Včerejší den bych s chutí škrtla

Jsou dny, které bych s chutí, ale převelikou chutí, škrtla. Prostě - den blbec.

Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem již mnoho let užívám kortikoidy. Nestěžuji si, jen konstatuji. Naopak, díky kortikoidům se nezadýchávám už na pátem schodě a moje astma mi nedělá takové problémy, jaké byly před kortikoidy. Stejně tak i můj nos a dutiny jsou díky dalším kortikoidům ve stavu, kdy mi na sliznicích nevyrůstají útvary, které tam být nemají a které vyžadují radikální chirurgický zákrok. Už jsem si na své společníky kortikoidy zvykla a můj život be bez nich určitě nebyl tak kvalitní, byl-li by vůbec nějaký.

Ale .... každý lék na jedné straně pomáhá a na druhé škodí. Mě v tom smyslu, že se užívání kortikoidů projevuje v tom, že se mi ukládají v očích a já mám šedý zákal. Vím, dnes je to v podstatě lapálie a operace tohoto zákalu je dnes běžným chirurgickým výkonem oftalmologů. V budoucnu mě nemine.

Z tohoto důvodu musím chodit na pravidelné kontroly na očním, aby byl můj zákal pod kontrolou. Objednávala jsem se v polovině října v domění, že termín prohlídky bude za měsíc, tak, jak tomu bylo v předcházejících letech. "Přijd'te 8. ledna v deset hodin." "Až za tak dlouho?" "Máme toho hodně", odpověděla mi sestřička a já si tento údaj zapsala na poslední stranu kalendáře, abych si ho potom přepsala do nového. Dva a půl měsíce, příště se budu muset objednat už v září.

Z domova jsem se vypravila krátce po deváté hodině, autobus na polikliniku do sídliště jezdí od nás z konečné dvakrát do hodiny. Přišla jsem na oční s více než půlhodinovým předstihem. V čekárně sedělo pět lidí a když vyšla ven sestřička, podala jsem jí kartičku pojištěnce. "Co vám schází?", zeptala se. "Jsem k vám objednaná na prohlídku, už od října."

Jedna z čekajících paní prohlásila: "Vy také?" Sedla jsem si a čekala. Od toho přeci čekárny jsou. Naivně jsem se domnívala, že jsem-li objednána na určitou hodinu, budu přibližně kolem této doby pozvána do ordinace. V jedenáct hodin mi došlo, že tomu tak nebude. Paní, která byla stejně jako já objednaná od října se se mnou dala do řeči. Byla přibližně stejného věku, měla jako já dvě dospělé děti a dvě malá vnoučátka. Téma rozhovoru plynulo a čas nám utíkal. Do ordinace jsem se dostala v pravé poledne. Tedy dvě hodiny po termínu, na který jsem byla objednaná.

Zákal je oproti minulému roku trošku horší, co se týče dioptrií na dálku, tak jedno oko zůstalo stejné, druhé se zhoršilo o pouhou čtvrtinu dioptrie. Domluvila jsem se s paní doktorkou, že si nechám stále své "staré" brýle, protože kvůli čtvrtině dioptrie se mi nechce investovat do nových. "Jak to máte s brýlemi na blízko?" "Nemám žádné?" Paní doktorka se na mě nevěřícně podívala a řekla: "Opravdu? Podle tabulek optiků a dioptrií na dálku, by jste měla mít tak dvojky na blízko." "Já opravdu žádné nemám a nepotřebuju je. Sice nepřečtu některé návody na zboží, ale jinak vidím dobře." "Ty já nepřečtu taky", řekla doktorka a vytáhla nějaký text, abych jí ho přečetla. "Který mám přečíst?", zeptala jsem se. "Ten horní je nejtěžší." Tak jsem jí ho přečetla. Kroutila hlavou a prohlásila, že jsem rarita. Zaplatila jsem registrační poplatek, slíbila, že kdyby se moje oči v souvislosti ze zákalem zhoršily, že přijdu, rozloučila se a odešla.

