Podzimně, dušičkově

Pach tlejícího listí, které padá ze stromů, ranní mlhy a Dušičky jsou neklamná známka podzimu.

Rok co rok jezdíme s mužem 28. října na hroby. Lhostejno o který den v týdnu se jedná. Letos to vyšlo na pátek, který prodloužil víkend. Dokonce jsem včera slyšela v rádiu výraz "Dušičkový víkend", současně s varováním, aby si lidé dávali pozor na cestách.

Zdědila jsem hroby. Nejdříve jen povinnost se o ně každoročně postarat a ted', kdy už jsem vlastně nejstarší v rodině (to je příšerná věc) i fyzicky. Povinnost se o ně postarat samozřejmě zůstala. Nevadí mi to. Už jsem se někde v některém ze svých článků přiznala k tomu, že mám hřbitovy ráda. Už od dětství, kdy jsem na jeden z nich chodila často s babičkou.

Ráno jsme vstávali krátce po šesté, čekala nás cesta na sever a navíc můj muž pronesl, že raději pojedeme brzy ráno, než se probudí sváteční jezdci, kteří běžně nejezdí. Měl pravdu. Vyjížděli jsme z Prahy krátce po sedmé hodině ranní a provoz byl minimální. Zatažená obloha a místy mlha. Přesně dušičkové počasí.

Zahájili jsme na Mělníku, odkud pocházela moje maminka a kde jsou pochováni téměř všichni příbuzní z maminčiny strany a babička s dědou.

Pokračovali jsme na sever do Rumburku. Když jsem přišla k hrobu, který jsem nechávala v létě opravit, měla jsem vztek. Nějaký pitomec vysypal na zasazené kytky hlínu. Můj muž chvilku uvažoval o tom, že takhle mohl zapracovat krtek, ale mýlil se. Ten krtek měl dvě nohy a asi dutou hlavu. S mužem jsme odstraňovali hlínu, odnášeli jí do kontejneru a pak čistili hrob. Posléze jsme museli čistit i sebe.

Svátek, nesvátek, moje sestra byla v práci, protože u nich ve firmě probíhá inventura. Krátce jsme jí navštívili a zdrželi jí od práce. Říkala, že to nevadí, protože stejně musí čekat na nějaké podklady ze skladu.

Po návštěvě u sestry jsme přejeli do Německa a já pronesla: "Hele, já vlastně nevím co tu chci? Vždycky jsem sem jezdila pro kočičí žrádlo". Ted' co už kočka není a my v neděli odnesli krabici kočičích konzerv a granulí dceři, nemám vlastně v Německu žádný nákupní cíl.

"Však ty něco objevíš", řekl můj muž.

Měl pravdu.

Koupila jsem si svíčky na adventní věnec, abych pak večer po příjezdu domů zjistila, že naprosto stejné mám doma už od minulého roku. Koupili jsme LED diodová světýlka na venkovní konifery a nějaké první dárky vnučkám k vánocům.

Po dvou hodinách strávených v Německu jsme přejeli hranice zpět a zavítali do naší oblíbené a hlavně osvědčené hospody. Za ty roky se z nás stali štamgasti, i když se frekvence našich návštěv prodlužuje. Už když jsme seděli v hospodě, začalo chvilkama svítit sluníčko.

Co ted'? Pojedeme domů? Asi bychom měli. V sobotu v osm ráno musíme být v Košířích. Dcera odjela se šermíři už dnes na Stránov a zet' je doma s holčičkama. Vlak mu jede zítra v půl desáté.

Nastupujeme na jeho místo a až do neděle budeme pečovat o holky.

Vyjeli jsme z Rumburka a provoz byl hodně silný. Před námi se motal v autě řidič v klobouku.

"A je to tady", zasyčel muž, "klobouk ! Sakra, tomu jsem se chtěl vyhnout". Kolem silnice ještě navíc postávali policajti a občas někoho stavěli.

Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet a počkáme, až sváteční řidiči odjedou.

Auto jsme nechali na parkovišti v Jiřetíně pod Jedlovou a vydali se na Tolštejn. U lyžařského areálu Mezičky budují nové parkoviště, pracovalo se i o svátek. Stoupali jsme směrem do kopce ke hradu a občas "vykouklo slunce". Fotila jsem podzimní Lužické hory, ale slunečních fotek je málo. Převažují ty smutné bezsluneční - takové klasicky podzimní.

Na vrcholu Tolštejna fičel vítr a byla pěkná zima. Výhled, který se nám naskytl, ale stál opravdu za ten výstup.

^{Pohled na Luž a Lužické hory z Tolštejna}

^{Pohled na Studenec z Tolštejna}

Zatímco nahoru to šlo, cestou dolů mi luplo v koleně a já z vyhlídkové věže lezla dolů jako ortopedický pacient. Občas jsem se chytla oběma rukama zábradlí a jako na bradlech jsem překonávala víc schodů najednou, abych koleno nemusela ohýbat. Doskok byl hlasitý a můj muž se vždy zděšeně otočil, zda jsem neupadla. Ne, jen jsem ulevovala kolenu. Musel být na mě opravdu "hezký pohled".

"Je mi zima" pronesl muž. Dole v areálu hradu je postavená restaurace, rozhodli jsme se, že do ní zavítáme. Muž si dal čaj, já kávu a pak jsme neodolali a dali si ještě palačinku. Seděla jsem, nohu nataženou a koleno bolelo.

Venku se začalo šeřit a nás čekala ještě cesta zpátky do Jiřetína. Zaplatili jsme a vyrazili. Tedy, vyrazil muž, kterému byla zima a já se za ním belhala jako Peyrac.

"Hele, víš co? Já půjdu sám k autu, ty jdi svým tempem a já tě pak někde naložím". Docela jsem tu nabídku uvítala. V šeru jsem pajdala z kopce a vyhlížela světýlko jako Jeníček s Mařenkou Perníkovou chaloupku.

Muž mě naložil u konce sjezdovky na Mezičkách, pak se jel obrátit na nejbližší rozcestí.

Domů jsme přijeli krátce před devátou večerní.

Víkend, který nás čeká, bude náročný.

Budeme hlídat naše vnučky, které se mnohdy chovají jako neřízené střely. Navíc, nejedí všechno. Cestou domů jsem si lámala hlavu, co uvařit, aby to jedly. Program, který jsem si vymyslela, budu muset změnit, pokud koleno nepřestane bolet. Zatím stále bolí.

Pocit zodpovědnosti při hlídání vnuček, mě svazuje. U svých dětí jsem takhle bojácná nebyla. Asi fakt stárnu.

Navíc nás čeká změna letního času na zimní, kterou nemám vůbec ráda. Je to i jeden z důvodů, proč nemám ráda podzim. Tahle změna času mě rok co rok vykolejí minimálně na měsíc.

Na blog se dostanu znovu nejdříve v neděli večer, pokud nepadnu po hlídacím víkendu vyčerpáním.

Přeji všem krásný víkend.