Psycho ?

Co může s člověkem udělat jeho podvědomí?

Myšlenky, kterým se bráním a které stejně v pravidelných intervalech vyplouvají na povrch a naléhavě se připomínají.

Možná se nad tím, co tu píšu někdo pousměje, někdo se bude možná chechtat nahlas, najdou se i mnozí, kteří to nepochopí.

Nemám ráda braní krve.

Vím, nebolí to, ale...

Určitá rodinná zátěž, nebo rodinné dědictví?

Moje maminka také neměla ráda braní krve. Jako dítě jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale vzpomínám si, jak mě v mém dětství provázela na odběr krve.

Nevěděla jsem do čeho jdu. Vzpomínám si jen, že jsem byla usazena na kulaté stoličce, podobné té, jaké bývaly u piana, jen měla bílou barvu. A pak si vzpomínám na ránu, když moje maminka, stojící za mnou, omdlela. Potom jsme spolu seděly na schodech, maminka měla nějakou gázu v ruce a k té čichala. Až po chvíli se zvedla, že konečně zvládne jít domů.

Když jsem studovala střední školu, onemocněla jsem. A pak jsem dostala papír do laboratoře a šla. Sedněte si, zapumpujte si .... za chvíli mě probudila zima. Ležela jsem na bílé pohovce, pod nohama jsem měla podložku a nade mnou dvě starostlivé oči s dotazem: "Už je vám dobře?"

Dívala jsem se a nechápala. Proč tu ležím a kde vlastně jsem? Sestřička z laboratoře mě upozornila na to, že jsem omdlela při braní krve. Nechápala jsem proč.

Při dalších odběrech jsem už preventivně hlásila, že omdlívám. Od té doby mi byla krev odebírána v horizontální poloze a já, kupodivu, nikdy neomdlela. Ale ráda jsem to nikdy neměla.

Pak jsem čekala své první dítě a v rámci prenatální péče jsem, mimo jiná vyšetření, také musela navštívit laboratoř. Noc před tím jsem strachy nespala. Manžel mě odvezl autem a místo mě stál frontu před odběrním místem. Seděla jsem na lavičce v čekárně a klepala se jako drahý pes. Pak jsem manžela vystřídala ve frontě a jen vzpomínám, jak dav za mnou hartusil. A tehdy došlo k tomu, že můj strach byl tak silný, že i při napíchnutí žíly, moje krev netekla. Zkusily první ruku, zkusily druhou ruku, pak si na mě zavolaly posilu. Chudinky sestry v laboratoři si se mnou nevěděly rady. Byla jsem tam tehdy asi čtvrt hodiny a s provrtanými žílami na mnoha místech se konečně dočkaly "ty upírky" mé životodárné tekutiny. Samozřejmě, že jsem zase omdlela. Probrala jsem se ležíc na dřevěné lavici na Břevnovské poliklinice. Můj muž měl o mě strach, ale na druhou stranu nechápal, proč jsem sebou sekla. Já to nechápala také. Ovšem moje podvědomí si tuto zkušenost uložilo do své databanky.

Když jsem čekala své druhé dítě, mé těhotenství bylo rizikové a já pobývala určitý čas v Motolské nemocnici, kde k pravidelnému rituálu patřily odběry krve. Předem jsem upozornila na to, že omdlívám. Pravidelně proto za mnou postával statný sanitář, abych nepadla až na zem. Za dobu pobytu v nemocnici jsem si na odběry krve zvykla, ale ráda jsem je mít nezačala.

Bavila jsem se na toto téma s mojí sestrou a ta mě ujistila, že je na tom obdobně. Také omdlívá. Asi opravdu rodinná zátěž.

Před několika lety jsem marodila a paní doktorka si mě pozvala na sedimentaci. Samozřejmě, že jsem strachy už noc předtím špatně spala. V té době moje dcera marodila také. Odběr proběhl v pořádku, to znamená, že jsem neomdlela. Pak jsem se bavila se sestřičkou a ta mi sdělila, že dcera asi bude po mě. Nechápavě jsem se na ní podívala. "No víte, já jí před dvěma dny tady brala krev a ona omdlela". Ježíšmarjá, my jsme teda rodina. Další psycho.

Dnes ráno jsem byla na krvi.

Od tří hodin jsem byla vzhůru. Proč nespíš, říkala jsem si, vždyt' to nebolí, už jsi to zažila tolikrát. Moje vnitřní já se ale klepalo strachy a nedalo mi spát.

Do laboratoře mě vezl manžel. Za těch 37 let, kdy jsme spolu, mě už zná.

Coby inteligent jsem se usadila proti dveřím do odběrní místnosti. Přede mnou bylo bílé křeslo. Prázdné. To zvládnu. Za chvilku přišla druhá sestra a křeslo už prázdné nebylo. S odvráceným zrakem jsem těkala po čekárně a přemýšlela, že bych si šla sednout jinam.

Já, která odvrací zrak i když je v televizi záběr na jehlu v žíle, jsem seděla a měla první řadu.

Můj žaludek mi tancoval a já byla ráda, že jsem na lačno.

Odběr jsem zvládla, muž mě pak odvezl domů.

A já tu ted' sedím a píšu. Levou ruku mám křečovitě skrčenou do ostrého úhle, abych neviděla náplast a místo vpichu. Jsem psycho? Možná ano, možná ne. Ovšem mám jednu stoprocentní jistotu, ze mě by se nikdy nemohl stát uživatel drog.