"A když vám přidám?"

Přesně tuto otázku mi ráno položil šéf poté, co si mě pozval k sobě do kanceláře.

Předcházel jí dotaz na to, kdy půjdu do důchodu. Včera mu oznámil kolega, který už v důchodu je, že končí. Já mu to chtěla sdělit až po návratu z dovolené, aby mi náhodou - ve své neskonalé dobrotě - nedělal nějaké problémy.

"Jdu do důchodu za půl roku, tedy v listopadu."

"A proč ne až na konci roku?"

"Zjistila jsem, že výpočet důchodu od ledna 2013 bude ještě méně výhodný, než je ted'. Ono stačí, o co jsem přišla, když jsem neodešla loni v září do předčasného, jak jsem původně chtěla."

"Aha?" pátravě se na mě podíval a pak vypálil: "A když vám přidám?"

"Nezlobte se, ani když mi přidáte."

Díval se a nechápal. Pracuji za plat, který je hluboko pod průměrem nejen pražským, ale i celostátním. Je to divné, že nechci peníze? Asi na to spoléhal, loni jsem se nechala "ukecat" a zůstala poté, co mi zvýšil plat na 18500 hrubého. Kroutil nechápavě hlavou.

"Víte, pane inženýre, mě se v neděli narodilo třetí vnoučátko a já si myslím, že budu užitečnější někde jinde."

"Já jsem si to myslel, já se toho bál. No, tak děkuju."

Myslím, že má ted' "hlavu v pejru". Jistě, jsem nahraditelná, stejně jako je nahraditelný kolega, který se také rozhodl skončit. Všichni jsme nahraditelní. A to navíc pan šéf netuší, že další kolegyně, která už je také v důchodu a která má "nádherný" plat 11000 hrubého, také přemýšlí o tom, že skončí.

Asi mu dochází, že pokud nastoupí noví, mladí, ambiciózní, že se s takovými platy nespokojí. Sama to vidím, že dvě nové a mladé kolegyně, mají mnohem vyšší plat. Asi proto mi chtěl přidat. To však mohl už dávno předtím, kdyby chtěl.

Během dne mi pak přinesl doklady k proplacení a ptal se, zda je mé rozhodnutí odejít, definitivní.

Potvrdila jsem mu, že ano.

Samozřejmě, jsem ochotná a schopná zapracovat na mé místo novou sílu. Řekla jsem mu, že by bylo rozumné poohlédnout se po absolventce školy s ekonomickým zaměřením, či po někom, kdo už podobnou práci vykonával. Možná vycítil podtext, kterým jsem mu naznačila, že těžko můžu někomu, kdo nemá ani základní povědomí o účetnictví, "natlouci do hlavy" během několika měsíců to, nač jsem čtyři roky studovala a kde mám čtyřicetiletou praxi. Tak trochu jsem narážela na čerstvou posilu, která po roce a půl ještě nic neumí. Ale neumí to za mnohem vyšší plat.

Tak se nechám překvapit, koho sežene.

Už jednou, před lety, v naší firmě proběhl konkurz na podobnou pozici. Mívali jsme provozovnu v Holešovické tržnici. Sice krátce, ale byla tam. Tehdy konkurzem prošla vítězně velice pohledná dáma, která si říkala Květuška. Docházela ke mně a já jí vysvětlovala a vysvětlovala a vysvětlovala a .... Jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere. Z jedné její věty jsem se tehdy doslova posadila na zadek. "Rozumíte tomu?", zeptala jsem se jí, když už jsem jí poněkolikáté vysvětlovala, jak se zapisují jednotlivé položky do pokladní knihy. "Jo, už tomu rozumím", řekla a stále psala příjmy a výdaje do jednoho sloupce. Docházela mi trpělivost a cítila jsem, že asi brzy bouchnu. "Já jsem totiž také dělala pokladní", důvěrně mi sdělila. "A kde?" "No, v supermarketu." Posadila mě na zádel a já na ní zírala s otevřenou pusou. Dopadlo to tak, že pokladní knihu nestihla včas odevzdat a před ještě větším fiaskem jí zachránila povodeň, která před deseti lety vyplavila obě provozovny. Zda dělala nějaké účetnictví, nebo vystavovala faktury, nebylo nikdy zjištěno, protože se vše utopilo.

Provozovna v tržnici už nebyla obnovena a Květuška se nějaký čas pohybovala v naší stávající provozovně, kde jsme se všichni snažili s hadry v rukách co nejdříve znovu začít fungovat. Květuška držíc hadr a otírajíc zhruba dvě hodiny stále stejný rám, tehdy usoudila, že to není nic pro ní a šla marodit se zády. Po návratu z nemoci potom utápěla svůj žal v alkoholu. Potom vždy seděla smutně ve skladu a čekala, kdo jí odveze domů. "Jen aby mi nepoblila auto", zněla častá věta mých kolegů, kteří jí několikrát týdně transportovali do místa bydliště. Ještě nějaký čas se vracela a pak se pomalu vytratila, ještě ve zkušební době.

Ted' jen doufám, že pan šéf bude mít při konkurzu lepší a št'astnější ruku a vybere lépe mou následovnici.

A vždyt' mi to vlastně pak už může být jedno.