Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

neděle 31. července 2011

Jako paparazzi


Tak takhle jsem se cítila dnes. Přesně jako paparazzi.
Ovšem s tím rozdílem, že já jsem na nikoho nečíhala a přesto se mi povedl parádní úlovek.

Ráno po půl deváté jsme i přes vytrvalý déšt' odjeli na Šumavu. I když se nám za týden žení syn a já ještě nemám zkrácené kalhoty u kostýmu, neudělala jsem domácí nudličky do polévky, nevyplela rajčata... a mohla bych těch nesplněných úkolů vyjmenovat celou řadu, přesto vše jsme odjeli na Šumavu.
Výlet to byl plánovaný už dlouho a my jím splnili slib kamarádovi. A navíc, ruce, které jsem si minulý týden poranila, ještě nejsou úplně v pořádku.
Šumava je naše společná láska. Jezdili jsme sem celá parta lidí už od roku 1982. Scházeli jsme se tu každým rokem ve stejnou dobu - parta lidí, která se postupem let rozrostla o dospívající potomky, kteří sem vozili zpočátku své partnery a později i děti.
Po téměř třiceti letech jsme podnikli společnou nostalgickou návštěvu míst, tak důvěrně známých. Pár lidí z naší party už nežije. I to je bohužel součást života. Kamarád, jemuž jsme dnes dělali doprovod, už špatně chodí. Cestou jsme vzpomínali na prošlá léta a ve vzpomínkách se vraceli ke každoročnímu výstupu na Boubín, na Medvědí stezku, na výlety na Lipku.
Naše cesta vedla do campu v Horní Vltavici, kde jsme téměř 20 let trávili část letních měsíců. Moc se toho za ty roky nezměnilo. Vltava stále teče svým korytem, chatičky tu pořád stojí na kraji lesa. Jen my jsme o pár okamžiků starší.
Zastavili jsme se u recepce a příjemně se pobavili s mladými správci. Zavzpomínali jsme s nimi na místní lidi, které jsme znali a dozvěděli se spoustu nových informací. Pak jsme se rozloučili a jeli na oběd. Shodli jsme se, že máme všichni takový zvláštní pocit - jako by se na chvíli vrátil čas.
V Horní Vltavici byla hospoda zavřená a podle stavu oken už asi dlouho. Pokračovali jsme proto do Lenory a opět vzpomínali na sjíždění Vltavy meandrujícím tokem. V Lenoře se konaly slavnosti chleba. V historické peci, která je hned u silnice se opravdu peklo. Aut a lidí byla plná obec. Kromě chleba tu byly dílničky s historickými řemesly i atrakce všeho druhu. Nevadí, pojedeme dál do Volar.
Kdysi největší a nejznámější hotel v této oblasti - Bobík byl zavřený. Kamarád zůstal v autě a my se vydali na obhlídku, kde je další restaurace. Našli jsme jí, ale byla daleko od parkoviště. Vraceli jsme se k autu a já fotila kostel a výš položenou hasičskou zbrojnici.
Od ní přijížděla Tatra.
Za ní v koloně jela řada veteránů a manžel si vzpomněl, že něco o tom zaslechl v rádiu. Spanilá jízda historických vozidel jela z Českých Budějovic po jihu Čech.
Stála jsem na obrubníku a fotila. Až později jsem si všimla, že vozidla zajíždějí na parkoviště před Bobíkem. Vystartovala jsem za nimi.
Stála jsem před Tatrou a fotila jí zepředu. Podívala jsem se na řidiče, ale ještě jsem si nebyla jistá, že je to opravdu on.
Tady už jsem nabyla jistotu - ano je to on - Monsieur Dakar pan Karel Loprais.
Milý, příjemný, usměvavý. Podepsal se snad každému, kdo ho o to požádal.

A tak se ze mně, úplnou náhodou, stal paparazzi.

Obrovský zážitek to byl hlavně pro mého manžela, který se narodil a vyrostl ve vůni benzínu a který má rád vše, co se týká motorismu.

Kolona vozidel jela dál směrem na Lipno, my se otočili a zajeli na Kvildu, kde jsme si dali opulentní oběd, který jsme završili místní specialitou - palačinkami s borůvkami.

Mraky se honily po obloze, teplota byla kolem 10 stupňů a foukal vítr.
My ještě stihli návštěvu Chalupské slati, i když na zpáteční cestě od ní už padal déšt'.

