V modrobílém ráji

Včera jsme byli na výletě.

Byli jsme pozváni dál. "Nezouvejte se, prosím." Měla jsem tak trochu výčitky svědomí, protože my se doma zouváme a i když je to české specifikum, zouvám i návštěvy. V hale byly dlaždice a já si drhla podrážky kozaček na rohožce, abych zanechala co nejméně stop po tajícím a rozbředlém sněhu. Hostitel šel napřed, rozsvítil a prohlásil: "Pojd'te dál." Dál už pokračoval světlý koberec. Přeci tam nebudu hamtat v kozačkách! Zastavila jsem se v hale a ohnula se, že si kozačky zuji. "Opravdu se nezouvejte." Špatný pocit, který jsem měla z nepřezutí, byl okamžitě zapomenut. Ocitla jsem se totiž v modrobílém ráji. Místnosti vévodil osmiramenný porcelánový lustr s dekorem cibuláku. Kolem stěn prosklené vitríny plné cibuláku. Talíře s různými symboly, hladké a prolamované byly pověšeny na stěně. "To je všechno z porcelánky v Dubí." Málem se mi zastavilo srdce a já nevěděla, na co se dříve podívat. "Vy to také sbíráte?", zeptal se. "Ne, nesbírám, i když bych chtěla, ale mám to moc ráda." Hostitel nám pak ukazoval originální kousky, které se dnes už nevyrábí. Přiznám se, že se mi srdce tetelilo blahem a mé oči těkaly z jedné věci na druhou.

Taková nádhera.

Vzpoměla jsem si na dávnou návštěvu porcelánové manufaktury a muzea v Míšni. Zažívala jsem tehdy hodně podobné pocity.

Už jsem v některém z předchozích článků zmínila, že mám ráda cibulák. S touto vášní pro porcelán s kobaltovým dekorem jsem se nikdy netajila. Když jsme se před mnoha lety s manželem zařizovali, koupili jsme si porcelán, který byl k mání a tím byla Henrieta. Toužila jsem tehdy po kompletním jídelním servisu, ale naše finanční možnosti nám to neumožňovaly. Koupili jsme si nejprve talíře, které stály 420,- korun. Dnes směšná částka, ale v té době byl můj hrubý plat 1.100,- korun. Později jsme si přikoupili hrnečky na kávu. Byla to pro mě taková vzácnost, že jsem porcelán vystavila a používal se jen při výjímečných příležitostech. A já jsem si ty výjímečné příležitosti vůbec neužívala, protože jsem neustále sledovala svůj porcelán v rukách našich hostů a doufala, že přežije bez úhony. Pak jsem ho s obrovskou úlevou umyla, vyleštila a znovu vystavila. Za nějaký čas přibyl do sbírky mocca servis, kde už kromě hrnečků byla i konvička a cukřenka. Nikdy nebyl použit. Jen rozšířil mojí nevelkou sbírku.

Podařilo se mi sehnat cibulákový ubrus, utěrky a dokonce i látku, ze které jsem ušila závěsy na okno. Manžel sehnal umakart s cibulákovým vzorem a v naší původní staré kuchyni byl mezi dolními a horními skříňkami na zdi místo dlaždic.

Při jedné návštěvě u sousedky jsem zjistila, že moje, tolik vzácná Henrieta, je jen náhražkou za opravdový cibulák. S obdivem jsem si prohlížela prolamované talíře, které měla zavěšené v kuchyni a další krásné kusy tohoto porcelánu. Sousedka mi řekla, že jí to sehnala maminka, která pracovala v obchodě. Nikoho takového jsem neměla, byla jsme št'astná za to, co se nám podařilo sehnat a svou modrobílou sbírku, i když to nebyl pravý cibulák, jsem milovala.

Jak šel čas, začal se pravý cibulák objevovat i v obchodech. V té době jsme měli dvě malé děti se kterými jsem byla doma a manželův plat byl jediným zdrojem příjmů. Stávala jsem u výkladů a prohlížela si tu nádheru.

Jednou, až na to budu mít, tak si něco koupím.

Děti rostly, jejich nároky také a i když už jsem pracovala, peněz nikdy nebylo hodně. Občas jsem si však udělala radost a něco modrobílého koupila, ba i můj muž mě čas od času obdaroval nějakým kouskem.

Dokonce i moje děti, když dospěly a stály na vlastních nohách, občas přinesly jako dárek něco kouzelně modrobílého. Věděly, že mám cibulák ráda, i když mou vášeň nikdy nesdílely. Pro mě malý klenot, pro moje děti užitková věc.

Poštěstilo se mi dokonce sehnat i několik krásných kousků na burze, co na tom, že byly použité. Rozšiřovala jsem svojí sbírku Henriety a jako oko v hlavě opatrovala prvních pár kousků originálního cibuláku.

Moje bývalá kolegyně v práci věděla, jak se mi cibulák líbí. Když jsem odcházela do důchodu, dostala jsem na památku od svých kolegů nádherné šálky, cukřenku a talířky. Dojalo mě to a udělalo mi to obrovskou radost.

I k Vánocům jsem dostala pár kousků porcelánu s cibulákem. Krásné misky rozšířily mojí sbírku. Mám těch "vášní" víc a proto mi moje dcera dala pod stromeček předlohu na vyšívání. Jak jinak ? Přeci s cibulákem.

Nedávno jsem něco hledala na Aukru a jen tak pro zajímavost jsem se podívala, zda tu také někdo nenabízí cibulák. To, co jsem objevila mě přikovalo k počítači a já šla spát ve tři ráno. Ještě, že nemusím vstávat do práce. Manžel byl doma, neměl práci, tak jak je tomu v poslední době dost často. Díval se na mě, když jsem druhý den vstávala až hodinu po něm. Já, ranní ptáče. "My jsme si dneska nějak přispali, co? " "Já šla spát až ve tři." Díval se na mě a kroutil hlavou. "A proč tak pozdě?" "Já něco objevila na Aukru." Když jsem manželovi ukázala svůj objev, podíval se na mě a pronesl. "Mám supr nápad, budeš mít kulatiny, já si vždycky lámu hlavu, jaký dárek ti dát. Ted' už vím, co koupím."

Včera jsme jeli s manželem pro další modrobílou nádheru. Muž nechtěl riskovat poškození při zasílání poštou, proto raději zvolil osobní odběr. Nevím jak můj muž, ale já si myslela, že přijedeme, prohlédneme si co kupujeme, zaplatíme, poděkujeme a pojedeme. Ani jeden z nás netušil, že se ocitneme v modrobílém ráji u člověka, který cibulák miluje a sbírá ho. A který nás navíc provede svou sbírkou.

Hostitel nás po prohlídce první částí, pozval do druhé poloviny. O historii tohoto porcelánu a o technologii výroby a dekoru věděl hodně. Řekl nám, že první kousky podědil po svém tatínkovi a přirozeně pokračoval ve sbírce. Jeho děti jsou na tom podobně, jako ty naše. Jeho radost nesdílejí. "Až tady jednou nebudu, at' si s tím udělají co budou chtít."

Dojmy z návštěvy a radost z dárku, který dostanu až v červenci, ve mě doznívaly celý večer. Dokonce i v noci se mi o cibuláku zdálo.

<
div>A navíc? Poznali jsme velice sympatického pána, který mi na závěr návštěvy věnoval dárek, samozřejmě kousek cibuláku, prý jako pozornost. Kdybychom cokoliv potřebovali, co se této nádhery týká, máme se mu kdykoliv ozvat.