První májový

První kapky deště se nad mojí hlavou ozvaly v půl třetí.

Zvuk to byl silný, veliké kapky bubnovaly na prosklený oblouk, který je nad mou hlavou. Podívala jsem se nahoru a poslouchala zvuk dopadajících kapek. Jak déšt' přišel, tak také odešel. Rychle a nečekaně.

V pondělí jsem si vzala dovolenou a plánovala s vnučkami čarodějnice. Spála nám naše plány zhatila.

Co se dá dělat. Využila jsem volna k tomu, abych konečně umyla okna, na která mi před velikonoci nezbyl čas. Vyprala jsem záclony a závěsy a vše krásně schnulo. Bylo horko a dusno. Na poslední dubnový den až nečekaně krásně. Odpoledne jsem chvíli pracovala na zahradě a pak se jelo hlídat.

V úterý jsem pokračovala na zahradě už za asistence manžela. Prořezávali jsme růže a znovu toho bylo plné kolečko. Navíc přibyly ještě silné kmeny, které jsme nechávali ležet na chodníku. To, co se jevilo před třemi týdny nadějně a mělo očka, bylo suché. Chtělo by to déšt'. Odešla jsem vařit oběd, manžel zapnul cirkulárku a kmeny řezal. U oběda jsme se domluvili, že pozveme kamráda na "růžové buřty". Muž mu nechtěl prozradit, oč jde, je to prý překvapení. Kamarád dorazil krátce po páté s lahví vína a otázkou, co že to jsou "růžové buřty". Chvilku jsme ho nechali hádat a pak odtajnili náš kulinářský plán: "Jsou to buřty pečené na růžích". Seděli jsme v altánu, v krbu pekli buřty a povídali si o všem možném i nemožném.

"Ježišmarjá, jak mě se nechce zítra do práce", vypadlo ze mně spontánně. "Tak zůstaň doma", odpověděl můj muž. "Vem si ještě dovolenou." "Nojo, ale já musím jít dělat uzávěrku", odpověděla jsem.

Kamarád před osmou hodinou odjížděl domů, muž ho vyprovázel ke vratům, zatímco já už jsem chvíli pobíhala po zahradě s hadicí. "Chtělo by to déšt'."

Večer jsem si připravila věci na sebe. Přiznám se, že chodím ráda v sukni. Jsem schopná v krátké sukni lézt i po kopcích. Vypadá to humorně, když mám k sukni trekové boty. Ale sukně mám ráda.

Jaké boty? V botníku jsem si vybrala špičaté boty na nižším podpatku s páskem přes patu. Pásek se nezapíná, jen se háčkem zahákává přes přezku.

Ráno jsem se oblékla, obula a vyrazila k tramvaji. Zákon schválnosti funguje. Už při zamykání branky jsem zjistila, že se mi na pravé botě přetrhl pásek, který drží háček. Rozhodování bylo rychlé. Pokud se budu vracet pro jiné boty, ujede mi tramvaj. Za normálních okolností bych to udělala, ale ta hloupá uzávěrka. Ráno musím vytisknout jeden pitomý soubor, u kterého nelze nastavit od - do, či jakýkoliv jiný údaj. A v pondělí jsem měla dovolenou. Šla jsem jako dáma, předstírala jsem, že jsem si urvaného pásku přes patu nevšimla. Neohlížela jsem se na svou nohu, za kterou plandala přezka.

Problém na výstroji jsem řešila stylem Scarlett O'Hara - když ho nevidím, prostě není.

Kolegové si samozřejmě všimli, někteří dokonce i komentovali. Ale já dělala, že jejich komentáře neslyším. Urychleně jsem zasedla k počítači a vytiskla požadovaný soubor. Až když jsem měla hlavní část uzávěrky hotovou, navlékla jsem nit a pustila se do "ševcování". Pásek s háčkem jsem už zpátky nepřišívala, ale přezku jsem přišila napevno.

S uzávěrkou jsem byla hotová kolem jedenácté hodiny a vzhledem k počtu zákazníků, kteří chodili, otřevřela jsem blog. Na počítači jsem nebyla od sobotní noci. Dlouhá pauza vyplněná prací doma a hlídáním. Dokonce jsem zapoměla na to, že mám pár dní rozepsaný článek na téma týdne Minulost. Nerudovská otázka - Co s ním? Jednou ho třeba dopíšu, nebo smažu? Uvidíme.

Navštívila jsem pár blogů, mezitím vyřizovala zákazníky, vystavovala faktury a v půl třetí poslouchala koncert na mou hlavou, který způsobilo bubnování deště.

Ve čtvrt na čtyři obloha zčernala a kolegyně pronesla: "Holka, asi cestou domů zmoknem." Mám déšt' ráda na rozdíl od své kolegyně, která už si chystala deštník. "Hele, nepočkáme, až to přejde?", zeptala se opatrně. "Já spěchám, musím hlídat holky." Z práce jsme vycházely společně a pršelo jen mírně, krásný zalévací deštík. Došly jsme na roh, kde se naše cesty rozdělují a z oblohy se začaly snášet obrovské kapky.

