Má cenu něco plánovat?

V předchozím článku jsem se zmínila, že dcera měla narozeniny a manžel se synem svátek. Naplánovat u nás rodinnou sešlost, není jen tak. Spousta akcí, či aktivit. Jeden může tehdy, kdy se to druhému nehodí, nebo do toho někomu dalšímu něco přijde. Vím, není to specifikum jen naší rodiny, určitě to mnozí znají.

Minulý víkend byly obě naše dospělé děti na historické bitvě v Libušíně. Sice se vracely v neděli, den po dceřiných narozeninách, ale... Nabídku na oběd s poděkováním odmítly s tím, že neví přesně, v kolik se vrátí.

Naplánovali jsme proto rodinnou sešlost na dnešek. Termín všem vyhovovoval, dokonce i bratranci, který také slaví svátek v dubnu.

Vše klapalo podle plánu, dokonce se i počasí umoudřilo natolik, že jsme se rozhodli sešlost pojednat jako zahradní slavnost.

Ve středu měla být vyřízena reklamace střechy zahradního altánu, který jsme minulý rok koupili. Aby střecha vydržela jen jednu sezónu, nám připadalo dost málo, proto jsme jí reklamovali. Odpoledne přijela dcera s holčičkama a já jim upravovala čarodějnické klobouky. V pondělí půjdeme na čarodějnice. Sára má čarodějnice ve školce už v pátek, takže kostým potřebuje s předstihem. Dcera odjela s vnučkami a klobouky domů a my s mužem zvažovali, zda se pojedeme zeptat, jak to vypadá s naší reklamací. Sice nám slíbili, že zavolají, ale nic - jen ticho po pěšině. Rozhodli jsme se nechat vše na čtvrtek.

Po práci jsme se sešli doma a jeli se zeptat, jak to se střechou k altánu vypadá. Na hlavním infu v obchodě nás poslali do oddělení zahrady. Chvilku jsme tam postávali a s nadějí se dívali na pult, kde byla složena béžová plachta. Že by to byla naše střecha? Mladý muž, který po chvíli přišel, se podíval na náš reklamační protokol a pak řekl, že to vyřizuje kolega, který tu není a bude prý zítra (v pátek) odpoledne. Namítla jsem, že reklamace už měla být vyřízena. Mladý muž pokrčil rameny a řekl, že on o tom moc neví, prý snad kolega tu plachtu objednával někde na Moravě. Manžel se zeptal, zda plachta ležící na pultě, není tou naší reklamovanou. Začala jsem tušit, že se náš plán začíná pomalu zadrhávat. Ne, není, to je jiná plachta. Potom si z reklamačního listu opsal náš telefon s tím, že kolega, který reklamaci vyřizuje, nám v pátek v poledne, až přijde do práce, zavolá. Vyšli jsme do prosluněného odpoledne a bylo mi jasné, že budeme muset problém s altánem vyřešit. Můj muž je flegmatik. Ve vztahu je to ideální partner, protože jiný by s cholerikem - mnou, asi nevydržel.

"Co budeme dělat?", vypálila jsem otázku na parkovišti, ještě než jsme došli k autu. Manžel pokrčil rameny a neřekl ani slovo. Cítila jsem bezmoc a současně i zlost: "Uvědomuješ si, že nás v sobotu bude minimálně deset a má být horko?" Opět pokrčení ramen a pak pronesl: "Počkáme do zítřka." Sedli jsme do auta a jeli do Makra. Mé myšlenky byly neveselé. Malé děti, těhotná snacha, nová - dosud neznámá - bratrancova přítelkyně a všichni budeme sedět na plném slunci pod konstrukcí altánu. Co já? Já mám sluníčko ráda, ale co ti ostatní.

Nakoupili jsme maso, nějaké pití, telefonicky s dcerou konzultovali, co pije její bratr. "Jak jste dopadli s tou střechou?", zeptala se dcera. "Blbě, zítra má tátovi volat ten člověk, který vyřizuje reklamace." "Nojo, mami, ale už dneska je pařák a v sobotu má být ještě větší." "Já vím, ale přinejhorším koupím netkanou textílii a nějak ten altán zakryjem." Cítila jsem hroznou bezmoc.

V pátek dopoledne mi dcera volala a ptala se, jak se projevuje úpal nebo úžeh. Pak mi sdělila, že Sára v noci přišla a pofňukávala. Změřila jí teplotu a naměřila jí necelých 39°C. Dala jí kapičky na horečku a napít. Ráno Sára zvracela. Kostým čarodějnice, ve kterém se těšila do školky zůstal viset na ramínku. Příznaky, které dcera popisovala nevypadaly úplně na úpal, či na úžeh. "Vypadá to, že je to něco jiného, jak mi to popisuješ." "Mami, ale ona byla včera tři hodiny venku, neměla nic na hlavě, může to být od sluníčka. Co s ní mám dělat?" Poradila jsem jí zábal do mokrého prostěradla a pokud už nezvrací, aby jí zavodňovala. Horečka může být i z nedostatku tekutin. "Hele, ale když to neklesne, tak s ní jed' k doktorovi, neriskuj." Za tři hodiny dcera volala, že Sáře horečka klesla a je jí lépe.

Manžel pro mě přijel, tak jako každý pátek, do práce. "Volali ti kvůli té střeše?" "Ne, ještě ne." Začínala jsem mít zlost. Sliby, chyby. Hlavně, že nám slíbili, že v poledne nám zavolá člověk, který reklamaci vyřizoval. Manžel telefonoval a zjistil, že dotyčný prý přebírá zboží. Dovolal se mu téměř v pět hodin odpoledne, prý byla naše reklamace zamítnuta dovozcem, ale on je tak hodný, že jednu střechu někde "vyštrachal" a máme se pro ní stavit zítra (v sobotu) odpoledne. "To si dělá legraci?" Měla jsem pěknou zlost. "Hele, víš co? Zajedeme tam znovu, ta reklamace už měla být vyřízená."

