Mám ráda déšt'

Ráno jsem se probudila chvíli před tím, než mi zvoní budík. Bylo krátce po páté a já se zaposlouchla do zvuků, které pronikaly pootevřeným oknem. Tiše ševelil déšt' a projíždějící auta "čvachtala" na mokré silnici.

Mám ráda déšt'.

Vše je umyté vodou, která skrápí zem. Vzduch v dešti a po něm nádherně voní.

Voní čistotou. Pro mé nemocné plíce je to balzám.

Cestou k tramvaji jsem šlápla do louže a měla "jaro v botách". No prima, v práci se stále ještě netopí a já mám mokré nohy. Podívala jsem se na dva nově instalované billboardy a v duchu zaklela. Na takovéhle pitomosti se peníze vyhazují, ale aby pod nimi někdo opravil chodník, na to už finance nejsou. V chodníku jsou jámy, které se prohloubily při kopání děr pro billboardy. Kdyby alespoň ti pitomci sem dali nějaké osvětlení. Takhle se jde kus tmou po chodníku, který vypadá jako tankodrom a kde se logicky po dešti drží voda.

V tramvaji se naštěstí topilo, seděla jsem tak, abych měla mokré boty co nejblíž topení a sušila.

Ale i přes to všechno mám déšt' ráda.

V práci jsem si pod stolem zapnula kamínka, která máme téměř všichni a dosoušela boty. V rámci úspor se u nás stále ještě netopí, pan šéf šetří. Ale je mu jasné, že většina z nás má pod stolem nějaký tepelný zdroj, protože sedět v nevytopené hale je o zdraví. Nejsem si jistá, zda ho nebudou stát více ty přímotopy pod stoly, než kdyby se topilo. Kolega hlásil, že na teploměru máme krásnou vnitřní teplotu 14 ^o C.

Začínám znovu kašlat. Déšt' za to však nemůže.

Vyloženě miluju letní déšt'.

Voda, která skrápí horkem rozpálenou zem a kapky, které na ní dopadají, hned zasychají. Při letním dešti zouvám boty a jdu bosa v proudu vody. A ten vzduch... nádhera.

Letní déšt' pod stanem, kdy kapky bubnují do celty, je jeden z nejkrásnějších zvuků.

Jedna vzpomínka na déšt' je už stárá několik let, ale je nezapomenutelná.

Je to už pár let zpátky, kdy jsme s mužem vyrazili na Šumavu.

O Šumavě se říká, že když v Čechách prší, tak na Šumavě dvakrát.

Děti s námi už nejezdily, byly na prahu dospělosti a na nějaké nocování s rodiči ve stanu nebyly zvědavé. Stan jsme však měli pro čtyři. Přeci nepotáhneme sebou to šapitó se dvěma ložnicemi, když se jedná jen o pár dní. Půjčili jsme si stan od sestry a švagra, ale byli jsme upozorněni, že do stanu zatéká. Měli sice ještě jeden, novější, ale odjížděli s ním do Jesenice.

Nevadí, řekl manžel, však my si poradíme. Pár dní před odjezdem poprosil svého bratrance, zda by mu nemohl opatřit igelitovou fólii o rozměrech 2 x 3 metry. Prý to nebude problém. Bratranec nám jí svařil z pevného igelitu a my vybaveni půjčeným stanem a zajišt'ovací fólií jsme vyrazili na naše oblíbené místo v Horní Vltavici. Parta lidí, se kterými jsme celé roky jezdili, byla na místě. Někteří v pronajatých chatách, jiní v karavanech. Dívali se na nás a ptali se, kde jsme letos nechali děti a karavan. Vysvětlili jsme, že jsme tu sami a jen na pár dní a že to zvládneme ve stanu.

Stan jsme postavili na naše obvyklé místo k řece, kde v předchozích letech stával karavan. Když jsem vyndala z auta igelit, můj muž se na mě divně díval a ptal se, zda to není zbytečné. Věděla jsem, že přijde déšt, cítila jsem to celým tělem.

Díval se na mě a jeho pohled se zvedl k azurově modré obloze.

"Nejsi divná?"

"Ne, nejsem, fakt bude lejt".

"Víš, jak to bude vypadat blbě, když tady budeme pod igelitem?"