Až potom, večer doma jsem objevila toto: www.loprais.cz/loprais/index.php?obsah=zobraz&id_clanku=766

22 komentářů:

  1. Úžasný zážitek Sice tohoto pána neznám, asi ostuda , ale Dakar vím, co je

    OdpovědětVymazat
  2. [Smazaný komentář]Tak to se opravdu povedlo. To bys mohla poslat do časopisu, kde se píše o slavných  lidech, které náhodou lidé potkali. Jen nevím, jestli to tam ještě funguje. Měla jsem dříve lepší přehled, když jsem brigádničila v trafice.   

    OdpovědětVymazat
  3. Super článek a krásné fotky. Taky jsem ho jednou viděla, ale neměla jsem odvahu fotit.

    OdpovědětVymazat
  4. Snad ano a třeba to vylepší i ten tábor , co já vím

    OdpovědětVymazat
  5. Ali, ty jsi měla na Šumavě parádní zážitek. Pan Loprais je sympaťák.

    OdpovědětVymazat
  6. Pan Loprais vypadá opravdu sympaticky.Připomněla jsi mi loňskou dovolenou,kdy jsme navštívili všechna zmiňovaná místa.V Horní Vltavici se mi taky moc líbilo.Shodou okolností jsem tam měla být tento víkend taky,ale díky problémům s mobilním operátorem,které bylo nutné řešit ihned a které mě silně rozhodily jsem všechno pohřbila.Přiznávám,že i svou pitomostí a neústupností

    OdpovědětVymazat
  7. Teda Alenko, já čumíííím! To je fotoúlovek. Pan Loprais, vypadá moc sympaticky, vypadá správňácky ošlehán pouštními větry a jeho Tatra, je nepřehlédnutelná. Skvělé záběry, skvělý zážitek!   

    OdpovědětVymazat
  8. Ani se ti nedivím, že si za těmi veterány(tím myslím auta, ne pana Lopraise) vyrazila, naprosto stejně jsem vylítla z auta na Mníšku, když jsem viděla jak tam ti veteráni najíždí na parkoviště. Já je mám totiž hrozně ráda, což je způsobené mojí láskou ke dvacátým létům všeobecně.Jo a na té Šumavě to klidně mohl být dandík, dost známých z řad dandíkářů tam jezdí...

    OdpovědětVymazat
  9. Toho pána neznám, nebo spíš neznala jsem - teď díky komentářům a tvému článku vím, o koho jde. Vypadá na sympaťáka a jak je vidět, nehraje si vůbec na nějakou primadonu...

    OdpovědětVymazat
  10. Tak to byl určitě hezký zážitek, v lůně Šumavy se potkat s ikonou našeho truck-rallyeového závodění a s jeho tatrovkou. Zejména pro tvého manžela, kterého moc dobře chápu, jelikož jsem také vyrostl ve vůni benzínu.

    OdpovědětVymazat
  11. To je moc pěkný zážitek, také bych to chtěla zažít, přeji ti moc pěkný srpen.

    OdpovědětVymazat
  12. Jé, Alenko, to je paráda! Pana Lopraise pochopitelně znám, jak jsem viděla tu Tatru a to, jak jsi naznačila, či vidíš, tak jsem si to domyslela! Super úlovek!

    OdpovědětVymazat
  13. Pěkně všecko popisuješ, hodně se tak dozvím:)

    OdpovědětVymazat
  14. Ano šikovný klučík tento pán,parádní výlet a krásné setkání.

    OdpovědětVymazat
  15. Tak tomu říkám úlovek, na to jsem volala i manžela, kdyby jsi viděla tu závist v jeho očích, dmula by jsi se pýchou.

    OdpovědětVymazat
  16. Moc pěkné fotky i povídání.I já jsem sledovala "Dakar" a samozřejmě fandila panu Lopraisovi.

    OdpovědětVymazat
  17. Parádní úlovek, ty máš ale štístko .

    OdpovědětVymazat
  18. Kdejaký paparazzi by Ti mohl závidět ten úlovek. Měla jsi štístko.

    OdpovědětVymazat
  19. Lopraise jsem taky jednou potkala naživo, byl moc milý a sympatický, neměla jsem foťák, tak ti ty tvoje fotky závidím.

    OdpovědětVymazat
  20. Děkuji Vám všem za milé komentáře. Musím se přiznat, že jsem moc ráda, že se mi tento fotografický úlovek povedl.

    OdpovědětVymazat
  21. Ta fotka bude určitě na čelním místě alba. Ulovit milého a přátelského chlapa s historií, co fakt něco zažil a prožil, musí být zážitek na celý život. I bez fotky. Ale takto je to kompletní. Blahopřeju.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