Stejný scénář jako včera, jen plachta z pultu už zmizela. Pán, se kterým manžel telefonoval přišel, podíval se na reklamační protokol a řekl: "Vždyt' jsem vám řek, že vám tu plachu dám zejtra odpoledne." "Nezlobte se na mně, ale vy porušujete obchodní zákoník a reklamační řád." Vykulil oči a podíval se na mě. "Já jsem mnoho let vyřizovala reklamace a vy jste překročil lhůtu." Začal oponovat, že reklamační lhůta začíná běžet až od druhého dne a pak prý má právo na vyřízení ještě další den. "Nemáte pravdu s dalším dnem a navíc už jsou to dny dva." Požádala jsem ho, aby nám alespoň vrátil reklamovanou popraskanou střechu. Byla jsem rozhodnutá, že jí zkusím zašít, abychom neseděli na sluníčku. Přišel, přinesl jí a do protokolu napsal, že nám byla vydána reklamovaná věc. "Můžete nám ještě dát to zamítavé stanovisko dovozce?" Nemínila jsem se vzdát, protože si myslím, že jsme byli v právu. Proč je na zboží 24 měsíční záruka a ono nevydrží ani šest měsíců? Začal se vytáčet, že ten dopis má někde vzadu a pak řekl, že nám tu střechu přeci zítra chce dát. "Kdy zítra?" "Odpoledne, až se k tomu dostanu." Manžel, který do té doby mlčel, pronesl: "Nešlo by to dříve?" "Ne nešlo", trval na svém pán.

Volal dnes dopoledne. Máme novou střechu. Bude-li tak kvalitní, jako ta předchozí, na konci léta bude na vyhození, jako ta loňská.

Ale důležité je to, že máme střechu. Letošní sezóna je zachráněná.

Ráno jsem mluvila s dcerou a ptala se, jak je Sáře. "Mami docela dobře, večer měla jen 37,1°C a už nezvracela, asi to byl ten úpal." Docela mě to uklidnilo. "Je hodně horko a bude ještě větší, nebylo by lepší, kdyby s ní zůstal táta doma a já mu masíčko zabalím." "Ne, ona určitě bude už v pohodě, přijedeme všichni."

Dopoledne, v době kdy byl manžel pro střechu, byla jsem na nákupu, dokoupit čerstvé pečivo, něco pro holčičky a zeleninu.

Manžel na štaflích montoval střechu na altán a já před garáží myla stoly a křesílka. Přemýšlela jsem o tom, že ještě zajdu na půdu a přinesu spartakiádní lehátko, které dám vedle domu a udělám Sáře pelíšek ve stínu.

Zazvonil telefon. Dcera: "Mami, prosímtě, jak se projevuje spála?" "Horečka, pupínky na bříšku a malinový jazyk." "No, ona má pupínky v puse a zase má vysokou horečku, jo a ve školce mají spálu a mononukleózu." Připadala jsem si jako ve zlém snu. Sára byla po třech týdnech ve školce a "vydržela" tam jen čtyři dny. "Mami, on s ní Tomáš sjede do Motola a já odpoledne přijedu jen s Emou." Tak to máme mínus dva. I když po včerejšním telefonátu jsem s tím už tak trochu počítala.

Po obědě jsem začala chystat pohoštění. Štrůdl, který jsem upekla večer jsem nakrájela, masové koláčky naskládala na mísu, připravila pečivo, zeleninu. Do koše jsem dala nádobí a odnesla ho na zahradu. Manžel sypal do krbu dřevěné uhlí.

"Myslíš, že v tom horku přijede Gábina?", zeptal se. "Nevím, necháme se překvapit". Přemýšlela jsem o tom, zda snacha, která má tři týdny před porodem, do toho horka, které panuje, vyrazí. Vrátila jsem se nahoru do bytu a chystala další věci. Podívala jsem se z okna a viděla na zahradě Emu. Vytáhla jsem s lednice naložené maso a šla na zahradu.

"Tak je to prý ukázková spála a má na deset dní antibiotika", řekla dcera a já si jen říkala, kolikátá to už jsou od doby, co začala chodit do školky. Ted' je jen otázka, zda to "nechytí" také Ema.

Když byla ugrilována první várka masa, zazvonil telefon. Bratranec - po cyklovýletě ho bolí koleno, vzal si prášek a ted' se probudil. Prý už je hloupé, aby jezdil. Bylo nás šest, tedy spíš pět a kousek. Ema byla bez Sáry bez nálady, posedávala v křesílku a pořád opakovala, jak se jí po Sáře stýská. Pookřála až později, kdy si začala ráchat nohy ve škopku, který měla Gábina pod stolem.

Mladí odjížděli v půl sedmé. Zabalila jsem jim domů "výslužku", Tomášovi jsem k tomu přidala kus masa.

Na pondělí jsem holčičkám slíbila, že půjdeme na čarodějnice. Vzala jsem si dovolenou. Dcera mi měla holky dovézt už dopoledne, musí odevzdávat nějakou práci. Hezky jsme si to vymyslely. Dopoledne tady a pak odpoledne na čarodějnice. Holkám jsem slíbila, že pak budou spát u nás a v úterý se tu staví moje sestra s vnoučkem Kubou. Holky už se na Kubíka těšily.

Všechno je jinak.

Mladí jdou v pondělí na koncert Nightwish, slíbila jsem tedy, že alespoň přijedeme hlídat holky. Spála, nespála.

A jen si tak říkám - má cenu něco plánovat?