn. Pochovala jsem si na chviličku malého Juráška, který si mě prohlédl, zatahal mě za vlasy a pak se usmál. "Odpoledne nespal, asi nám předvede, co umí a jak dokáže být mrzutý", řekla Gábina. Vrátila jsem vnoučka a poprosila je, aby si na chviličku sedli v obýváku, musíme ještě počkat na druhou rodinu. "Už jsou tady", řekl manžel. Na tácy jsem dala vepřové a kuřecí řízky a také rybu. Aby si každý vybral to, na co má chut'. "Nezapoměla jsem na něco? Citron!" Přinesla jsem citron a pozvala všechny ke stolu.

Holčičky byly velice netrpělivé, už byly po jídle a chtěly od stolu. Byl to kumšt je udržet, protože někdo si přidával, pak ještě následoval moučník v podobě štrůdlu. Navíc Ema, která je veliký jedlík, jedla jen kaši a milovaný kuřecí řízek nechala téměř nedotčený, pominu-li to, že jí ho Tomáš nakrájel. Konečně! Holky se řítily do obýváku ke stromečku, aby se zklamaně vrátily, že tam ještě nic není. "Holky, nebojte, Ježíšek určitě přijde. Víte, kolik toho musí obstarat?"

Nastal rituál, který jsme praktikovali v době, kdy byly naše děti malé a na Ježíška věřily. A trvalo jim to hodně dlouho. "Víte co holky, oblékneme se a zkusíme jít Ježíška přivolat", řekla moje dcera. Šla jsem s nimi. Jediné, na co jsem opravdu zapoměla, byly prskavky. Sára si na ně vzpoměla. "Babí, ale jak Ježíška přivoláme, když nemáme prskavky?" Můj muž zareagoval okamžitě a řekl: "Víš co, vezmi si tady baterku." "A pro Emu máš taky?" "To víš, že ano." Sestupovaly jsme všechny ze schodů a Sára pronesla. "Ale vy nemáte baterky." Ujistila jsem jí, že mám malou baterku na klíčích a dcera pronesla, že po tak dobré večeři si zapálí cigaretu a světýlko z ní také Ježíšek uvidí. Stály jsme pak na zahradě, holčičky kroužily baterkami k obloze a volaly na Ježíška, že už jsou dávno napapané a že už tedy může přijít. Já sledovala okno v ložnici, které zhaslo. Dárky jsou už na svém místě. Dcera pozorovala zpoza rohu vchod a pak mi naznačila, že Tomáš už také stihl dárky pronést z auta do domu. Holky už byly hodně nedočkavé. Jak já jim v ten moment rozuměla. "Babičko a kdy už přijde?" "Sáruško, pojd' se mnou, podíváme se z druhé strany domu, jestli už náhodou nesvítí stromeček. " Šla ráda a ochotně. "Babí, už svítí, už tam asi Ježíšek je." Zavolala na Emu a obě se rozeběhly do domu. My s dcerou kráčely pomalu za nimi a já jí řekla: "Víš, jak mě tohle baví?" "Mami, mě taky, já si takhle vzpomenu na dětství, jak byly Vánoce tajemné, když jsme s bráchou ještě věřili."

Zbytek rodiny seděl v kuchyni a dveře do obýváku byly zavřené. Jen světla z vánočního stromku zářila skrz sklo.

Možná trošku strach, možná i vzpomínka na Mikuláše, nevím. Sáru jsme všichni naváděli, aby se šla podívat, zda už Ježíšek přinesl dárky. "Já se tam sama bojím", pronesla. "Tak si vezmi sebou Emu." "Já se bojím taky, at' s náma jde někdo velkej." Nakonec s nimi šel Tomáš. Holky se vrhly ke stromečku. Sáru jsem ve středu učila písmenko J a G, aby mohla rozdávat dárky. Ostatní potřebná písmenka už znala. Ema jí v rozdávání sekundovala. Juráška nejvíc zajímaly papírové obaly a všechny se snažil ochutnat. Byl až do téměř sedmé hodiny večerní v úplně sluníčkové pohodě, i přes to, že nespal.

Dárky byly rozdány, rozbaleny a mladí se chystali k odchodu. Obě naše děti si na cestu vypůjčily košíky na prádlo, aby se jim dárky přenášely snadno. Když jsem jim předávala krabici s cukrovím a vánočkami, syn i zet' shodně konstatovali, že budou muset jít dvakrát. V kuchyni jsem uklidila zbytky, které zůstaly na stole do lednice a pak si vidličkou napíchla kousek řízku, který zůstal po Emě. Nedivím se, že ho nejedla. Měl totiž jen jednu chut' a to kyselou. Nevím, zda si "pokapala" řízek citronem sama, ale až po oloupání "kabátku" byl trochu jedlý. Pak jsme s mužem sesbírali papíry a mašle, které zůstaly v obýváku na zemi, pustili si pohádku Dvanáct měsíčků a začali relaxovat.