Když jsem vycházela z polikliniky, viděla jsem, jak ze zastávky odjíždí můj autobus na Bílou Horu. Navíc lilo jako z konve. Tak mám půlhodiny čas. Vydala jsem se do sídliště. Na náš "nový" stůl máme jeden ubrus. Tedy jeden, pokud je stůl v rozloženém stavu. Na kulatý je jich plná skříň. Ten jeden jediný jsem koupila v pátek před vánoci v mém rodném městě u vietnamců. Jiný textil tam totiž už není. Rozhodla jsem se, že se podívám opět k vietnamcům, kteří mají obchod v celém patře nad poštou. Ubrusů měli spoustu, dlouhou chvíli mi trvalo, než jsem objevila požadovaný rozměr. Měli jen ten, který už máme, sice ještě ve dvou barvách navíc, ale žádná z nich se nehodí do kuchyně, ale o mnoho dražší. Za ty peníze nemusím kupovat u vietnamců. Vrátila jsem košík, sešla do přízemí a viděla, jak mi ujíždí další autobus domů. Sakra!

Od pondělí likviduji vánoční výzdobu. Naivně jsem se domnívala, že budu v jedenáct doma zpátky z očního a ted' je jedna pryč a já tu trčím na sídlišti. Půjdu-li pěšky domů bude mi to trvat stejně dlouhou dobu, jako čekání na autobus. A v dešti a do kopce? Ráno mi stačil jeden debil za volantem, který schválně "vymetl" louži a ohodil paní od hlavy až k patě. Nepochopím to. Místa měl jako pro kombajn, ostatní řidiči se "rybníku" ve vozovce vyhýbali. A při mém štěstí bych určitě na podobného debila, půjdu-li pěšky, mohla také narazit.

Čas čekání na autobus jsem si zkrátila v galanterii, protože si plním to, co jsem si slibovala, až půjdu do důchodu a to je vyšívání. S časovým předstihem jsem šla na zastávku, aby mi autobus, už do třetice, neujel. Doma jsem byla "jako na koni" krátce před druhou. Kopla bych do toho! Mám na jedné straně domu ještě venkovní girlandy a na oknech světýlka.

Umyla jsem si ruce, převlékla se do domácího, ohřála si rizoto a po obědě se pustila do další likvidace vánoční výzdoby.

Výzdobu jsme měli, tak jako každý rok, do Tří králů. Chystala jsem se jí "zlikvidovat", alespoň její část v neděli, ale přišel na návštěvu syn s rodinou a já si mohla užít Juráška.

Neviděli jsme ho od Štědrého dne. Stále silněji vnímám rozdíl mezi vnoučaty od dcery a vnoučetem od syna. Holčičky jsem vídala téměř denně, Jurášek je pro mě vzácný. Nic s tím nenadělám, jsem však vděčná za každý okamžik, kdy ho mohu vidět.

Když mladí odjeli, sundala jsem ze stolu náš jediný ubrus, přinesla si plátno z IKEA, prací tužku na vyšívací vzory a pustila se do díla. Manžel odjel do práce, aby tam na ráno zatopil. Moc se "těšil", v práci byl naposledy, tak jako všichni, 20. prosince.

Plátno jsem položila na stůl, zatížila ho nádobím, aby neklouzalo a tužkou jsem obkreslila tvar stolu v rozloženém stavu. Rozkreslila jsem si i čáry na vzor, který na ubrus vyšiju. Potom jsem doměřila kraje a vystřihla budoucí ubrus. Manžel se vrátil a stůl složil na kruhový tvar. Kulatých ubrusů máme hodně, původní stůl byl také kulatý.

Večer jsem dokončila již čtvrtý ubrus, sice opět vánoční, ale na ty letošní se bude určitě hodit.

Atmosféru vánoc a výzdobu miluju. Připadám si jaké malé dítě, které se raduje z "cingrlátek" na stromku, ze světýlek a vonících větví na stěně.

Stromek nevoní, je umělý. Možná začínám naplňovat přísloví "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem." Zůstala jsem dlouho vzhůru, o půlnoci jsem zhasla stromek, betlém a domečky, dokonce jsem zašla do sklepa, abych pozhasínala venkovní světýlka na keřích.

V pondělí ráno jsem se pustila do likvidace vánoc. Nejdříve jsem ale vše oběhla s fot'ákem, abych si tu atmosféru právě uplynulých svátků zdokumentovala. Asi opravdu dětinštím.

Venku lilo jako z konve. V dešti jsem sundavala z branky na plotě věnec a v duchu jsem si nadávala, proč jsem ho tak pevně přidrátovala. Aby odolal zlodějům. Pak jsem chtěla sundat venkovní lucerničky, aby v chodbě oschly. První krok do trávníku a boty byly od bláta. Zem byla rozmočená a mě v ten moment došlo, že budu muset počkat na noční mráz a pak jít lucerničky sundat. Jinak bude zahrada, jako by tam někdo projel pluhem. Všimla jsem si, že už kvetou sněženky.