Klasický přívalový déšt, takový, o kterém se říká, že ho ani nestačí pobírat kanály, takový, který když je u nás, chodí se podívat do garáže, co je tady nového.

Bylo mi v tu chvíli jasné, že mě kolegyně pravěpodobně v duchu proklela, ale já opravdu spěchala. Můj velký deštník nestačil, rukáv u džínové bundy byl v mžiku mokrý, sukně také a v botách jsem čvachtala. Došla jsem k zastávce tramvaje, která byla "našlapána" lidmi. Stála jsem vedle a všimla si svých nohou. Byly nahozené, vypadaly jako posypané mákem. V tu chvíli nikdo nic neřešil, vedle stál pán ve fialové košili a nebyla na něm nit suchá. Těsně u zastávky byla obrovská louže. Šla jsem o kus dál, kde se pod stromem schovávali další lidé. Projelo auto a obsah louže vletěl do kryté zastávky. Ozval se neartikulovaný řev a sprosté nadávky. Ti, kteří se schovávali před deštěm, byli ohozeni špinavou vodou z díry na ulici Komunardů. Déšt' se z přívalového změnil znovu na mírný, zalévací - takový máme my zahrádkáři rádi.

Přijela první tramvaj, potom druhá a třetí a zastávka se vyprázdnila. Pod stromem zůstal jen černoch a já se špinavýma nohama, mokrou sukní. Zvažovala jsem, že si v tramvaji nohy otřu vlhčenými ubrousky, abych se trochu zcivilizovala.

V tramvaji jsem si sedla, ale proti mě seděl mladý muž a nebyl dostatek prostoru, abych zrealizovala svůj plán. Mokrá s kapajícím deštníkem jsem budila nechtěnou pozornost a neměla jsem moc chuti na sebe ještě víc upozorňovat. Na Vltavské už nepršelo, byly tu jen malé loužičky a do tramvaje nastupovali všichni sušší. Pohled na mokrý deštník a pak na moje nohy. Všimla jsem si, že některé dámy po pohledu na mě, kontrolovaly své nohy a pak se znovu, zhnuseně podívaly na mě. Na rozdíl ode mně, byly všechny ostatní v pořádku. Na Hradčanské byly jen malé loužičky a chodníky již osychaly. V Břevnově bylo sucho, po prvním májovém dešti ani památky. Mladý muž vystoupil až u Kaštanu a já se konečně mohla očistit. Z deštníku mi ještě kapala voda, jako připomínka deště. Domů jsem došla krátce před půl pátou, všude bylo sucho, nikde nepadla ani kapička vody. Když jsem zouvala rozmočené boty, zjistila jsem, že mi odpadla podrážka na podpatku a že mé boty dostaly řádně na frak. Umyla jsem si nohy, právě včas. Dcera přivezla holčičky. Teplotu nemají, prý mohou na chvilku ven, jen nesmí na sluníčko a samozřejmě mezi děti. Antibiotika budou brát ještě příští týden.

Dceři jsem vylíčila to, co mi dnes říkal kolega. Má také syna ve školce a ten od září neustále marodil. Kašel střídalo zvracení a vysoké horečky a pak znovu a dokola stále to samé. Chodili s ním po doktorech, dokonce mu nechali píchnout Pendepon a klučík stále marodil. Ve školce s ním je dítě, jehož rodiče jsou ORL lékaři a těm bylo divné, že je zde vysoká nemocnost. Na vlastní náklady proto nechali, či snad sami udělali, výtěr všem dětem ve školce, aby zjistili, že dvacet dětí má spálu a synek mého ko
legy je bacilonosič. A to už od září!

Holčičkám jsem pustila video, aby byly v klidu. Manžel, který začal jezdit do práce za Prahou na kole, dorazil chvíli po holkách. Prý u Ferrari na hlavní kopou vodu. Šla jsem pustit kohoutek a chrrrr.... No prima. Vzpoměla jsem si, jak jsem loni při zápalu plic nosila vodu z našeho hlubokého sklepa. Vzala jsem si malý kyblík a šla zkusit kohoutek ve sklepě. Ke své radosti jsem zjistila, že sice hodně málo, ale teče. Telefon zadrnčel a volala sousedka: "Hele Alčo, teče vám voda?" Když jsem jí řekla, že ne, tak pronesla, že si chtěla umýt hlavu a dát se "do pucu", protože zítra ráno odjíždí. Za půl hodiny volala znovu. Dovolala se na vodárny a tam jí bylo sděleno, že voda neteče v celé čtvrti, je tu závažná porucha. Pokud se to podaří, pustí vodu snad v průběhu noci, pokud ne, tak prý během zítřka.

Ještě, že jsem se stihla umýt po příchodu z práce. Uvidíme ráno, poteče-li, dám si sprchu a v horším případě použiju vlhčené ubrousky, které mám neustále kvůli vnučkám doma.

Je noc, voda stále neteče.

A já přemýšlím nad tím, kdy i tady u nás se spustí první májový déšt'.

Sud na dešt'ovou vodu máme již připravený.