Pauza

Byla jsem nucena udělat si blogovou pauzu.

Není to proto, že by mi blog začal vadit, nebo že nemám témata o kterých bych psala, či fotografie, které bych tu mohla prezentovat. Opak je pravdou. Témat a fotografií mám spoustu, ale to, čeho se mi nedostávalo, byl čas. Přitom se mi po blogu a zejména blogových přátelích zastesklo. Prostě mi ti moji lidé chyběli.

Čas - už ve svém předchozím článku jsem se zmínila o tom, že musím zlikvidovat kytky. Ten výraz není úplně přesný, spíš by se hodilo zazimovat, ovšem v některých případech to jako likvidace vypadalo.

V pátek ráno jsem vstávala brzy, manžel byl doma, tak jsme společně vyrazili na velký víkendový nákup. Kdyby jen víkendový. Za dobu mé nemoci muž kupoval jen to nejnutnější, takže se jednalo o doplnění základních potravin. Bylo krásné i když studené dopoledne. Tím, že jsem ve čtvrtek nestihla předpověd' počasí, krátce jsem zapnula počítač, abych se podívala na stránky Českého hydrometeorologického ústavu. Je to jasné, noc na sobotu bude mrazivá, je rozhodnuto.

Vzala jsem si fot'ák a oběhla jsem celý dům, abych si naposledy zdokumentovala letošní "kvetení".

Muž mi mezitím začal snášet z oken truhlíky, které jsem v květnu stěhovala do bytu sama. Tehdy nemohl, protože byl po operaci. Když jsem viděla tu záplavu květů, bylo mi mých kytek líto.

Pracovní stůl jsem si dala na trávník do míst, kam svítilo sluníčko. Zahájila jsem báječně, protože mi hned na začátku jeden truhlík spadl, girlandy květů byly natolik dlouhé, že se převážil. No báječně, mám z toho řezanku. Stříhala jsem jednotlivé větve a z vrcholů jsem si dělala "řízky" na příští rok. Odpoledne se zastavily naše děti, tak pomohly s vynesením největších oleandrů do patra a mezipatra domu. Potom ještě odtransportovaly agáve do garáže. Na chvilku jsem přerušila práci a těšila se z přítomnosti vnuček. "A babí, proč ty kytičky takhle stříháš?"

"Aby se mi vešly do regálu".

"A babí, můžu si vzít ty kvítky?"

"Samozřejmě, já ti ještě nějaké natrhám, abys měla pěknou kytičku."

Vzpoměla jsem si, jak jsem v létě lamentovala nad mladší vnučkou, která za mnou přišla s olámanými květy muškátů. A ted', paradoxně, jim ty květy dávám.

Potom za mnou přišel syn a řekl mi větu, která mě dojala. "Víš mami, pro vás s tátou už je to rutina, ty vnoučata, ale pro nás je to novinka. Tak vám chci říct, že v květnu budete mít další vnouče". Měla jsem obrovskou radost a v podstatě jí mám pořád. Když pak všichni mladí odjeli, nevnímala jsem to, že mě zebou nohy a že likviduju své milované kytky. V duši mě hřálo to synovo sdělení. Slunce se schovalo a já zjistila, že je mi opravdu velká zima. S mužem jsme přenosili truhlíky do garáže a rostliny, které jsem předchozí den ještě chemicky "neošetřila", jsem před garáží postříkala. Bylo bezvětří, tentokrát jsem se "neotrávila".

Když kytky oschly, byla už skoro tma. Nanosili jsme něco do domu, zbytek do garáže.

Byla mi pěkná zima. Bolely mě nohy, bolela mě i záda. Bylo krátce před osmou hodinou večerní, když jsem se dostala do bytu. Uvařila jsem konev čaje s citronem a na stůl postavila láhev s rumem. Muž přišel chvilku pro mě a pronesl: "Jsem servaný, jako rybíz". To já byla také. Dali jsme si čaj s rumem, abychom se zahřáli. Usnula jsem v sedě asi půl hodiny po příchodu domů, v ruce jehlice s rozpletenou čepicí pro vnučku. Když jsem navlékla zpátky oka, která mi ve spánku spadla, šla jsem se podívat po manželovi. Seděl v kuchyni za stolem a také spal.

V noci na sobotu jsem spala hodně špatně, záda mě bolela. Dvakrát v noci jsem se šla podívat na teploměr, abych zjistila, že je něco málo nad nulou. Muž se také převracel a špatně spal.