Toto foto bylo opravdu pořizeno 7. ledna 2013.

Nahoře v bytě jsem narazila na další problém. Stromek je u okna a tam jsme ho s manželem přemist'ovali ve dvou. Natahovala jsem se, kam až dosáhnu, abych sundala ozdoby, které jsou staré, skleněné a dnes už hodně drahé. Navíc jsou u mě spojeny se vzpomínkami a moc by mě mrzelo, kdybych je rozbila. Stojíc na židli jsem sundala špičku, která mě provází od dětství. Pak se mi podařilo opatrně stromek posouvat na prostředek obýváku, kde jsem ho před vánoci zdobila. Vše, až na světýlka, která věší a sundavá manžel, jsem měla dole.

Výřad jako po honu

Okno bylo volné a já mohla sundat svítící kometu a pak, po přemístění kytek, venkovní girlandu. Byla mokrá od deště. Totéž v kuchyni. Pověsila jsem obě v koupelně, aby uschly. Další až zítra, už by se sem nevešly. Z půdy jsem si donesla krabice na ozdoby, zabalila betlém a domečky.

Byla jsem domluvená s manželem, že přijede do ulice a zajedeme na nákup. Pečivo, které jsme koupili ve čtvrtek, bylo dojedeno. Přerušila jsem likvidační činnost, hodila se do gala a čekala.

Po nákupu už se mi nechtělo pokračovat. Vždyt' zítra je také den a já se z očního vrátím kolem jedenácté. Prdlajs!

Bylo krátce po druhé hodině, kdy jsem šla pokračovat v tom, co jsem v pondělí přerušila. V pracovně máme na okně dvanáct orchidejí a nad nimi visela světelná sít'. Nejprve jsem stěhovala orchideje. Některé v době vánoc rozkvetly, jiné mají nasazeno na květ. Stalo se, že někde poupata prolezla sítí. S opatrností jsem přenášela orchideje a zaslechla jsem slabý, praskavý zvuk. Sakra! Já si, stejně jako před vánoci, ulomila květ. Donesla jsem ho do vázy, kde je ten předvánoční. Měla jsem na sebe vztek. Sundávání sítě, kterou věšel manžel, nebylo moc snadné. Navíc byla na čtyřech místech přivázána vlascem a já se naivně domnívala, že vlasec přetrhnu. Nepřetrhla, jen jsem si rozřízla dva prsty. Dolů se štaflí, vzít si nůžky. Nahoru, dolu, nahoru dolu. Konečně byla sít' dole. Otevřela jsem okno, sundala výzdobu z další mokré girlandy. Tu jsem pověsila do koupelny a výzdobu dala na radiátor v kuchyni, aby uschla. Podobně jsem pokračovala v dalších místnostech. Když jsem sundavala poslední světelný zdroj, před sebou polici, stojíc na štaflích, ruplo mi v zádech. Na čele mi vyrazil mrtvolný pot, nohy na štaflích se mi klepaly a já věděla, že to musím dodělat a nesmím ta světla pustit, jinak spadnou do kytek pod nimi. Zvládla jsem to. S bolestí v zádech jsem se doplouhala do kuchyně, svázala drátkem zdroj, aby byl v prosinci bez problémů k použití a na chvíli si sedla, abych ulevila zádům. Bolest nepřestávala, naopak sezením se zhoršovala. Zkroucená a hekající jsem sundala poslední venkovní girlandu, vrátila na místo kytky.

Manžel přijel v půl páté domů. "Tobě něco je, vid'?" "Záda", jen jsem hekla. S větší prací byl konec, při každém pohybu jsem vyhekla, v horším případě zavyla. "To nevadí, doděláš si to zítra", řekl mi můj hodný manžel. "Vždyt' jsi v důchodu." Měla jsem sto chutí ho kopnout. Jen intenzivní bolest zad mi v tom zabránila. Uvázala jsem si "kočku" na záda, vzala si Panadol a zalezla.

Noc byla špatná, při sebemenším pohybu jsem byla vzhůru. Záda stále bolí.

To byl včera den! Vymazat ho, škrtnout.

Půlka dne na očním, zlomená orchidej, bolavá záda a velice intenzivní myšlenky na vraždu. :-D