Na Boží hod jsem uvařila hrnec hovězího vývaru s knedlíčky. Dcera s rodinou tentokrát na oběd nepřišla. Syn byl u Gábininých rodičů. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kolik nás na Boží hod bude u stolu. Krůta, kterou jsem koupila, zůstala nakonec ležet v mrazáku a nahradil jí mnohem menší králík. Pekla jsem ho s kouskem bůčku, aby nebyl tak suchý. Knedlíky vykynuly báječně, domácí zelí bylo výtečné. Odpoledne jsme byli na telefonu. Dcera nevěděla, zda si druhá babička vezme či nevezme holčičky na odpolední procházku. Když pak dcera zavolala, že máme volno, manžel zalitoval: " To jsem si taky mohl dát pořádný pivo k obědu jako ty a ne tu náhražku." Vyrazili jsme na procházku a já litovala, že jsem si sebou nevzala fot'ák. Po procházce jsme si uvařili kávu a dívali se na pohádky v televizi. "Vždyt' už jsme jako malý děti", prohlásil můj muž. "No jo, kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem." Ale pohádky k vánocům přeci patří.

Na Štěpána dcera přivezla holčičky a vydala se do Ikea na povánoční výprodej. Holky dostaly tolik hraček, že bylo nutno zakoupit novou polici, aby byly kam dát. Chtěla vše stihnout do našeho odchodu z domova, aby manžel polici trochu zkrátil, aby se vešla tam, kam dcera vymyslela. Holčičky u oběda trochu zlobily, ta nechtěla to, druhá ono. Polévku naštěstí jedly obě, jen Sára vyžadovala, abych jí vyndala "kulaté maso". Ema naopak játrové knedlíčky od Sáry z talíře uvítala. Dcera přijela s policí, manžel jí v dílně zkrátil a my se potom vydali s holkama ke kapucínům na jesličky. Jesle v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech jsou jedny z nejkrásnějších, které jsou v Praze k vidění. Jeli jsme autem, protože manžel slíbil dceři, že jí večer polici přidělá. Podobný nápad, jako jsme měli my, měla i spousta dalších lidí. Trv
alo nám notnou chvíli, než jsme našli místo k zaparkování. Cestou ke kostelu jsme zjistili, že v Keplerově gymnáziu je výstava betlémů. Zajdeme tam, pokud to stihneme. Od tramvaje, která přijela, se směrem ke Hradu pohybovala spousta lidí. "To bude na dvě hodiny", pronesl manžel, když davy přehlédl. Od Černínského paláce pokračovala část lidí na Hrad. Před kostelem stála fronta, tak jako vždycky. Chodívali jsme jsem už v době, kdy byly naše děti malé a málokterý rok jsme vynechali. Zařadili jsme se do fronty a Sára si začala stěžovat, že jí zebou ruce. A já si uvědomila, že Ema nemá svou kabelku, kterou si bere na výlety a ve které jsou mimo jiné i rukavice. Zůstala v autě, nebo jsme jí cestou sem ztratili? Manžel se tedy vypravil zpátky k autu, aby kabelku přinesl. "Holky, nebojte, děda má dlouhý a rychlý nohy, ten tu bude brzo." Sára si pořád stěžovala na ruce. Zahřívala jsem jí je vlastníma rukama, pak jí půjčila své kožené rukavice. "Kde je ten děda? Tomuhle říkáš rychlý nohy?" Musela jsem se smát. Ta holka má stejně hlášky, ale aspoň se s ní nenudíme. Pak jsem si všimla manžela, který se vyjímal s růžovou kabelkou před kostelem dost nepatřičně. Navíc nás hledal ve frontě hodně vzadu. Holky na něho zavolaly a děda nás našel.

Byli jsme už před vchodem do kostela a já holčičkám vysvětlila, že musí být potichu, že se v kostele nekřičí, protože tam v jesličkách spí Ježíšek. "Já vím babi, já už si to pamatuju. A dáš mi nějaký korunky pro ovečky?" "To víš, že ano, dám tobě i Emě."

