Postřehy z výstavy

O mezinárodní výstavě psů, která se konala v sobotu 5. května a v neděli 6. května 2012 jsem věděla s předstihem, i když už nepatřím mezi "pejskaře". Svůj vztah ke psům jsem už kdysi popsala v tomto článku. Mám je prostě ráda.

Dostala jsem na tuto výstavu opět "volňásky" a říkala si, že tentokrát už to opravdu musí vyjít.

Ty minulé využil syn se snachou, protože mě na podzim sklátila nemoc.

Lístků jsem dostala víc, než bych sama potřebovala. Dala jsem nějaké snaše, která je rozdala mezi svými přáteli pejskaři a sama si nechala jeden, s tím, že se půjdou se synem také podívat. S dcerou jsme také plánovaly, jak společně vyrazíme. Obě vnučky dostaly, ne lístky, ale spálu.

Člověk míní a pak .... vnouček si na svět přichvátl. Bylo časné nedělní ráno, muž ještě spal a mě cinkl mobil. Když jsem si prohlédla MMS, přemohlo mě dojetí. Malý človíček je na světě. Šla jsem vzbudit manžela s mobilem v ruce.

Chvilku jsme váhali, zda na výstavu jet, či zůstat doma a oddávat se radosti z přírůstku, ale pak jsme jeli.

Zbývající volné lístky jsem rozdala na parkovišti a možná tím někomu udělala radost.

Jak jsem se zmínila, nejsem majitelem psa, i když jsem ještě nedávno uvažovala o tom, že si nějakého pořídím, až půjdu do důchodu. Říkala jsem si, že budu mít dostatek času na to, abych se mu věnovala a trochu ho, snad i vychovala.

Opět člověk míní ... ted' mám tři vnoučata a tak málo času, že úmysl pořídit si čtyřnohého kamaráda, pomalu upadá do zapomění. Ale psy mám opravdu moc ráda.

Nejsem odborníkem, abych tu popisovala jednotlivá plemena, proto jen několik fotopostřehů.

Klasická výstavní atmosféra - předvádění se v kruhu před rozhodčími - zde to byli leonbergři.

Tenhle krasavec měl krásně znuděný výraz.

Buldoci se mi moc líbí, tenhle navíc nádherně chrochtal.

Trochu menší než buldok - díky Mnišce pod komentářem č. 13 opravuji - ano je to mops, nikoliv francouzský buldoček, jak jsem původně uvedla, ve výstavním postoji. Dokládá to, že opravdu nejsem žádný "psí znalec".

Řekněte, není to krásné trio? Jen ten prostřední byl od svých kamarádů pěkně poslintaný. Jo, příště to chce si lehnout jinam. Dříve se dogám kupírovaly uši a vypadaly hodně ostře. A dnes s ušiskama dolů jsou to trošku větší plyšáci.

Další doga v zabarvení harlekýn.

Podobného beaucerona jsme mívali v rodině. Kerber se dožil 13 let a odešel na podzim minulého roku. Také tomuto plemenu se dříve kupírovaly uši a vypadalo dost nebezpečně. Tento pes se objevil ve filmu o Angelice, kde nosil jméno Sorbon. Z tohoto plemene původního francouzského ovčáka, jehož původ sahá do hluboké minulosti, byl později vyšlechtěn rotvailer a dobrman.

Opravdu nepatřím mezi velké znalce a tyto příslušníky ovčackých plemen neznám. Ale jsou krásní.

Velký knírač - tuto fotku jsem pořídila kvůli své kolegyni. Má jednoho takového doma. Je mu devět měsíců, vůbec neposlouchá, škodí jak se dá a rád si v noci hraje. Kolegyně chodí do práce se slovy, že spala dvě hodiny a toho zmetka stejně jednou zabije.:-D Jednou z něj bude určitě krásný a poslušný pes, jako byli tito dva.