Nevěřil mi, ale já věděla, že přichází déšt'. Prosadila jsem si ten igelit a zdůvodnila mu, že jeho natažením si vybudujeme stříšku před stanem, kde můžeme mít vařič a na druhé straně boty. Nechtěl se se mnou hádat, ač tak vypadal, představa igelitové plachty nad stanem se mu nelíbila, ale ustoupil.

Večer jsme seděli s přáteli u ohně, hrálo se na kytary, vzpomínalo se na předchozí roky. Na obloze svítily hvězdy a my pak pod nimi odcházeli ke stanu. Po mráčku ani památky.

Kolem třetí hodiny mě probudilo mokro. Vnímala jsem mokrá záda a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Slyšela jsem kapky dopadající na igelit. Pak mi to došlo - Šumava. Všimla jsem si, že muž je taky vzhůru.

"Hele, ležíme ve vodě", pronesl. "Měla jsi pravdu, že bude lejt a jí ti nevěřil".

"Jak to, že je tu mokro, vždyt' máme ten igelit?".

Pak jsme zjistili, že igelit nad hlavou je tak trochu na nic, když do stanu zatéká podlážkou. Molitanová skládací lehátka byla nacucaná a my leželi jako v mokrém mechu. Nechali jsme vše ve stanu a přelezli si do auta. Ráno vysvitlo slunce a my sušili. Já však věděla, že bude znovu pršet. Kamarád, který měl pronajatou chatu, přišel a nabídl nám u nich azyl. Přesunuli jsme mokré věci k nim na verandu a vypravili se do Volar, sehnat ještě nějakou igelitovou plachtu pod stan.

Když jsme se vrátili zpět, stan byl suchý a molitan se jevil také, že proschne. Spacáky jsme naštěstí použili jen jako deku, byly mokré minimálně. Stan jsme postavili znovu, ale na jiném místě, které se zdálo být výš, než to naše u řeky. Pod stan jsme strčili zakoupený igelit a náplastí z lékárny ho přilepili k bokům. Igelit od bratrance jsme znový natáhli nad stan. Molitany a spacáky jsme ještě nechali u kamaráda na verandě, aby opravdu doschly.

Obloha byla azurově modrá a po nočním dešti zůstaly jako memento jen naše molitanové podložky.

Když jsem z kufru auta vytáhla pláštěnky, muž se na mě opět díval s podezřením.

"Prosímtě, na co bereš do báglu ty pláštěnky, podívej se na oblohu."

"Bude zase lejt", odpověděla jsem.

Vypravili jsme se přes Zátoň do Lenory a v polovině cesty obloha nad Boubínem zčernala. V pláštěnkách jsme došli do Lenory, chvilku poseděli v hospodě a pak se vraceli zpátky cestou podle Teplé Vltavy k našemu stanu.

"Hele, jestli tam bude zase mokro, tak já jdu chrápat k Edovi na verandu", pronesl můj muž.

Ve stanu bylo sucho. Pod pláštěnkami jsme přenesli podložky a spacáky do stanu.

Muž remcal a říkal, zda by nebylo lepší, zůstat u kamaráda na verandě.

"Hele, jeli jsme pod stan, nebo na verandu?" zeptala jsem se ho, protože představa nocovat na verandě mě nelákala. Muž rezignoval.

V noci se krásně leželo, na igelit dopadal déšt' a jeho zvuk byl uklidňující a uspával. Igelit pod stanem a změna místa nám pomohly. Ve stanu bylo sucho. Metrová igelitová "předsíňka" se také osvědčila, před stanem nebylo po dešt'ové vodě ani památky.

Déšt' vydržel padat celé tři následující dny.

V pláštěnkách jsme procházeli stará, známá a oblíbená místa. Já byla spokojená, muž se tvářil nerudně a neustále říkal něco o mých blbých nápadech.

Denně ráno prohlašoval, že by bylo lepší jet domů.

"Přeci nejsme takoví srabi, které vyžene déšt'. A naví
c je tady krásně."

"Jseš normální? Jak může být krásně v dešti?"

"Je to přeci romantické".

"Já ti na romantiku se*u".

Vydrželi jsme.

V den našeho odjezdu ráno vysvitlo slunce. Svítilo po celou cestu domů.

Kamarád Eda, který ještě na Šumavě zůstával, nám pak po návratu říkal, že po našem odjezdu celý týden ani nekáplo.

I přesto všechno, mám déšt' ráda.

Článek na téma týdne - "Déšt'"