Holčičky stály způsobně s námi ve frontě. Byly tiché a zamyšlené. Z kostela odcházela mladá rodina a hodně hlasitě se začala bavit s lidmi, kteří stáli ve frontě před námi. "Babičko, proč ty lidi tak řvou?", zeptala se mě tiše Sára. Pokrčila jsem rameny a Sára pronesla: "Jsou bud' nevychovaný a nebo neznaj pravidla." Asi jí slyšeli, protože se celkem tiše rozloučili. Prohlédli jsme si jesličky, holčičky naházely ovečkám peníze, ty jim na oplátku zabečely. Když jsme vycházeli z kostela, zjistili jsme, že venku leje jako z konve. Utíkali jsme se schovat pod můstek, který spojuje Loretu a klášter. Obloha se začala protrhávat a za chviličku bylo po dešti.

Vydali jsme se zpátky k autu a zastavili se v gymnáziu na výstavě betlémů. Až na místě jsem zjistila, že je to tatáž expozice, která byla v minulém roce součástí vánočních trhů na Výstavišti. Holčičkám se tam moc líbilo a Ema mě několikrát překvapila, když dokázala pojmenovat fugurky u jednotlivých betlémů.

Když jsme přijeli k mladým, vypili jsme kávu a manžel se pustil do práce. Vánoce, nevánoce - příklepová vrtačka vrtala. Já se věnovala holčičkám, zet' vařil a dcera asistovala dědovi při práci. Nakonec jsem zjistila, že poličky jsou dvě.

Mladí odjeli s dětmi na hory, dům ztichl a my s manželem "osiřeli". Po všech přípravách nastal konečně relax. Ani jsem moc nemusela vařit, "likvidovali" jsme zbytky po vánocích. Den před Silvestrem přišel na návštěvu náš kamarád. Přišel osobně poděkovat za cukroví, které jsem mu poslala. Telefonicky děkoval už na Štědrý den. Dodělala jsem salát na chlebíčky a pak jsme si všichni sedli u báječného francouzského červeného vína, které kamarád přinesl jako poděkování. Došla jsem pro mé milované sýrové tyčinky, na které jsem o vánocích úplně zapoměla. Seděli jsme a klábosili o všem možném. "Hele, já se musím přiznat, já už to všechno sežral, nechal jsem si jen to "péefko" a perníkové prasátko. Ale bylo to, tak jako pokaždé, vynikající." Co může být pro kuchařku, či pekařku větším poděkováním, či pochvalou? To že chutná.

Na Silvestra jsme zajeli ráno na nákup. Nějaké pečivo, hlavně veky, šunku, salám a kus uzeného. Doma jsem se pustila do dortového korpusu. Nedávno jsem objevila recept od neteře a během prosince jsem ho vyzkoušela. Zbyl mi totiž kokos a já tehdy hledala nějaké těsto, kde bych kokos mohla použít. Na těsto jsem ho tehdy jen nasypala. Bylo to vynikající a syn se snachou, když tu byli na návštěvě, si moučník pochvalovali. A tehdy mě napadlo, že bych mohla toto těsto použít jako dortový korpus. To, co peču mi obvykle pravidelně vytváří uprostřed dortové formy kopec, který připomíná Kunětickou horu. Sama jsem si to, co se v naší troubě děje, takto nazvala. Udělala jsem těsto, vynechala kakao a upekla první placku. Byla krásně rovná. Potom jsem se pustila do tmavého těsta, dala ho trouby a šla odeslat "novoročenky". Manžela jsem poprosila, aby troubu hlídal.

Přišel za mnou do pracovny a pronesl: "Nebudeš mít radost."

"Ono se to připálilo?"

"Ne, ale máš tam zase tu Kunětickou horu."

Po upečení druhého vypouklého korpusu jsem se pustila do přebírání čočky na novoroční oběd.

Odpoledne jsem udělala krém na dort, vzala oba korpusy a pustila se do cukraření. Světlý korpus byl v pohodě, ale ten tmavý se mi přetrhl na dvě části. Bylo mi do breku. Krému plná mísa a těsta půl. Na pečení nového už nebyl čas.

Nakonec se vše podařilo, dort jsem dotvořila, tmavý korpus držel pohromadě díky krému. Odnesla jsem ho do venkovní chodby, kde je chladno a pustila se do chlebíčků.

Vše bylo připraveno a my se posadili ke kávě a snědli tmavou Kunětickou horu, kterou jsem z korpusu odřízla.

Večer jsme trávili tak, jako v mnoha předchozích letech, u televize. Nedá se říci, že bychom jí sledovali. Nebylo téměř co. Byla jen naší večerní společnicí, dotvářející kulisu posledního večera v roce. Telefonovali jsme s mladými a hlavně holčičkami, které nám řekly, jak se těší, až s námi půjdou na ohňostroj.

O půlnoci tradiční přípitek a pak .... to už nebyl prosinec, za kterým se tu ohlížím.

Připíjím proto na dálku všem s přáním pevného zdraví, štěstí, úspěchů, lásky, radosti z každodenního života.

Mějte se všichni moc krásně.