Šarpej je pes, o kterém jsem uvažovala, jako o svém společníkovi. Tvář plná starostlivých vrásek, kožíšek samý faldík - no není to nádherné zvíře? Občas se jedu podívat ke kamarádovi, který je chová.

Často jsem už přemýšlela nad tím, proč se psům, a nejen jim, říká "němá tvář. Vždyt' oni mluví. A já pochopila, že říkají asi toto:

To jsem ale popleta, já si dneska vzal tátův kabát a ted' to na mě všude visí.

My jsme tak spěchali do Prahy, že jsme se zapoměli obléknout.

Já to beru, že mě takhle sříhají, ale proč mi dělají tu "prdelku", to fakt nechápu.

To je strachu, abych se nepocintal. Vždyt' s tím bryndákem vypadám jako mimino.

S nikým se nebavím, jsem totiž nejkrásnější. Nosím culíčky a mám krásně rovnou pěšinku, héč.

Jsem šampión a kdo je víc.

Ani nevíte, jak jsem rád, že už jsem z toho mumraje venku.

Nad fotografií šampióna - jinak slovenského čuvače, jsem si vzpoměla na jednu příhodu, kterou jsem s tímto plemenem zažila. Byla jsem malá holka, chodila jsem do 2. nebo 3. třídy. V mém rodném městě bývalo každou neděli odpoledne kino pro děti a my tam se sestrou chodívaly. Maminka nás vždycky
načinčala, abychom nedělaly v kině ostudu a každé z nás dala 2 koruny. Jedna byla na kino a druhá na dvě eskyma, nebo na dva kopečky ovocné zmrzliny. Byly jsme přeci jen malé holky, tak nám maminka nakázala, že nesmíme chodit po hlavní silnici, ale máme jít spodem. Což znamenalo jít úzkými uličkami na náměstí, pod nímž bylo kino. Cestou tam bydleli nějací Bartošovi, kteří mívali čuvače. Obrovský bílý pes polehával za plotem na zídce, přesně ve výšce, kam jsme viděly. Malé holky ... kdykoliv jsme šly okolo, snažily jsme se psa, kterého jsme si pojmenovaly Míša, nebot' nám připomínal ledního medvěda, povzbudit k nějaké činnosti. Klacičky jsme ho pošt'uchovaly skrz plot a snažily se, aby něco udělal. Maximálně zvedl hlavu, líně se na nás podíval a znovu jí položil. Kdykoliv jsme šly okolo, snažily jsme se o nějakou akci. Maminka nás varovala, že se nám něco může stát, že toho pejska neznáme, ale byly jsme malé, snaživé a hlavně neposlušné holky.

Nedělní odpoledne byl pro nás svátek. Obě parádně oblečené, maminka byla švadlena a strojila si nás. Na hlavě jsme měly barety a vyrazily jsme do kina. Došly jsme před Bartošovic zídku a začaly klacíčkem pošt'uchovat psa.

Zvedl hlavu a podíval se na nás.

Pak se zvedl celý a naše radost neznala mezí - konečně vstal.

A pak? Zvedl nohu a skrz plot nás obě pokropil.

Do kina jsme nešly. Mokré a plačící jsme se obě vrátily domů. "Holky, co se stalo? Proč brečíte? Ono dneska kino není?"

"Bartošů Míša nás počůral." Maminka se tehdy smála tak, až jí tekly slzy a jen pronesla: "Já vám to říkala, že mu máte dát pokoj." Po této příhodě jsme už žádného psa nikdy nedráždily. Ani tento malér nás však neodradil od lásky ke psům. Obě je máme moc rády.

Z nedostatku času dokončuji článek se zpožděním, rozepsala jsem ho v neděli (ne tuto, ale už minulou) a dokončuji ho jen díky tomu, že počasí venku je natolik odporné (necelých 9°C), že se mi nechce jít pracovat na zahradu, ač by to byla potřeba.

Další fotografie z Letňan jsou zde. Bylo jich mnohem více, ale některé nejsou moc použitelné. Myslela jsem si, že fotit psy, bude mnohem jednodušší.