V sobotu ráno byly 2 stupně pod nulou. Byla jsem ráda, že jsme stihli vše dát pod střechu. Dívala jsem se z okna na jinovatkou zšedlou trávu a na bílou lavici, kde ještě včera bylo moje středozemí. Vzala jsem si vázací drát a šla na chodbu "zmenšit" oleandry, aby se kolem nich dalo procházet. Večer jsme se domů dostávali přes větve, které zabíraly celé schodiště.

Pak jsem šla do garáže a podívala se na souvislou plochu květin. Připadala jsem si jako v krematoriu, ostatně tak se cítím téměř každý podzim.

Pokračovala jsem ve stříhání a přípravě sadby na příští rok. Měla jsem pocit, že kytky neberou konec. Nohy a záda bolely. Šla jsem na zahradu a přinesla si zahradní židli, abych trochu ulevila nohám.

Potom se objevil muž: "Tak ty jsi marodila čtyři týdny a ted' tu sedíš na tý studený židli. Máš rozum?" Šel nahoru do bytu pro halogenová kamínka.

Vrátil se a pronesl: "Mám průser".

"Co jsi shodil?"

"No, takovou tu velikou, co fialově kvete".

Zvedla jsem své bolavé tělo a šla se podívat. Bouganvilea ležela na schodišti, zem všude a květináč na střepy. Sebrala jsem svou středozemní kytku a šla hledat vhodný květináč. Manžel zatím likvidoval nepořádek.

Ostříhala jsem polámané větve a bouganvileu jsem přesadila do nového květináče.

Vrátila jsem se do garáže a pokračovala ve stříhání muškátů.

V pozdním odpoledni přišel na návštěvu náš kamarád. Udělali jsme si "garážový mejdan". Seděli jsme u pracovního stolu, já ve vat'áku, muž ve staré bundě a popíjeli kávu. Já nepopíjela, já jí vypila na ex a pak si znovu navlékla rukavice a pokračovala v přípravě sadby.

Do bytu jsme se vrátili krátce před osmou hodinou a já se těšila, jak se podívám na Letopisy Narnie. Viděla jsem asi prvních dvacet minut a opět jsem usnula, tentokrát bez pletení.

Měla bych se podívat na počítač, zda někdo nepíše, či se podívat na blog. Myšlenku jsem zavrhla už cestou do koupelny a rovnou padla do postele.

V neděli ráno bylo něco málo pod nulou. Jinovatka znovu zdobila trávník. Před osmou hodinou jsem vzbudila manžela, aby stihl start Formule 1 a přitom už jsem vařila oběd.

Potom znovu do garáže a opět v rukách zahradnické nůžky.

Po obědě jsem se vrátila zpět do garáže. Manžel přišel chvíli po mě a sdělil mi, že kočka to má za sebou. Se slzami v očích jsem zvažovala, zda nechat kytky a jít kopat hrobeček, nebo zda dodělat kytky a kočku pochovat potom. Tak nám to ta holka stará kočičí nezvládla. Marodila se mnou. Zatímco mě čeká nástup zpátky do práce, kočku už nečeká
nic.

Během odpoledne jsem kytky dodělala. S mužem jsme je pak po postřiku proti škůdcům umist'ovali na místa, kde budou trávit zimu. Když bylo z větší části vše na svých místech, pustila jsem se do úklidu garáže. Stále jsem oddalovala to nevyhnutelné, co nás ještě čekalo. Kočku jsme pochovávali už za šera.

Počítač jsem opět vůbec nepouštěla.

Ráno jsem vstávala v nekřest'anskou hodinu, to je ve čtvrt na šest. Cesta do práce za naprosté tmy. V tramvaji jsem si četla a občas jsem se musela hodně soustředit na to, kde jsem, abych nepřejela. V práci jsem měla to, čemu se říká "spadlý řemen". Téměř čtyřtýdenní pauza vykonala své. Pak jsem likvidovala resty, které se tam za dobu mé nepřítomnosti nakupily a zjistila, že zanedlouho půjdu domů.

Odpoledne mi telefonovala dcera, že se s holkama staví pro nové čepice. Byly tu dříve, než jsem dojela z práce.

Jednu čepici jsem měla hotovou, druhou jsem dodělávala až dnes odpoledne. Holky v nich potom odjely v půl osmé domů. Věděla jsem že bych ještě potřebovala srovnat kytičky v pracovně a hlavně vyluxovat koberec na schodech, kam v sobotu manželovi spadla kytka. Ale co, zítra je také den. Stáhnu fotky, které jsem udělala já, nebo manžel a potom se konečně podívám na blog.

Tak tu jsem a rekapituluju, proč jsem měla pauzu.

Omlouvám se, že jsem tentokrát nikomu neposlala žádný komentář, ani jsem nereagovala na milá slova mých návštěvníků.

Slibuju, že se polepším. Kytky měly kvůli počasí přednost.